Setkání s Yes
tak, jak ho prožil Roman se svými přáteli

Souhrou náhod se mi podařilo dostat se po koncertě na krátké setkání se skupinou. Stalo se to proto, že jsme uvolnili místo pro Jonovu manželku, se kterou pak tančil při své „procházce“ halou. Pokusil jsem se exkluzivně pro časopis po dohodě s moderátorem Klubu YES (yes.wz.cz) a autorem recenze konzertu pro Whiplash zrekonstruovat události onoho večera co nejpřesněji, ale vzhledem k tomu, že jsem s sebou neměl a ani nemohl mít diktafon, je možné, že chronologie jednotlivých výpovědí neodpovídá skutečnosti. Takže, nyní se můžete vrátit do Sazka Arény dne 8.6.2004 okolo půl dvanácté v noci a můžete to prožít znovu celé se mnou. Dělo se přibližně toto:

V Sazka Areně se rozsvěcejí světla, část fanoušků se ještě chvíli snaží vytleskat kapelu k druhému přídavku, ale pak i oni poznávají, že jejich snažení je marné, a pomalu se otáčejí k odchodu. Na pódium mezitím přibíhají roadies, aby se jali jej vyklízet, a skupinky mužů ve žlutém se starají o to, aby v sále nezůstal nikdo nepovolaný. Je to nádherný pocit vědět, že tentokrát mezi tyto nepovolané nepatřím. Před malou chvílí jsem od ženy Jona Andersona, Jane, obdržel regulérní backstage pas a společně se čtveřicí mých německých přátel (budu na ně později odkazovat, tak pro přehled: Sally je autorka německých internetových stránek skupiny YES s názvem "Sally's Khatru“, Frido je její otec, Virginia její kamarádka a Joe je otec Virginie), které Jane také obdarovala, se jen odsouvám k mantinelu, abych vyčkal příchodu toho, kdo nás má do zákulisí zavést. Za několik okamžiků se máme setkat s YES tak nablízko, jak se to podaří jen málokomu. Ještě chvíli nám dělá společnost skupinka tří věrných příznivců skupiny, toužících po autogramech a doufajících, že se jim podaří si toto přání splnit i bez propustek. Shodou okolností pochází i tato trojice ze země našich západních sousedů a moji společníci tak využívají příležitosti popovídat si s krajany. Veškeré naděje našich nových známých na osobní setkání s kapelou však po chvíli bourá jeden z příslušníků ochranky, když striktně vyžaduje backstage pasy a každého, kdo není jeho držitelem, bez milosti vykazuje z arény. Naší pětici pak oznamuje, že se již za chvíli dočkáme, a ať prý máme pár minut strpení. Sledujeme, jak ohromné nafukovací dekorace na pódiu pomalu splaskávají a společně s tvarem pozbývají na působivosti a kráse a krátíme si tak netrpělivé čekání až do okamžiku, kdy se zjevuje žlutě oděný mladík. Ten nás odvádí nejprve do jakési chodby, aby posléze ukázal na jedny velké dveře, do nichž máme vstoupit. Ocitáme se v kabině určené hokejistům. Na pravé stěně je zavěšena plochá obrazovka a displej ukazující skóre zápasu, obojí v současné chvíli samozřejmě nečinné. Na stolcích rozmístěných po místosti je již připraveno občerstvení.
"Klidně si vezměte," pobízí nás jeden ze tří dalších fanoušků, kteří mají též backstage pasy. Odkud je získali, jsem se však zapomněl zeptat. V myšlenkách jsem byl někde úplně jinde, s Yes se nesetkáváte každý den. Občerstvení přijímáme s povděkem, hlavně pak zásobu ledově vychlazeného pití připraveného na velkém stole uprostřed kabiny. Ještě se rychle ptáme hlídače, zda bychom si nemohli zajít pro fotoaparáty, které jsme kvůli přísným kontrolám u vstupu do arény raději zanechali v autě. Je nám oznámeno, že jakmile bychom nyní arénu opustili, už by nás nikdo nepustil zpátky, takže na obrazové zvěčnění s našimi miláčky můžeme zapomenout. Onoho nenadálého štěstí je však tolik, že na tuto malou skvrnku na kráse okamžitě zapomínáme.
V tu chvíli se poprvé otevírají dveře a svou přítomností nás na několik vteřin poctí Steve Howe. Využíváme příležitosti a okamžitě zmiňujeme neobvyklou pohodu s jakou Steve toho večera hrál. Kytarista se však jenom pousměje a se slibem, že bude hned zpátky i s ostatními členy Yes, nás zase opouští.
Naštěstí nemusíme dlouho čekat a vstupuje Alan. Je docela splavený... a není divu, po tom, jaký výkon na koncertě předvedl. Zamíří proto ke stolku s nápoji a chvíli zkoumá, co má na výběr. "To je nealko? Aha, jo, alcohol free ..." a vybírá si jednu láhev s pitem. Posléze nám vysvětluje, že jeho únava není způsobena jen samotným koncertem, ale celkově velmi náročným dnem. "Vlastně jsme dnes ještě neměli vůbec nic pořádného k jídlu..." Dozvídáme se, že včera hráli ve Varšavě, odkud se pak svým malým soukromým letadlem přesouvali do Prahy. "Ale je to opravdu jen malé letadýlko", ujišťuje nás bubeník: “Skoro se tam nevejdeme." Obdivuju, že dokáže být tak v pohodě. Po chvíli nám vypráví, že tenhle koncert byl hodně jiný než ten včerejší, hlavně co se prostředí týče. "Hráli jsme v tamním Kongresovém sále“, říká Alan: „Byli jste někdy ve Varšavě? Přímo uprostřed města je vysoká budova, postavená za minulého režimu v typickém stalinském stylu. A dole se nachází ten sál... Všechna sedadla jsou samozřejmě červená. Je to hodně zvláštní pocit tam hrát."
Na otázku, jak se mu dnešní koncert líbil a co říkal na ty problémy v organizaci, odpovídá: "Bylo nepříjemné, jak ochranka během Turn of the Century odtlačila lidi z prostřední uličky, ale oni se jim stejně zase dostali dopředu po krajích. Ale jinak to byl výborný koncert, výborná atmosféra."
To mu jednohlasně odsouhlasíme a zmiňujeme se, že se nám moc líbil akustický blok a že to zjevně musí bavit i samotnou skupinu.
"To ano, je to opravdu legrace. Snažíme se tak vlastně být někým jiným, než jsme. Takovou malou kapelou hrající jazzík a jednodušší věci. Moc si to užíváme."
"Zítra máte volno, že? To si odpočinete.", ptáme se dál.
"Jo, máte pravdu... aspoň se v klidu přesuneme do Mnichova."
"Snažili jsme se zařídit, abyste navštívili i východní část Německa." zmiňuje Sally, bohužel neúspěšnou akci východoněmeckých fanoušků nazvanou "Bring Yes to the East" a Alanovi je očividně líto, že to nevyšlo.
"Sami jsme tam chtěli hrát, ale bohužel, ne vždycky to jde."
Vtom se otevírají dveře a do místnosti přichází Rick.
"Aaa Mr. Wakeman", nadchne se Frido, na což Rick reaguje úšklebkem.
"Říkejte mu 'strýček Rick“, usmívá se Alan.
"Ahoj, strýčku Richarde!" vyzkouší to Sally, což Ricka nepotěší o nic více než oslovení "Mr. Wakeman".
"Moje matka mi říkala Richarde, když se na mě zlobila." , odpovídá a dává se do řeči s druhou skupinku fandů.
My pokračujeme v konverzaci s Alanem. Žádáme ho o autogramy a ptáme se na americkou část turné. Ta se bubeníkovi podle vlastních slov také moc líbila, stejně jako celé turné. Rick a jeho společnost mezitím - neptejte se mě jak - zabrousila k tématu "tučňáci".
"Mám je moc rád.", svěřuje se klávesista: "Nejenže chodí vzpřímeně jako lidé, oni se nám podobají i chováním a mimikou - ostatně má každý zcela vlastní tvář, stejně jako lidé. Tučňáci se mezi sebou určitě poznají." K tomu přidává vtip: "Přijde tučňák do baru a ptá se obsluhy: Neviděli jste tu mého bratra? Obsluha odpovídá: A jak vypadal...?“.
Alan se posléze pomalu chystá k odchodu, ale ještě předtím se otočí na Ricka, aby ho na naši skupinku upozornil: "Tamti lidičkové jsou moc milí..." Poté se definitivně loučí.
"Vy jste Alanovi kamarádi?" ptá se okamžitě 'strýček': "Víte, my kamkoliv přijedeme, tak tam jsou, Alan jich má všude tisíce." .
"Teď už ano," odpovídáme s úsměvem.
"Jste všichni z Prahy?"
"Jen já..." hlásím se o slovo, ale je to všechno, co jsem ze sebe schopen vypravit...
"A odkud jste?"
"Z Lipska" vyhrkne ze sebe tentokrát Virginia, záříce nadšením.
"Oh, opravdu? A to jste kvůli nám přijeli z Lipska až sem?"
"Jasně!"
"Wow, super..."
Řeč se po chvíli stáčí k Drážďanům, o kterých se Rick vyjadřuje jako o svém milovaném městě.
"Nechtěl by ses tam přestěhovat?"
"No uvidíme, třeba se tam dostanu v příštím manželství..."
Rick vypráví o svém prodražujícím se koníčku: "Vždycky se ožením a po chvíli zase rozvedu. Nejhorší je, že při tom rozvodu obvykle přijdu o barák. Pak už to dopadá tak, že projíždím městem, rozhlížím se kolem sebe a říkám si - tamten dům mi kdysi patřil, tamten taky, ten taky... Možná bych si měl koupit nějaké sídlo v Drážďanech a ke vchodu dát obrovskou ceduli 'No wives' (Zákaz manželek)..."
"A ne 'No women' (Zákaz žen)?" dobíráme si ho.
"'No wives' by mělo stačit, jinak by tam ženy mohly mít přístup (směje se). Jen žádné manželky... Už bych měl tohle hobby opravdu pověsit na hřebík. Stojí mě to příliš peněz a není to vůbec pěkné."
Dveře do kabiny se otevírají počtvrté a nepřichází nikdo jiný než Jon.
"Vy jste ti z Lipska?", otáčí se okamžitě naším směrem a široce se usmívá. Obě děvčata jsou štěstím úplně bez sebe, já sám vnímám tyto okamžiky jako v transu. Před rokem jsem skákal radostí, že jsem měl možnost vidět Jona tváří v tvář na pět vteřin - a teď tohle. Je tady, na dosah ruky, a chová se k nám jako starý známý!
"Děkuju, že jste dělali tak skvělou společnost mé ženě, říkala, že jste opravdu super." Jon bere propisku a podepisuje se nám na propustky. Zpěvák pak objímá obě děvčata, podává si ruce s ostatními a s ještě s jedním poděkováním zase odchází. Jeho úsměv však zůstává s námi.
"Podívejte, co jsem říkal. Nejsou skvělí?", ukazuje Rick nějaký časopis. Obrázek, ke kterému míří jeho prst, znázorňuje na první pohled obyčejnou ulici, ale opravdu jen na první pohled. Při pozornějším pohledu si všimnu, že místo lidí obývají toto město tučnáci - dokonce i na billboardech defilují představitelé tohoto ptačího druhu. Ukazuje se, že autorem obrázku je jeden z našich kolegů v zákulisí.
"Budu se muset pomalu loučit, moc rád jsem vás poznal.", Rick objímá a líbá obě dívky. "Ještě se pokusím nahnat sem Chrise", slibuje a opouští nás.
Chrise se už bohužel nedočkáme, po chvíli se od uklízečů dozvídáme, že skupina již odjela do hotelu, a proto se vydáváme hledat východ (ono "hledat" je opravdu správné slovo, celé zákulisí Sazka arény je totiž jeden velký labyrint. Alan se o tom v průběhu rozhovoru také zmínil. Hlavní východ je už také zavřený).
Noc po té se mi nepodaří usnout - a vlastně ani nechci usínat, protože něco takého musím několik hodin vstřebávat...

[Roman]