11. 11. 2001 Jon Anderson, Steve Howe, Chris Squire, Alan
White Playlist: Intro (z Give Love Each Day) -- přídavek -- Roundabout Téměř v utajení a bez jakékoliv mediální podpory proběhl v neděli 11. listopadu koncert legendárního artrockového seskupení, britských Yes. Místem konání se stalo levé křídlo Průmyslového paláce na pražském Výstavišti. Kapacita poměrně malého sálu, který Jon Anderson přirovnal k nádražní budově, byla omezena na 3000 lidí, kteří museli dát za lístky nemalé peníze. Kromě výtečné atmosféry panovala v koncertních prostorách také značná zima. Hudba této vyjímečné kapely vždy vybízela k orchestrálním aranžmá a tak není divu, že se Yes v tomto roce rohodli pro spojení svých sil se symfonickým orchestrem, jímž nahradili typické klávesy, a výsledkem bylo v září vydané album Magnification, které jistě v diskografii kapely nezapadne a zařadí se po bok těch nejslavnějších. Na turné ale nezůstal post hráče na klávesové nástroje prázdný a zaujal ho mladý Tom Brislin, dříve hrající v kapele Meata Loafa. Krátce po osmé hodině nastoupili členové doprovodného orchestru a po chvilce ladění zahájili koncert předehrou ke skladbě Give Love Each Day z aktuální desky. Během ní se na pódium vplížili ti, na které už všichni netrpělivě čekali - pánové Jon Anderson, Steve Howe, Alan White a Chris Squire. Za chvíli už se začaly ozývat všem dobře známé tóny snad nejslavnější skladby Yes, epické Close To The Edge. Slyšet toto dílo naživo včetně nádherné střední pasáže I Get Up, I Get Down je neskutečný zážitek a to byl teprve začátek. Následovala píseň Long Distance Runaround a po ní už Anderson uvedl dvě ukázky z Magnification. Don't Go sice nepatří mezi nejsilnější kousky na desce, ale rozhodně se nedá říci, že by byla špatná. Přenádherná In The Presence Of naopak patří k těm nejlepším a její živé předvedení také zaznamenalo bouřlivý ohlas mezi diváky (ostatně jako všechny skladby toho večera). Její klavírní úvod zahrál Alan White a ještě předtím doprovodil Andersona při krátké improvizované skladbičce o Praze. Potom začala komorněji laděná část, kdy na pódiu zůstal osamocen Steve Howe aby předvedl svou mistrovskou hru na akustickou kytaru v Mood For A Day a The Clap. Vše odehrál s neuvěřitelnou lehkostí a jistotou a nevidět ho na vlastní oči, možná bych ani nevěřil, že to hraje pouze jeden člověk. Po opětovném návratu ostatních na scénu spustili další pecku - Starship Trooper. Její krásu nepokazil ani malý problém s kytarou, kterou Howeův „podavač“ zapoměl včas nachystat. Další v pořadí, And You And I, věnoval Anderson svojí ženě a pak přišel na řadu Ritual z vyzdvihovaného i zatracovaného alba Tales From Topographic Oceans. I když tato dlouhá kompozice nepatří mezi moje favority, v koncertním podání dostává úplně jiný rozměr a patřila k vrcholu vystoupení. Svůj podíl na tom mělo určitě také Whiteovo sólo, Squireovo řádění s baskytarou a část, kdy se všichni kromě Howea chopili bicích nástrojů a předvedli jakýsi opravdový tajemný rituál. Závěrečná skladba I've Seen All Good People zvedla ze židlí všechny přítomné a po ní už se s námi kapela loučila. Vzápětí však následoval jejich návrat k přídavku Roundabout a přesto, že po něm obecenstvo volalo ještě po dalším, světla v sále se rozsvítila a na pódium už nastoupil jenom pomocný personál, aby začal s úklidem nástrojů a aparatury. I když Yes působí na hudební scéně už více než třicet let, stále hrají s neuvěřitelným nasazením, jaké by jim mohlo závidět mnoho mladých kapel. Steve Howe se plně soustředil na struny svých kytar, Jon Anderson se občas připojil s klávesami, akustickou kytarou nebo množstvím perkusí. Hlavní je však jeho nádherně čistý hlas, kterému věk nic neubral na kráse a je možná ještě lepší a laskavější než kdy dřív. Hluboké tóny baskytary Chrise Squirea a jeho sóla hrozili roztříštěním oken v sále a za velkou bicí soupravou vše jistil také nepřeslechnutelný Alan White. Tom Brislin dokázal, že kdyby byly jeho nástroje lépe ozvučené byl by zdatnou náhradou za předchozí klávesové legendy působící v Yes. Na orchestru byla také znát radost z hraní, ale bohužel díky nevyrovnanému zvuku ho samotná kapela (stejně jako klávesy) přehlušovala a někdy, hlavně v hlasitějších pasážích, nebyl vůbec slyšet. Pozitivní energie z hudby Yes přímo vyzařuje a tak si myslím, že se tento nevšední zážitek zapsal hluboko do srdcí všech zúčastněných, kteří si ho budou jistě dlouho pamatovat. Pro mnohé, včetně mě, byl tento večer také splněním jednoho velkého snu. Jenom je škoda, že oproti jiným koncertům byl ten pražský zkrácený a tak jsme přišli o Gates Of Delirium. Důvodem byly zřejmě zdravotní potíže Jona Andersona (údajně hrozilo i zrušení koncertu), na němž ale nebylo nic znát a předvedl obdivuhodný výkon. [Pegas] |