17. 6. 2003 Jon Anderson, Steve Howe, Rick Wakeman, Chris Squire, Alan White Playlist: Firebird Suite (Intro) -- přestávka -- Show Me -- přídavky -- V úterý 17. června se v pražské T-Mobile aréně na Výstavišti uskutečnil koncert legendární britské kapely Yes. Ačkoliv u nás hrála už potřetí, jednotlivé koncerty se lišily nejen umístěním v rozdílných prostorách a výběrem skladeb, ale také obsazením. Zatímco poprvé se k víceméně dlouhodobě stabilní čtyřce Jon Anderson, Steve Howe, Chris Squire, Alan White přidali hráč na klávesy Igor Khoroshev a druhý kytarista Billy Sherwood, při druhé zastávce to byl "pouze" klávesista Tom Brislin a kompletní symfonický orchestr. Letos, jak naznačuje název turné, se kruh uzavřel a do skupiny se opět vrátil klávesový mág Rick Wakeman. Všichni členové Yes jsou bezesporu výjímečnými muzikantskými osobnostmi, nejlépe jim však svědčí, když jsou takhle pěkně pohromadě a tak není divu, že jsme se dočkali fantastického hudebního zážitku. Ostatně, čekal snad někdo něco jiného? Velice příjemný večer otevírala, po krátkém playbackovém intru Firebird Suite od Stravinského, skladba Siberian Khatru z desky Close To The Edge (1972). Hned při prvním klávesovém sólu se dočkal Wakeman přivítání krátkým potleskem, což jasně svědčilo o radosti fanoušků z jeho návratu. Následoval skok do roku 2001 k symfonické desce Magnification, z níž zazněla titulní kompozice, která se mi zdála v první části trochu nejasná, protože Wakeman nedokázal zcela nahradit orchestr a jeho party nebyly ani moc slyšet. Zajímavé bylo přímé navázání písně Don't Kill The Whale, jediného zástupce alba Tormato (1978), která je o rovných třiadvacet let starší. S In The Presence Of, z níž se pomalu stává novodobá klasika, nám Yes podruhé (a naposledy) připomenuli zatím poslední studiovou nahrávku. Oproti Magnification vyzněla jednoznačně lépe, i když se nedá srovnávat se strhujícím provedením na minulém koncertu, které mám dodnes v živé paměti. Poněkud překvapující bylo zařazení krátké, ale efektní vokální hříčky We Have Heaven, kde s největší pravděpodobností musela s vícehlasy vypomáhat technika. Stejně jako na albu Fragile (1971) na ní navázala parádní South Side Of The Sky uvedená dramatickým proslovem Jona Andersona a otevřený konec originální verze byl nahrazen působivým soubojem sólujícího Howea s Wakemanem. Specialitou je zařazení South Side... do koncertního programu po více než pětadvaceti letech! Nádherná záležitost a koncertní jistota And You And I nikdy nezklame a tradiční věnování své ženě doplnil Anderson milým gestem, kdy ji při úvodních tonech akustické kytary přivedl na pódium a políbil (mimochodem, občas byla k vidění na kraji pódia jak tančí a tleská). Kapele se dostalo náležitého ocenění dlouhým aplausem a po něm dostal prostor Steve Howe, aby nás opět uchvátil svým kytarovým uměním - tentokrát odehrál To Be Over a The Clap. Pěkně rozjetý koncert narušila v půl desáté patnáctiminutová přestávka, která však byla hlavně pro kapelu nejspíš nutná. Po pauze představil Jon Anderson s akustickou kytarou (přesněji tzv. MIDI kytarou) svou novou písničku Show Me z připravované sólové desky. Moc pěkná skladba, i když podle její nálady tipuji, že po textové stránce nejde o nic veselého. V závěru se lehce přidal Rick Wakeman, který hned poté svým sólovým výstupem dokázal, proč je v souvislosti s jeho jménem často používaný termín "klávesový mág". Zazněly ukázky asi tří skladeb z jeho alba The Six Wives Of Henry VIII (1973) a je škoda, že nedostal více času. Dále se pokračovalo opět v duchu alba Fragile (které Yes odehráli téměř celé) skladbami Heart Of The Sunrise a Long Distance Runaround. Ze stejné nahrávky pochází i instrumentálka The Fish, v živé podobě Whitefish, která je v podstatě společným sólem Alana Whitea a Chrise Squirea. Zbývající členové s nimi hrají jenom na začátku a na konci původní The Fish a mezi tím sami dva mimo jiné uvedli kousky Tempus Fugit a On The Silent Wings Of Freedom. Tím se dostáváme (téměř) na konec a harfa na pódiu a trojitá baskytara mohou znamenat pouze jediné - Awaken. Přímo kouzelný čtvrthodinový epos z desky Going For The One (1978) s úžasnou střední částí, kdy posluchače obklopí uchu lahodící tóny harfy a varhanů, mě dokáže vždy chytnout za srdce a naživo je tento pocit ještě mnohonásobně silnější. Nastalo první rozloučení s kapelou, ale nikdo nepochyboval, že ještě není konec. Samozřejmě nechyběl přídavek a kromě klasického hitu Roundabout (opět Fragile) ve zkrácené podobě, došlo ještě na jednu rozsáhlejší skladbu - Starship Trooper z roku 1971 (deska The Yes Album). Pak už jsme se ale museli smířit s tím, že je definitivní konec. Abych nezapomněl na jednotlivé muzikanty, tak k jejich hraní nelze mít žádné výhrady - Steve Howe byl opět vážný a soustředěný na struny, ale proti minulému koncertu přeci jen živější. Jon Anderson kromě výborného zpěvu a různých cinkátek, hrál docela často ještě na akustickou kytaru a k jednotlivým skladbám přidával krátké komentáře o jejich vzniku nebo významu. Bubeník Alan White je pro kapelu nezbytnou oporou a s Chrisem Squirem tvoří perfektní rytmiku. Squire je však kapitola sama pro sebe a troufám si tvrdit, že jeho doprovodný zpěv a hlavně ojedinělá hra na baskytaru jsou pro zvuk Yes natolik určující, že jeho odchod by znamenal mnohem větší ztrátu, než změna klávesáka. Nemůžu však říct, že bych také nebyl rád, že je zpátky Rick Wakeman, který byl dokola obklopen svými nástroji a nechyběl jeho typický dlouhý plášť. Před koncertem jsem měl sice trochu obavy z příliš umělého zvuku moderních syntezátorů, ale naštěstí tomu tak nebylo a v jeho sestavě nechyběl ani klasický Mini Moog. Jednoduše zařízené pódium bylo zdobeno pouze stříbrnými plachtami rozvěšenými na aparatuře a ani osvětlení nebylo nijak zvlášť bombastické (v porovnání s nedávným koncertem Whitesnake), ale svůj účel splnilo a hezká byla i "plazmová" projekce na pozadí. Potěšilo mě i ozvučení, které na začátku možná nebylo ještě úplně vyladěné, ale celkově bylo skvělé a úroveň hlasitosti naštěstí nižší, takže bylo všechny nástroje krásně slyšet. Z docela časté komunikace muzikantů s techniky bylo zřetelné, že všechno není úplně v pořádku, ale na výsledném zvuku nebylo nic znát. Pokud jde o publikum, tak kromě pár fanoušků úplně pod pódiem (které by mohla kdejaká metalová skupina záviděť ;-)) bylo vidět, že většina přítomných lidí si koncert vychutnává a soustředí se na poslech, ale z nadšení po každé odehrané skladbě bylo jasné, že klid v hale v žádném případě není způsoben nudou. Na celé akci mi vadily pouze dvě věci - 1. tentokrát nebylo možné zakoupit program či tričko na památku (pouze plakát od vychytralých lepičů), 2. ve stejném termínu měla koncert kapela King Crimson. Kdo přišel, nelitoval. Ostatním mohu jenom doporučit, až zase bude příležitost, nenechejte si koncert Yes ujít. [Pegas] |