8. 6. 2004 Jon Anderson, Steve Howe, Rick Wakeman, Chris Squire, Alan White Playlist: Firebird Suite (Intro) -- přestávka -- The Meeting* -- přídavek -- Starship Trooper (*akustický set) Zní to neuvěřitelně, ale 8. července 2004 k nám zavítali Yes už počtvrté a všimněte zajímavosti, že intervaly mezi jednotlivými koncerty se vždy o rok zkracují. Letošní koncert se tedy konal skoro přesně rok po tom předešlém a zároveň to byla druhá návštěva Yes ve stejné sestavě - Anderson, Howe, Squire, Wakeman, White. Zatímco vloni se oslavoval návrat Ricka Wakemana, aktuální turné patří pětatřicátému výročí kapely. Nemá cenu chodit okolo horké kaše a hned se pustím do nepříjemností, které bohužel koncert provázely. Termín byl znám snad s půlročním předstihem a všichni se určitě hned těšili. Na nulovou propagaci jsme už zvyklí, ale s blížícím se termínem začaly narůstat pochybnosti, jak to vlastně všechno bude. Teprve na konci dubna si totiž agentura 10:15 Promotion uvědomila, že by možná nebylo od věci na koncert upozornit. Oficiální oznámení přineslo další rozporuplnou věc - lístky pouze na sezení za nekřesťanské peníze. Zahájení předprodeje až měsíc před koncertem a vůbec problémy s nákupem a blokaci nejvýhodnějších míst už nemá cenu rozebírat. Abych jenom nekritizoval, kdyby vše správně fungovalo, systém rezervace na internetu a následné vyzvednutí lístku téměř na každém rohu v celé republice je vynikající. A teď už k místu konání. Sazka aréna je opravdu pěkná, ale už u vchodu další komplikace. Přehnané prohlídky a zákazy mnohým znepříjemnily situaci a zřejmě i značně zpomalily vpouštění lidí, protože údajně ještě kolem půl deváté (tj. půl hodiny po plánovaném začátku) museli někteří čekat ve frontě. Osobně jsem zde ale prošel s dostatečným předstihem během pár minut a nemůžu říct, že by ostraha byla nějak nepříjemná. Uvnitř nás čekalo nemilé překvapení v podobě vysokých cen triček a programů, které jsou bezpochyby nastavené s myšlenkou "oddaný fanoušek koupí vše". Pohled na plochu pro mě znamenal malou úlevu při zjištění, že to není zase tak velké, jak se mi zdálo z obrázků. Usadil jsem se na své místo asi v půlce plochy hned vedle mixážního pultu s pěkným (i když trochu vzdáleným) výhledem na pódium a očekával začátek. Ten byl o více než 30 minut posunutý (k velké radosti čakajících venku). Za zvuku playbackového intra spadla opona a odhalila nádhernou scénu vytvořenou výtvarníkem Rogerem Deanem. Za chvilku nastoupila kapela a spustila Going For The One. A současně spustila vlnu fanoušků, přesouvajících se před pódium do uličky mezi sedadly. Několik osob postávalo i kolem mixpultu a netrvalo dlouho a výhled se mi zúžil na polovinu. Někteří žluťásci (=pomocný personál) sice projevili snahu je trochu usměrnit (někteří naopak nečinně přihlíželi), ale když se nic moc nezměnilo, vydal jsem se při druhé (překvapivé) písni Sweet Dreams také dopředu na stání. Tam jsem si ale moc dlouho neužil, protože během ani ne deseti minut přišli žluťáskové s slušně nás začali odzadu posílat zpět (údajně si to přáli samotní muzikanti). Vrátil jsem se tedy na sedadlo v domění, že sjednají pořádek na celé ploše, ale nakonec tam půlka lidí stejně zůstala. Hodně „vyhnanců“ se nashromáždilo kolem mixážního pultu a zase zacláněli ve výhledu. Když okolo stojící personál nic nepodnikal, naštval jsem se a postavil jsem se přímo u svého místa. To se samozřejmě nelíbilo lidem za mnou a naivně jsem se snažil odolávat argumentem ať si jdou stěžovat ke žluťáskům, že za tisícovku nebudu nikomu koukat na záda. Když přišel rozzuřený a sprostě nadávající pán, v rámci zachování zdraví a všech zubů jsem s myšlenkou „moudřejší ustoupí“ usedl, posbíral svoje věci a šel si stoupnout před zvukaře, kde jsem nemohl nikomu překáže. Hlídači to už asi vzdávali, protože nás posunuli jenom kousek zpět a nechali být. Ještě před tím ale přišly posily a uličku mezi předmími sektory konečně vyklidili. Asi po hodině a půl od začátku koncertu následovala čtvrthodinová přestávka. Do té doby jsem to odstál na rohu u zvukařů. Trochu podivné mi připadaly reakce žluťásků, když na požadavky zjednání pořádku odkazovali na pořadatele s tím, že oni tam od toho nejsou. V první polovině jsme se dočkali ještě klasiky I've Seen All Good People, největší radost mi však udělaly skladby Mind Drive (z Keys To Ascension 2), rozdělená do dvou částí, mezi které byly zařazeny perfektní South Side Of The Sky, kde se stejně jako vloni v závěru utkala kytara s klávesami, následovaná Turn Of The Century. Kraťoučkým úryvkem byla připomenuta i Foot Prints (také z Keys...). Velice mě potěšila také pecka Yours Is No Disgrace. Výsledný dojem však hodně kazily výše uvedené problémy, které nejen mě znemožnily klidné vychutnávání muziky. Dobrý dojem kazil také ne moc vydařený zvuk, slyšet bylo sice všechno, ale výšky docela trhaly uši a zpěv měl trochu ozvěnu. Vůbec celá atmosféra mi připadala taková zvláštní, jako kdyby publikum čekalo něco jiného nebo tam bylo spousta lidí omylem. Ani kapela se mi nezdála úplně v pohodě a Jon Anderson se marně snažil povzbuzovat. Ještě štěstí, že v prvních řadách bylo dost aktivních fanoušků. Původně mi sezení nevadilo a na předminulém koncertu Yes s orchestrem jsem ho i uvítal, ale tady to určitě nebyla vhodná varianta. Vzhledem k velkým prostorám nebyla hala moc zaplněná a dojem velkého množství lidí měla na svědomí hlavně roztahaná sedadla na ploše. Přitom stačilo tak jednoduché řešení - plocha jenom na stání a kdo nutně potřebuje (ať už z jakéhokoliv důvodu) sedět, mohl na tribunu. Doufejme, že se z toho pořadatelé pro příště poučí. O přestávce jsem naštěstí potkal klubového kolegu Guitarista, který mě upozornil na volné sedadlo v prvním sektoru, tak jsem využil příležitosti a druhou část si už užíval k mé plné spokojenosti. Úvodní část byla poněkud netypická, ale příjemná, Yes totiž zařadili do playlistu akustický blok. Nejprve usedl za piáno Rick Wakeman, po krátké předehře se k němu přidal Anderson a společně spustili slaďák The Meeting (ABWH). Pak se přidali i ostatní a pokračovali dalšími šesti skladbami v odlehčené podobě. Nejvíce se mi líbily Wonderous Stories, Show Me a taneční náboj kupodivu neztratila ani Owner Of A Lonely Heart. Tuto část uzavřel Steve Howe se sólovým kouskem Second Initial. Dalším překvapením byla tanečně laděná Rhythm Of Love z osmdesátých let. Anderson si oblékl veselé sáčko s fosforeskujícím potiskem a po pár tónech sestoupil po schůdkách z pódia k publiku, zatančil si se svou ženou a vydal se na cestu po ploše kolem předních sektorů. V tu chvíli se dopředu seběhlo velké množství fanoušků, proti kterým už žluťásci byli bezmocní. A bylo to dobře, protože konečně to vypadalo tak jak má a většina snad byla spokojena. Zbytek koncertu už byla jedna velká fantazie. Opět nezklamala oblíbená a nádherná píseň And You And I a pak kouzelný Ritual. K poslechu Ritual z desky musím mít náladu, ale naživo je to vždy paráda a hlavně bylo téměř jisté Squireovo sólování na baskytaru. Velice efektní byly umělé plameny spuštěné při „zaříkávací“ pasáži, kdy Squire hraje na velké bubny, Anderson na perkuse a samozřejmě White za svou soupravou samozřejmě také nezahálí. Trochu mě zklamaly velké bubny připojené na speciální konstrukci. Pouze se dvakrát trhaně pootočily, několikrát si bouchly a konec. Nevím, jestli s tím byl nějaký technický problém, nebo to bylo opravdu všechno, ale čekal jsem od nich efektnější využití. Po půlhodinovém šílenství tu byl ale konec a kapela se loučila. Minimálně jeden přídavek však byl jistý (bohužel opravdu jenom jeden) a volba padla opět na Starship Trooper, která byla velkolepým završením večera. Energii, s jakou Yes po pětatřiceti letech hrají, by mohla závidět kdejaká mladá skupina, dokonce i obvykle nehybný Steve Howe se pěkně odvázal. A to věkový průměr členů činí nějakých 55 let a nejstarší Jon Anderson za pár měsíců oslaví šedesátiny! Když pominu špatnou organizaci, koncert to byl perfektní a po počátečních rozpacích se tradičně proměnil v nezapomenutelný zážitek. Netroufám si srovnávat s těmi předchozími. Každý z nich bych si hned s chutí zopakoval. Závěrem bych chtěl poděkovat Vaklafovi za usnadnění cesty domů, Guitaristovi za místo, Andymu za efektní přelet před pódiem a všem přítomným na srazu před koncertem. Zároveň se omlouvám všem, kteří přeze mě chvíli neviděli, ale důvody jsou snad pochopitelné. [Pegas] |