Jak jsem byla na koncertě Yes Koncert se blížil a já se začala shánět po informacích, jak sehnat lístky. Hledala jsem na netu a našla docela schůdný způsob: Můžu si přes internet zamluvit místa (pro sebe a pro manžela) a pak musím do dvou dnů koupit lístky v terminálu Sazky. Tak jsem se podívala na plánek, chvilku ho zkoumala a nakonec se rozhodla. 1600,- Kč za jeden lístek je opravdu hodně, ale Yes jsou Yes. Tak jsem si našla místečka ve třetí řadě v sektoru 001 a těšila se, že pokud to vyjde, uvidím na Ricka Wakemena. Pak jsem naklusala koupit lístky a bylo to. Začala jsem pomalu zjišťovat, jak to v areně chodí. Že se tam nesmí nic vzít s sebou (deštník, oblečení, cokoli k jídlu či k pití a už vůbec ne foťák). Škoda, na loňském koncertě jsme fotili, ale co z toho vyšlo, to je ostuda. Nicméně jsou to naše fotky a jsou spojeny s našimi zážitky, tak je mám i přesto ráda. Konečně nadešel den D, 8. června 2004. Očekávání vysoké. Pětatřicáté výročí je přece jen událost. Rozmyslela jsem si, co si s sebou vezmu, aby mi to před vstupem do areny nezabavili. Manžel se ještě vracel do práce, aby si tam nechal "business" kalhoty a na koncert vyrazil v džínách. Bylo horko, takže mi ani nebylo tak líto, že s sebou nemůžu mít nějaké to oblečení navíc. Byla jsem hrozně zvědavá. U vstupu do areny to vypadalo skutečně jak na letišti. Osobní prohlídky, zabavování nepovolených věcí. Nám nic nesebrali. Ani tam nebylo tolik lidí (byli jsme tam asi hodinu a půl před plánovaným začátkem. Pak jsme hrozně dlouho čučeli vevnitř. Všude poobvodu byly "stánky" s občerstvením připomínající McDonaldy. Jen ty ceny byly ještě horší. Voda za 40,- Kč, pivo za 35,- a tatranka za 20,-. Pak nějaké hamburgery asi za 60,-. Prostě hrůza. A jak jsem už psala, nic k pití se dovnitř vnést nesmělo. Vzhledem k tomu, že těhotné ženy mají jaksi větší spotřebu tekutin, jsem měla smůlu. Když se konečně otevřely dveře a začalo se pouštět dovnitř, šli jsme okukovat pódium. Za černou oponou toho nebylo moc vidět, ale z jedné strany nám dovolili koukat. To bylo dovela fajn. Pak ale do začátku koncertu ještě dlouho nuda. Začalo se až o půl deváté. Na arenu se snesla tma a ozvaly se první tóny Firebird Suite. Publikum zajásalo a opona efektně spadla, když na pódium vpochodovali jednotliví členové Yes. A pak už to jen svištělo: Going For The One, Sweet Dreams, I've Seen All Good People. Lidi se chtěli dostat dopředu, tak se nacpali do uličky a ochranka se je snažila udržet v mezích. Pak vlastně ani nevím kdy, ale najednou z uličky zmizeli. Následoval delší úsek, který tvořily skladby Mind Drive 1, South Side Of The Sky, Turn Of The Century, Foot Prints (úryvek) a Mind Drive 2. To už jsem se opravdu plně soustředila a nerozptylovalo mě nic. Mrně v břiše sebou házelo, nevím však, co tím chtělo říct. Možná: "Mami, je to moc nahlas." Tak doufám, že ho ten koncert neodradí od poslechu Yes a rockové hudby. Nakonec prvního bloku přišlo opojení v podobě Yours Is No Disgrace a pak přestávka. Musela jsem si jít koupit to pití za 40,- Kč, protože bych jinak asi uschla. Jen jsem se vrátila, koukám, Jon Anderson byl dole u první řady, ale neviděla jsem pořádně, co tam dělal. Jen to, že s někým mluvil. A vzápětí začala druhá část koncertu, tentokrát akustická. The Meeting, Long Distance Runaround, Wonderous Stories - to už jsem sotva potlačovala slzy. Time Is Time nepatří mezi mé nejoblíbenější skladby, ale i tak jsem se při tom hezky uvolnila a mrně taky dělalo menší vyrvál v břiše. Roundabout předvedli v naprosto úžasném provedení, to byla prostě paráda. Následovala píseň Show Me a já měla zase na krajíčku. Překvapení z největších pro mě byl Owner Of A Lonely Heart. Bylo to nečekané, někteří tvrdí, že ta akustická verze nebyla nic moc, ale mně se to líbilo. Blok uzavřel Steve Howe se svým solem Second Initial a pódium se vracelo do původní podoby. Na Ricka za křídlem vidět nebylo, stejně jako na něj nebylo vidět za klávesami. Jen občas se tam mihly rozkmitané svištící ruce. Co se dělo potom, se skoro ani nedá popsat. Na řadu přišel Rythm of Love. Jon seběhl dolů i s mikrofonem a zpíval mezi lidmi. Nikdo už nezabránil tomu, aby se kolem něj a před pódiem nakupili lidi. Nebýt dítěte v břiše, šla bych taky. Takhle jsem se spokojila s tím, že kolem stejně všichni stáli, tak jsem si taky stoupla a přidala se k jásotu a tanci aspoň na místě. Kdybych byla zůstala sedět, mohla bych tam zůstat do konce. Jenže mě začalo bolet břicho, a to dost. Tak jsem zase dosedla, ale And You And I už jsem si nevychutnala.Vydržela jsem až do začátku Ritualu, ale když se stav neměnil, usoudila jsem, že bude lepší jít. Tak mě manžel odvedl a asi jsme přišli o cenný závěr. Pak prý dali ještě jako přídavek Starship Trooper. Aspoň se utěšuju tím, že loni ho dali taky. Tak jsme odjeli domů a po cestě už se břicho uklidnilo a já taky. Na žádný další koncert se tudíž minimálně do října nechystám. Ale to mě nemrzí. Na Yes jsem byla. Vzpomínám si, jak jsem jim před pár lety (to jsem ještě byla svobodná) psala vzkaz, aby přijeli do ČR. Vůbec nevím, jestli se to k nim dostalo, ale spokojená rozhodně jsem. [Haluska] |