8. 6. 2004 - Praha, Sazka Aréna V to úterý se svého dočkali všichni ti, kteří vzývali po loňském koncertu skupiny YES všechna rocková božstva, a všichni další příznivci art popřípadě progresivního rocku, kteří si přáli návrat skupiny na naše kolbiště. Prosby byly vyslyšeny a tento den vystoupili YES v pražské Sazka Aréně. Pětice o sobě svým první albovým kompletem dala vědět už v roce 1969 a nyní na svém turné nazvaném příznačně „35th Anniversary Tour“ vybírala ze své bohaté diskografie. Praha se tohoto rockového dinosaura dočkala v pořadí ji počtvrté. Poprvé tomu bylo v roce 1998, podruhé v roce 2001 (tehdy v rámci turné se symfonickým orchestrem) a do třetice to bylo loňského 17. června, kdy se v jejich řadách znovu objevil legendární klávesista Rick Wakeman. Zpráva o tomto koncertu se objevila znenadání a bez velké mediální reklamy se šířila mezi jejími fanoušky. Překvapivé bylo místo koncertu, byl to první koncert v nově postavené Sazka Aréně. Překvapivý byl i způsob prodeje lístků přes terminály Sazky. Osmá hodina večerní, z větší části obsazené židle na ploše před pódiem, scénu zakrývající černá opona a poslední dokončovací práce technického personálu za ní dávaly na vědomí, že všechno se strhne již brzy. Však teprve okolo půl deváté se v sále stmívá a za zvuku (snad již tradičně) „Ptáka ohniváka“ (Firebird) se děje nástup. Padající opona odhaluje scénu podmořského dna navrženou grafikem Roger Deanem. Kulisy jsou tvořeny nafukovacími korály, uprostřed na vyvýšeném místě pod lasturou trůní se svojí bicí soupravou obehnanou v kruhu podivnými kotli s mechanickými paličkami Alan White, nalevo od něj stojí mezi svými kytarami Steve Howe, zcela vpravo obklopen malou elektrárnou z kláves a moogů Rick Wakeman, na středu před mikrofonem Jon Anderson a mezi Rickem a Jonem pak Chris Squire se svojí basovou kytarou. Nad jejich hlavami se pomalu zvedala obří nafukovací medúza, tvořící tak přirozený horní okraj jeviště. Ještě poslední tóny intra a YES vypalují „Going For The One“. Někteří diváci nedokáží sedět a vybíhají do uličky mezi sedadly. Nepokoj mezi diváky v uličkách a pořadatelskou službou, která se je snažila vytlačit z uliček, se táhl jako dlouhá nit celou první polovinu koncertu. Soubor pokračuje skladbou „Sweet Dreams“ a poprvé mohou diváci vidět, proč má Alan White kolem svých bicích ony podivné tympány. V rytmu, tak jak Alan přes převody udával rytmus, se rozbušily paličky a zvukový efekt bicích se tím znásobil. Následovaly „I’ve Seen All Good People“ a „Mind Drive“. Vše nasvědčuje tomu, že band je ve velmi dobré kondici a že jeho forma není o nic horší než na loňském koncertu. Přichází první z vrcholů koncertu „South Side Of The Sky“, následován neméně kvalitní „Turn Of The Century“, částí „Foot Printers“ a druhou částí „Mind Drive“. Pak už jen „Yours Is No Disgrace“ a je tu čtvrthodinová technická přestávka. Dost času na to, aby trochu vychladly horké hlavy. Následuje totiž akustická část. Celý blok skladeb zahraný na akustické nástroje, tedy španělské kytary, případně mandolínu a citeru, klavír (skutečné koncertní klavírní křídlo) a bicí. Scénu dotvořila nafukovací medúza nad pódiem, která po lanech sjela níže a vytvořila tím pocit menšího, pro akustickou část vhodnějšího pódia. Hned úvodní „Meeting“ dala na srozuměnou, že to, co Sazka Aréna nyní uslyší, bude patřit mezi vrcholy v dlouholeté koncertní činnosti YES. Následuje „Long Distance Runaround“, jako pohlazení křehké „Wonderous Stories“ a „Time Is Time“. Vynikající vyhrávky Steva Howea, rytmus držící Alan White a na španělku basující Chris Squire, až komorné laděné vstupy Ricka Wakemana na klavírní křídlo s náhlými razantními zvraty a nad tím vším v nebeských výškách se nesoucí hlas Jon Andersona. „Roundaround“ zní v podání akustických nástrojů snad ještě rockověji. Jonova písnička „Show Me“ je balzámem pro duši a krátkým meditačním zastavením před jedním z největších překvapení tohoto koncertu. Tímto překvapení je „Owner Of A Lonely Heart“, která zní v této sestavě pódiově určitě poprvé. Kdo by čekal, že akusticky to nemůže mít tu sílu, byl by jistě velmi překvapen. Hala bouří, a když vyhrávku Trevora Rabina (původní kytarista – je známa nechuť Howea hrát Rabinovi věci – pozn. autora) s ohromnou gradací a nadhledem zahraje Rick Wakeman na své křídlo, jistě i odpůrci tohoto alba tuto hitovku berou na milost. Do čela se staví Steve Howe, aby spustil „Second Initial“. Ostatní členové bandu na chvíli mizí v zákulisí a po podiu pobíhá technický personál a vyklízí pódium pro další již opět „elektrické“ podání. Steve dohrál, medúza vyjíždí nahoru, YES jsou zpět, aby vypálili „Rhythm Of Love“. Po prvním pěveckém vstupu se Jon usmál a po schodech v čele jeviště seběhl dolů, aby vyzval k tanci v první řadě sedící dívku (jak se později ukázalo, byla to Jonova manželka), několikrát se s ní zatočil a vydal se po hale. Celý sál byl najednou na nohou, Jon doběhl do středu haly, vyšel na malý stupínek a zpívaje zdravil se s posluchači. Pak se sebral a druhou stranou se vrátil zpět na pódium. Všude bylo najednou těsno, ale nejvíc před jevištěm. Koncert pokračoval ve strhujícím rytmu skladbou „And You And I“. Steve Hove byl jako v transu a plný energie reagoval zcela nečekaně na „své“ obecenstvo pod pódiem. To co však přišlo na závěr patřilo skutečně k tomu nejlepšímu. Tou třešničkou na dortu plným skvělé art a progrockové hudby byla „Ritual“ z alba „Tales From Topographic Oceans“. Skladba umocněná pódiovým provedením plným světel a stroboskopických efektů, ohňů a rytmu drásajících bubnů. Skutečný rituál hudby a radosti jistě povýšily i znovu se do hry zapojivší kotle kolem Alana, Jon svou hrou na elektronické perkuse a v neposlední řádě Chris Squire svou hrou na skutečný tympán. Skladba dozněla a skupina na krátkou chvíli zmizela v zákulisí, aby se zase vrátila zpět s přídavkem, který nemůže na koncertu chybět. „Starship Trooper“ patří mezi dlouholeté koncertní trvalky bandu a byl důstojným a ve svém podání jedinečným rozloučením s návštěvníky tohoto koncertu. Co dodat? V pořadí čtvrté pražské vystoupení YES v Praze nezklamalo. Možná, že mnozí mohli mít výhrady k pořadatelům a vinit je z toho, že na koncertu se mělo sedět, že došlo k problémům s označením sedadel. Na druhou stranu asi mnohým fandům skupiny nedošlo, že to zřejmě nebylo výmyslem agentury, že ono sezení patřilo ke koncertu (pro akustickou část bylo dokonce více než vhodné) a že celý průběh představení měl svoji dramaturgii, kde i Jonovo pozvání diváků k pódiu bylo přesně načasované. Navzdory tomuto, je nutno říci, že se jednalo o první skutečný koncert v této hale a že si nově postavená Sazka Aréna jako svůj křest nemohla přát lepšího vysvěcení. Hluboce smekám před výkony celého ansámblu, který svým bezchybným provedením skladem, transformací skladeb do akustické podoby (čímž dal těmto skladbám nový rozměr), svoji vysokou profesionalitou a svojí energií dokázal, že má i po pětatřiceti letech co říci svému širokému publiku. Nezbývá než doufat, že se brzy vrátí na některé z našich koncertních pódií nebo že nás potěší novou nahrávkou. Set list: [Guitarist] Zdroj: Whiplash |