TIME
AND A WORD
Atlantic 2.11.1970
 
Jon Anderson - zpěv, perkuse
Peter Banks - kytara, zpěv
Bill Bruford - bicí
Tony Kaye - klávesy
Chris Squire - baskytara, zpěv
1. No Opportunity Necessary, No
Experience Needed [4:53] (Richie Havens)
2. Then [5:50] (Jon Anderson)
3. Everydays [6:12] (Stephen Stills)
4. Sweet Dreams [3:51] (Jon Anderson/David Foster)
5. The Prophet [6:39] (Jon Anderson/Chris Squire)
6. Clear Days [2:09] (Jon Anderson)
7. Astral Traveller [5:57] (Jon Anderson)
8. Time And A Word [4:31] (Jon Anderson/David Foster)
Bonusy (Rhino 2003):
9. Dear Father
10. No Opportunity Necessary, No Experience needed
11. Sweet Dreams
12. The Prophet
Produkce: Tony Colton
Obal:
Orchestrální aranže: Tony Cox
Hodnocení:
Antony 5/5
Guitarist 3/5
merhaut 5/5
Pegas 4/5
Stev 4/5
Squire 3/5
TomKas 3/5
Průměr: 3,86
Závěrečné
shrnutí
Antony
(CD Elektra / EastWest Japan, AMCY-6281, HDCD, vydáno 20.6.2001)
Hammondy! Smyčce! Trumpety! Těžký rockový zvuk úvodní vypalovačky ve svižném
tempu, drkotavý běh baskytary, sametově potemnělý zpěv... To jsou věci! Právě
začíná nejméně yesovské album skupiny Yes. Disponuje zvukem, který vede do končin
běžných aranžmá právě rozvíjející se symfo art rockové generace, zvukem, který
představuje Yes v nakrášlené a nazdobené fazóně, od něhož hned na dalších
výtvorech výrazně uhýbají směrem k méně okázalému extraktu čisté hudební
virtuozity. Nikdy potom neměl plný velebný sound Hammondových kláves tak určující
roli v celkovém vyznění jejich desky. nikdy potom nebyli tak "starosvětsky"
znějící. Ovšem to není negativní kritika, naopak. Time And A Word je
nesmírně osobité dílo. A hlavně - má okouzlující atmosféru! V době přípravy
recenze jsem je nebyl schopen vyjmout z přehrávače, musel jsem si udělat kopii do
auta, prostě ten úchvatný zvukomalebný výtvor mě hrál pořád dokola po dobu
několika týdnů.
Co skladba, to perla. Ve všech opět exceluje Anderson a Squire, co tihle pánové
předvádějí nemá obdoby. Squire se se svojí rychloběžnou hrou vynořuje na
správných místech aby posluchače nakopnul, když to nejméně čeká, stejně tak si
poctivě odpracovává svůj podíl v pozadí každé skladby. Rytmický i sólový
nástroj současně, těžko popsatelný geniální způsob pojetí hry na baskytaru. A co
Jon Anderson? (alias John Roy Anderson alias Hans Christian alias Jonathan Anderson), to
je jednoduše řečeno stavební kámen, který je v každé skladbě přitesaný přesně
tak, aby současně dobře zapadal a současně výrazně vyčníval. V první skladbě
slyšíme méně obvyklou Adersonovu hlubší notu, hned aby v následující zpíval o
oktávu výše. V jiskřivě optimistické Sweet Dreams se jeho úvodním
vyvoláváním tyčí do nebes dosahující hlasový obelisk, díky kterému se ze skladby
stává skoro refrénový hit.
I Bruford je proti předchozímu albu daleko více slkyšet a je výrazně zvukotvorný,
například vytváří napjatý motiv v úvodu Then, z něhož nás pak osvobozuje
mistrná kombinace rychlých a krátkých, vzájemně přelévajících se motivů
dalších nástrojů. Hammondové orgie v úvodu The Propthet a vestavěné do
těla i dalších skladeb, jsou nosnou vlnou celho alba, spolu s rozsáhlými smyčcovými
a místy i dechovými party. Snad jen Peter Banks se svojí kytarou ustupuje většinou do
pozadí, aby na další desce už přenechal svoje místo ve skupině daleko
virtuoznějšímu Stevu Howeovi.
Vlastní skladby jsou každá uzavřenou kapitolou sama pro sebe, svébytné a ucelené
příběhy, každý úplně jiný, jinak působící, album vůbec nezní jako souvislý
homogenní celek, to mělo teprve přijít. Zde vládnou písničky. Hned úvodní s
bombasticko symfo intrem přecházejícím do rockově rytmické části - slyšíte toho
Squireho?! - je skladbou s hrdým a nosným motivem, nenechávající nikoho na
pochybách, že se bude dít něco velkolepého. Then, moje nejoblíbenější, míchá
různé motivy rychle za sebou až to celé graduje v trumpetami vyostřeném zlomu kolem
4. minuty (už vím, kde se inspirovali Uriah Heep pro Salisbury) a pak
přechází do fantazijně romantické pasáže s napůl zpívaným a napůl recitovaným
textem. Jazzrockově působící Everydays se přelévá v ostrou a velmi dravou
hardrockovou pasáž aby posléze vyplula poloakustickya rafinovaně do avantgardního
pojetí rockové hry. A tak dále, jako procházka pohádkovým krajem. A závěrečná
titulní skladba - to je opravdový farewell song, v němž jasně slyším Andersonovo
loučení, a příslib, že zase někdy jednou.... Naštěstí víme, že to příště se
zopakovalo mnohokráte a trvá dodnes.
Psaní recenze by nemělo začínat tím, že si vnitřně určím úroveň alba a
poslechem jen následně tento názor utvrdím. Je to ale těžké, pokud mám zhodnotit
titul, který je ve sbírce několik let a byl mnohokráte slyšen. Jenže je slyšet a
"slyšet", připadám si, jako bych Time And A Word teprve objevil.
Fantastický a nádherný hudební objev a to nejen pro tu symfoničnost, i když hodně
díky ní. Takto zvládnuté motivy, v rockové hudbě nové a leckdy (u jiných
interpretů) násilně a nepatřičně působících, jsou vzácností k nalezení v celé
třicetipěti leté progrockové historii. Kolik takových pokladů se ještě skrývá?
Hodnocení: 5/5
Guitarist
(CD Atlantic, katal. č. 7567–82681-2)
Druhé album je v mnoha směrech průlomové,
ale na druhou stranu stále hledající vlastní rukopis skupiny. Neustále se nemohu
zbavit pocitu, že přes jeho zjevné kvality (a že kvalitní je, si jasně uvědomuji),
skupina nedozrála na spolupráci se symfonickým orchestrem a některé pasáže se mi
zdají ač líbivé se snahou o nové pojetí, přeci jen podbízivé a v mnohém
nedotažené do svého konce.
Úvodní skladba No Oportunity Necessary, No Experience Needed je smělým
začátkem alba, kde v konfrontaci s westernovou melodií s názvem Velká země
(Big Country) a orchestrem Yes samotní jakoby ztrácejí dech. Trochu
avantgardní počátek v mnohém předčí skladba Then, kde Tony Kaye, Bill
Bruford a Peter Banks se mohou předvést v nejlepším světle. Everydays je
svým způsobem jazzový počin, kde vedle typického zpěvu Jona Andersona v pomalých
částech, podkresleného smyčci, stojí za povšimnutí nevšedně zvládnuté bicí v
přechodových pasážích, které jako by svojí dýchavičností posunuly skladbu dále
k výborně zvládnuté polemice mezi orchestrem a skupinou. Sweet Dreams je
stálicí, která uklidňuje poněkud rozdýchanou atmosféru alba. Výborně šlapající
rytmika, pěkné vokály, výborně zpracovaný zvuk. To co však následuje po lehkém
sladkém snění je prvním z vrcholů alba. Skladba The Prophet - po začátku,
za které by se nemusel stydět ani sám Mistr J.S.Bach, kde přecházejí varhany za
pomoci orchestru a následně kytary do strhujícího rytmu, aby se následně mohla
rozvinout ve směsici nálad. Velmi vysoko hodnotím dozvuky orchestru reagující na
Andersenův vokál. Prostě je zde vše na svém místě a snad poprvé zde cítím
skutečnou souhru mezi skupinou a symfonickým orchestrem. Snad pro nadčasovost The
Prophet mi Clar Days připadá jako nedochůdče. Snad se v něm odráží
ještě beatlesovská nálada ze Yesterday nebo Michelle. Zde však zní
příliš nedotaženě a Jon se ve svém zpěvu spíše trápí, než aby dokazoval svojí
éteričnost. Náladu mi zlepší hned začátek skladby Astral Traveller.
Perfektně šlapající rytmus dokreslený (názvu podřízený) zpěvem přes vocoder.
Vynikající mezihry Tonyho Kaye na klávesy, které se místy mísí s kytarou Petra
Bankse dávají skladbě skutečný pocit astrálního posunování mezi dimenzemi. Jako
třešničku na dort si nechávají Yes to nejlepší na konec. Time And A Word
má snad vše co bych od Yes očekával. Fantastickou Squirovu basu, kytarovou vyhrávku s
typickou stavbou, jemné a táhlé varhany , vynikající rytmiku a nádhernou melodii s
vokálním provedení Jona Andersona a ostatních členů skupiny, v závěru doplněno
orchestrem. To vše s perfektním a mne oslovujícím textem, který je jako pohlazení
pro bolavou duši.
Je škoda, že tak kvalitní materiál nebyl v době svého vzniku, přeci jen stále se
ještě hledající kapelou, dotažen do konce. Možná, že pokus změnit svůj výraz
pozváním symfonického orchestru, byl trochu předčasný. Možná, že jsem já
nepochopil zcela detailně poselství, které mi bylo tímto albem zasláno. Je mnoho
důvodů, proč se k němu vracím. Jedna skladba je však přeci jen málo na to, abych
mohl albu dát více než jsem dal.
Hodnocení: 3/5 (bylo to těžké rozhodování)
merhaut
Kdysi, na jaře 68‘, běžel v čs televizi
pořad Seriál o seriálu. Byl jako zjevení, samá Amerika, sci-fi, westerny,
střílečky, horory. Mezi jinými tam byl ukázán i jeden kovbojskej, jmenoval se Bonanza.
Jeho pádivá juchajdo znělka mně dodnes – když poslouchám orchestrální mezihru v
úvodní No Opportunity Necessary, No Experience Needed – vytane na mysli, i
když se samozřejmě jedná o jinou melodii. A pak že má country & western k
artrocku nekonečně daleko …
Time And A Word je neprávem opomíjená deska. I Steve Howe, který na ni
nehrál (!) , ji v rozhovorech vychvaluje jako: „jeden z nejskvělejších
nedoceněných mistrovských kousků Yes“. O aranžích se zmiňuje takto: „způsob,
který tady Yes použili, měli dělat stále“. Dost vyzdvihuje přínos bubeníka Billa
Bruforda, toho považuje za největšího progresivistu tehdejší sestavy.
Time And A Word mám taky rád, hodně rád. Orchestrace je tak organicky
včleněna do zvuku kapely, že si jí posluchač většinou ani „nevšimne“.
Samostatnou kapitolou je pro mne osobně Tony Kaye, jehož masité hammondky soundu elpé
často dominují, viz. kupříkladu The Prophet a přitom maximálně slouží
celku, neexhibují a ani vteřinu se yessoundu nevzdalují.
Závěrečná - titulní, zprvu svou hudební náladou tesknivá, ve finále patetická -
skladba je pro mne, vedle dvou jmenovaných, třetím a finálním vrcholem druhého LP
Yes, nahraného koncem roku 1970, tedy takřka v téže době, jako podobně
orchestrální uriášovské Salisbury.
Ty dva poslechy Time And A Word, co jsem si při psaní naordinoval, mě doslova
obestřely pocitem blaženosti. Končím s písáním a zapínám potřetí play …
odcházím …
Hodnocení: 5/5
Pegas (CD
Atlantic)
Ve stejné sestavě jako svůj debut vydali
Yes na podzim roku 1970 druhé album Time And A Word. Základní atributy
zůstaly zachovány a opět se dá hovořit o písničkové desce (dokonce přijatelné
širšímu publiku), ale jednotlivé skladby mají už výpravnější charakter a často
připomínají muzikálové melodie nebo filmovou muziku (Then, The Prophet).
Největší novinkou je však (rozporuplné, ale mě se líbí) použití smyčců a
dechových nástrojů, které tento dojem ještě více podtrhují. I zde jsou zařazeny
dvě coververze, hned na úvod svižná hitovka No Opportunity Necessary od
Richie Havense se zakomponovanou westernovou pasáží a teskná Everydays od
Buffalo Springfield, ani jednu ale neznám v originále, nemohu tudíž porovnat. Prvně
jmenovaná má pro mě osobní význam v tom, že mi otevřela bránu do světa Yes,
neboť právě kvůli ní jsem si před lety půjčil kompilaci Yesstory.
Tahle deska nemá téměř žádné slabé místo. K srdci mi moc nepřirostly jenom Sweet
Dreams a Clear Days, ale vzhledem k jejich „délce“ to je zanedbatelné.
Zbytek si udržuje vysokou úroveň a na rozdíl od debutu je vše na správném místě a
po kompoziční stránce je krokem vpřed. Plusem je také větší dravost a
sebevědomí. Pokud bych měl něco vyzdvihnout, tak určitě The Prophet (jako
milovníka hammondek mě vždy dostane dramatické intro), Astral Traveller
(všimněte si vtipného pohrávání s krátkým motivem v instrumentální mezihře
uprostřed) a moc pěkný závěrečný „love song“ Time And A Word.
Zmiňovat muzikantské výkony by bylo nošením dříví do lesa, ale musím upozornit na
klávesy, které uspokojí každého fanouška Keitha Emersona, Jona Lorda či Kena
Hensleyho.
Hodnocení: 4/5
Stev
Druhé album se ubírá stylově velmi
podobně jako první, ale od prvních taktů je zřejmé, že kapela udělala krok vpřed,
zařadila do svého alba orchestr pod vedením Tonyho Coxe, který se až poměrně
nečekaně hodí do této muziky, kontrastuje s hammondy, akorát lehce zastiňuje kytaru.
Hned úvod je ve strhujícím rytmu skladby Ritchieho Havense s šíleným názvem No
Opportunity Necessary, No Experience Needed. Hammondy přisviští jako smršť s
celým orchestrem a poté se strhává divadlo, vedené Squireovou zabijáckou basou.
Skladba v sobě nese velmi zajímavý westernový nádech. Osobní vrchol v Yes zde
předvádí Tony Kaye především na jeho velké hammondovy varhany, který je i přes
orchestr poměrně dominantním členem (až na jeho naprosto stupidní tuším druhé
sólíčko v mezihře v jinak výborné Andersonově promyšlené skladbě Then).
Kayeovi patří také dlouhý úvod v kouzelné epické skladbě The Prophet
(Anderson/Squire) která patří k tomu nejlepšímu na albu. Skladba graduje v
neuvěřitelných náhlých změnách zvuků a nálad. Kytarista Peter Banks udělal
rovněž pokrok, jeho vyhrávky se stávají jedním ze symbolů raných Yes. Ale přesto
jeho ne příliš široký muzikantský repertoár a tudíž menší prostor na albu
hlavně přispěly k tomu, že kapela, která se za každou cenu chtěla co nejvíce
zlepšovat, za ním po tomto albu zavřela dvířka. Na fotgrafiích alba už se objevuje
spíše jeho nástupce. Album samotné obsahuje také další jazzovou skladbu Everydays
od Stephena Stilllse kde opět převládají atmosférické orchestrální party.
Swingové pasáže v podání Bruforda jsou originální vsuvkou. Dále něžnou ale
právě po těch orchestrálních vymoženostech nepříliš jedinečnou Clear Days
s housličkama a smutným Andersonovým vokálem. Je to taky snad jediná věc kde Kaye
nevyřvává svými varhanami, ale podkresluje skladbu lehkým klavírkem. Solidní
skladba je i ulítlá Astral Traveller, podobající se stavbou Then.
Velmi dobře je vystavená lehce pop-rocková Sweet Dreams. Není divu že i v
dnešní době se k ní Yes dodneška vrací. Absolutní vrchol alba je ale opět na jeho
konci a tím je samozřejmě titulní hymnická píseň Time And A Word, s
jedněmi z nejkrásnějších melodií, které vzešly od kapely, s nezapomentutelným
„There's A Time, And The Time Is Now And It's Right For Me…“. Jak Sweet Dreams,
tak Time And A Word napsal spolu s Jonem Andersonem jeho bývalý spoluhráč
David Foster z Warriors, který se v budoucnu střetne s Kayem v kapele Badger. Bruford a
Squire hrají výborně, s jistotou a upevňují si pozici jak v kapele tak po celém
rockovém poli, kde spolu tvoří jednu z nejlepších rytmických linek. Andersonův
vůdčí autorský potenciál se rozvíjí stejně jako jeho úžasně znějící hlas.
Album Time And A Word je o něco lepší než první počin, poutavější,
celkově pro posluchače zajímavější, má svůj jedinečný půvab, nicméně se
ještě ani v tomto případě nejedná o album zásadní.
Hodnocení: 4/5 (s prasklými strunami neboli s odřenýma ušima)
squire
Upřímně řečeno, snažit se zrecenzovat
album, které vyšlo před takřka pětatřiceti lety, nota bene od kapely, jež člověk
bere jako svou srdeční záležitost, bude vždycky poněkud ošemetné. Oč
jednodušší je to v případě skupin, které vydají skvělý debut, potom dvě až
tři čím dál tím horší alba a nakonec se rozpadnou. Což ovšem není případ Yes
– ti zrají jako víno a jejich první alba mi připomínají spíš burčák. Lahodný,
chutný, no ale to opravdové víno to ještě není. Proto tato moje recenze bude spíš
takový výčet chybějících bukétů, kyselinek a stařinek, či jak to ti praví
vinaři vlastně nazývají.
Čím začít? Možná obalem, ne? Ta barevná verze s fotografiemi hudebníků opravdu
není nic moc. Onen černobílý obal s aktem je sice zajímavější a poněkud
nadčasovější, ale nějak mi k yesovské hudbě nesedí. Jo, jo, Roger Dean musel
ještě chvíli počkat.
Důležitější než obal je ovšem bezesporu obsah. Asi jen málokdo z nás dokáže
dnes v roce 2004 posoudit, nakolik byla ta deska tehdy nová, objevná, zkrátka
progresivní. Pravděpodobně hodně, ale ne vše, co bylo kdysi nové, časem
nezestárne. Mně osobně, jakožto člověku, který sice většinu skladeb zná už
delší dobu, ale celé album si zakoupil (a pořádně poslechl) teprve před týdnem,
tam pár věci trošinku vadí. (I když lepší výraz by možná byl „chybí“, ač
je to trochu nespravedlivé a determinované právě tím výše zmíněným mnohaletým
odstupem od vydání LP). Především klávesy: Hammondky jsou sice fajn, ale přiznejme
si, syntetizátory zněly na počátku sedmdesátých let přece jen tak nějak
velkolepěji a těch zvukových možností měly mnohem více. Takže Tony Kaye byl
bezesporu dobrý varhaník, ale oproti Rickovi zní trochu jednotvárně.
Kytara: I Mr. Banks uměl bezpochyby hrát na svůj nástroj skvěle, ale zase (nezlobte
se na mě) Steve je podle mého laického názoru naprosto jedinečný.
Co se týče basy a bicích, tam bych neměl připomínek J, obzvlášť ve skladbě The
Prophet bublá pan Squire tak nádherně, až to jednoho nutí k přijetí vhodného
nicku.
Nu a co zpěv? Tak tady mám asi největší pochybnosti. Jonův hlas zní trochu jinak,
než na pozdějších nahrávkách. Nestoupá do těch nebetyčných výšek, drží se
při zemi, snaží se do hlasu nacpat nějakou drsnost. Jako by se styděl rozbalit naplno
ten svůj angel voice. Koneckonců, tehdy mu prý v kapele přezdívali Malý Napoleon –
že by to bylo tím?
A co jednotlivé skladby?
No Opportunity… příjemná vypalovačka na začátek. Vskutku umělecké
smyčce, vtipná citace westernového motivu uprostřed, jízda od začátku do konce. Jak
to asi působilo na tehdejší posluchače? Jako tvrďárna nebo nějaká podivnůstka? To
kdybych věděl!
Then – trochu podobná té předešlé, refrén se už však přece jenom
trochu košatí, nicméně mám pocit, že z ní cítím jakési pnutí mezi Ionem a
zbytkem kapely.
Everydays – znám pouze pár písniček Stephena Stillse z té doby, tuhle
zrovna ne, ale řekl bych, že pan Stephen napsal i lepší. Hezká věc, ale v kontextu
přelomu šedesátých a sedmdesátých let mi zní poněkud standardně. Yes bych v ní
nepoznal.
Sweet Dreams – další podobná první a druhé.
The Prophet - velice příjemná „bublavka“. Doporučuji poslechnout v Media
Player s vizualizací Alchymie .Ovšem její singlová verze (viz Rhino) se mi líbí
ještě víc.
Clear Days – spíš jen taková hříčka se smyčcovým kvartetem (kvintetem,
sextetem?). Možná pocta McCartneymu Yesterday?
Astral Traveller – budu se opakovat, ale zase mi trochu připomíná první,
druhou a čtvrtou. Prostě jako by se Yes ještě nedohodli, jestli mají být v
budoucnosti kapelou hardrockovou nebo nějakou jinou (protože art rock tehdy asi ještě
definován nebyl.)
Time And A Word – tož to je samozřejmě majstrštyk (pane rado), ale tady
zase doporučuji poslechnout si skladbu na všech dostupných živácích, které Yes
vydali posléze a tuto skladbu tam zařadili. Myslím, že má výše uvedená poznámka o
tom, že Yes zrají jako víno, se v tomto případě netýká ani tak jejich umění
kompozičního, jako spíše interpretačního.
Nu a hvězdičky: Kdybych teď zašel dejme tomu do Tesca, hrábl do polic, vyňal zcela
náhodně třeba padesát CD, poslechl si je (probůh!) a měl udělovat hvězdičky, je
zcela a naprosto jasné, že Time and Word by jich dostalo v pětihvězdičkové škále
nejméně sedm. Ale pokud jsme se rozhodli, že budeme hvězdičkovat pouze v rámci alb
Yes , pak říkám - tři hvězdičky z pěti.
Hodnocení: 3/5
TomKas
(CD Atlantic)
V pořadí druhá deska legendární skupiny.
Od první desky Yes se stylově nijak moc zásadně neliší (byla také nahrána ve
shodném obsazení jako deska první), ale na rozdíl od debutu byly její skladby
'zmohutněny' využitím symfonického orchestru, který nenásilnou formou do hudby
zapadl a celkově ji velmi obohatil.
Hned úvodní energická skladba No Opportunity Necessary, No Experience Needed
je toho názornou ukázkou. Následující Then z pera Jona Andersona je hrou s
rytmem a zajímavá je i po melodické stránce a u mne vzbuzuje vžy pohodovou náladu. Everydays
začíná 'táhlým a ospalým' způsobem aby pak opakovaně přešla do svižného rytmu,
po kterém se opět vrací do své ospalé nálady umocněné Andersonovým zpěvem,
který na pozadí podmalovávají smyčce a Kayeho klávesy. K tomu ještě typické
jazzové bicí Bruforda a jak jinak než nespoutaná souhra Squiera a Bankse. Pomalé a
svižné pasáže se vzájemně střídají a skladba tak působí nesmírně dynamicky. Sweet
Dreams je u mne klasikou tohoto alba a byl jsem velmi překvapen a potěšen, že ji
Yes zahráli na svém (zatím) posledním koncertě v Praze.
The Prophet zaujme svým nástupem, kdy se nejdříve zajímavým způsobem
proplétá zvuk Hammondů se smyčci. Z počátku to vypadá jako by si Kaye něco
přehrával sám pro sebe, ale s nástupem baskytary a smyčců se zvuk umocní. Poté
skladba přejde do jiného rytmu a přidá se Jonův zpěv. Opět klasická ukázka
aranžérského a hráčského umu.
Naprosto skvělá je Andersonova balada Clear Days (z mého pohledu má zde
podobnou pozici jako Yesterday And Today na prvním albu).
Další neopomenutelnou peckou je skladba Astral Traveller (dle mého soudu
vůbec nejpovedenější věc z desky). Zvláště vynikající je mezihra, kde se zvuk
Banksovy kytary proplétá s Kayeho klávesami k nimž se pak přidávají další
nástroje a skladba se tak zajímavým způsobem stupňuje. Poslední Time And A Word
je další skvělá pecka, která je k slyšení na albech Yes z různých období (Yesshows,
Keys To Ascension,...) a vždy je to zážitek. Škoda jen, že ji Yes
nepředstavili na živo na některém ze svých 4 koncertů v Praze. Snad příště.
Album, ačkoliv je dle slov Steve Howea tím nejlepším, co Yes nahráli, je
výborné, nikoliv však zásadní. Je tak jako první deska poznamenáno hledáním
vlastního stylu Yes, který se ale narozdíl od debutu na této desce začal více
prosazovat a naznačovat další zajímavý hudební vývoj Yes. Za nejlepší skladby
považuji Astral Traveller, Time And A Word a melodickou Sweet
Dreams.
Hodnocení: 3/5
Závěrečné
shrnutí [Antony]
V pořadí druhé studiové album Yes se
odhodlalo zhodnotit vlastní recenzí celkem 7 lidí. Proti minulému kolu jde o mírný
pokles, odůvodňuji to prázdninami/dovolenými/horkem, je to však pořád slušný přehled
názorového spektra. Průměr bodového hodnocení se zastavil na výši 3,86 bodu, to
znamená, že se nám dvojka líbíla více než debut ohodnocený průměrem 3,25 bodu.
Tyto hodnoty se mohou změnit, je zde stále prostor pro ty posluchače, kteří se dodatečně
rozhodnou přispět svojí recenzí. To má být výzva, podotýkám.
Jak jsme tedy album posoudili? Především - nikdo neponechal bez povšimnutí
specialitku LP Time And A Word, a to dosti masový výskyt orchestrálních pasáží,
smyčcových a dechových bloků či hojnou míru sytých klávesových partů. Tomuto tématu
se věnovala i převážná část proběhnuvší diskuse. Každý z nás svým způsobem
vycítil hledačskou a přelomovou roli alba, museli jsme trošku složitěji opisovat
vlastní postoj k němu, protože není jednoznačný. Části posluchačů album sedí
bezvýhradně, právě tyto postupy považují za zdařilé a přínosné. Část posluchačů
vložila svoje malé “ale“, přece jen malou výhradu k tomuto pojetí mají. A
poslední skupina hodnotitelů vnímá album orchestrálními prvky za narušené, vadí
jim. To celé se projevuje v hodnocení 5, 4 a 3 body, tak jak naše stupnice nabízí.
Prostě jsme se s neobyčejností této desky vypořádali každý po svém, často po
velkém vnitřním boji.
Zato ve skladbách, které se líbí nejvíce, panovala takřka naprostá shoda. The
Prophet a titulní Time And A Word nás shodně uchvátily svojí hymničností,
tesknivostí, fantastičností…. Stejně tak i další dvě tři skladby si přetáhly
míru oblíbenosti na svoji stranu. Každý recenzent vycítil stylovou pestrost, tudíž
se nám v hodnoceních objevují slova jako love song, jazz, pop, vypalovačka, atd. Ano,
ano – není to lehké, obzvláště také proto, že i k tomuto albu se musela většina
z nás vracet a znovu jej objevit a třeba si poprvé pořádně sám pro sebe říct:
„Co to kurňa je? Líbí se mě to nebo ne?“ Ještě to není ten správný majstrštyk
o němž ani špetkou nezapochybujeme a jen spřádáme oslavné ódy. Užitečnost tohoto
poznávacího a sebezpytujícího úsilí je více než zřejmá, a to nejen ve vztahu
člověk/Yes.
Všem zúčastněným velmi děkuji, určitě jsem si nejen já skvěle početl a rozšířil
obzory. Třeba, že v první skladbě je nějaký názvuk C&W mě nikdy nenapadlo …
8-)) Očekávám minimálně stejně početnou účast na dalším albu, protože začíná
jít do tuhého. Brána do klasického období se začíná otevírat, tak ať nikdo z
Yesoznalců nechybí.
Kde je Gotti ?!?! |