THE
YES ALBUM
Jon Anderson - zpěv, perkuse 1. Yours Is No Disgrace
[9:41] (Yes) Bonusy (Rhino 2003): Produkce: Yes & Eddie Offord Hodnocení: Průměr: 4,57 Antony
(CD Elektra / EastWest Japan, AMCY-6282, HDCD, vydáno 20.6.2001) Guitarist (CD Atlantic, 8122-73788-2, edice Rhino) Album The Yes Album je prvním ze
skutečně klasických progrockových počinů skupiny. Je to album, kde dochází k
vyprofilování soundu z původního album rocku a psychedelického rocku na nefalšovaný
art rock (nebo chcete-li na progresivní rock). Ne že by ve dvou předchozích albech
nebylo znát artrockové bujení. Tak tomu rozhodně není, ale po prvním albu s názvem
Yes, které se neslo spíše v rocku s psychedelickými prvky a s odkazy na The Beatles a
po druhém albu s názvem Time And A World, které bylo pokusem o nestandardní
sound a hudební postupy ve společnosti se symfonickým orchestrem, je toto album
skutečnou čistě art/progrockovou klasikou v hudební historii (tedy nejen v diskografii
Yes, ale v diskografii prog rocku obecně). Velkou měrou se na tomto posunu podepisuje
nově příchozí virtuosní kytarista Steve Howe. Tato personální změna je na albu
znát doslova na každém kroku. Zároveň je zřejmě toto album albem, kde je prostor k
seberealizaci Steve Howa nejznatelnější v celé studiové tvorbě Yes. Tak alespoň krátce několik dojmů z předvčerejšího poslechu při kterém jsem si nedělal poznámky. Jak už zde několikrát zaznělo, The Yes Album se nese především v duchu nového kytaristy Steveho Howea. Zrovna tak by se mohla tato deska stát jeho sólovou, vždyť ta kytara je tam doslova všudypřítomná. Zaujalo mne jak Steve na této nahrávce hraje odlehčeně a ukázněně a to i přes zkreslení. Skladby se opravdu staly stěžni živých vystoupení, pravdou je také co tu zaznělo - živé verze proslavily Starship Trooper, Yours Is No Disgrace, Perpetural Change a The Clap snad ještě více než studiové. Zopakujte si ty čtyři názvy, přidejte I´ve Seen All Good People a zjistíte, čím tohle album pro YES je... to už není poletování mezi mráčky, ale skutečná pout' po artrockových nebesích. Tolik mé skromné pojednání,s nad by to i na krátkou recenzi bylo. Hvězd samozřejmě patero. Hodnocení: 5/5 Pegas (CD Atlantic 7567-82665-2) The Yes Album znamená změnu na
postu kytaristy a přichází fenomenální Steve Howe, který hned dostává poměrně
velký prostor. Celým albem se prolínají jeho vyhrávky a klasický kytarový zvuk,
kterým je jasně identifikovatelný dodnes. Po předchozí smyčcové jízdě kapela
nadále zdokonaluje svůj na počátku nastoupený styl (již kompletně s původním
materiálem) a rodí se první delší skladby plné změn, opakujících se motivů ap.
Prvním takovým zástupcem je hned na úvod skvělá Yours Is No Disgrace.
Ještě slavnější je však trojdílná kompozice Starship Trooper s
nádhernými vokály, akustickou mezihrou uprostřed a hlavně gradujícím
instrumentálním závěrem s vrstvenými katarami a postupně se přidávajícím zbytkem
kapely, který zvláště v koncertním provedení je naprosto úchvatný. A to se jedná
o krátkou melodii opakovanou stále dokola. Nevím jestli tomu tak skutečně je, ale pro
mě je Starhip Trooper do jisté míry zhudebněním stejnojmenné knihy Roberta
A. Heinleina, prostě má děj, i když textu nerozumím. O bezchybném ztvárnění obou
skladeb svědčí skutečnost, že svou délkou se blíží k 10 minutám, ale přesto
uplynou neskutečně rychle, bez jakýchkoliv zádrhelů. PJG (CD Atlantic 7567-82665-2) The Yes Album považuji za jedno ze tří stěžejních děl této superskupiny a hned na úvod tvrdím, že největší zásluhu má zde právě nově příchozí člen Steve Howe. Ten obohatil zvuk kapely a kytarový svět o originální způsob vnímání své nástrojové hry. Yes se zde vypjali k novým a velice soudržným skladbám, které mají ve svém repertoáru dodnes a dodnes tyto skladby z tohoto alba také patří k těm nejkytarovějším. Hned v úvodní skladbě Steve rozehrává velice složitý kytarový „sólový doprovod“, který je pro něj tak typický. Skladba je velice úderná a neztrácí tah na bránu. Je zde všechno z pozdější tvorby: trojhlasé vokály, kombinace kytarových barev, použití volume pedálů a vyšperkované bicí, brilantní bas. Další The Clap je pozoruhodnou sólovou skladbičkou, která přispěla v Yes k nové stránce jejich podoby a tím jsou sólové výstupy jednotlivých členů, tak charakteristické pro pozdější 70 léta. Brilantní ukázka kytarové práce, odskokových basů a kombinovaného doprovodu. Dlouho jsem nevěřil, že to může hrát jeden kytarista, ale i to je typická stránka Steveho hry. Úžasné také je, že skladbu napsal v 18 letech. Vrcholem desky je pak skladba Starship Trooper, která je jedním z prvních epických Yes skladeb. Soubor zde ukázal, jak chce v budoucnu komplexně zpracovávat své skladby a kompoziční postupy. Na závěr této skladby pak je použit nádherný artrockový kytarový rif, který bych se nebál zařadit do zlaté pokladnice světových - kytarových rifů a kterým skladba důmyslně graduje. Prostě mlask, mlask – si pomlaskávám. Hned nato další věc I´Ve Seen All Good People, je ukázkou zase Chrisovy a Jonovy vokální - aranžérské práce. A Venture je sice zajímavou a pěkně zinstrumentovanou skladbou, ale asi nejslabším číslem na tomto velealbu. Klávesista Tony Kaye, který rozšířil svůj instrumentář o klavír a moog, jinak hrající velice úsporně, má však zde asi jediné sólo na albu. Holt přenechal své sólové party jinému nástroji. Poslední skladba je pak zajímavou najazzlou kompozicí s nádherným vnitřním sólem Steveho na Gibson ES 175 (také velice originální nástroj v rockové skupině, nemyslíte?). Celkově hodnotím pak album jako nový počin, „nové kapely Yes“ s novou superposilou. V ostatní tvorbě Yes už nemá nikdy kytara tak značný prostor (i když to zní trochu nesmyslně) jako na tomto albu. A proto především díky panu Howe pak dávám 5. Hodnocení: 5/5 Opravdu asi začíná jít do tuhého, tak do toho.. Píše se rok 1971, a kapela překračuje vody velmi kvalitní muziky v přímo nadpřirozenou, unikátní rockovou hudbu. Vrchol své hráčské kreativity a umění předvádí hned na prvním albu po příchodu z Tomorrow virtuos Steve Howe, což dokazuje nejen jeho neuvěřitelná, technicky náročná živá instrumentálka na akustiku The Clap (nevim kdo z kytaristů – vůbec tehdejších – je schopen něco podobného zahrát, s takovým nasazením). Album zahajuje Yours is no Disgrace, od prvních taktů s vámi ten v té době naprosto nový nepoznaný a unikátní styl ve špičkové podobě začne dělat věci. Yes dokazují, co se dá vytřískat ze změn E-A-D. V podobném duchu těchto změn a variací akordů a rytmů s dokonalou souhrou všech nástrojů se nese celá téměř desetiminutová věcička. Andersonovo poetické pojetí dodává skladbám opravdovou jedinečnost. Texty začínají být ale poměrně nesrozumitelné, a člověk si musí hodně domýšlet co tím chtěl básník říci, avšak to je možná Jonovým cílem. Jeho hlas a projev je již v úžasné, životní formě. Třetím songem je definitivní milník prog rocku Starship Trooper. Brilantní kompozice inspirovaná sci-fi novelou Roberta Heinleina má opravdu nadpozemský vliv. Je to cesta, dobrodružství, to co se stává typickou součástí muziky Yes. Není to ale zběsilé experimentování, ze kterého bolí hlava, ale naprosto konzistentní struktura, a i tak muzikanti předvádějí mistrovství v tom nejlepším světle. První část Life Seeker od Jona, také ona vás od samého začátku vtáhne neuvěřitelným hráčkým přednesem, souhou od všech členů – vrchol alba. Exceluje opět především příchozí Steve Howe, hlavně v druhé části Disillusion svoji pekelnou akustickou kytarou. Tato část byla napsána Chrisem, její základ (pod názvem For Everyone) se objevuje na raritních nahrávkám ještě s Banksem. A poté už následuje instrumentální outro, Stevův Würm, jehož hymničnosti stačí pouhé tři gradující akordy G-Dis-C. I‘ve Seen All Good People není nic jiného než klasika. První část Your Move je celkem jednoduše znějící nádhera, podepřená falzetem Jona, mnohovrstvenými vokály a flétnami. Steve zde hraje na nástroj zvaný vachalia, což je nejspíš něco jako miniaturní dvanáctistrunka, nějaká obdoba mandolíny. Your Move naváže v chytlavé tempo a v další hymnické jamování v All Good People. Vokály celou doby obsluhuje skvělý Squire, potažmo Howe. A Venture je podle mě neprávem přehlížená věc. Užasná hříčka vedena podivným, takovým barovým ale krásným piánem, podpořena jemnými kytarovo-basovými nápady s opět romantickým Andersonem, vyprávějícím smutný minipříběh o staříkově boji s alkoholem. Skladba končí pohodovým jamem na piánko, basu.. Konec alba patří opět desetiminutovce, Perpetual Change. Opět mixuje aspekty které zazněly po celém albu. Je to taková pochoutka na konec. Rozjede se velmi dramaticky – varhany a ostrý nabroušený zvuk kytary vypálí ruku v ruce, poté následuje přechod do té yesácké pohody – Inside out – Outside in. Svým názvem symbolicky ukazuje neutuchající změny v jejich muzice a kapele. Bill a Chris excelují po celém albu, daleko nad tehdejšíma současníkama, jejich nástroje netvoří pouze nějaký doprovod. Bruford si dělá na bicí co chce, jeho hraní si s paličkami je ale precizní, komplikované, naprosto nepředvídané. Také zvláště Chrisova basa zní jako sólový nástroj, a to oba zároveň drží neuvěřitelně tempo. Steve se stává inovátorem na svůj nástroj, mistrem mezi mistry stejně jako ostatní členové. Největším strůcem úspěchu je stejně ale Jon a jeho skladatelský a vůdčí talent, jeho charisma. The Yes Album je jak známo labutí písní Tonyho Kaye, jehož konflikt se členy a především se Stevem Howem vyústí v jeho odchod. Jeho představa hraní pouze na klavír a hammondy se ostatním členům prostě nelíbila, svůj hudební projev chtěli vyjádřit také rozvíjejícími se syntezátory. Kontrastování hammondkami s Howeovou kytarou zde ale patří ke klenotům prog rocku. Přestože Tony použil i minimoog k obohacení zvuku, nestačilo to, a tak jeho půvabný, umírněný, neokázalý styl, který ho na albu zdobí je zároveň jeho neblahým osudem. Celým albem prostupuje jedinečný „feeling“, dá se to těžko popsat. Po opětovném poslechu jsem jej znovu vychutnal, a dokázal si že se mi jen tak neohraje, pořád je co hledat. Dle mého názoru jejich nejupřímější album a nejzásadnější zlom jejich kariéry. Hodnocení: 5/5 TomKas (CD Atlantic) Deska The Yes Album je prvním klasickým albem Yes. Je slyšitelně někde jinde, než nahrávky předchozí, což je zcela určitě i zásluhou nově příchozího kytaristy Steve Howea. Jeho mistrovská hra na kytaru je neopakovatelná a natolik osobitá, že ji lze jen těžko zaměnit s hrou jiného kytaristy. Skladby na desce se již rozpadají do kompozic (I’ve Seen All Good People, Starship Trooper) a jejich průměrná délka se celkově prodlužuje. Yours Is No Disgrace uchvátí jak po rytmické tak melodické části a právem se řadí mezi pilíře tvorby Yes. Akustická The Clap je jakýmsi osobním představením Steve Howea. Tyhle instrumentální ‚minisóla‘ na akustikou kytaru v jeho podání se staly pevnou součástí tvorby Yes jak na studiových deskách tak i v koncertním podání. Starship Trooper. Co o téhle skladbě psát? Že si bez ní nedovedu představit žádný koncert Yes nebo ještě lépe jeho zakončení? Že je to jeden z klenotů jejich tvorby? Že mě při každém jejím poslechu (a obzvláště její poslední části) vždy příjemně mrazí po celém těle? To všechno by bylo jen nošením dříví do lesa. Snad jen, že mám daleko více v podvědomí koncertní verze, kdy je Wurm prodloužena a je zde více prostoru pro kytarová a klávesová sóla. Ale to v žádném případě nemůže kazit celkový dojem studiové verze. I’ve Seen All Good People je dalším typickým příkladem, kdy se koncertní verze stala podvědomě známější než ta studiová (alespoň mě to tak přijde :o) ). Nicméně ten, kdo zná tuhle píseň pouze v živém podáním, bude jistě příjemně překvapen její originální verzí na desce (teď mám namysli hlavě zakončení skladby). A Venture je snad jediná ‘neproslavená‘ a na koncertech nehraná skladba. Tak nějak se ztrácí ve stínu ostatní tvorby na desce a osobně mi přijde jako taková nedotažená do konce. Ale to je čistě můj subjektivní názor. Posledním počinem na albu pak je Perpetual Change, kde si pánové z Yes zaexperimentovali se stereofonním zvukem. Nejzajímavějším momentem je část, kdy jakoby ‘vypadne‘ jeden zvukový kanál zatímco v druhém je přehráván hudební motiv. Po chvíli se z již zmíněného zvukového kanálu začne linout jiný zvuk. Oba motivy jako-by současně ani nemohly koexistovat avšak po jejich sloučení to souzní perfektně. Tomuhle tedy říkám opravdový hudební experiment. K výkonům jednotlivých hráčů nelze nic dodat. Jsou skvělé jako vždy. Anderson zpívá ve výškách jak anděl, Squire ‘duní‘ na basu střídavě melodicky a rytmicky, Steve Howe kytarami ‘vykresluje‘ členité hudební krajiny, Tony Kaye se promenáduje chvílemi na pomezí jazzu a chvílemi v klasickém rocku a Brufordovy bicí znějí snad ještě lépe než na albech předchozích. The Yes Album je vynikající deska a neměla by chybět v žádné sbírce zaměřené na progrockovou tvorbu. Posunula Yes dopředu, nastavila hodně vysokou laťku pro alba následující a stala se klasickým dílem jejich plodné tvorby. O výjimečnosti tohoto díla svědčí i fakt, že skladby z desky Yes hrají na svých koncertech dodnes a jsou horlivě (jak jinak) přijímány fanoušky. Pokud mám hodnotit objektivně, dávám 4 body, protože pak by následující alba neobodoval spravedlivě. Hodnocení: 4/5 Závěrečné shrnutí [Antony] Hodnocení třetího díla skupiny Yes se zůčastnilo
celkem 7 lidí, kteří mu udělili bodový průměr 4,57 bodu. Nárůst je proti
předchozímu Time And A Word markantní, skok z 3,86 bodu opravdu svědčí o
mimořádné oblíbenosti. |
