FRAGILE
Atlantic 1972
Jon Anderson - zpěv, perkuse
Bill Bruford - bicí
Steve Howe - kytary, zpěv
Chris Squire - baskytara, zpěv
Rick Wakeman - klávesy
1. Roundabout [8:35]
(Jon Anderson/Steve Howe)
2. Cans And Brahms [1:42] (extracts from Brahms' 4th symhony in E
Minor 3rd Mov., arr. Rick Wakeman)
3. We Have Heaven [1:39] (Jon Anderson)
4. South Side Of The Sky [7:58] (Jon Anderson/Chris Squire)
5. Five Per Cent For Nothing [0:37] (Bruford)
6. Long Distance Runaround [3:30] (Jon Anderson)
7. The Fish (Schindleria Praematurus) [2:42] (Chris Squire)
8. Mood For A Day [3:02] (Steve Howe)
9. Heart Of The Sunrise [11:32] (Jon Anderson/Bill
Bruford/Chris Squire)
Bonusy (Rhino 2003):
10. America (single version) [10:33] (Paul
Simon)
11. Roundabout (early rough mix) [8:35] (Jon Anderson/Steve
Howe) previously unissued
Produkce: Yes & Eddie Offord
Obal: Roger Dean
Hodnocení:
Antony 4/5
Guitarist 5/5
Krteček 5/5
mdduch 5/5
Olias 5/5
Pegas 5/5
PJG 4/5
Squire 4/5
Stev 5/5
TomKas 5/5
Průměr: 4,7
Závěrečné
shrnutí
Antony
(CD Atlantic/EastWest Japan, AMCY-2731, HDCD, vydáno 29.5.1998)
V rukách natěšených vyznavačů progresivních směrů rockové hudby se začátkem
roku 1972 objevilo v pořadí čtvrté studiové album skupiny Yes, což bylo již v
době, kdy vlna této hudby byla na vrcholu své síly a očekávání mnohých byla
veliká. Nelehká je tak role zakladatelů stylu, jedněch z těch několika, co styl
definovali a nenahraditelnou měrou se zasloužili o jeho nepřehlédnutelné místo v
hudební historii. Jde-li vývoj hudby a tvůrčích niterních přístupů k ní
bouřlivě vpřed, musí to být znát i na výsledném díle. To si nepochybně
jednotliví členové uvědomovali, museli onu atmosféru tehdejší doby cítit, nakolik
jim byla motivací a nakolik přítěží, musí zhodnotit posluchači tohoto díla více
jak 33 let po jeho vzniku, neboť vlastní nahrávací frekvence probíhaly v září
1971.
Deska ve svém rozevíracím obalu skrývá hned několik novinek a překvapení.
Premiéra výtvarníka Rogera Deana se nedá přehlédnout, temně modrý podklad s
fantaskním vyobrazením planety s čarovnými zákoutími a detaily - toť dokonalé a
mistrné zhmotnění toho, co hudba Yes v pocitech přináší. Dean se stávám jedním z
poznávacích znaků kapely a jeho grafická díla se linou celou následující
existencí Yes, občas se ztrácí, pak zase vynořuje, ale duchovní kontinuita je
zachována. Tak nějak k sobě patří. Novinkou je také skutečnost, že Anderson
poprvé vypuští ze svého křestního jména "h" a je od této doby uváděn
jako Jon (Jonathan). Hlavní a veledůležitou změnu představuje příchod Ricka
Wakemana, nahrazující jednoho ze zakládajících členů - Tonyho Kaye. Wakeman opustil
řady folkrockových Strawbs a stal se přínosem v tvorbě Yes, v jistém smyslu
srovnatelným s Deanem, neboť také k Yes neoddělitelně patří a občas během
následujích desetiletí mizí, aby se opět objevoval.
Fragile přináší 9 skladeb, při bližším zkoumání však vyplyne, že
plnohodnotné kompozice jsou nejvýš tři nebo čtyři. Poměrně významnou část alba
Yes věnovali zajímavému experimentu, který měl svůj prolog ve skladbě The Clap
již na The Yes Album. Pět skladbiček pochází ze samostatné autorské dílny
každého člena a fungují jako mezihry či části k doplnění delších skladeb.
Vlastní jádro Fragile je navýsost kvalitní a mistrovsky dokonalé. Nehledě k
mimořádně perfektnímu zvuku, který je vzhledem k datu vzniku až neuvěřitelně
krystalicky čistý a dává dostatečně vyniknout každé instrumentální i vokální
linii, jsou tyto kompozice opět o krůček dál ve vzájemné sepjatosti zdánlivě
těžko skloubitelných individualit. Úvodní Roundabout je dokonalou syntézou
rockové ostrosti, ráznosti a dynamiky s rafinovanou architekturou jemného
instrumentálního přediva. Všechny atributy Yes soundu jsou zde dotaženy do
nadpřirozených výšin, opět Squireho basa bublá, duní i hladí, Anderson vyklene
svým hlasem jakýkoli pocit si zamane, Bruford hraje prostě jako Bruford, Wakeman
přinesl klasickohudební cítění a znatelný skladatelský vklad, přičemž jeho piano
je nenápadné i dominantní současně a Howe si hraje svoje permanentní sóla snad
všude. Právě Wakeman je zásadní v náladotvorné, částečně progrockově
rozmáchlé a částečně nádherně snivé South Side Of The Sky, kde v
pasáži kolem 3. minuty předvádí jeden z nejkrásnějších Yes momentů celé jejich
tvorby. V působivosti celkového vyznění tuto skladbu plně dostihuje a snad i
překonává závěrečný opus Heart Of The Sunrise. Cokoli hledáte u Yes,
najdete v této skladbě. Naléhavost a filozofická moudrost jejího vyznění se slovy
velmi těžko popisuje, je to čirá hudba, jeden z tvůrčích vrcholů skupiny vůbec.
Andersonovo ...Sharp - distance... nejde vyhnat z hlavy.
Tím by skončila chvála a přichází ke slovu několik "ale". Pokud by Fragile
bylo o 10 minut kratší a neobsahovalo sólové hříčky jednotlivých protagonistů,
byl by to klenot bez jediné vady. Zde se mi to těžko říká, ale těchto pět
skladbiček způsobilo spíše jen rozpaky. Především je věčná škoda velmi
nadějné skladby Long Distance Runaround. Ta začíná docela roztomile civilně a
písničkově jako příjemné osvěžení, kde je hlavní motiv vyzpívávaný
Andersonovým hlasem a zbytek doprovodných instrumentů se decentně zdržuje v pozadí,
avšak je to takové významné ťukání na dveře, které se jen jen otevřít aby něco
velkolepého přišlo. Místo toho se přesně v bodě očekávaného začátku
instrumentálních ploch skladba zlomí v nezajímavou Squireho The Fish a celé to jemně
navršené napětí přichází vniveč. Stejně tak Howeho Mood For A Day je
hluboko pod jeho výrazovými schopnostmi a ve stínu The Clap je vlastně
zbytečná. Skladby zbylých tří členů považuji za vysloveně špatné a v kontextu
celého alba za rušivé. Nejsou mi při poslechu ničím jiným, než bolestným pádem z
výšin a způsobují nelibost, především ke škodě jinak geniálního alba. Vzhledem
k tomu, že tento odvar tvůrčího potenciálu zabírá na albu přibližně 10 minut,
nemohu přiznat pět hvězdiček, ale hodnotím je čtyřmi.
Škoda, tentokrát by opravdu méně bylo více. Vrcholy titulu Fragile sahají
nejvýše, kam se Yes ve své tvorbě dosud dostali, avšak propastná údolí mezi nimi
nedovolí vychutnat stoprocentní hudební prožitek. I feel up - I feel down.
Hodnocení: 4/5
Guitarist
(CD Atlantic)
Album vznikalo dost narychlo, po příchodu
Rick Wakemana coby nového hráče na klávesové nástroje. Angažování Ricka se
skupině skutečně vyplatilo, protože ten vnesl, díky svým varhanám a syntezátoru,
exotické a místy až fantaskní nálady do jednotlivých kompozic.
Akusticko–kytarový úvod alba ve skladbě Roundabout přechází do rytmické
části, která si drží své tempo napříč celou skladbou přes krátká zastavení
věnovaná vyhrávkám a intermezza v polovině skladby, která mi (nevím proč) vždy
připadala, jako bych se pohyboval někde v časoprostoru. Skutečná hravost nového
klávesisty se zde dokonale projevuje a při poslechu „valící se“ Squirovo basy mám
pocit, jako bych seděl v kokpitu vesmírné lodi a poslouchal, jak pěkně mi přede
motor po kapotou. Cans And Brahms aneb progrock a klasika. Vynikající
ztvárnění Brahamse za využití širokého klávesového potenciálu Ricka Wakemana.
Následná skladbička We Have Heaven je akusticko-vokálním úvodem do rozsáhlejší
kompozice South Side Of The Sky. Podle Andersonových slov tyto skladby byly
vyjádřením skutečné nálady v tehdejším suterénním studiu společnosti Atlantic,
ze kterého se vycházelo po schodech na ulici. Neznám lepšího vysvětlení tohoto
hudebního díla. Jako bych cítil mrazivý vítr a nevlídnost okolního světa, jeho
nostalgii a bezbřehou šedost, které se objevuje po strohém bouchnutí dveří
oddělující pohostinné a tvůrčí aktivitou překypující studio. Yes použili
neskutečně skutečně maximum hudebních výrazových prostředků a posunuli se mezi
skutečné Mistry. Následuje Brufordova předehra (ať mi to někdo vyvrátí) Five
Per Cent For Nothing, za kterou navazují Long Distance Rundaround a The
Fish tvořící dohromady kompozici, ve které mám opět stejné pocity posunu v
časoprostoru. Skladby se jakoby přelévají jedna v druhou a rozvíjejí se k svému
dalšímu životu. Křehký vokál Jona je udržován v napětí lehkou rytmikou a dokola
se valící basou, navazující na sebe v krátkých sami sobě odpovídajících
vstupech. Počátek The Fish je právě tím posunem (na co to tam klepou ty
hůlky?). Tak jak se dostáváme dál přispívají nástroje více a více k pocitu
bezbřehého vesmíru a závěrečný vokál toto jen potvrzuje. Mood For A Day
je Stevova křehká snad flamengem navoněná věcička, která pohladí duši po
bezcílném bloudění prostorem, je příjemným zastavením před závěrečnou
kompozicí Heart Of The Sunrise. Opět ten pocit vesmírné lodi, basy, co by
motoru a varhan dávající pocit dálek. Pak trochu paliva vlévá Howe a po krátkém
zběsilém zrychlení přichází Jon, aby mi sdělil, že ke mně přišla láska a
podkreslen varhany a dále se přidávajícími členy skupiny, rozvíjí svůj příběh
o vzdálenostech, ostří osamělosti a hledání tepla slunečních paprsků. Hudba, jež
nedílně dokresluje tuto náladu, je vznosná, sférická, úderná i laskavá. Láska
přichází k tobě, ale cítíš tu osamělost? Strohé klapnutí dveří a jsme opět v
přívětivém studiu.
Fragile patří a bude jistě patřit k mým nejoblíbenějším albům vůbec.
Mám k němu dnes již i lehce nostalgický vztah. Bylo totiž prvním albem skupiny,
které jsem před bezmála čtvrtstoletím slyšel. Možná je to zvláštní, ale je
skutečností, že jsem se tím vzdálil, alespoň co se hudebního světa týká, svým
vrstevníkům. Díky tomuto albu jsem se stal někým jiným a to považuji za největší
přínos této desky.
Hodnocení: 5/5
Krteček
Patrim spis k tem, kteri vnimaji toto album
jako jeden organicky celek a proto mi ty vetsinou solove "mezihry" pripadaji
zcela na miste a mam dojem, ze k tem "vetsim kusum" spise patri. Za
nejvyraznejsi povazuju pisnicky Roundabout a South Side Of The Sky,
nicmene album, v duchu doby zacatku 70. let, je koncipovano jako jeden celek, se stridanim
nalad, napeti a uvolneni, s rizenymi prechody mezi skladbami. Nezapomenme, ze v tomto roce
(1972) vydali Jehro Tull Thick As A Brick a Genesis Foxtrot a podobny
rozmachly, symfonicky nebo konceptni styl byl proste v duchu teto doby, ktera byla schopna
muzikantskou bravuru, citlivou improvizaci, michani stylu a experimenty ocenit (tato alba
myslim tehdy pry velice slusne bodovala i v hitparadach).
Celkem lituju, ze dnesni doba, kdy hudebni novinari zbesile utoci na cokoliv, co muze
cloveka hudebne povznest, ukazat mu z hudby vice a co prekonava obecne prijimany a modni
prumer, je uz dost jinde...
Hodnocení: 5/5
mdduch
Ke vzniku alba jiz opravdu nemam co dodat -
Yesmani vedi a ti co nevedi, najdou v predeslych recenzich. Album na me jako celek pusobi
dokonale a radim ho doprostred sve asi nejoblibenejsi trilogie (The Yes Album, Fragile,
Close To The Edge).
Nu zacneme od zacatku - skladba Roundabout - jeden z nejlepsich napadu v
progresivním rocku vubec. Ten zacatek - jak ze stracena se najednou objevuje tón, ktery
protne Steve svou kytarou... Parkrat se to zopakuje, aby kazdy vedel co se deje... Chris
zaveli a jedem - skladba se rozjede v takovem polotanecnim rytmu (mozna proto je tak
oblibena)... V mezipartech Jonova zpevu se nam predvadi Rick co vsechno umi a o kolik je
lepsi nez Tony Kaye. Rytmika + Steve jedou to same, pak prichazi Brufiho zmena a jedem
rytmickou pasaz... Co dela Bruford na ty bici je doslova neuveritelne. Pak Rick vrati
zpatky hlavni rytmus a jedem od znova... Klavesove solo ke konci skladby asi nejlepe
vystihuje pamatna veta z filmu School Of Rock "Listen the keyboard solo on
Roundabout. That will smash classic out of your head..." Pri tomto useku si vzdy
vzpomenu na Full Circle Tour jak tam Rick jezdil... Ale nemuzeme opominat basu a bici
(jako obvykle). Na ten fantasticky vokalni zaver se tu nejak zapomina...
Cans And Brahms - podle meho velmi povedena predelavka - nejsem kytarovy znalec
ale je to kvalita... Osobne bych po Roundabout cekal neco jineho, ale jestlize to
tak skupina chtela, je to jejich vec a ja jim to jen a jen schvaluji.
We Have Heaven - No to je vokalni vykon... Sami clenove ho asi povazuji za
dokonaly, nebot na albu The Ladder se k nemu vraceji... Ja ho doslova zboznuji a
ta rana dveri na konci utek do chodby+vitr - presne to vzbuzuje to mrazeni v zadech.
South Side Of The Sky - slaparna... basa a bici rozjedou neco tak fantastickeho,
ze se to neda slovy vyjadrit... a nabrousena kytara - proste hudebni orgasmus.
Five Percent For Nothing - jak uz nazev napovida skladba zabira zhruba 5% alba,
ale rozhodne bych nerekl ze pro nic - Bill ukazal, ze tohle je smer kterym se pozdeji
hodla ubirat (vliv King Crimson je tam vice nez slysitelny)... Tuto skladbu doslova miluji
a rozhodne ji neberu jako vycpavku nebo predehru - je to jedna z nejtechnictejsich veci na
bici a spickovy poslech - bohuzel moc kratky...
Long Distance Runaround - k teto skladbe teprve dochazim, ale nevim osobne se mi
zda takova opakovaci... napad vyborny, ale je to podle meho prilis dlouhe... Je krehka,
nadherne odzpivana, ale podle meho prilis brzdi tempo poslechu...
The Fish - No tak co dodat... Proste kdyz je nekdo nejlepsi tak je nejlepsi - jak
rika Adrian Belew na konci Indiscipline "I like it", i kdyz spis Fish je "I
love it" - takze Yesme ryby
Mood For A Day - Podle meho nazoru solovani pana kytaristy - nevim dostava na
albu mene mista nez na TYA, tak byl asi nastvanej - me to tam proste nesedi...
Heart Of The Sunrise - TO JE REZBA... to sem si rikal pri prvnim poslechu a ted
rikam TO JE DOKONALOST... Napadu tri prdele (pardon) proste uchvatne... Jak jedou ten
rytmus, klavesy ho prerusi, znova rytmus - klavesy a pak nam Chris ukaze, kdo ma hlavni
slovo - zmeni rytmus k nepoznani - Brufordek si trochu ukaze co uz na to umi (a ze je toho
nak hodne, mozna nejvic na svete) Pak jeho 16iny na cinel... No nadhera do toho ta basa...
To sou ORGIE... Nevim co psat - kazdej asi chapete na co myslim na tu basu, bici, kytaru a
na ten Jonuv hlasek jak konipasek... To se neda vypsat... Proste Srdce v usvitu Slunce a
novych nadeji, ze si Fragile poslechnu vickrat (a to ze rozhodne poslechnu)
Hodnocení: 5/5
Olias (LP
Atlantic 1972)
Album je zásadní především personální změnou na postu hráče na klávesové
nástroje. Rick Wakeman - velká osobnost, jež dala YES mnoho ze svého klasického
vzdělání. Mistr hry na kostelní i hammondovy varhany, neméně skvělý pianista, za
syntezátory však leckdy ukazující svou druhou originální tvářičku s dětskou
duší, která se té první vysmívá doslova "úchylnými" vstupy. Na albu
toto lze slyšet hned v solovce předělávky fragmentů z Brahmsovi 4 symfonie, kde
každý klávesový nástroj nahrazuje určitou část orchestru (smyčce, dřevěné či
žest'ové dechové nástroje).
Abych ale nezapomněl: Album otevírá přílet tajemného akusticky kytarového intra -
nesmrtelného Roundabout. Našláplá pecka - ovšem ve velmi uvolněném tempu.
Hned v prvním refrénu o sobě dává vědět Wakeman... píseň velmi zvážní před
svým prvním vrcholem, protkaným perkusními zvuky všech možných druhů... co dodat??
Předváděcí jízda všech zůčastněných a přenádherný vokální závěr.
Přeskočím-li už zmíněný druhý track, dostávám se k Andersonově andělské We
Have Heaven, která dává napovědět, kam se skladatel ubírá. Vše se vznáší
ve velmi naturální aranži, ovšem místo věčného letu nás čeká tvrdý pád za
zavírající se těžké dveře... kdosi ještě panicky utíká tmou, cítit je chladný
vítr. Před námi je asi nejzávažnější skladba - South Side Of The Sky...
tvrdý motiv a velmi přísný, dosud snad neslyšený Jonův vokál... s dalším zvratem
následuje Wakemanův klasicky klavírní vtup, přecházející v jeden z
nejúžasnějších vokálních partů, ze kterého mě nikdy nepřestane mrazit - Chris
Squire se zde opět překonal... vše je jako ve snu. Ale s ostrým větrem se vrací
opět ten těžký kytarový motiv střídající klávesy a závěrečné feedbackové
Steveho solo.
Druhou stranu otevírá schizofrenní Brufordova skladbička Five Per Cent For Nothing,
nakonec vyznívající jako intro pro nejkratší stěžeń alba Long Distance
Runaround... skutečně křehoulinký úvod s Howe/Wakeman unisony... volný přechod
vzletem kytary ve fantastickou the The Fish... (první tři tracky mi přijdou
jako jeden). The Fish dává opět prostor pro mě tolik blízké naturální
aranže - ta spousta překrásných perkusí a snad 4 baskytary nahrané přes sebe, v
závěru se rozplývající v Andersonově zpěvu.
Poslední se solem na řadě je Steve Howe, který tentokrát přináší vážnou Mood
For A Day - po rozvernosti The Clap zde není ani památky, spíše zde
cítím vliv španělského flamenca.
Závěrečnou Heart Of The Sunrise rozjíždí destruktivní stěna všech
nástrojů a znovu se potvrzuje jakou ohromnou silou nitra toto album působí. Motivy se
na sebe vrství a já je vnímám jako výklad závažných přírodních principů, v
pozadí jakoby přísně vztyčený prst. Rif je nakonec dohnán do absolutního hektična
- zachránit mě může jen Andersonovo: "Love comes To You" - jak geniální
zde použít jinak tak naivní větu!! A já cítím a věřím...
Album Fragile vnímám jako dílo, jež přináší určité poselství. Název i obal
Rogera Deana (který si jím zřejmě vysloužil post dvorního malíře) jsou více než
výmluvné. Myslím, že zde určitě stojí za to nahlédnout do textů i za cenu toho,
že tak jako já pochopíte jen některé obrazy. Oproti The Yes Album je znát
jasný posun, YES v té době museli oplývat nesmírnou motivací na sobě neustále
pracovat a zlepšovat se. Závažnost skladeb se dále prohlubuje, nutí mě více
přemýšlet... Dívat se na věci z různých úhlů pohledu, nabývá hudebně
filosofických rozměrů. We Have Heaven je jasným ukazatelem toho, že všichni
jsme si v jistém ohledu rovni. Všichni máme šanci jít za svým cílem,nebo jej
alespon hledat.
O hvězdném hodnocení zde nelze pochybovat!!
PS. Chris Squire je na této desce podezřele v klidu. Skladbami proplouvá opravdu jako
nějaká velká ryba a skoro jakoby o něm člověk nevěděl. Nebojte,on nám to
příště vynahradí!!!
Hodnocení: 5/5
Pegas (CD
Rhino/Elektra/Warner 2003 - R2 73789)
Na první poslech je Fragile tak
trochu „vycpávkové“ album. Nemyslím tím nic špatného, jenom poukazuji na
skutečnost, že je z velké části tvořeno kratšími mezihrami, které jsou spíše
sólovým představením jednotlivých členů. Znovu zdůrazňuji, že jde jenom o první
dojem, ve skutečnosti tam docela zapadají. Od minulé desky došlo k další změně v
sestavě a to na postu klávesisty - Tony Kaye odchází a přidává se jeden z
nejslavnějších hráčů na klávesové nástroje, klasicky vzdělaný Rick Wakeman, i
když svou baterii syntezátorů nechává zatím poměrně v klidu a spíše pozvolna
navazuje na svého předchůdce s malebným hamondkovým zvukem.
Nesmělé Howeovo brnkání uvádí výrazně melodickou skladbu Roundabout,
která ve svých osmi minutách představí vše, co tvoří podstatu Yes. Hlavní motiv s
hitovými ambicemi prostřídá perkusivní část, pak dojde na zklidněnou akustickou
kytaru jako v intru (tentokrát však hezky podbarvenou klávesami), aby po chvíli
propukla v improvizované sólování (jen si vzpomeňtě na koncert, jak to tam pánové
rozjeli), než se vrátí k počáteční melodii zakončené radostnými vokály, jež
samozřejmě excelují v celé skladbě a už je zcela jasné, že dvojka Anderson/Squire
patří k tomu nejlepšímu co lze ve zpěvu slyšet.
Cans And Brahms je první z úvodem zmiňovaných sólovek a patří Wakemanovi,
jenž zvolil úryvek z Brahmsovy 4. symfonie. Ne že by se mi nelíbila, ale neodpustím
poznámku že chvíli zní jako z flašinetu. Hned poté následuje další kratší
hříčka We Have Heaven se studiově naklonovaným Andersonem, což je tady v
pořádku, ale v živém podání to trochu vadí.
Pod pořadovým číslem čtyři se ukrývá klenot v podobě další osmiminutovky South
Side Of The Sky. Nezvyklý rytmus a poměrně agresivní basa s kytarou kontrastují
s poletujícím zpěvem, ale pozor, to nejlepší se ukrývá uprostřed. Už jenom to
klavírní sólo je moc povedené, ale teprve až dojde i na vícehlasou vokální
exhibici je tu pro mě jeden z vrcholů tvorby Yes - opravdu nádhera.
Five Per Cent For Nothing patří Brufordovi a působí trochu chaoticky.
Původně jsem ji chtěl označit za nejslabší místo Fragile, ale pro účely této
recenze jsem jí (stejně jako celému albu) věnoval zvýšenou pozornost a ona samotná
není tak špatná. Jenom by to chtělo nějaké lepší zakončení, než náhlé utnutí
a možná by stačilo jenom zrušit pauzu mezí další písní a nemusela vyznít tak
naprázdno.
O tom, že Yes jou schopni stále přijít i s pěknou krátkou písničkou svědčí Long
Distance Runaround - krátká, jednoduchá, geniální. Squireovo dítko The Fish
je ze všech těch sólovek nejlépe zařazeno. Navazuje totiž na předešlou píseň a
vlastně ji rozšiřuje. Zároveň je podle mě škoda, že nebyla více rozvinuta.
K akustické Mood For A Day nemá cenu nic dodávat, Howe se jako jediný
připomíná ucelenou, řekl bych „vážnohudební“ skladbou a nikoho nenechá na
pochybách o svém umění.
Konec alba patří nejdelší a zároveň nejvíce vyčnívající Heart Of The
Sunrise. Ve své podstatě jde o velice křehkou kompozici, ale v začátku a vůbec
v instrumentálních částech jakoby kapelu popadlo nějaké šílenství a rozhodli se
pořádně zatopit pod kotlem. Máme tu další mistrovské dílo, v němž už Wakeman
vystrkuje drápky (resp. je má už pořádně zatnuté) a dochází k odhalení nového
zvuku Yes. Po několikasekundové pauze se ještě na chvilku vynoří dozvuk We Have
Heaven, ale významu tohoto konce nerozumím.
Toto album není významné jenom po hudební stránce. Yes totiž zahájili spolupráci s
vynikajícím výtvarníkem Rogerem Deanem, jehož malby na obalech (které dosud za moc
nestály) jsou od této chvíle neodmyslitelně spjaty s celkovým výrazem skupiny.
Fragile je první deska, které uděluji 5 bodů. Nezabrání mi v tom ty
krátké skladbičky, protože nejsou zas tak moc rušivé a netroufám si tvrdit, že v
případě jejich nahrazení jednou „normální“ písní by to fungovalo. Je také
možné, že moje hodnocení je ovlivněné koncertem v roce 2003, protože Yes při tomto
turné hráli podstatnou část Fragile a to nemohlo zůstat bez následků.
Bonusy:
Na reedici z roku 2003 jsou tentokrát pouze dva bonusy. První je pouze na singlu a
některých kompilacích vydaná coververze America (v kompletní desetiminutové
verzi) z repertoáru písničkového dua Simona a Garfunkel. Stejně jako v případě Every
Little Thing dostala takovou podobu, že zní jako původní „yesácká“ skladba.
Určitě jde o hodnotné rozšíření tohoto CD. Dosud nevydaná jedna z prvotních
verzí Roundabout už moc zajímavá není, snad jen několika chybami v nástupu
zpěvu.
Hodnocení: 5/5
PJG (CD
Rhino, Elektra 2003)
Křehké album Fragile je v pořadí
již čtvrtý opus a nemám na něj jednoznačně vyhraněný názor. Jedná se sice o
velice úspěšné album a pomohlo kapele v zámoří, ale jeho „křehká“ koncepce mi
nepřipadá tolik vyvážená. Jako červená nit se táhnou albem sólové výstupy
jednotlivých členů a společné kompozice. Nově příchozí Rick Wakeman je určitě
obrovským přínosem do skupiny, svým klasickým vzděláním přináší kompoziční
nadhled, svým klávesovým arzenálem pak širokou zvukovou barevnost. Steve má tak
vedle sebe rovnocenného partnera v sólech, i když ta pravá chvíle ještě nenastala.
To co album také charakterizuje je velice silná a sevřená vokální složka, která
tak u Yes začíná plnit neoddiskutovatelnou stránku tvorby. Skoro každá skladba má
důležitý vokální prvek a zpěv (jak sólový, tak i vícehlasý) se tak stává
dalším nástrojem. Proplétání hlasů, harmonické bloky, playbackové vrstvení, to
vše jsou nové techniky se kterými Yes úžasně pracují.
Hned první skladba Roundabout je toho důkazem. Obrovský hit skupiny otevírá
kytarové intro na akustickou kytaru, které je úžasně zakomponované do charakteru
skladby. Steve Howe o této skladbě prohlásil, že je na ní velice hrdý jako
spoluautor i jako kytarista. Basový podklad lemuje skladbu a kapela se valí dopředu.
Rickovy mezihry skladbu netříští a různé barevné vrstvy ji činní jedním z
vrcholů jejich tvorby.
Rick se dále ukazuje v adaptaci Brahmsovy 4 symfonie v Cans And Brahms. Jakýsi
zájem o přejímání a adaptaci klasických děl byl v tomto období progrocku velice
silný. Emerson a jeho Kartinky nebo u nás Vargův zájem o ruskou hudbu. Na Fragile
je právě takovéto koketování s klasikou hodně znát. Docela se mi Rickův sólový
počin líbí, jak míchá akustický klavír s tehdy začínajícími nádhernými zvuky
analogů.
Následnou We Have Heaven beru jako zajímavou vokálně playbackovou hříčku,
která však plní jen doplňkový prvek v následné kompozici. Je mi líto, že když
už mám jednotlivé skladby naposlouchané v takovéto podobě, nevím, proč později
Yes nehráli např. South Side Of The Sky, či Long Distance Runaround
právě se sólovými přídavky. Jinak právě takovéto skladbičky ztrácejí na desce
smysl a dle mého trochu ruší. To ovšem není případ Mood For A Day a ani Cans
And Brahms. Vrcholem alba je ovšem pro mne skladba South Side Of The Sky.
Dramatická, plná napětí s výrazným, kytarovým „doprovodem“. Klavírní střed
vytváří napětí a následná silná vokální aranž vyzdvihuje Chrisovo
nezastupitelné místo v Yes. Toto jsou Yes v plné síle. Skladby Five Per Cent For
Nothing a The Fish považuji pouze za doplňkovou hříčku. Naopak v Mood
For A Day Steve ukázal jeho oblibu k Vivaldiho hudbě (možná inspirace) a
klasické kytarové technice p,i,m,a. Skladba je velice pěkná a velice dobře a
působivě se hraje. Když pominu Jonovu Long Distance Runaround, která vyšla i
jako B-strana singlu (škoda, že je Yes nechápou singl podobně jako Beatles, kteří
vždy uváděli na singlech jiné songy než na desce – právě tzv. bonusy tím pak
dost trpí, ale Yes se samozřejmě soustředili na LP), tak závěrečná Heart Of
The Sunrise i když trvá přes deset minut a je zajímavě vygradovaná, nepatřila
nikdy moc k mým velkým favoritům. První část LP Fragile tak považuji za
zajímavější než její závěr.
Fragile je výborný kus, který zase kapelu o hodně posunul, jak ve zvuku,
vokálech, přínosem nového klávesisty, novým logem a spolupráci s Rogerem Deanem
i výbornými songy a hitem.Je to již „úplná“ Yes deska, tak jak je známe.
Hodnotím však toto album „pouze“ čtyřmi hvězdičkami, neboť celková kompozice
desky mi nepřipadá tolik jednoznačná a vyvážená.
Závěrem chci ještě zhodnotit bonus track, který na rozdíl od jiných bonusů má zde
velký význam. America je velice chytlavá a dobrá skladba, kde za vrchol
považuji Steveho skoro 3,5 minutové rifové sólo, tady Steve prokazuje jeho
přemýšlivou práci ve stavbě sóla a dokazuje zde, jak tvrdí někteří jeho kritici,
že rozhodně není tzv. „pouhá technika“. Všem toto sólo doporučuji prostudovat.
Hodnocení: 4/5
Squire
John Lennon prý svého času pravil, že
sedmdesátá léta nestála za nic. Ovšem na druhé straně o něco dřív údajně
vyslovil i to své známé: nevěřte nikomu, komu je nad třicet! Vzhledem k tomu, že
svůj výrok o sedmdesátkách musel vyslovit dost po třicítce, nevěřme mu. A pokud by
si snad někdo přece jen mohl myslet, že sedmdesátá léta stála za (s prominutím)
hovno, pak ať si pustí Fragile.
Při nahrávání této desky byli Yes už „kompletní“ ,tedy včetně Ricka Wakemana
a - Rogera Deana. Obal a grafické ztvárnění desky tu totiž hraje také svou roli.
Yesovské logo tu sice ještě nemá svou pozdější nezaměnitelnou podobu, ale obrázek
planety a podivným létajícím strojem jako by nás vyzýval – pojďte si poslechnout
něco, co jste ještě neslyšeli. A tak pomalu přistáváme. (O rok později už budeme
brouzdat po útesech a za další rok se ponoříme do hlubin oceánu.)
Jestliže The Yes Album bylo trochu jakoby roztrženo Howeovým sólem Clap,
Fragile je z tohoto úhlu pohledu už zcela nekonzistentní. Dokážu si docela
představit, jak se Steve při přípravě alba rozhodl, že na něm chce mít zase jeden
sólový kousek, jak pak přišel Rick, řekl, že on taky a nakonec to tedy dopadlo 5:4 v
neprospěch společných skladeb. Kdoví jak by takové album vypadalo dnes, v době CD
– třeba jako miniLP s pěti bonusy?
V každém případě mě ta rozháranost jakožto posluchači nějak nevadí. Snad jen
Rickovo Cans And Brahms zní dnes poněkud zastarale, ovšem třeba uznat, že
před třiceti lety byly podobné pokusy s mícháním syntetizátorů a klasické
symfonické hudby hodně v kursu. Trochu legračně působí i komentář k této skladbě
na obalu.
Mood For The Day je takové dvojče Clap, možná méně technicky
okázalé, zato poněkud melodičtější.
The Fish - nu, Pan Basista předvádí, co vše se dá zahrát na basu a je to
nádhera. Ovšem trochu se mi vkrádá na jazyk malá jedovatost: není velká část
působivosti této skladbičky dána tím, že je hrána právě pouze na basu?
Brufordova půlminutovka je opravdu kraťoučká a většinou dozní dřív, než po
přehození strany LP opět usednu do křesla a Andersonův popěvek je roztomilý, v
závěru odkazující na beatlesovské Paperback Writer.
Podstatnější jsou ovšem samozřejmě ona čtyři kolektivní díla. Jenže na druhé
straně – co o nich říci? Každé z nich je klasika nejklasikovatější, člověk se
jen zdráhá věřit, že od jejich vzniku uplynulo 33 let. Takže snad jen letmo –
Squireova basa tu zní už opravdu dokonale a nezaměnitelně Yesovsky, Howeovu hru bych
přirovnal k pavučině – neuvěřitelně propletená, na první pohled až zamotaná,
ale ve svém celku normálně a obyčejně krásná.
Rick sice ještě nezáří tak, jako posléze, ale posun od pojetí Tonyho Kaye je jak ve
zvuku, tak v kompozici skladeb více než znatelný. K Billovi asi není co dodat a k
Jonovi nakonec taky asi ne.
Snad jen v Roundabout mi připadají vokály trochu falešné, naživo zní
mnohem líp. A vůbec se mi zvuk zdá trochu utopený, ale to bude nejspíš tím, že
tuto desku mám jen na LP a to zřejmě na nějakém hodně starém vydání.
Takže kolik bodů? Nu, zase 4, ale opět jen proto, aby zbylo něco na příští alba.
(Ale vždyť vy ostatní to vesměs děláte taky tak, ne?:-)
Hodnocení: 4/5
Stev
Rok 1972, kapela která se uvedla svým
zásadním opusem The Yes Album dělá opět krok vpřed a vydává excelentní,
unikátní Fragile, považovanou mnohými za počátek jejich vrcholné éry,
dokonce jejím vrcholem, jak kapely, tak i prog rocku. Mezera vzniklá odchodem Tonyho
Kaye byla zaplňena klávesovým čarodějem Rickem Wakemanem a vzniká tak nejspíš
jejich nejsilnější sestava Yes v jejich absolutní formě, s opravdovým virtuozem na
každém postu a s jejich obrovskými muzikálními ambicemi. Ti dávají do hudby
všechno, doslova kus svého srdce a vzniká neuvěřitelné album bez slabšího
místečka. Na albu vládne perfektní rovnováha mezi úžasnou poslouchatelností a
hráčskou brilantností. Album je opět plné zvratů, emocí, temné a příjemné
atmosféry.
Rick Wakeman působí v hodně ohledech jako protiklad svého předchůdce. Okázalý,
všestranně zaměřený, jeho klávesy, zvuk syntetizérů, ve své době nemají obdoby,
stejně jako jeho talent a typické charisma „nadčlověka“ v třpytivém plášti, se
svým blonďatým hárem, kouzlící nad svými keyboardy.
Album tvoří dvě odlišné linie, čímž je na první pohled výjimečné. První linii
tvoří pět krátkých skladbiček, kde na každé skladbě je podepsán jeden člen.
Howe, přestože není tak dominantní jako na předchozím albu, je stále výrazným
členem. Jeho klasicky orientovaná Mood For A Day je opět kytarovým
bombónkem, nicméně v porovnání s The Clap zní poněkud obyčejněji, ale
tvoří vítaný odpočinek mezi The Fish a Heart Of The Sunrise. Pouze
30 sekundová Five Per Cent For Nothing je dílkem Bruforda a jeho udivujících
bicí, kde se uvádí svým ojedinělým stylem. Jeho jazzová lehkost, kreativita a
dynamičnost je jedním z pilířů kapely. Dále Squireův vrcholný charakteristický
kousek The Fish, kde nahrává přes sebe zvuky baskytar, které znějí pouze s
perkusemi a závěrečným chorálem (opakované „Schindleria Praematurus“). Opravdu
úžasně zajímavá, atmosférická věcička, Squireův talent je šílený, pokaždé u
téhle skladby jenom nevěřícně kroutím hlavou. Anderson se ukazuje jeho polyfonní We
Have Heaven, kde jako Squire přehrává několik stop, svým několikahlasem vede
kraťoučkou, ale nádhernou melodickou perličku. I nově příchozí Wakeman přispívá
svoji troškou svým originálním přepracováním části Brahmsovy 4. symfonie v Emi - Cans
and Brahms, taktéž skvěle zapadající do konceptu alba.
Páteří alba jsou ale čtyři klenoty progresivního rocku. Album otevírá jeden z
mála velkých hitů kapely (přes svých 8 minut)- Roundabout - skladba
otevřena typickým flažoletem Howea, jeho bridgem, nepochopitelným Squirem a
Andersonovým neskutečně libozvučným falzetem a bláznivým textovým projevem,
projevujícím se nekonečnou abstrakcí. Squire o jeho textech prohlásil že jim
nerozumí nikdo na světe, možná ani sám Jon – ale hlavně to zní dobře. Přísun
parádního hraní, který po celou dobu jede v nevěřitelném tempu. Zde je vidět jak
členové předhání jeden druhého, kdo posune hranici svého nástroje dále... Tohle
je věc, díky které jsem si (možná jako mnoho dalších) našel cestu k progrocku,
možná jeho ideální vstupní brána.
O kráse South Side Of The Sky se dá jen stěží mluvit. Tato další
osmiminutovka tvoří dvě odlišné části - hardrockovější pasáže s lehce
agresivnějším Howem a hammondkami. Vsuvka mezi nimi se řadí k těm nejkrásnějším,
nejpůsobivějším vokálním aranžím co kdy vzešly z dílny Anderson – Squire,
podepřené mezihrou s temnými, překrásnými tóny klavíru které se přehupují z
oktáv do oktáv, ale tohle se prostě musí slyšet. Na albu je Wakeman předvádí hned
několikrát.
Long Distance Runaround je Andersonovým kratším šperkem, kde září
rytimcká sekce – opět blesková parádní basa jede s vychytaným kytarovým riffem.
Na skladbu plynule navazuje The Fish.
Pokud jste se dostatečně vydýchali během Mood For A Day, zbývá fantastická
kompozice Heart Of The Sunrise, klenot mezi klenoty progresivního rocku. Smršť
a bouře předvedena v úvodu každého smrtelníka nechá na pochybách, jestli se mu
tohle jenom nezdá. Jen Squireovo představení na basu, agresivnější a rychlejší
než sólová kytara, jeho souhra skrz majestátní údery fascinujícího, brilantně
znějícího Bruforda. Klasické Howeovy vyhrávky, nejdříve drtivé unisono s basou, za
chvíli nástroje hrají úplňe odlišnou melodii, se poté proplétají s úžasnými
temnými mellotronovými a klavírními texturami a obecně virtuozním přednesem
Wakemana. Snová pasáž s klidným čistým zpěvem Andersona, který v průběhu hutní,
graduje a vzlétá do obrovských výšin (Sharp – Distance...).
Výkon zpěváka a instrumentalistů je nadlidský. Vezmou vás do naprosto jiného
světa, dimenze, do nitra lidských emocí. Heart Of The Sunrise je jednou z
nejúžasnějších skladeb historie.
Není dále co popisovat, i po více než třiceti letech tohle album zní stále svěže
a moderně, je to jeden z nejnadčasovějších kousků v historii hudby. Jsem rád že
jsem jedním z těch několika „vyvolených“ v současné hrozné době, kterému se
do rukou dostaly poklady tohoto typu. Jestli člověk má v něco věřit, je to muzika a
její moc, silná a zároveň křehká – je to i Fragile.
Samořejmě pět velkých zářících hvězd, každá za jednoho člena.
Hodnocení: 5/5
TomKas
(CD Rhino 2003)
Tohle album je klasickým a velkolepým dílem
po všech stránkách. Někde jsem četl, že je doslova učebnicí artrocku a skutečně
tomu tak je. Yes nejenže po předchozím úspěchu s albem The Yes Album
neusnuli na vavřínech, ale nahráli desku takové kvality, že se s jejich uměleckou
tvorbou mohl měřit opravdu málokdo.
Ne náhodou tomu dopomohla skutečnost, že došlo k další personální změně v jejich
řadách. Klávesáka Tonyho Kaye nahradil vynikající klávesový virtuóz s klasickým
hudebním vzděláním Rick Wakeman. S jeho příchodem se pro Yes otevřely nevídané
možnosti dané jak jeho hráčskými, skladatelskými a kompozičními schopnostmi, ale
také množstvím nástrojů kterými oplýval.
Způsob, jakým je album „stavěno“ je v jejich tvorbě výjimečný. Je to dáno
jednak konstrukcí jednotlivých skladeb, ale také celkovým pojetím. Každý z
dosavadních členů se na albu prezentoval svou vlastní skladbou kterou si sám složil
a zaranžoval. A tak vzniklo fenomenální akustické Mood For A Day v podání
kytaristy Steve Howea, které bylo (a je) nesčetněkrát hráno na živých vystoupeních
a právem se zařadilo mezi klasická díla Yes.
Chris Squire se představuje s vynikající The Fish (Shindleria Praematurus). Po
jejím poslechu musí člověk nabýt dojem, že se narodil s basovou kytarou v ruce.
Skladba je rytmická a melodická zároveň. Jednotlivé nástroje (baskytary) se
vzájemně doplňují a skladba působí mohutným a na druhou stranu přitom křehkým
dojmem, zkrátka mistrovské dílo. A to ještě nemluvím (pardon nepíši) o jejím
živém provedení na Yessongs, kde to Squire rozjede takovým způsobem, že
málokoho nechá klidným. Ale to už bych předbíhal.
Rick Wakeman se předvedl s adaptací Brahmsovy symfonie Cans And Brahms, v níž
použil celou řadu klávesových nástrojů a vytvořil tak zvukově velmi barevnou
skladbu.
Zpěvné We Have Heaven z pera Jona Andersona je poslechovým zážitkem,
přestože se jedná o melodii s opakujícím se a jednoduchým textem. A právě v oné
jednoduchosti je síla. Vždy, když si ji poslechnu, přistihnu se, jak si ji podvědomě
broukám.
Jazzově instrumentální „šestnáctková“ Five Per Cent For Nothing je
poslední z představovacích sól, kterou hraje bubeník Bill Bruford. Ten se později
svěřil, že členství v Yes bral spíše jako školu hry na bicí, ve které by
zdokonaloval svou hráčskou techniku a Five Per Cent For Nothing je dle mého
názoru dostatečným důkazem toho, že kvalitním technickým hráčem byl již v této
době.
Zbytek skladeb na desce je společným počinem všech členů. Hned úvodní Roundabout
se stala jedním z jejich vůbec největších hitů a Yes přinesla nebývalý úspěch.
Long Distance Runaround je hravá, rytmická a melodicky malebná skladba, ve
které se hlavní motiv neustále opakuje a skladba se jakoby „přelívá ze strany na
stranu“. Opět je to jeden z pilířů jejich tvorby a řadí se mezi často hrané
koncertní kousky.
Je s podivem, že kapela skladbu South Side Of The Sky (pokud je mi známo) od
jejího složení živě nehrála, až v poslední době. Jon Anderson se v jednom
rozhovoru přiznal, že ji opakovaně společně nacvičovali pro různá turné,
nicméně nikdy ji nehráli, jelikož nebyli spokojeni s jejím živým provedením. O to
větší bylo mé překvapení, když jsem ji poprvé uslyšel v rámci Full Circle
Tour v roce 2003 a pak samozřejmě i letos a to dokonce v akustickém podání.
Osobně považuji tuto skladbu za vůbec nejzajímavější na albu Fragile.
Líbí se mi její nesmírná dramatičnost, strhující rytmus a geniální Wakemanova
mezihra na piáno.
Poslední skladbou na desce je vynikající Heart Of The Sunrise, která je
typickou ukázkou hráčské a aranžérské vyspělosti kapely. Její agresivní a
razantní nástup, vynikající, s různými obměnami neustále opakující se část, ve
které se k baskytaře Chrise Squirea a bicím Billa Bruforda přidávají ostatní
nástroje, přes ústřední motiv, kde zase vystupuje do popřední Rick Wakeman a zpěv
Jona Andersona až po famózní závěr, který je vlastně návratem k začátku skladby.
Tohle vše z Heart Of The Sunrise dělá nevšední poslechový zážitek a
další drahocenný mistrovský kousek skupiny.
K bonusům na desce pak patří America, kterou napsal Paul Simon a Yes ji
nebývalým způsobem rozvedli do rozsáhlé plochy. Skladba původně vyšla jako singl,
později pak ještě na album Yesterdays a my jsme ji měli možnost živě
slyšet v rámci jejich první návštěvy v Praze.
Druhým bonusem je pak raná verze Roundabout.
Ještě poslední fakt bych rád vzpomněl v souvislosti s albem Fragile. Je to
samotný obal desky. Jeho autorem je Roger Dean, který maloval i obaly pro desky
následující. Pojetí i atmosféra jeho výtvorů se perfektně hodí k hudbě Yes a
neodmyslitelně spolu utváří pevný celek. Dean je také autorem typického loga Yes,
které se však poprvé objevilo až na albu Close To The Edge.
Album Fragile je jedním z vrcholových děl kapely. Nelze jej ohodnotit jinak,
než maximálním počtem bodů, tedy 5.
Hodnotil jsem CD Rhino Edici s bonusovými materiály.
Hodnocení: 5/5
Závěrečné
shrnutí [Antony]
Zdárně jsme během minulého týdne zvládli
rekordní množství recenzí, a ty nám přinesly dosud nejvyšší průměr
hodnocení z dosavadních titulů – 4,7 hvězdičky. Je tedy patrné, že se
nejchutnějším kouskům z pokladnice Yes daří přilákat hodnotitele, kteří se při
poslechu tohoto alba dostávají do těch správných recenzentských rozpoložení.
Nezbývá než poděkovat, poplácat symbolicky po ramenou všechny, co se společného
díla zúčastnili, přece jen počet deseti recenzentů překonal mnohé předpoklady.
Hodnotili jsme tak, jak jsme všichni dobře cítili,
jiný počet hvězdiček než 4 a 5 se nevyskytnul, a to znamená opravdu hodně. Naprosto
významnou pozici alba Fragile v celé historii tvorby Yes, jeho nebetyčnou
genialitu a důležitost, jsme jednoznačně potvrdili. Přínos tohoto alba světovému
rocku a myslím, že i hudbě obecně, jsme popsali sice různými slovy, však v
jednomyslném souhlasu a souznění. Jako k vrcholům alba se jednotliví recenzenti
vyjádřili především ke třem dlouhým kompozicím, tvořícím nosné pilíře celé
konstrukce Fragile. A pokud došlo k názorovým rozdílům, dotkly se tyto ve formě výhrad
k vlastním krátkým sólovým vstupům členů Yes. Tyto meziskladby každého vedly k
otázce zda byly přínosem a proč. Většina hodnotících pisatelů jednoznačně říká
“ano“, asi čtvrtina názorů má výhrady k takto vzniklé nesoudržnosti alba.
Diskuze se točila převážně právě kolem
rozporů hodnocení zmíněných krátkých skladeb alba a také kolem jeho hudební
koncepce a dalšího vývoje skupiny. A také, což považuji za velmi přínosné, se zde
objevují i názory vzniklé po přečtení té, či oné recenze, jsou reakcí na ni, zmiňují
v čem byla zajímavá, obohacující. Ano, proto to píšeme. Je vidět, že kvalita
jednotlivých prací roste, přece jen je dobré občas se nad oblíbenou hudbou zamyslet
a hodit pár řádek do fóra.
Tím tedy na závěr vyzývám k opětovné
masové účasti na hodnocení dalšího alba Yes. Tentokrát máme na talíři mistrovský
kousek Close To The Edge, přeji všem dobrou chuť! |