CLOSE TO THE EDGE
Atlantic 1972

Jon Anderson - zpěv
Bill Bruford - bicí
Steve Howe - kytary, zpěv
Chris Squire - baskytara, zpěv
Rick Wakeman - klávesy

1. Close To The Edge [18:40]
     I. The solid Time Of Change (Jon Anderson/Steve Howe)
     II. Total Mass Retain (Jon Anderson/Chris Squire)
     III. I Get Up I Get Down (Jon Anderson/Steve Howe)
     IV. Seasons Of Man (Jon Anderson/Steve Howe)
2. And You And I [10:09]
     I. Cord Of Life (Jon Anderson/Bill Bruford/Steve Howe/Chris Squire)
     II. Eclipse (Jon Anderson/Bill Bruford/Chris Squire)
     III. The Preacher The Teacher (Jon Anderson/Bill Bruford/Steve Howe/Chris Squire)
     IV. Apocalypse (Jon Anderson/Bill Bruford/Steve Howe/Chris Squire)
3. Siberian Khatru [8:55] (Jon Anderson/Steve Howe/Rick Wakeman)

Bonusy (Rhino 2003):
4. America (single edit) [4:03]
5. Total Mass Retain (single version) [3:20]
6. And You And I (alternate version) [10:21] previously unreleased*1
7. Siberia (studio run-through of Siberian Khatru) [9:19] previously unreleased

*1 omylem zařazeno také na první edici kompilace The Ultimate Yes

Produkce: Yes & Eddie Offord
Obal: Roger Dean

Hodnocení:
Antony 5/5
deseo 5/5
Guitarist 5/5
Olias 5/5
Pegas 5/5
PepaN -/5
PJG 5/5
squire 5/5
Stev 5/5
TomKas 5/5
Zkazius Catrix 5/5

Průměr: 5

Závěrečné shrnutí

Antony (CD Atlantic / EastWest Japan, AMCY-6292, HDCD, vydáno 25.7.2001)

Co muselo přijít, přišlo. Vývoj věcí dospěl do bodu své kulminace a od vteřiny, kdy se všechno událo, nebylo možno nic z toho vzít zpět. Dějinné zlomy a osudové okamžiky, které si každý musíme prožít, mají dobrou i špatnou vlastnost současně, jsou nevratné. V životě se těžko vyhýbá tragédiím, avšak i vyjímečné chvíle štěstí přicházejí nečekaně. Nechť, v pádech se vždy skrývá naděje na opětovné vstanutí, stoupání vzhůru a na stanutí na vrcholu. Či na samém pokraji útesu.
Dílo je servírováno na podnosu. Barva je temná, neposkvrněná, přechází v sytě zelenou, bez jediného záchvěvu. V čistotě tvarů a odstínů se skrývá tajemno. Láká, zve. Až z toho mrazí v zádech. Neporušená zelená krajina skýtá prostor pro všechny možné představy. Skutečnost je však stejně nade všechna možná očekávání.
Proč popisovat hudbu, kterou popsat nelze. Slyšel jsem tohle album stokrát a znovu desetkrát opakovaně a soustředěně během posledních dnů. Ničemu nerozumím. Naprosto se ztrácím v nezměrné rozprostraněnosti geniálního výtvoru. Balancuji na okraji útesu a nechci porozumnět. Proč taky? Pochopit něco takového není třeba, k nekonečné radosti a nevýslovnému štěstí mi stačí pouze - slyšet. Nehloubám a nebádám, slyším HUDBU a nesnažím se objevovat skryté významy. Stejně jako je nehledám v dílech Beethovena, Čajkovského, Martinů a dalších velikánů, stejně tak stačí, že tu prostě jsou díla Dostojevského, Rembrandta, Březiny. Jsem jen šťastný, že TO existuje, a že patřím mezi ty vyvolené, kteří mohou a jsou schopni tohle všechno vnímat. Pustit otěže vlastní představivosti a pokaždé prožít nový příběh. A na jeho konci zase jen překvapeně vydechnout - už?
Kde se to jen v lidech bere? Zbývají jen samé otázky. Nevím, co to je, neznám nic srovnatelného a nechce se mi to rozebírat. Slova jsou tu zbytečná. Deset hvězdiček.

Hodnocení: 5/5

deseo (Atlanic - licence Supraphon "Na samém kraji útesu" - LP r.1974)

Album Close To The Edge zastihuje Yes v životní formě a na vrcholu invenčního potenciálu především Jona a Steva. Celá deska je charakterizována delšími, rozmáchlými kompozicemi s dominující - téměř 19-ti minutovou Close To The Edge, "zabírající" celou A stranu vinylu, desetiminutovkou And You And I a konečně devítiminutovkou Siberian Khatru (na Supraphonském LP uvedenou pouze jako Khatru).Yes tu tedy opouštějí jak klasická písňová schémata, tak vsouvání vlastních sólových skladbiček a vše podřizují celkové koncepci alba.
Zpěv ptáků a gradující, zesilující se varhany nás uvádějí do úžasně pestrého a rozmanitého světa na samém kraji útesu, který nám zde především pánové Anderson a Howe rozprostírají. Po prvních pár taktech tohoto skvostu je již posluchač absolutně pohlcen. Neslyšíme zde žádná exibicionistická sóla, veškeré pěvecké i nástrojové party jsou čistě účelné, vše do sebe ale neuvěřitelně zapadá, graduje a zase je uvolňováno a jak tento dvacetiminutový, dramatický výlet začal, tak také končí.
Nyní už je jasné, že máme co do činění s mimořádnou deskou. Jsme ale stále ještě v půli cesty a tak desku otáčím, pan Howe si naladí kytaru … je to OK, jen tak jako něco brnká a jsme uvedeni do dalšího opusu And You And I, který nikterak za tím právě slyšeným nezaostává. Andersonův sférický zpěv a Wakemanovy klávesy nás odnáší opět do jakéhosi snového světa, ze kterého nás probouzí opět Steve Howe zvukem akustické kytary a Andersonův najednou suchý nenaefektovaný zpěv. A vše se opakuje, opět jsme uvedeni do kouzelného světa, který jednotliví členové kapely společně vytváří. Poslední skladba Khatru začíná poměrně ostrým kytarovým riffem, přídává se nekompromisní basa a je jasné, že ani poslední kompozice nebude žádnou popelkou po tom, co jsme do této chvíle slyšeli. Úžasně přímočaré pasáže se střídají s poklidným Andersonovým šplhání do sférických výšin - no prostě paráda.
Výlet na kraj útesu pomalu končí, byl skutečně obohacující, velice rozmanitý a současně vyčerpávající (v tom nejlepším slova smyslu), už se moc těším na další, na ten ale budeme potřebovat asi mapu celého mořského dna.

Hodnocení: 5/5

Guitarist (CD, Atlantic, 7567–82666–2)

V témže roce, kdy Yes vydávají album Fragile, plni síly, elánu a hudební invence zhodnocují další studiový materiál na albu Close To The Edge. Album začíná bez mála devatenáctiminutovou skladbou Close To The Edge. Samotná kompozice je rozdělena do čtyř částí, které jsou rozvíjeny, zapadají do sebe a opět se vrací ve své podstatě k původnímu hudebnímu námětu. V Total Mass Retain dochází ke zvukové nirváně ve spojení hlasu Jona s ozvěnou klávesových nástrojů, jako by se skutečně duše odpoutala od svého smrtelného těla a vznášela se v prostoru. Asi jeden z nejsilnějších motivů tvorby Yes. I následující kompozice s názvem And You And I je složena ze čtyř na sebe navazujících a navzájem se proplétajících části. Ač celé album působí ohromně kompaktním dojmem, přeci jen mě připadá, že v Close To The Edge má větší prostor Wakeman a v And You And I je zase Howe. Ačkoliv je And You And I kratší než úvodní skladba, nepostrádá na dramatičnosti a má nezaměnitelného ducha. Nádherné vyhrávky na akustickou kytaru, ke kterým se přidává hlas syntezátoru a samozřejmě hlas Jona Andersona, stoupající k nebesům. Skladba Siberian Khatru je závěrem alba, kde ve strhujícím rytmu, a těch devět minut uteče jako voda, předvedou Yes skutečný rytmicko-instrumentální gejzír nápadů, hudební originality a neutuchající invence.
Celé album jsem vždy vnímal jako fantastický a strhující celek, který je skvostem mezi art/prog rockovou hudbou. Z tohoto důvodu jsem se ani neodvážil pitvat jednotlivé jeho části. Je to jedním slovem briliant na koruně rockové hudby. Jedno z nejlepších alb, které znám, a které, jak se mi zdá, bylo kdy nahráno.

Hodnocení: 5/5

Olias (Lp Supraphon, Atlantic,--CD Atlantic)

Tohle album je zásadní v mnoha aspektech. Nevím, co se v kapele stalo roku 1972, ale muselo to být období na které členové jistě velmi rádi vzpomínají. Vytvořit v tak krátké době po sobě dvě tak úchvatná díla jako Fragile a zejména pak CTTE, to se asi málo které skupině podařilo. Pro CTTE je charakteristická už od začátku taková zvláštní energie, neuvěřitelná pohoda. Hráči se do toho nebojí jít s absolutním nasazením. Chrisovo hromobití je už známé, zde už se z něj stává hluková stěna, nevím o nikom kdo by z Rickenbackera tohle dokázal dostat. Steve hraje jako smyslů zbavený, kdo viděl video Yessongs ví o čem mluvím. Rick evidentně momentálně s Yes absolutně zžitý, se prezentuje také v tom nejlepším světle, jeho vyhrávky jsou neuvěřitelně chytlavé a záležitosti jako I Get Up I Get Down a hamondové solo v téže skladbě jsou prostě nezapomenutelné. Bill dokáže se svou soupravou hrát jako továrna na rytmus i pokládat - muzikanti tomu řIkaj kila,ale tady bych to převedl na Tuny, které provázejí všemi zbožňovanou baladu And You And I. Lépe už to umí zahrát jen Alan White, který do toho naživo vnesl ještě větší napětí.
Touhle deskou nastal tedy nepochybně zásadní zlom v přístupu k hudbě. Ani jedna ze tří není už písničkou i když stále nese její jasné prvky. Témata jsou mnohem více rozebírána. Nikde však není slyšet výplň, žádné sólo není delší než je únosné (to se přece na album nehodí). Jon Anderson dal albu duši, vždy když poslouchám něco od YES tak si říkám - Tohle je album toho a toho... Close To The Edge patří Jonovi. Nápěv Hold down the window... nebo předzávěr Siberian Kathru mne dokáží vznést až kamsi... a tím končí poslech.

K CTTE mám velmi hluboký vztah,a stejně jako k dalším z období 1972-1977 jej považuji za to nejhlubší co nám zde YES zanechali. Své pocity zde proto dokáži interpretovat velice těžko, vymykají se totiž slovům. Nemyslím proto, že recenze k tomuto albu by měla být nějaká obsáhlá. Důležitý je pro mě zážitek který mi tato hudba zprostředkuje.
Rating psát nechci.

Hodnocení: 5/5

Pegas (CD Atlantic 7567-82666-2 (asi z roku 1996))

Svou strukturou je Close To The Edge přesným opakem ve stejném roce vydaného Fragile a vlastně i všech dosavadních alb. Žádné krátké písně, žádné sólové „vycpávky“, žádné hříčky, žádné popově laděné melodie... pouze tři dlouhé skladby (v originále jedna na první straně desky a dvě na druhé).
Tentokrát začnu obalem, samozřejmě opět od Rogera Deana. Ten zde poprvé přivedl na svět dnes už klasické logo z propletených comicsových písmen, které spolu s názvem alba je tím jediným, co na zelenočerném pozadí zdobí titulní stranu alba. Nádherná Deanova malba se objeví až po otevření, zato v „širokoúhlém provedení“ (alespoň u CD, ale na vinylu předpokládám to samé umocněné velikostí).
Ale teď k muzice. Jen těžko se dá slovy popsat nádhera, která se line z repráků při poslechu, jak jinak než pozorném, tohle totiž nejde používat jako doprovod. Devatenáctiminutový epos Close To The Edge, složený ze čtyř částí je ukázkovým příkladem volnosti s jakou Yes přistupovali ke komponování. Kdo jiný si může dovolit nechat hrát kytaru něco jiného než basu, zpívat mimo rytmus a ještě použít texty, kterým nikdo nerozumí... to vše ale tak, aby to fungovalo a patřilo k sobě? Dnes už mi to tak nepřijde, ale v době, kdy jsem CTTE (skladbu) slyšel poprvé, to u mě neměla jednoduché a opravdu trvalo, než jsem ji i já uznal za klenot a jeden z vrcholů artrocku. Jenže to, co začíná jako chaotická směs zvuků, v sobě později ukáže také naprostou ambientní nádheru v podobě části I Get Up, I Get Down, která navodí relaxační náladu, aby ji v zápětí roztříštila naléhavostí temných tónů varhan.
Jestliže CTTE jsem nazval klenotem, potom nevím, co říci deseti minutách pojmenovaných And You And I. V poloakustickém prologu Cord Of Life se mi strašně líbí kombinace několika tónů baskytary následovaných prostým cinknutím, která s jednoduchou kytarou doprovází uvolněný zpěv. Potom přijde to známé „And you and I...“ a nastoupí mellotronový orchestr a se steel kytarou (ta ovšem dostane opravdový prostor až v živém podání) a syntezátory vykouzlí další silný moment, gradující Eclipse, později dokončený v závěru Apocalypse. Mezi to, je ale ještě vložena opět akustická pasáž The Preacher The Teacher na začátku s takovým s osamoceným dětinským vokálem, ovšem celkem drsným textem. Andersonova manželka se musí ocitnout v sedmém nebi, když tuhle perlu Jon na koncertech věnuje právě jí.
Třetí kompozici Siberian Khatru jsem dlouho opomíjel, protože mi připadala taková nezajímavá... nevím proč, možná není tak dokonalá jako předchozí dvě, ale je v těsném závěsu. Jedná se o svižnější a rytmičtější skladbu, řekl bych i „jednodušší“, ale pouze v kontextu celého alba.
V případě Yes nemá vůbec cenu mluvit o hráčských výkonech, to bych se musel pokaždé opakovat, ale přesto Close To The Edge nějakým způsobem vyčnívá. Často je bráno mezi klasická alba kapely, pro mě je to nejklasičtější. Bylo vůbec první, které jsem si od Yes koupil, slyšel jsem ho nespočetněkrát i opakovaně bez přestávek, nikdy mě ani trošku nenudilo a nevěřím, že by se v tomto něco změnilo. S bodovým ohodnocením vždy trochu váhám, ale tady mám jasno - pět bodů.

Hodnocení: 5/5

PepaN

Pro mě jedno z absolutně nejlepších rockových alb vůbec. Nemůžu nezačít tím, co už jsem psal několikrát, LP Na samém kraji útesu vlastnil můj nastávající, o osm let starší švagr už někdy v roce 1977 a já, protože jsem mu věřil, že je vynikající, ho k němu chodil poslouchat. Dost dlouho se mi vůbec nelíbilo (bylo mi 14 let), nerozuměl jsem mu, připadalo mi, že každý tam hraje úplně jinou skladbu, prostě naprostá zhulenina :-)
Nevím, kolikrát jsem ho slyšel, odhaduji několik set poslechů.
Vrchol vrcholů je skladba Close To The Edge. Když do Wakemanových zvuků nastoupí celá kapela, je to neuvěřitelná jízda. Skvělá baskytara, v pozadí štěbetání kláves, technicky přesné bicí s perfektními kudrlinkami, do toho vlastně kytarové sólo, po dvou minutách stop s nádhernými vokály, to samé znovu po deseti vteřinách a po třech minutách velká změna, znovu vokály, uklidnění, skladba přejde do tříčtvrtečního rytmu. Vynikající rytmika, v pozadí telegrafickéklávesy, kytara vlastně pořád hraje sólo a do toho všeho nádherný hlas Jona Andersona. Další změna v šesté minutě. Kapela hraje sice na čtyři doby, ale jak basa vyráží některé doby s bicími a Anderson zpívá, budí to dojem nějaké rytmické složitosti. Nádhera. A ty vokály!!
Po zhruba osmi minutách nastává zklidnění. Proplétání hlasů Andersona, Howea a Squiera je opravdu úžasné. Do toho kostelní varhany, cítíme obrovskou gradaci. Po čtrnácté minutě začíná sólo, pro mě nejlepší, jaké kdy Wakeman zahrál, samozřejmě podporován neuvěřitelnou rytmikou. Přidá se Anderson a celá skladba vrcholí. Yes právě zdolali nejvyšší vrchol nejen ve své kariéře, ale v hudbě vůbec.
Kdysi druhá strana desky, dnes druhá polovina CD je pro mě o minimálně jedno patro níž. Abyste mi rozuměli, And You And I i Siberian Khatru jsou nadprůměrné skladby, ovšem po Close To The Edge u mě nemají moc velkou šanci. Jsou v podobném duchu, nedá se jim vlastně nic vytknout, ale... Možná, kdyby byly ty tři skladby v opačném pořadí...
Nedá mi to, nenapsat ještě něco o Close To The Edge. Opravdu si myslím, že je to naprosto ojedinělá skladba. Vyjímečně krásná hudba, logicky navazující části, opakující se motivy, fantastické výkony všech hudebníků, technicky dokonalé a přesné bicí Billa Bruforda, atmosféru tvořící klávesy Ricka Wakemana, téměř neustále sólující a lehce najazzle improvizující kytara Steve Howea, nad tou vší nádherou úžasný hlas Jona Andersona a také vokály ostatních a pro mě úplný vrchol – baskytara Chrise Squiera, no a navíc to mnohokrát zmiňované, těžko pojmenovatelné NĚCO, co bylo přítomno a co fungovalo právě jen v té době a v tomto složení, dělá z Close To The Edge (pro mě) naprosto geniální skladbu.

Hodnocení: -/5

PJG (CD, Elektra – Rhino, R2 73790)

Psát hodnocení na pravděpodobně nejlepší album skupiny Yes, na album, které se stalo určitou metou v dějinách art-rocku, na album, které by se mohlo zařadit mezi velikány vážné hudby 20. století je přinejmenším jednostranná záležitost. Je těžké něco vytknout, je těžké něco hanit, ale pokusím se o zapsání mých osobních postřehů.
Ledacos se ve skupině změnilo. Soubor se ustálil (i když jak víme ne na dlouho) a natáčí se ve stejném složení jako předchozí opus Fragile, který dopřál skupině zaoceánskou slávu, tolik potřebnou pro uznání ve tvorbě. Na Close To The Edge se u sólistů objevují nové nástroje tolik potřebné pro kompoziční barvy. Steve si obstaral elektrický Coral sitar (inspirace Georgem Harrisonem?) a pedal steel guitar, což je parádní pompézní nástroj. Rick zase začal pořádně využívat svůj analogový Mini Moog a varhany. Celkově soubor ustoupil ze svých sólových pozic a posunul se více směrem ke kompozici, což jenom pomohlo. Vokální aranže mají finální podobu a během celého alba jakoby ani Jon jedinkrát nezazpíval osamoceně.
Dokladem toho všeho je hned první a asi kompozičně nejvyváženější a nejznámější Close To The Edge, kde Yes opravdu předvedli, že jsou na vrcholu. Po dvouminutovém úžasném sóle Steveho (která skladba si dnes dovolí tento přepych začít dvouminutovým zběsilým sólem v triolovém rytmu) a dur-mollovém tématu, nastupuje základní rif, který se nesčetněkrát, ale pokaždé v jiné tónině a provedení objeví. První refrén, mezihra, sloka atd… a už tu máme pravděpodobně nejdůležitější a pro mne asi nejkrásnější a nejpompéznější snivou pasáž Yes, I Get Up I Get Down. Dočetl jsem se, že s tímto vokálně – pastorálním nápadem přišel Steve Howe (celkově se pravděpodobně na této skladbě dost podepsal). Proplétání třech hlasů, které samozřejmě plně dotvářejí Rickovy varhany, jak zní vše velice dramaticky (i když koncertní podobu s přidanou celou skupinou mám radši), taky někde je ukryt možný vrchol této „superskupiny“. Následuje Rickovo sólo a skladba se valí dál a dál. Modulace, gradace vrchol, góóóóóól no možná i tak lze popsat samotný závěr Close To The Edge.
V každém případě jde asi o nejucelenější a nejpropracovanější dlouho-skladbu Yes, ty pozdější (i když také zajímavé) už nemají něco z kompaktnosti útesu a následně se tříští a lámou (to ale není kritika, ale osobní názor). Close má vše, co by měla kvalitní kompozice mít: silné téma, jeho provedení (neustálá modulace je velice zajímavá 1. refrén durový, který táhne do H sus, 2. refrén je mollový a vede do e moll, 3. se opakuje jako první, ale vede do Fis moll a poslední začíná v B dur), napětí střídající uvolnění a závěrečnou gradaci.
And you And I je v podstatě jednoduchá skladbička, která je rozvedena do art-rockového opusu. Zde již nehrají Yes – sólisté, ale Yes jako fungující organismus. Toto jsou emoce převedené do úžasné podoby. Jinak skladba také velice zajímavě plyne a graduje. Jakoby Yes v tomto období dokázali proměnit vše ve zlato. Steve zde poprvé plně použije pedal steel guitar, který pro něj znamená novou kytarovou polohu. (Dodnes se s kolegou – velkým Floydistou přeme, kdo z obou kytarových gigantů je lepší steel kytarista – no já svého favorita mám).
Závěrečná Siberian Khatru je asi nejméně hraná věc z tohoto alba, ale pro mne vždy úžasně koncertní a přitom velice náročná pro živé provedení. Základem je ostinatní tématko, které v podstatě provází celou skladbou. Osobně jsem někde na internetu našel basový part Chrise a opravdu jsem valil bulvy, co vše tam hraje. Strhující závěr skladby i celé desky je opravdu pompézní a vokálně rytmické výkřiky s jazzrockovým sólem pana Howe ukončuje tak veledílo Yes. Takhle má končit opravdová deska a snad jediný minus je to, že vždy mám u ní pocit, jakoby trvala pouze 10 minut.

Jelikož ještě doposavad nemám originální desku (již kvůli Rogeru Deanovi), ale její českou verzi (oceňuji použití originálního Yes cz fontu) a CD verzi s bonusy, opět se zde nad nimi zastavím. Trochu mám pocit, že zmíněné bonusy nemají velký význam (raději bych ocenil nějaké live verze) a z celého CD vždy je zajímavý pouze jeden. Nemám vztah ani k Yes singlům, které bych označil za fade in a fade out song. Bonus který jediný stojí za poslechnutí, je alternativní verze And You And I, která ukazuje, jak asi Yes postupovali a proaranžovávali jednotlivé skladby.

Hodnocení: 5/5

squire

Naprostá většina alb v historii rockové a populární hudby zasluhuje nějakou tu recenzi. Leckdy je možná na místě použít takřka synonyma výše zmíněného výrazu – tedy spíše kritiku. Existují samozřejmě i alba, která si naopak nezaslouží jediného slova a mlčení je v jejich případě aktem milosrdenství... Ovšem pak je tu ještě jedna malá, poměrně nevysoká hromádka LP, MC, CD, kterou zkrátka recenzovat NELZE. Stejně jako muslim nepochybuje o slovech Koránu, křesťan o myšlenkách Nového zákona a žid se dotýká Tóry pouze pomocí stříbrného ukazovátka v podobě lidské ruky, tak i člověk, kterému učarovalo ono propletené logo, logo z nejlogovatějších (a domnívám se, že snad i nejhezčích, které kdy zdobilo obaly černých a posléze stříbrných placek), nemůže při poslechu zelených tónů hudby z pokraje útesu myslet na něco tak přízemního jako je recenze. (Anebo může? Kdo ví, třeba se to 4. října dozvíme…? J) Nu, ať tak či onak, prosím případné čtenáře těchto řádků, aby je nepovažovali za recenzi, natož pak kritiku, nýbrž za něco, co bych asi nejvýstižněji nazval VYZNÁNÍM. (A omlouvám se tedy za to, že v následujících odstavcích budu hovořit vlastně spíše o sobě, respektive o svém vztahu k této desce, než o jejích OBJEKTIVNÍCH kvalitách. Ale jinak to asi opravdu nedokážu.)
Tak tedy. Mé první setkání s „elpídeskou Na samém kraji útesu“ se odehrálo nejspíš v dubnu nebo květnu roku 1974 prostřednictvím legendárního rozhlasového pořadu Větrník. Co jsem měl tehdy (ohledně Yes, samozřejmě) za sebou? Asi dvacet minut ukázek z Bajek z mořského dna a druhou stranu Relayeru – samozřejmě opět z Větrníku a nahráno na magnetofonu Tesla B 54. Když pak buď Lenka Filipová nebo Karel Zich (ano, ti v té době moderovali Větrník) uvedli skladbu skupiny Yes z alba Na samém kraji útesu s názvem Katru (protože slovo Siberian tehdy příliš evokovalo místo, kam se odkládali nepohodlní lidé z tábora míru), zmáčkl jsem mohutný červený knoflík značící nahrávání a po pár vteřinách si byl jist, že stejně mohutný černý knoflík PLAY budu ten den mačkat ještě nejméně desetkrát. Z předchozích ukázek jsem nabyl dojmu, že Yes jsou jakýsi velikánský symfonický orchestr – a tady se mi najednou zjevili jako nějaká obrovská šťavnatá rocková grupa! Navíc onen neuvěřitelný slidekytarový Howeův glisandový grif zhruba uprostřed skladby (nemám CD, takže neposloužím přesnou stopáží, ale ti kdo slyšeli, určitě vědí, co myslím) mě snad poprvé a naposledy v životě způsobil erekci bez vizuálního podnětu. Nevím, jakou šířku měl magnetofonový pásek Emgeton ve chvíli výroby, ale ten můj během několika následujících týdnů prodělal účinnou odtučňovací kůru, která vyústila v jeho přetržení.
Další dvě skladby ve Větrníku pustili v dalších týdnech také. Při nich jsem již, pravda, vesměs neerektoval, ale zato jsem tak nějak podvědomě nahrazoval nápisy Slade, Sweet, Deep Purple na svém školním penálu (jo, bylo mi čtrnáct) zprvu neumělým a později trochu vymakanějším logem pana Deana.
Potom se chvíli nedělo nic, pak jsem se dočetl, že Čs.hifiklub svazarmu vydává toto album v Supraphonu, takže jsem dost naivně chodil k výkladci našeho největšího Suproše na Leninově třídě v Ostravě-Porubě, koukal, nakukoval, poptával se… Nakonec to trvalo asi tři nebo čtyři roky, kdy mi jakýsi tátův kamarád za osmdesát korun československých desku prodal. Trochu mě překvapila – už tím obalem, kde byl název desky v češtině. (Dneska si říkám, že pro nějakého Američana by to mohl být třeba docela zajímavý sběratelský artikl, ne?) Také jsem čekal (Siberian) Khatru na začátku a ne na konci. (To je myslím docela zajímavé – zatímco SK hrávali Yes na spoustě koncertů jako otvírák, Roundabout obvykle dávají nakonec jako přídavek.) Ale přesto – bral jsem onu černou placičku, trochu poškrábanou a umatlanou, do rukou jako svátost a zároveň si říkal, jestli už nejsem trochu mimo. Všude kolem ducalo disko a hřměl punk – Yes, to byli už jen nějací takoví dinosauři. Jeden můj pubertální spolužák mi (pubertálnímu spolužákovi) tehdy u lahve ovocného vína vysvětloval, že tahleta hudba je už opravdu PASSÉ. A já, ovocně ovíněn, apaticky přikyvoval. Desku jsem se rozhodně nechystal vyhodit, ale v mé několikapatrové poličce se pomalu stěhovala do přízemí. To kdyby náhodou Vejda vejda přišel a koukal. A pomalu jsem začal přecházet na jiné, modernější nosiče.
Dnes jsem ji znovu položil na talíř spoře používaného gramofonu. Ještě před ševelením ptáčků se ozvalo praskání a šumění staré supraphonské nahrávky, které -na rozdíl od onoho ptačího zpěvu- vydrželo po obě strany. Ale upřímně řečeno, ty tři skladby jsou mi tak notoricky známé, že je vlastně ani poslouchat nemusím. Jenže – na rozdíl od jiných notoricky známých skladeb je stále poslouchat mohu! A nemyslím, že by se mi někdy omrzely, stejně jako se neomrzí třeba Beethovenova Devátá či Má vlast – a že už jsem je taky párkrát slyšel… Zkrátka, onen útes, na jehož okraji stojíme, to není jen jedna z mnoha vynikajících desek z počátku sedmdesátých let minulého století, to je opravdový útes, skála odolávající přílivu i odlivu mód, všem vlnám vzdouvající se komerce i všem těm tsunami masového vkusu. Skála pevně stojící, na pohled neuvěřitelně jemná, tvárná a přívětivá, ale neobrusitelná – a myslím, že ani vody a větry dalších desetiletí ji nijak nepoškodí. Nanejvýš ji ještě víc vyleští a ona bude i dál zářit jako diamant.
Hvězdičky? Skoro bych se vsadil, že tentokrát to opravdu nebude na kalkulačku. Samozřejmě plný počet bodů.

Hodnocení: 5/5

Stev

Po obrovském úspěchu Fragile před sebou kapela měla nelehký úkol – vytvořit důstojného nástupce a přitom sama sebe nekopírovat. Z této jejich snahy vzešlo jejich nejvyšší, převratné opus magnum, které znovu definovalo pojem progresivní rock. Co započala alba The Yes Album a Fragile je dokonale zužitkováno na Close To The Edge. Stopáží je sice jejich nejkratší, ale nápady nejbohatší, to se stále píše rok 1972, rok kdy muzika Yes dosáhla nejvýše. Album obsahuje pouze tři skladby, ale každá z nich stojí samostatně jako mistrovské dílo. Zde nemám favorita, všechno je tu až moc dokonalé.
Titulní osmnáctiminutová kompozice se stala doslova vyvrcholením progresivního nebo art rocku, s tím asi souhlasí hodně příznivců a znalců. Yes opět posunuli laťku výše, podobně dlouhá skladba působící tak celistvě a přesto různorodě, je naprosto ojedinělá záležitost. Yes se opět stali revolucionáři v rockové hudbě. Její typické rysy, které Yes budovali na prvních albech jsou tu předvedeny opravdu v tom nejlepším možném světle. Skladba začíná se sílícím cvrlikáním ptactva, hmyzu a celé přírody propukne v ztřeštěnou psychedelickou pasáž probleskávanou sborovým AAA. A pak Howe rozjede jeden ze svých nejmelodičtějších riffů do mezihry, podbarven hammondy. Dále se rozezvučí Howeův eletrický sitár a konečně po čtyřech minutách nastoupí Anderson, a jeho přenádherné melodie. Mezitím co Anderson prozpěvuje svá poselství, Squire a Bruford předvádí v pozadí neuvěřitelné rytmické kousky. Poté následuje útlum, kde excelují především citlivé klávesy Wakemana a jeho klavír. Do těchto pasáží vstoupí jemný dvojhlas Squirea a Howea do kterého promlouvá něžný Anderson (I Get Up I Get Down..). Následuje finále s kostelními varhanami a poté se strhne nevídaná podívaná s několika sóly, přidá se hlas do gradující Season Of Man, vše se blíží do úžasného závěru velké Close To The Edge, který se postupně stočí zpět do původního cvrlikání, jež postupně utichá….blíží se ke svému okraji. Připadá mi, že ve skladbě je jistá symbolika počátku a konce ať už světa nebo čehokoliv.
Naopak druhá skladba And You And I se stala i přes svých deset minut pro většinu fanoušků jejich nejpřitažlivější, nejsrdečnější věcí, love song propojený s Jonovými představami. Věc kterou zahájí kovové drnknutí flažoletu Mr. Howea, přivádí dodnes v živém podání publikum hned na této první notě k naprostému šílenství. Howe po jeho překrásných potichých hrátkách se španělkou, kdy je naprosté ticho a člověk slyší akorát tlukot srdce, další z nejklasičtějších riffů D-G-A na dvanáctku, relativně jednoduchý, ale neuvěřitelně efektivní. Přidá se hvízdající syntetizér Wakemana a neskutečně melodický Anderson, do kterého se později přidá pobrukování Squireova Rickenbackera. Následuje změna do spletité vsuvky protichůdných vokálů blížící se závěru první části, kde Anderson zvolá do ticha – „caaaaaallllllllll!!!!“ A už se vynoří mellotronové hradby, do kterých proniká rytmická sekce v čele s majestátními činely, a už se přibíží famózní sólo na steel v podání Howea a Anderson prozpívávající se do nebeských výšin. Jako ve snu – co je to vlastně skutečnost. Vše opět ztichne, zpět do původních hrátek Howea. Do modifikované akustické melodie z první části opět problesknou rozverné hvízadvé zvuky Wakemana, následuje změna z dur do moll, přelévá se z pohody do dramtičnosti a celá skladba graduje opět v excelentní závěr, podobně působivý a impozantní a jako v titulní skladbě. Po finále Anderson odzpívá opakované „And you and I called over valleys over the endless seas…“ , to je paráda! Nechápu, jak někdo může o Yes říkat že jsou to chladní, nudní, slepě progresivní a kdovíco ještě muzikanti.
Siberian Khatru je chybějící článek, svižná skladba, opět celých deset minut plných úžasných nápadů. Přirovnal bych ji svým tempem k Roundabout, je však ještě komplexnější. Squireovy nečekané basové výpady, Howeovo sólo na sitar-guitar, úchvatný duel basy s Wakemanovým sólem na cembalo, dynamické změny, ohromně propracované vícehlasy... Andersonovy texty mají tvořit jakousi podivnou paralelu jeho života s filozofií buddhismu, vše je ale podivně skryté a tajemné, naprosto nerozluštitelné. Co je jisté, že poznávání této muziky, zažene v člověku všechny bolesti a přináší vytoužený blažený stav – možná nirvánu?
Třetí skvost dotváří vzhled fenomenálního alba. Album Close To The Edge se stalo snad tím nejtypičtějším symbolem celého prog rocku, odkazují se na něj zástupy fanoušků i muzikantů, jako na největší rockové album historie. Nejinak je tomu u mne, je to můj favorit na nejlepší (studiové) album vůbec, nejlepší z nejlepších. Zde tato pětice svou ojedinělou genialitu prokázala snad nejvíce.
Bill Bruford po albu již prohlásil že v kapele nemá co objevovat, už s nimi nemá dál kam jít, v nejlepším se rozhodl přestat a věnovat se trochu jiné muzice. S ním rozhodně po albu odešel kus Yes, ale Anderson a ostatní se začali připravovat na svůj další ambiciózní projekt…
Plný počet.

Hodnocení: 5/5

TomKas (CD Rhino 8122-73790-2)

Ve stejný rok a ve stejném obsazení jako na albu Fragile Yes vydávají své troufám si tvrdit vrcholové dílo. Neskutečný epos, který pořádně "zatřepal" s rockovým hudebním světem. I po 32 letech zní neskutečně svěže a energicky.
Na rozdíl od Fragile, které je charakteristické spíše individuálními počiny jednotlivých členů, se Yes společně vrhli do skládání a aranžování tří složitých kompozic, díky nimž se Close To The Edge stalo stěžejním dílem nejen v jejich historii, ale v rockové hudbě vůbec.
Zapínám přehrávač, nasazuji sluchátka a vstupuji do světa ticha. Z dálky štěbetají ptáci. Pomalu se přibližuji za jejich hlasy. V dálce šumí vodopád. Jdu ještě blíže a najednou se ocitám na samém okraji útesu. Ještě jeden krok a padám do neznáma. Asi nějaké takové představy se mi prolínají hlavou v první části skladby Close To The Edge nazvané The Solid Time Of Change. Po úvodním lehce disharmonickém nástupu všech nástrojů se začne vynořovat ústřední melodie. Lup! a je tu Total Mass Retain, kde poprvé slyšíme vynikající vokál Jona Andersona. Zpívá snad ještě jasněji než nad předchozích albech. Nemá smysl se rozepisovat o ostatních hráčích. Jejich výkony jsou jako vždy neslýchané a nadstandardní. Snad jen Chris Squire je slyšet mnohem více než na předchozích deskách. V Total Mass Retain je opravdu nepřeslechnutelný a společně s Jonovým vokálem dominantní. Přelívání melodických motivů, dynamické a rytmické změny, to vše je pravou lahůdkou pro hudební fajnšmekry.
Náhle se ráz skladby zcela změní. Uklidní. Jsem někde v jeskyni. Z krápníků nade mnou kape voda. Ano, nacházím se v překrásné části nazvané I Get Up I Get Down. Vokály Chrise a Stevea se v tomto nádherném tichu prolínají s andělských vokálem Jona. Celkovou atmosféru něžně dokreslují zvuky Rickových kláves. Jon se svým hlasem vystoupá až do nebeských výšin a pak přijde to nejúžasnější z celé skladby. Kostelní varhany. Nejdříve krátce přehrají melodický part, po kterém se opět ozve Jon s Chrisem a Stevem, avšak pak udeří silněji, mohutněji. Po tomto nádherném vstupu a krátkým varhanním koncertě se jejich zvuk plynule změní ve směsici hammondů a jiných syntezátorů. Tahle hra nás přenese do poslední části Seasons Of Man. Jon nyní zpívá nejen lead vokál ale i ostatní hlasy (s Chrisem a Stevem). Celá tahle fantastická kompozice vrcholí samozřejmě nejen vokálově ale i nástrojově. Zejména klávesy se zde mají hlavní slovo.
Pomalu se vzdaluji od útesu. Nechávám za sebou štěbetající ptáky i vodopád.
Druhá skladba And You And I, přesněji její první část Cord Of Life začíná tesknivou hrou na akustickou kytaru. Pak přechází do svižnějšího tempa. Steve Howe v této skladbě dostává poměrně značný prostor. Jeho akustická kytara zní skvěle a doslova z reproduktorů ‚dýchá‘. Atmosféru pak ještě nenásilně dokresluje basa Chrise Squiera.
V druhé části Eclipse dostávají hlavní „slovo“ klávesy. Přelívají se v malebných zvukových pasážích. Anderson se svým hlasem „poletuje“ v pomyslných výškách. Opakuje se akustický motiv ze začátku skladby a po něm se ocitáme v třetí části The Preacher The Teacher. Skladba zde má svižnější tempo, z počátku dominuje akustická kytara, k ní pak úžasným způsobem nastupuje basa a bicí a nakonec Rick se svou sbírkou klávesových nástrojů.
Poslední částí Apocalypse pak vlastně vrcholí motiv, kterým And You And I začíná na Yessongs. V úplném závěru se vracíme na začátek celé skladby s výše zmíněným akustickým motivem. Za zmínku určitě stojí Steveho hra na steel, který dodává celé skladbě nádhernou prostorovost a neopakovatelnou atmosféru.
Posledním počinem na desce je Siberian Khatru. Většinu koncertů "otevírají" Yes právě touto skladbou. Je ukázkou perfektní sehranosti, aranžérské nápaditosti, melodičnosti a vynikající rytmiky. Úžasná je část, kdy se celá skladba jakoby uklidní a Jonův hlas je podmalováván Rickovými klávesami, ke kterým se přidává Chrisova basa přehrávající na pozadí základní motiv této kompozice. Celek pak vrcholí impozantním způsobem.

Album v reedici Rhino pak obsahuje celkem 4 bonusy.
Prvním je zkrácená singlová verze America, jejímž autorem je Paul Simon a Art Garfungel. Osobně dávám přednost původní verzi, která je delší a více rozkošatěná, ale i tak je příjemným oživením a doplněním tohohle alba.
Druhým bonusem v pořadí je singlová verze druhé části Close To The Edge - Total Mass Retain. Zahrána je výborně, jen mi přijde trošku ochuzená o vokály Chrise Squiera a Steve Howea.
Třetí bonusovou skladbou je And You And I coby alternativní verze k originálu. Jon ji zpívá trošku jiným způsobem (možná méně procítěně – ale toto je můj subjektivní pocit a uznávám, že může být ovlivněn tím, že jsem si za ty roky přeci jen nezapomenutelně do paměti vryl původní verzi). Tam kde jsem si zvykl na klávesové nástupy tyto nyní chybí a i jinak skladba působí méně plasticky. Za zmínku stojí úplný závěr skladby, který je úplně jiného rázu než na původní verzi.
Posledním bonbónkem ve formě bonusu je skladba Siberia (Studio Run-Through of ‚Siberian Khatru‘) . V podstatě o ní platí totéž, co jsem napsal o bonusové And You And I.
Ačkoli se může zdát, že jsem bonusy téhle desky spíše kritizoval, není tomu tak. Jsou příjemným zpestřením a doplněním původní nahrávky a fandovi téhle kapely určitě přinejmenším prodlouží poslechový čas strávený u jeho oblíbené desky.

Album nelze hodnotit jinak, než maximálním počtem hvězdiček (tedy 5). Je to nepřehlédnutelná deska v dějinách rockové hudby a věřím, že ještě velmi dlouho v nich bude mít svou neotřesitelnou pozici.

Hodnocení: 5/5

Zkazius Catrix (CD 1972, Atlantic / Warner Comp., digitálně remasterováno)

Abych se přiznal, z časových důvodů jsem původně neměl v úmyslu žádnou recenzi psát, ale u Close To The Edge rád udělám výjimku…

Bylo nebylo… a za sedmero horami, sedmero řekami a železnou oponou se psal rok 1972 a mnoho příznivců artrockové hudby se ještě nestačilo vzpamatovat z alba Fragile, kterým jim skupina Yes zamotala hlavu nedlouho předtím. Na obalech zvláštní krásou prodchnutý obraz Rogera Deana, uvnitř, krom jiného, hudební obrazy nového klávesisty Ricka Wakemana… ale jistě žádný z nich nebyl připraven na to, čeho se mu dostalo poslechem následujícího alba Close To The Edge, vycházejícího ještě v témže roce.

Poslední album, na němž se před odchodem ke skupině King Crimson podílel znamenitý bubeník Bill Brufford, tvoří pouhopouhé tři skladby, z nichž hned tou první je bezmála dvacetiminutová kompozice Close To The Edge, jež dala celému albu jméno. Přiznám se bez mučení, že mě tahle věc dlouho nechávala chladným, ale dnes vidím, že to bylo jen nedostatkem času a možností si na to v klidu se sluchátky sednout. Protože tohle už ani náhodou není prvoplánová hitovka, ale už to není ani jednoznačná artrocková pecka, jako třeba Starship Trooper či Heart Of The Sunrise na předcházejících albech. Zde se kapela vydala opravdu na samý pokraj útesu objevovat nové obzory rockové hudby.
Snad jen úplný začátek této epochální skladby mohl posluchače uvést v omyl a vzbudit v nich přesvědčení, že půjde o nějakou snovou kompozici Jona Andersona. Leč všelijaké bzučení a cvrdlikání je brutálně přerušeno bezmála aleatorní zvukovou plochou, v níž jediný řád (a to ještě s hodně odřenýma ušima) zastávají Bruffordovy bicí. Baskytara zní, jako když Chris cvičí stupnice a etudy, nad tím se chaoticky line roztěkaná linka kytary a úplně vzadu zběsile letí triolové klávesy. Čas od času je tento chaos přerušován kraťounkými vokálními vstupy, aby se vzápětí rozeběhnul s ještě větší silou. Snad jakoby čtyři jezdci Apokalypsy (Rolandka tentokráte pomíjím) vtrhli každý do jedné muzikantské hlavy, jali se ničit vše, co do té doby v hudbě vzniklo a zároveň hníst a tvořit cosi nového… A po třech minutách stupňujícího se napětí se z tohoto přetlaku nečekaně narodí první nádherné téma, jehož rytmická složka (ale v pozměněné formě i melodická) se stává jednou z nosných ploch celé kompozice a kteréžto téma je jakousi spojkou mezi tímto brutálním intrem a vlastní první částí kompozice, nazvanou trefně The Solid Time Of Change. Ano, čas změn nadešel…

Naléhavý Andersonův (dvoj)hlas nad rytmicky geniálně matoucím doprovodem nás provází touto první částí, čas od času přerušován krátkými předěly, v nichž jako by se na dvě – tři vteřiny zastavil čas a pootevřelo se okénko do jiné dimenze, jejíž čas má teprve přijít… But not right away!... Trocha tématické práce a poprvé zaznívá stěžejní motiv kompozice, „I get up, I get down“. Vzápětí začíná její druhá část - Total Mass Retain s intenzívnější motivicko-tématickou prací jak s předchozí melodickou linkou, tak v doprovodu, který je ještě více artrockově rozdrobený a skvělé tak kontrastuje s naléhavostí Andersonova zpěvu. Ani jedna nota tu není zbytečná, ani jedno slovo nepřijde nazmar. Po opětovné gradaci krátká, tématicky zaměřená dohra přechází po více, jak čtyřech minutách Jonova nátlaku v nádherné odpočinutí, v část třetí – tedy I Get Up, I Get Down. Na pozadí kapající vody kdesi v jeskyni hluboko v temnotách duše se rozehrává barevný rej táhlých zvukových ploch, vzájemně se překrývajících a doplňujících. Náhle se otvírá pomyslné okno a symbolický proud Světla přináší na pozadí Rickových kláves rozhřešení, nádherný, takřka polyfonni duel Chrisova a Stevova(?) dvojhlasu a Jonova sólového hlasu s meditativním textem, vrcholící vpravdě Božím nástrojem, opravdickými velkými kostelními varhanami. To je ten okamžik, při němž mráz běhá po zádech a rockerova duše tetelí se rozkoší a kdy jsem měl na koncertě v hangáru Průmyslového paláce skoro slzy v očích a chtělo se mi radostí řvát. Taková krása! Taková nádherná krása! Nic, nic jiného nemohlo tak úžasně napodvakrát ukončit tuto oázu slasti a hudebního porozumění. Zde se Yes poprvé (a možná naposledy) jako jedni z mála vyvolených dotkli hudebního Olympu a zapsali se navěky věků do hudební historie.

Ale ještě není vše u konce a drama náhle opět pokračuje, uvedeno čtyřmi údery zvonu po Rickově probuzení do reality. Začíná poslední část tohoto opusu, Seasons Of Man. A hle, poznáváme úvodní kytarové téma, jenž jako první vzešlo z vývaru v počátku skladby – leč zde je úmyslně přetvořeno a jeho lyrická krása je zničena a to jak prezentací v trojhlasých akordech Rickových kláves, plných disonancí, tak i šestnáctinami Billova malého bubnu. Také Chrisova basa zní deformovaně, jako přes nějakou krabičku – leč nakonec přeci jen Rickovo sólo s nápaditým přesouváním těžkých a lehkých dob a střídáním taktových struktur v doprovodu ukončuje tento rej a Jon se opět dostává ke slovu. A zde, ač melodicky se víceméně jedná o opakování druhé části (Total Mass Retain), už není místo pro oddechové předěly – vše směřuje přímočaře k jedinému cíli – poslední vzepětí a je zde druhé vyvrcholení tohoto veledíla, opětovně osvobozující „I get up, I get down“, několikrát opakované a propadající se pozvolna do hlubin uvolnění po právě prožité extázi… tak jako začala, obrazem jakési imaginární džungle na mořském břehu tato jedinečná skladba končí. Přináší tolik materiálu k objevování i po mnoha letech poslechu, vždyť obsahuje tolik geniálních detailů, jako je třeba vzestupná melodická linie při I get up a sestupná při I get down, ale i osvědčenou, hudebně vpodstatě velkou třídílnou písňovou formu s opakující se první a třetí částí, leč tak geniálně uspořádanou a rozvrženou, že všeho je akorát, nic nepřebývá, nic nechybí a vše drží úžasně pohromadě. Odhaduji, že právě zde se projevilo Rickovo klasické hudební vzdělání. Snad jen ten konec by se mohl zdát trochu příkrý, ale uvědomme si, že skladba nestojí na albu osamoceně a vše je tedy navíc podřízeno celku ještě většímu. I kdyby Yes nikdy nic jiného kromě Close To The Edge nesložili a nenahráli, jen tato jediná kompozice by jim zajistila věčnou slávu…

Věřím, že mnohý posluchač tehdy zůstal po této smršti emocí sedět v křesle v němém vytržení a jen pomalu si uvědomoval, co to vlastně právě vyslechnul. Leč jistě téměř všichni docenili genialitu této skladby až po mnohém pozorném poslechu, protože najednou se to prostě pobrat nedá. A když rozechvělými prsty opatrně obrátil ještě novotou vonící vinylový skvost, čekalo ho další překvapení, nádherná Jonova zpověď v rozhovoru snad s nějakým vnitřním hlasem, snad přímo s Bohem… desetiminutová And You And I.
I tahle skladba je textově rozčleněna na čtyři části (hudebně na tři) a i zde je forma jednoznačná, stejně jako u titulní kompozice. Po velmi zvláštní introdukci Steva Howea , vybrnkávané dílem přes flažolety, dílem normálně na spíše tušeném, než slyšeném pozadí Rickových varhan se ozve nezapomenutelná rytmická figura basy, ukončená božským cinknutím trianglu a vzápětí zazní senzační zvuk Stevovy, pravděpodobně dvanáctistrunné kytary. Vždycky jsem měl velmi rád tenhle zvuk, ať už to bylo ve When I Kissed The Teacher od ABBA či třeba v Summer And Lightning od legendárních E.L.O. Aspoň je vidět, u koho se možná učili, i když jistě ani Steve nebyl první, kdo na takový nástroj hrál :-). Jonův těžko přeložitelný text, malující spíše obrazy a fantazie než nějakou souvislou dějovou linku je tentokrát podložen geniálně jednoduchou melodií, leč i v té jednoduchosti se ukrývá postup ve vzestupných kvartách, jimiž je tvořena její větší část. Kde jinde můžete takovouhle vychytávku najít? Nebo hned následující takty s vocoderovými protihlasy… Další část, Eclipse, je z větší části tvořena Rickovým sólem, částečně suplujícím kytaru (na live verzi na Yesstory ho kytara opravdu přebírá), jen uprostřed se na pár chvil pateticky ozve Jonův charakteristický, tenký, nezvykle vysoko posazený hlas. To opravdu není „takřka alt“, jak jsem onehdy někde četl, ani nezpívá falzetem, ani to není typický kontratenor, je to opravdu zajímavá anomálie, abnormálně vysoký, úzký a zvonivý tenorový hlas. Leč zpět k hudbě, přichází třetí část, The Preacher The Teacher, a opětovné Stevovo vybrnkávání dává tušit, že se vracíme na začátek. Zpočátku ironicky odsekávaný Jonův zpěv, postupně přecházející ve vícehlas, zhuštěný doprovod i stavba jednotlivých frází, pokrácená Rickova sóla drží opět skladbu pohromadě bez toho, aby se posluchač i při desetiminutové délce nudil. Závěrečná minutová coda Apocalypse je už jen poklidným smířením nad údolími nekonečných moří.
Osobně mám tuhle věc velmi rád, protože člověk nemusí umět anglicky ani slovo a přesto podvědomě cítí, o čem že to asi celé bude. Je to hravé a přesto velmi niterné, epicky rozmáchlé v sólech (vzpomeňte na koncertní provedení) a přeci introvertní (na konci Cord Of Life či v Apocalypse). I když je text jen těžko srozumitelný, přesto když Jon zpívá „And you and I climb, clearer, towards the movements / And you and I called over valleys of endless seas“ věříte mu každé slovo, i když vás by něco takového nenapadlo ani po litru rumu. Dodnes vzpomínám na tu smršť pozitivní energie při prvním koncertu YES u nás. I když zvuk byl mizerný, záda bolela a kyslíku ubývalo, nic takového už jsem ani na jejich dalších koncertech nezažil. Poprvé je to prostě poprvé. A když začali And You And I… to se nedá popsat.

Závěrečnou skladbou na albu Close To The Edge je opus s nepřeložitelným názvem Siberian Khatru. Skladba úplně odlišná oproti dvěma předchozím a přeci tak skvěle je doplňující v dokonalý albový celek. Založena je ostinátním opakování několika nápaditých motivů, nad nimiž vpřed ubíhá vícehlasý zpěv, přičemž skladba neztrácí na pocitu stálého pohybu i v místech náladových předělů, quasi cemballového Rickova sóla, na nějž vzápětí navazuje Steve, stavbou kytarového sóla naprosto kontrastní – leč ten rychlý hudební proud unáší stále vše sebou,ať je to cokoliv…až po více než čtyřech minutách dochází k dočasnému zklidnění, kdy konečně vynikne Jonův specifický hlasový projev s droboulinkým činelem v pozadí a klávesovým odkazem kamsi k Heart Of The Sunrise. Ale záhy se opět vrací základní téma, opětovně několikrát vystřídáno nápaditými předěly, ať už je to Jonův vokál s kulometnou palbou Billova bubínku či rozjásané vícehlasé vokální výkřiky. Čím dál tím víc se kapela v průběhu celé skladby vzdaluje od do té doby běžného chápaní rockové hudby a noří se do vlastního světa za útesem… Konec této desetiminutové, velmi zvláštní kompozice s takřka rondovou formou už zastihuje geniální pětici do tohoto světa zcela ponořenou.

Máme před sebou výjimečné dílo. Už jednotlivé skladby samy o sobě jsou vynikající ukázkou hudební invence a hráčské dovednosti (na hodnocení Jonových textů bohužel nejsem dostatečně erudován). Monstrózní Close To The Edge, niterná And You And I i nepostižitelná, zvláštním, až drsným kouzlem opředená Siberian Khatru. Na první poslech je posluchači nejdostupnější ta druhá z nich. Záleží pak na jeho posluchačských zkušenostech a stupni hudebního nadání, případně vzdělání, jak rychle a jak hluboko se mu podaří proniknout do tajů zvláštní krásy obou zbývajících. Čím více totiž dokáže ocenit jednotlivé skladby, tím více před ním vyvstává genialita celku. Každá ze tří skladeb je úplně jiná, leč album netrpí roztříštěností. Skladby se vzájemně doplňují a přitom jsou navzájem dostatečně kontrastní. Z hlediska stavby jim není co vytknout, ať už to byl záměr, důsledek vrozeného muzikantství a dokonalého hudebního citu či konstelace hvězd. A jestli snad úvodní Close To The Edge dovedla skupinu (a s ní i posluchače) na samý okraj útesu a pokud následující And You And I můžeme vnímat jako jakési vyrovnání sama se sebou a Bohem před rozhodujícím krokem, pak v Siberian Khatru už Yes ten krok za pomyslné Carollovské zrcadlo udělali a je jen na nás posluchačích, abychom pozorně poslouchali, jakou inspiraci tam nalezli.

P.S. Dlouho jsem uvažoval nad tím, jak by album vypadalo, když by při nahrávání skupina nebyla vázána tehdy značně omezující délkou LP desky. A docházím k názoru, že cokoliv dalšího by, alespoň z mého pohledu, bylo nejen zbytečné, ale přímo nežádoucí. Ale ať tak či tak, možná i tento fakt přispěl k tomu, že vzniklo tak zásadní dílo rockové hudby na tak malém prostoru. Protože právě v té sevřenosti je jeho největší síla.

P.P.S. Stále se také nemohu rozhodnout, nakolik je pro vyznění celého díla důležitý (ať v kladném či záporném smyslu) tehdejší zvuk kapely. Ten totiž, ať chceme či ne, dává celému dílu určitou dobovou atmosféru, kterou (možná ke škodě věci) máme už asi nadosmrti zažranou pod kůži. Osobně si dost dobře nedovedu představit, jak by to na mě celé působilo, pokud by skupina album znovu natočila, i když jsem velkým příznivcem dokonalé studiové práce (viz třeba poslední coveralbum TOTO). Ale skupina by dnes asi album nahrála jinak, přeci jen se hudební vývoj jednotlivých členů nezastavil a leccos by třeba zahráli malinko odlišně (nakonec viz živá provedení). Na tuhle myšlenku mě přivedl po mnohonásobném poslechu původního alba právě poslech živé verze And You And I na albu Yesstory, kde tahle věc vyznívá, nejen díky „modernímu“ zvuku, ale právě i díky odlišné interpretaci daleko rockověji, než v originále… A protože ke znovunatočení asi nikdy nedojde, přimlouval bych se na příštím pražském koncertě k úplnému koncertnímu provedení alba Close To The Edge… Naděje umírá poslední :-).

Hodnocení: zásadní a nejucelenější album skupiny, obsahující její nejlepší skladbu ze všech, co kdy natočila (a možná co kdy kdo v rocku natočil). * * * * * (to bych mohl klidně pokračovat ještě deset řádků). To je asi jako byste chtěli hvězdičkovat Dvořákovu Novosvětskou nebo Liz Taylorovou ve Zkrocení zlé ženy…

Hodnocení: 5/5

Závěrečné shrnutí [Antony]

Zřejmě všemi očekávanou metu máme v tuto chvíli již za sebou. Bylo to úžasné a těžko co ještě dodat. Aktuálně hodnocené album nám všem dokázalo vzít dech a zaměstnat naše sluchy i mysli mnohonásobným poslechem, který zdaleka nebyl jen pro recenzní účely, ale především pro blaho duše. Děkuji všem, kterým se podařilo sestoupit zpátky do reality a snažili se popsat své dojmy a zážitky, děkuji všem za snahu a také za to, že umožnili ostatním vstoupit do jejich vlastního pozorovacího okénka téhož objektu – alba Close To The Edge.

Jednotliví pisatelé vyzdvihují různé aspekty díla, každý dle svého vkusu a zaměření a hlavně - každý jen chválí a chválí. Nikdo nezakrývá úžas a nadšení z poslechu Close To The Edge, nikdo se nevyhýbá superlativům. A tak se postupně z jednotlivých recenzí dozvídáme jak je který nástroj v čem ohromující a nezapomenutelný, ve výsledku je tímto posáno celé album. Vztah všech posluchačů ke Close To The Edge je natolik zásadní, že se poměrně zhusta vyskytl jev, který bych krátce charakterizoval jako “je to tak nadpozemské, že to nebudu popisovat“. Někdo se vyhnul hodnocení, někdo popisu hudby, někdo sdělení vnitřních pocitů. To svědčí o jednom. Close To The Edge je pro naprostou většinu z nás zásadním a nenahraditelným uměleckým dílem, světlem na konci tunelu, kapkou vodu v poušti, pohledem za horizont, čarovným snem, prostě něčím nadsmyslovým.

Hudba nám tentokrát ve své hloubce, bezbřehosti a neuchopitelnosti přinesla látku nejen k poslechu, ale více než kdy jindy i k zamyšlení. I na jisté formě meditativnosti tohoto alba jsme se všichni shodli, však také jasná pozitivnost se tvorbě Yes nedá upřít během celé jejich kariéry. Domnívám se, že bodové hodnocení s čistým průměrem 5 hvězdiček a jednomyslně euforicky pochvalnými reakcemi mohu shrnout do závěrečného konstatování: Close To The Edge je obci Yes posluchačů a fanoušků nejbližší a každý po něm sahá s úctou až obřadností.