TALES FROM TOPOGRAPHIC OCEANS
Atlantic 1973

Jon Anderson - zpěv
Steve Howe - kytary, zpěv
Chris Squire - baskytara, zpěv
Rick Wakeman - klávesy
Alan White - bicí

1. The Revealing Science Of God - Dance Of The Dawn [20:27]
2. The Remembering - High The Memory [20:38]
3. The Ancient - Giants Under The Sun [18:34]
4. Ritual - Nous Sommes Du Soleil [21:35]
(Jon Anderson/Steve Howe/Chris Squire/Rick Wakeman/Alan White)

Bonusy (Rhino 2003):
5. Dance Of The Dawn (studio run-through of The Revealing...) [23:10] previously unreleased
6. Giants Under Sun (studio run-through of The Ancient) [17:34] previously unreleased

Produkce:
Obal: Roger Dean

Hodnocení:
Antony 5/5
Guitarist 5/5
Olias 5/5
Pegas 3/5
PJG 4/5
slava -/5
squire 4/5
Stev 5/5
TomKas 5/5

Průměr: 4,5

Závěrečné shrnutí

Antony (CD Atlantic/EastWest Japan, 2CD, AMCY-6296/7, HDCD, vydáno 25.7.2001)

K poslechu a posouzení alba Tales From Topographic Oceans přistupuji velmi obezřetně, asi nejvíce ze všech dosavadních recenzí. Je to dáno především tím, že jsem mu nikdy nevěnoval dost patřičné pozornosti, takže je neznám natolik, abych měl dopředu ujasněný názor. Však on to pokračovatel Close To The Edge to neměl lehké a jeho přijetí posluchačskou obcí bylo dosti rozporuplné. Dodnes se lze setkat s mnohými odsuzujícími názory, ale tomu se mi nechce věřit. Takže jak to tedy je?

Na začátku nás přivítá Andersonovo mystické téměř až zaříkávání, po té se v pozvolném duchu rozvíjejí další nástroje a motivy. Hudba prvních dvou skladeb plyne, objímá a hladí. Kdo hledá vzrušení a lá Close To The Edge se musí (alespoň pro teď) přeladit na jinou vlnu. Vlnu pokojnější a meditativnější polohy, která je u Yes sice ne úplně nová, ale v tomto rozšafném a rozmáchlém pojetí dosud neslyšená. Připadá mi, jakoby na prvních dvou skladbách hrál duchovní, tvůrčí a myšlenkový prim Jon Anderson a to velmi výrazně. Koncepce těchto skladeb je velmi propracovaná, motivy se proplétají, ztrácejí a zase vynořují, mění svoji tvář a puls. Rozvíjení melodií a rytmů je v průběhu skladby rozkolébané do konejšivého houpání, které se nádherně poslouchá a prožívá.

Druhé dvě skladby přinášejí více dramatu a částečný experiment. Tady si bouřechtivý fanoušek přijde na své. V druhé polovině alba dokáží Yes velmi výrazně zaexperimentovat, zde si dovolím říci, že jsou skutečně avantgardní. Pasáže, které předznamenávají ty nejdrásavější scény z následujícího Relayer, zde zabírají významnou plochu na níž se dá slušně uletět. Proč ne, je to místy hodně divoký oceán. Tady vnímám, že je vůdčí individualitou Steve Howe (hlavně třetí skladba je mu úplně šitá na míru), ale opět jen tak nějak podvědomě a rozhodně ne na úkor role a vkladu zbytku skupiny. Změna nálady po polovině celého alba je zřejmá a opět přináší neuvěřitelnou pocitovou gradaci. Asi nejvíce se do paměti zaryje Ritual, ten má místy šílenou razanci. Tohle album a jednotvárné? Jen pro toho kdo neumí poslouchat.

Oba předchozí odstavce myslím jako naprosto jednoznačnou chválu. Dvě tváře hudby Yes uvedené na tomto albu, vzájemně dokonale separované pomocí dvou nosičů, jsou posluchačským zážitkem zasluhujícím absolutorium. Cesta za tímto zážitkem je poměrně dlouhá (v tomto případě obrovské plus!) avšak toho kdo se dobere toho úžasného vrcholu čekají nezměrné zážitky. Skupina vytvořila rozsáhlé a náročné dílo pro náročného a trpělivého posluchače. Dílo, které svojí dokonalostí překvapí, chce to jen svůj čas. Tales From Topographic Oceans je třeba poslouchat a vnímat poměrně odlišně od předchozích Yes děl, svým způsobem se jedná o vrchol tvorby skupiny. Vrchol tvorby ve smyslu přiblížení se absolutnu ve vyjádření obsahu bez respektování zvyklostí formy. Hudba vévodí. Je na posluchači aby se spustil do nedozírných hloubek ducha zakletého v těchto čtyřech pohádkových skladbách.

Jak jsem do této doby Tales From Topographic Oceans moc nemusel (a to především proto, že jsem je neměl naposlouchané, chyba byla ve mně), tak jsem do tohoto alba teď zamilovaný a poslouchám je pořád. To bohatství je snad nevyčerpatelné.

Hodnocení: 5/5

Guitarist (CD, Atlantic, 7567–82683–2)

Po velmi úspěšném roku 1972, kdy vycházejí veleúspěšná alba Fragile a Close To The Edge a po úspěších na světových koncertních kolbištích přicházejí Yes s dvojalbovým kompletem Tales From Topographic Oceans. Na albu usedá za bicí nástroje Alan White, který nahradil již v rámci turné Billa Bruforda. Tato personální změna je poslední zásadní změnou v obsazení Yes a zakončuje a nebo naopak otvírá jednu ze zásadních kapitol skupiny.
Tales From Topographic Oceans tvoří čtyři rozsáhlé skladby s dvacetiminutovou stopáží. Každá z nich je živoucí sama o sobě, každá má svou vlastní strukturu a námět, každá z nich je jakousi samostatnou sondou do duše naší i samotných Yes. Na počátku se noříme do hlubin oceánu, tam kde hudba má zcela jiný rozměr a přináší nám nové poselství a možnost zamyšlení se a meditace. Hudební postupy se stávají schématem, které zde však ve spojení s myšlenkou tohoto alba nepůsobí nijak urážlivě. Nedosahují velikosti dvou předchozích alb, nejsou ničím novým a přelomovým. Přesto se (snad právě pro svoje meditační poselství) stávají něčím novým v tvorbě této skupiny. S napětím můžete očekávat každý nový tón a vítat každou rytmickou změnu v rámci vlastních kompozic. Po jakémsi mumlavém vnoření se do vod oceánu na počátku The Revealing Science Of God přichází hudební motiv, který se na albu objevuje ještě několikrát, vždy oblečený trochu v jiném kabátě. Stává se nosným kamenem tohoto díla. V nastoupeném hudebním trendu se silně melancholickou náladou pokračují Yes i v další části alba s názvem The Remembering. Nálada se na chvíli mění v druhé části skladby, kde rytmická vsuvka, v počátku se otvírající jen s kytarou a Jonovým hlasem, jakoby probouzí album k živějšímu výrazovému projevu. První část The Acients s poněkud schizofrenním začátkem naštěstí netrvá tak dlouho, aby příliš unavil. V druhé části této sklady noří Howe své prsty do strun „španělky“ a přináší další ze svých nezaměnitelných variací, a když se k němu opět přidává Jon, je znovu nalezen opěrný bod pro další plavbu. Tím je plavba územím zvané Ritual. Skladba s nepřeslechnutelným vokálem byla jedním s vrcholů letošního koncertního turné. Ve své původní studiové verzi je plná barev, melodií a nástrojů, které její náladu umocňují. Můžeme v ní zaslechnut znovu odkaz na počátek alba, kavalkádu bicích jakoby přenesenou od indiánských ohňů, v jejichž rytmu můžeme zahlédnout stíny tančících postav. To vše zakončeno virtuosním závěrem, pohlazením a poselstvím, které si s sebou odnáším při závěrečném nadechnutí nad hladinou těchto bajek.
Tales From Topographic Oceans nepatřilo mezi alba, která bych si pouštěl rád. Trochu mne unavovala jeho délka, rozvleklost a schematizmus, který jsem vždy pociťoval v pozadí alba. Nedokázal jsem se ponořit do Oceánu, proplouvat v jeho proudech a naslouchat jeho zvukům. To je však minulost. Dnes se dívám na bajky zcela jinýma očima. Není to vrchol je to však velmi dobrý počin skupiny na jejich pouti.

Hodnocení: 5/5

Olias

Stejně bezradně jako u Close To The Edge stojím i před tímto albem. Vnímám jej jako veliký epos skupiny, který jen stěží pojmout slovy, vždyť hudba je universálním jazykem o úroveň výše než lidská řeč. U Tales to platí dvojnásob. Jakoby se YES chtěli ještě více do té hlubiny do níž vstoupili překonáním samého kraje útesu ponořit, ano tohle album zcela jistě navazuje a je doplněním předchozích myšlenek a navíc jejich rozvinutím. Opravdu celé jsem slyšel tohle album asi jen několikrát, časem jsem pochopil, že je i zbytečné se o to snažit, takový svátek musí vyplynout tak nějak sám od sebe. Proto mi většinou bylo jedno kde jsem do něj vstoupil a samovolně vystoupil. Mojí nejoblíbenější částí se stala zprvu nenápadná The Ancient, pro svou neskutečnou uvolněnost a gradaci. Vše však směřuje k jedinému celku. Poslední část vlastně vysvětluje, čím tohle album je - Zdaleka ne jen spoustou promyšlených hudebních nápadů,spíše velikou meditací YES nad sebou samými, velikým rozebráním hudebního universa a zachycením jeho fragmentů v pozoruhodný celek. A něco takového není pro každého, ba ani pro každého fanouška skupiny. To jen dokazují tvrdé kritiky alba po jeho vydání. Bylo označováno jako příliš dlouhé, nudné...atd. Ale někteří pochopili, že zde už nejde o to aby se každičká nota zalíbila. Uvědomili si, že tímhle albem se dá proplouvat i velice pomalu, poznávat jej dlouhou dobu a stále poodkrývat nová tajemství. Zde mne napadá vyslovit text Seikilovy antické písně:

"Dokud žiješ, kéž záříš, vůbec nic ať tě neznepokojuje... k málu je život, čas vyžaduje cíl"

Krásně prosté stejně jako ta známá slova "Jsme ze slunce, milujeme když hrajeme"

Nevím kdy se dostanu k poslechu alba Tales And Topographic Oceans, ale vím, že až k tomu dojde, bude to cosi jako návrat domů... Už se těším...

Hodnocení: 5/5

Pegas (CD Atlantic 7567-82683-2, prozatím v pálené verzi)

S albem Close To The Edge a zvláště titulním eposem se Yes naprosto odpoutali od země a vydali se za hranice chápání nejednoho hudebního fanouška. Následovníkem Tales From Topographic Oceans se dostali až do stádia, kdy snad jen oni sami, a možná ani to ne, rozuměli tomu, co stvořili. Monumentální dvojalbum jedni milují, druzí zatracují a já... nevím. Nevím, na kterou stranu se přiklonit. Již brzy chci nahradit pálené CD za originální vydání a nejsou v tom pouze sběratelské důvody. Na druhou stranu s jistotou vím, že mi nepřináší ani polovinu toho, co dosavaní tvorba kapely a nebude v mém přehrávači moc častým návštěvníkem. Doufám, že se na mě nikdo nebude zlobit, když přiznám, že za vrchol této desky považuji obal. Na něm se objevuje jedno z nejlepších děl Rogera Deana a každý musí uznat, že tohle je něco víc, než jen kus papíru s informací o kapele a názvu. A jaká je muzika? Čtyři dlouhé kompozice, všechny kolem 20 minut, jenže už to není tak (byť třeba po mnoha posleších) přístupné jako dosud. Považuji je za příliš a zbytečně roztahané. Najdou se části, které mě zaujmou, aby v zápětí přešly do nepřehledného současného sólování všech muzikantů, nebo do táhlých ploch o ničem. Za účelem tohoto hodnocení jsem se k desce vrátil po delší době a poslechnul si ji několikrát i jako celek a musím říci, že to nebylo nic jednoduchého. Vezmu-li jednotlivé skladby, vyjde pro mě s kladným hodnocením, i když také s výhradami, pouze poslední Ritual. Tomu jsem naplno přišel na chuť až po strhujícím živém provedení na turné Yessymphonic a na letošním koncertě už to byl opravdový požitek. Věřím tomu, že naživo by mě snad dokázala zaujmout i trojka The Ancient, protože mohutný zvuk Yes na koncertech se s albovými verzemi nedá srovnávat. Ale proti Ritual je to přeci jen slabší. První dvě The Revealing Science Of God a The Remembering jsou u mě ještě níže a hlavně pro ně platí to výše uvedené o nezajímavých pasážích.
Nesmím opomenout také další změnu v sestavě, za bicími vystřídal Bruforda výborný Alan White, který hraje více silově, ale samozřejmě mu nechybí ani technika, pro takové lidi nebylo u Yes nikdy místo. Ještě bych chtěl zmínit jednu zajímavost, které jsem si všimnul, a to jsou lehké náznaky z minulosti (Close To The Edge), ale i blízké budoucnosti (Relayer či Wakemanovy sólovky). Jedná se vždy o úryvky z pár tónů a zřejmě je to náhoda... Tales From Topographic Oceans hodnotím horší trojkou s tím, že při poslouchání hodně záleží na momentálním rozpoložení, které může výslednou známku hodně snížit i trochu pozvednout. Nevylučuji ale, že bych časem mohl dozrát do stádia, kdy i pro mě bude toto dílo blízko vrcholu. Možná je to můj subjektivní názor, ale myslím, že by tomu pomohla i lepší produkce.

Hodnocení: 3/5

PJG (CD Elektra/Rhino)

Po veledíle Close To The Edge se skupině Yes zalíbila práce na rozsáhlých opusech a proto se rozhodla svůj předcházející úspěch zúročit hned dvojalbem. Jde o album, které přes nesporně úžasnou výtvarnou podobu je albem sporným (škoda že neudělujeme hvězdičky za výtvarnou podobu, zde bych nešetřil hvězdným nebem nademnou) . Ne proto že by Yes natočili nezajímavý repertoár, ale myslím si, že album je sporné vzhledem k časové tísni, kterou si na tak velký krajíc ponechali. Album považuji za sporné svou rozsáhlostí, sporné svou nejednoznačností, ale v každém případě, a to musí zaznít, jedinečné. Ať už je výsledek jakýkoliv, jde o album náročné na poslech a má pro mne kouzlo věčné neoposlouchanosti. Základním charakterem tohoto období je barevnost a symfoničnost. Yes opravdu působí jako skladatelé vážné hudby a dokazují svůj kompoziční potenciál, který u jejich art-rockové konkurence není toliko jednoznačný. Košatost, neustálá změna barev a motivů je úžasným předivem toku hudby. Skladby mají těžce zapamatovatelný charakter a je vidět, že je to muselo opravdu bavit, dávat je dohromady a nacvičovat. Pokud Yes někdy koketovali s vážnou hudbou, pak je to právě na této desce, která má nádech impresionismu. Stvořili tak velice originální hudební jazyk, na který si ale bohužel vybrali nedostatek času pro jeho dotáhnutí. Důležitá změna na postu bubeníka skupině značně pomohla, neboť si myslím, že Alan k Yes více patří. Ne že by Bruford neodvedl kus práce, ale Alan je jaksi zemitější a kompozičnější bubeník.
Titulní skladba The Revealing Science Of God je zajímavá střídáním jemných pasáží s energetickými prvky. O této kompozici lze říct to samé jako o celku, tedy kombinace hudebních barev. Ta je umocněna již značným nástrojovým arzenálem, kterým disponovali všichni členové Yes (úžasná je tehdejší nutnost klávesových mágů vlastnit celou analogovou továrnu na zvuky, nevím ale, co si pak užili ze svých honorářů). Následující skladba na mne působí velice jemně, podobně jako přelívající La Mer od Debussyho. Má pro mne charakter snivosti a je škoda, že ji Yes nehrají naživo. Bylo jistě velice náročné tuto skladbu napsat a koncepčně dotáhnout do konce. Zjistil jsem, že se mi velice těžko o tomto albu píše, neboť právě ten neutuchající tok hudby lze těžko zapisovat do přítomnosti. Je to jako stenografický záznam rozsáhlé konference.
Ve třetí kompozici The Ancient a zvláště v její první polovině nastává pro mne čas Achillovy paty celého projektu. Ne že by skladba vyzněla naprázdno, ale její kouzlo je trochu natáhnuté a některé její pasáže mi připadají poněkud vykonstruované. Nevím, ale mám pocit, že takhle Yes nikdy moc nepracovali a využili zde spíše nutnost mít 20minutový song. Jinak by skladba byla zajímavá, zvláště úžasná mi připadá část s nástupem klasické kytary pana Howe.
Poslední Ritual je asi nejhranější skladbou z tohoto alba (škoda), ale je pravda že je s první skladbou asi nejucelenější. Zajímavé na tomto albu je ale také to, že vždy když ho poslouchám, se mi líbí různé části a skladby. V současné době vede The Remembering, včera The Revealing Science Of God, zítra Ritual a pozítří The Acient a to je pozoruhodné.
Na závěr bych chtěl říci, že jsem kritický. Je to však kritika obdivu, která stvořila tohleto album. Jediným nesporným faktem je zde čas. Čas, který Yes použili k realizaci; čas který Yes nahráli na album (škoda že tehdejší média nebyla schopna zachytit dnešních 70 minut, které by albu více slušely) a v neposlední době čas, který prověřil kvalitu díla. Ale i tak si odvažuji dát „pouhé“ 4**** a to jenom k úctě k následujícímu albu Relayer.

Hodnocení: 4/5

slava

Tales From Topographic Oceans mi leží v hlavě i po všech recenzích i po diskusi.
Možná je to tím, že jsem teď měl honičku v práci. A teprve teď jsem si přečetl pořádně všechny ty Vaše úžasné příspěvky.
Je zajímavé, jak si nevíme s TFTO rady v tom smyslu, že vlastně nevíme jak o nich mluvit, jak je uchopit, jak o nich psát. Žádná recenze na ně, tady totiž není plnokrevná muzikantská. Všichni spíše píšou o pocitech, nikdo důkladně neanalyzuje. A ty původní, zasvěcené, pouze muzikantské tehdy vedly a vedou k těm negativním a odsuzujícím postojům.
Tohle dílo je opravdu vyjimečné a významně jiné než dosavadní desky YES. Všechno je v pevné režii duchovně založeného Andersona. Hudba je tentokrát vytvářena na již utvořenou představu a koncepci. Anderson má již na začátku představu o obraze, který bude malovat. A to je velká změna od dosavadního tvůrčího procesu. Yes na této desce vlastně ilustrují již od začátku pevně dané sdělení. Proto se někomu může tato deska zdát zdlouhavá, natahovaná, řídká. A sdělení, kterým nás Anderson zahrnuje moc patetická, mravoučná. Squire tady ve své recenzi píše: “ Ale měla to být zkrátka deska mystická – a také byla. Psal se totiž rok 1973.“
Byla to taková doba. Lítal v tom Santana, Mahavishnu, a tak trochu všichni. Ale Anderson, tedy Yes neustoupil ani o krok:) To jsem si uvědomil na prvním koncertu v Praze a podtrhli to obě obě živé verze Ritual.
Poslech téhle vyjímečné desky nepřitahuje mou mysl k soustředěnému poslechu, analýze toho co se právě děje. Vůbec ne. Ale nějak mě naopak osvobozuje nechává mě volně plynout ve svých zákoutích, hlubinách i rozbouřených vlnách na povrchu. Takže se na chvíli ztratím a ani nevím, kde se vlastně nacházím. Je to jak start rakety. Obrovská energie tě obrovskou silou tlačí vzhůru. Všechno vibruje a bolí, aby ses najednou zastavil tam nahoře, ve vesmírně nesmírném tichu a kochalo se bez ohledu na čas. Všechno je nicotné. Všechno je tak jasné. Jsou to energie které znají mystici z meditací, nebo experimentátoři z houbiček a LSD:)), někdo z holotropního dýchání, někdo to jen tak podvědomě cítí. Prostě poslech týhle desky je pro mě absolutně jiný, než jakákoli dosavadní, ale i následující deska Yes.
K pochopení TFTO je pro mě i Andersonem psaný úvod o vzniku tohoto díla a obsah i význam jednotlivých vět. Přestože to všichni z vás asi už četli, přikládám kostrbatý překlad.
P.S. Po revoluci jsem si mohl koupit "Vlastní životopis jogína" od Paramhansa Jogananda a ta poznámka je v českém překladu na str. 81:)

Byli jsme na turné v Tokiu a měl jsem pro sebe pár minut v hotelovém pokoji, kde jsem čekal na večerní koncert. Listoval jsem ve „Vlastním životopise jogína“ od Paramhansa Jogananda a zaujala mě dlouhá poznámka dole na stránce 83. Byla tam popisována čtvrtá část Sharistrických rukopisů, které pojednávají o všech rysech náboženství a společenského života, jakož i o lékařství, hudbě, výtvarné umění a architektuře. Už dávno jsem hledal téma pro velkou kompozici. Sharistický rukopis byl tak přesvědčivý ve svých cílech a výkladech, že jsem všechno viděl před sebou a kolem těchto obrazů se mi formovaly čtyři na sebe navazující hudební skladby. To bylo v únoru a o osm měsíců později byly tyto mé představy uskutečněny v této nahrávce. Byly jsme stále ještě na turné, nejdříve v Austrálii, pak v USA a přitom se mi podařilo pro mou myšlenku nadchnout Steva. Líbilo se mu to a hned jsme se oba začali scházet, abychom na nápadu pracovali. Sedávali jsme po hotelových pokojích při svíčkách a hráli jsme. Když jsme se dostali do Savannah (stát Georgia), měli jsme to už dost jasně pohromadě. Tam, během šestihodinového session, které trvalo do sedmi ráno jsme vypracovali vokály, textový a instrumentální základ pro čtyři věty. Tato zkušenost měla v sobě cosi kouzelného, magického a zůstali jsme jí opojení ještě několik dní. Chris, Rick a Alan přispěli svým velice důležitým podílem a tak se dílo vyvíjelo po pět měsíců, než jsme je zaranžovali a nahráli.

Věty:
1. SHRUTIS
Zjevení božské pravdy můžete vidět jako věčně se rozvírající květ, z něhož se vynořují jednotlivé pravdy, které zkoumají celky a kouzlo minulosti a proto bychom neměli zapomínat píseň, která nám zde zůstala, abychom jí naslouchali. Poznání boha je hledání, stálé a jasné.
2. SURITIS
Vzpomínání. Všechny naše myšlenky, dojmy, vědomosti a strachy se vyvíjely milióny let. To, k čemu můžeme nalézt vztah, je naše vlastní minulost, náš vlastní život, naše vlastní historie. V tomto místě jsou zvláště Rickovy klávesy, které dávají život přílivu a odlivu, i hloubku našemu vnitřnímu zraku. Topografický oceán. S nadějí bychom měli ocenit, že pevné body v čase nejsou tak důležité, jako význam toho, co se otiskne v mysli, a jak je to zachováno a použito.
3. PURANAS
Zkoumání zašlých věků jde ještě dál, až za minulost, dál než paměť sahá. Zde je Stevova kytara osou vší hudby zaostřené na pozorování krás a pokladů ztracených civilizací. Indové, Číňané, Střední Amerika, Atlantida. Tito lidé a jiní zanechávají po sobě nesmírné poklady vědomostí.
4. TANTRAS
Rituál sedmi podob svobody, učí poznávat a znát rituál života. Život je boj mezi zdroji zla a čisté lásky. Alan a Chris představují boj, ze kterého vychází pozitivní zdroj. Jsme ze slunce. Můžeme vidět.

P.S. První skladba v reedici Rhino je prodloužena o několik chvilek šumění a hučení oceánu. Pro mě celkem zbytečně.

Hodnocení: ?/5

squire

Rok devatenáctistýsedmdesátýtřetí působí z dnešního pohledu jako rok neuvěřitelně bohaté sklizně z rozlehlých žírných lánů, plných klasů nejrozmanitějších odrůd rockové hudby. Všichni ti Floydi , Párpli, Dženesis, Zeppelini… nu a snad největší porci nadělili hudbymilovným mlynářům roztáčejícím den co den mlýnská kola svých gramofonů právě naši milí Yes. Dnes v dobách empétrojek to už tak možná nepůsobí, ale už jen potěžkat těch pět černých koláčů v tvrdých lepenkových obalech muselo být tehdy silným zážitkem. (Bohužel jen málokomu na našem malém políčku, obehnaném ostnatými dráty se to tehdá podařilo…)
Nu ale zanechejme vzpomínek a přejděmež přímo k recenzi. Tedy – Bajky z mořského dna. Opravdové dvojalbum (jen těžko ho dnes vměstnáme na jedno CD) plné původní hudby. Většinou se mu vyčítají dvě věci – přílišná vážnost až patetičnost a rozvleklost.
Co se týče první výtky, nepovažuji ji za příliš relevantní. Yes a především Jon to tak tehdy cítili, byť Rick Wakeman později velmi rád dával k dobru historku o Jonově touze zřídit studio přímo v lese, o umělohmotné krávě s funkčním vemenem a o finančních nákladech na renovaci svých kláves znečištěných slamou a otrubami. Ale měla to být zkrátka deska mystická – a také byla. Psal se totiž rok 1973.
Horší je to s tou rozvleklostí. Slyšel jsem názory, že Tales jsou PŘÍŠERNĚ rozvláčné. Tak to zase prrr! Ale upřímně řečeno, poněkud koncentrovanější podoba by albu možná neuškodila. Ovšem nad tím, co bychom možná mohli oželet, by se mohla vést asi velmi dlouhá diskuse – rozhodně delší než album samo:-)
Tož mě se asi nejméně líbí třetí část – The Ancient. Nějak příliš mi připomíná King Crimson a jejich Slavičí jazýčky, je taková jakási nešlapající, stojatá… Ano vím, jmenuje se to Ancient a jako takové to s názvem plně koresponduje, no ale prostě, nevím…
Naopak naprostým vrcholem je pro mě Ritual, plný tajemné atmosféry a zároveň prosvětlený životadárným Sluncem. Alanovo bubenicko-lokomotivní sólo je naprosto nepřekonatelné a motiv Nous sommes du Soleil s Howeovou kytarou, pnoucí se do nebes jako Jackova fazolka, je srovnatelný s nejkrásnějšími hudebními motivy Bachovými, Beethovenovými či Mozartovými. Ostatně tato část alba byla vůbec tím prvním, co jsem od Yes v roce 1974 v pořadu Větrník slyšel a mám pocit, že snad už nikdy potom jsem neměl z jakéhokolivěk poslechu jakékoliv hudby tak krásný a naplňující pocit. „Nu son nu saléííí….“
Takže mám-li hodnotit (a nepoužívat půlky a především si stále připomínat, že se pohybujeme pouze v oblasti Yes, kteří by měli již nějak implicitně mít nastaveno 5 hvězd) takže ad hoc – 4.

Hodnocení: 4/5

Stev

Jestliže bylo Close To The Edge vrcholem muzikantským, dvojalbum Tales From Topographic Oceans je jakýmsi vrcholem duchovním, vrcholem Andersonových představ. Je to bezesporu jedno z jejich nejkontroverznějších alb. Jedni toto album považují za naprosto nejlepší album a bezmezně jej milují, víc než cokoliv na světě, druzí jej berou jako nudné, sentimentální, roztahané. Jon měl s tímto albem velké problémy, jelikož to byl jeho nápad, musel přesvědčit členy že tato cesta je ta správná. On sám to po letech popisuje doslova za prolnutí největších myšlenek s nízkou energií.
Post bicích obsadil Alan White, rockověji orientovanější bubeník, který hrál na slavných albech ex-beatlů Lennona a Harrisona, nicméně technicky také vynikající. Hned jeho první album s Yes ho muselo značně překvapit. Odehrál hektické, dosavadní největší turné skupiny, a pak přišlo toto, jejich těžce přístupné, rozvleklé, ne zrovna typicky rockové album.
Album je časově daleko nejdelší, tvoří 4 kompozice dlouhé okolo 20 minut, podle námětu posvatné indické knihy, dělící se na 4 části – Shruti, Smiriti, Purana a Tantra. Dá se ale shrnout do několika slov – tajemné, bizarní, relaxační, emotivní, velmi melancholické a prostě rozvleklé. Na tomto albu má Steve Howe jeho nejdojemnější, nejsmutnější party z celých Yes, má zde velký podíl na albu. To je zabarvené ve Wakemanových mellotronech a syntetizérech.
The Revealing Science Of God začíná dlouhým spíše mluveným intrem. Až na jedno představení Wakemana, se nese v magickém, klidném duchu. Nástrojové textury, s nimi zpívá Anderson velmi poutavé, chytlavé melodie, Squire je po většině albu jeho ozvěnou.
Stejně tak The Remebering. Zde to platí snad ještě více. Dlouhé mellotronové pauzy, melancholické melodie kytar a kláves, jsou zde vyloženě nádherné momenty, beroucí za srdce, a je jich dost, třeba kdy skladba zrychlí, část kdy Anderson prozpěvuje jeho Relayer!
The Ancient je více experimentální. V první části se zde předvádí Alan se svými perkusemi a Chris. Intro přejde v monumentální údery, do kterého začnou pronikat sborové melodie. Je tu rytmická část, kde si připadáte jako při pouti někde vysoko nahoře v oblacích v kočáru, sledující krajinu. Další vsuvku tvoří ztřeštěné melodie, do kterých Anderson zvolává nějaké nesmysly – asi něco z hindštiny(?). Toto bláznění, podobající se typickým King Crimson vyústí v jeden z nejkrásnějších momentů alba a hudby Yes. Druhou část s nádherným dlouhým sólem na španělku a andělským zpěvem Andersona, a dech beroucími melodiemi, do kterých potichounku vplouvají velmi senzitivní klávesy.
Ritual je pro mě vrcholem alba. To je jedna z prvních skladeb co znám od Yes, a mám ji strašně moc rád. Brilantní věc, na letošním koncertě mě chytla asi nejvíce ze všech. Kompozice, která se svoji krásou rovná Close To The Edge, je ale kompletně jiná. Je v ní opět hodně melancholie, relaxace. Úžasná kapelová zpověď. Část se sborovým „Nous Sommes Du Soleil“ se prolíná s Howeovou uvolněnou kytarou. Kapela mixuje svoji virtuozitu do neskutečné nálady. Ohromující je pasáž ve které Steve bere svoji sitar – guitar, od této chvíle skladba graduje až k velkému sólu na bicí a kotle. Skladba je zakončena jemným zádumčivým (jak jinak) koncem, evokujícím počátek skladby, až se pomalu ztrácí v mellotronovém decresendu.
TFTO jsou celé určeny pro vzácné příležitosti, není zde příliš co rozebírat. Musí na ně být speciální nálada, klid vychutnat si notu za notou, oddat se, někdy je taky těžké při něm neusnout. Jinak se může zdát, že působí na hodně místech dost nudně a prázdně. Musím opět vyzdvihnout Jona, že Yes se po Close To The Edge vydali správnou cestou svoji jedinečnou muzikantskou poutí.
Myslím že opravdový obdivovatel Yes si tomuto veledílu cestu najde. Nesouhlasím tudíž s velkou kritikou samotného Wakemana, že toto album je jako vycpaná podprsenka, hezká navenek (skvělá práce Rogera Deana), ale uvnitř nic. Nemůžu jinak než za pět, velmi zásadní album.

Hodnocení: 5/5

TomKas (CD reedice Rhino 8122-73791-2)

Je těžké navázat na gigantický úspěch předchozí desky albem následujícím nebo dokonce chtít jej překonat. Navíc, pokud předchozí nahrávka byla technicky provedena snad až k hranicím samotných hráčských i technických možností. Yes se s albem Close To The Edge dotkli pomyslného stropu. Stropu, od kterého už snad nelze vystoupat víš.
Myšlenka studiového dvojalba Tales From Topographic Oceans se zrodila v hlavě Jona Andersona během turné s albem Close To The Edge a Steve Howe byl druhým z dvojice, kdo byl do Jonova nápadu zasvěcen. Při společných session při svíčkách položili hrubé základy čtyřem kompozicím inspirovaným biblickými citáty Shastric. Jon a Steve napsali také drtivou většinu textů k albu. Do tohoto základu přispěli ostatní členové Yes svým vytříbeným a vynikajícím hráčským umem. I nově příchozí bubeník Alan White, který nahradil Billa Bruforda dostal na albu svůj prostor (zejména ve skladbě Ritual).
Při této recenzi udělám vyjímku a nebudu zde podrobněji rozebírat jednotlivé skladby. Zaměřím se spíše na album jako celek, jelikož takto se dle mého názoru také musí brát.
Svým obsahem je tak rozsáhlé, že se v něm posluchač Yes neznalý snadno ztratí a utopí v nekonečných a tajemných hloubkách oceánu. Mám-li být upřímný, je i pro mne stále svým způsobem nepoznané podobně jako lidstvo nemůže tvrdit, že jej už oceán nemůže ničím novým překvapit. A to i přesto, že jsem tuhle desku poslouchal snad stokrát.
Hudba Yes zde evokuje skutečně oceán. Je stejně nevyspitatelná, dramatická, uklidňující. Občas se při proplouvání jeho nekonečnými dálkami setkáme s obrovskými vlnami, které se však náhle uklidní, aby posluchač mohl nabrat dech a meditovat. Někdy proplouváte rychleji a jindy zase pomaleji, někdy klesáme až na samé dno, jindy se jen tak vznášíte směrem k hladině. Tak, jako je skutečný oceán plný různorodého života, tak i tohle album poskytuje pestrou paletu rytmických a melodických pasáží. Nosné klávesové plochy Rickových syntezátorů se přelívají ze strany na stranu jako vlny oceánu, které jsou protkávány kytarovými rify Steve Howea. Poté narážejí do skalních útesů a tříští se z pravidelných rytmů do triolových breaků Alana Whitea a dunivý příboj Chrise Squiera. Jonův hlas pak láká do nedozírných dálek a hloubek oceánu a poodkrývá nám roušku tajemna.
Všechny skladby na albu jsou průměrně 20 minut dlouhé (tři dokonce dvacetiminutovou hranici přesahují). Byl to jistojistě ve své době odvážný krok vydat dvojalbum, u kterého by na každé straně desky byla pouze jedna skladba. To také dle mého názoru vedlo k rozdílnému pohledu stávajících fanoušků Yes na toto album. Zatímco jedni jej s nadšením přijali, jiní jim začali vyčítat, že to s délkou jednotlivých kompozic přehnali a že v tomto směru ztrácejí soudnost. Dokonce samotný Rick Wakeman album odsoudil a dodnes jej nepovažuje za právě šťastné. Ať je to jak chce, Yes skladby z něj hrají dodnes a vzpomenu-li si na Ritual, kterým letošní pražský koncert Yes vrcholil, musím uznat, že v tak skvělém provedení a hráčském nasazení jsem jej polykal a nevěřícně zíral, jak může 30 let stará skladba znít v dnešní době.
Nyní k samotnému grafickému provedení desky (CD). Na titulní stráně je jak jinak již tradičně malba Rogera Deana. A stejně jako na ostatních albech bezchybným způsobem dokresluje celou atmosféru desky. Celkově je CD od Rhina je provedeno velmi pěkně, až na malou připomínku. Nemohu si pomoci, ale chybí mi v bookletu drobné fotografie (textury), které jsou zase na klasickém vydání alba od Atlantic. To je sice fakt, který se samotnou hudbou nemá až tak mnoho společného, nicméně je to prvek, který se s daným albem neodmyslitelně spojuji. Škoda.
Kromě 4 původních skladeb jsou na CD ještě 2 bonusové nahrávky. První z nich je Dance Of The Dawn - původní verze The Revealing Science Of God. Druhým bonusem je Giants Under Sun – původní verze skladby The Ancient. Příznivcům Yes tyto skladby dávají možnost udělat si představu o tom, jak se jednotlivé kompozice vyvíjely až do své finální verze.
Album Tales From Topographic Oceans je dalším významným mezníkem v tvorbě Yes. Pro mě samotného představuje nevyčerpatelnou hudební studnici, ve které je možné stále něco nového objevovat.

Hodnocení: 5/5

Závěrečné shrnutí [Antony]

Obávané album máme za sebou. Obávané proto, že obecně nebylo příliš dobře hodnocené a snad také proto, že většina lidí jej neznala tak zevrubně jako ostatní díla z tohoto období Yes. A právě to poznání až prozření bylo nejzajímavějším prvkem našich recenzí. Myslím, že tohle kolo bylo obzvláště přínosné a mnoha lidem dovolilo zaplnit několik bílých míst na mapě. A tak nakonec celkový průměr i jednotlivé recenze dosáhli vyšších hodnocení, než jsme původně snad tušili.

Samozřejmě, délka alba, první atribut s nímž jsme se museli vypořádat. Délka vlastních kompozic, toť druhá překážka. Ale, právě tohle jsme ve většině případů začali vnímat pozitivně, hlavně po soustředěném poslechu. Vychutnali jsme si změny nálad a vyzdvihli nejlepší místa dlouhých skladeb, mezi nimiž se stávají favority The Ancient a Ritual. Každý z nás si tu svoji nej pasáž našel, ano i zde panovala vcelku shoda. Ovšem také klidnější první polovina alba sklidila celkově úspěch, je-li naše nálada tomuto otevřená, pak sednou i první dvě skladby dokonale. Nikdo zde sice netvrdí, že Tales From Topographic Oceans je univerzální album pro každý den a jeho číslo jedna, vnímáme je jako náročnější dílo pro něž je třeba vyčlenit dvě hodiny klidu. Pak stojí za to.

Vcelku jsme i v diskusi, tentokrát příjemně obsáhlé, zhodnotili album jako vážné a zásadní dílo. Alan White - nový člověk za bicími – v jakém smyslu byl přínosem, jak se díky němu změnil sound skupiny, to byl další okruh naší debaty. No a hlavně jsme řešili délku vlastního alba, spíše tedy to bylo zamyšlení na klady, které přinesly posluchači dvě strany LP desky, kdy si mohl dopřát vlastně dvě první skladby a dopřát si patřičný předěl. S tím souvisí i časté postesknutí nad grafikou originálního LP formátu, kde Deanovy kresby mohou vyniknout nesrovnatelněji lépe proti CD. To je v souvislosti s alby Yes výrazný a opakovaný jev, není se čemu divit.

Na závěr si neodpustím podotknout, že to byly na tak nudnou a nezajímavou desku docela živé, pestré a bohaté recenze i s následujícími výměnami postřehů a dojmů. A přál bych více lidem aby touto proměnou vnímání uměleckého díla dokázali občas projít, přál bych to i sobě, protože znovuobjevení krásy v něčem, co již léta znám – to je přece nádhera!