Yes

RELAYER
Atlantic 5.12.1974

Relayer

Jon Anderson - zpěv
Steve Howe - kytary, zpěv
Patrick Moraz - klávesy
Chris Squire - baskytara, zpěv
Alan White - bicí

1. The Gates Of Delirium [21:56]
2. Sound Chaser [9:27]
3. To Be Over [9:19]
(Jon Anderson/Steve Howe/Patrick Moraz/Chris Squire/Alan White)

Bonusy (Rhino 2003):
5. Soon (single edit) [4:18]
6. Sound Chaser (single edit) [3:13]
7. The Gates Of Delirium (studio run-through) [21:16] previously unreleased

Produkce:Yes & Eddie Offord:
Obal: Roger Dean

Hodnocení:
Antony 5/5
deseo 5/5
Guitarist 4/5
Olias 5/5
Pegas 5/5
PJG 5/5
squire 5/5
Stev 5/5
TomKas 5/5

Průměr: 4,89

Závěrečné shrnutí

Antony (CD Atlantic/EastWest Japan, AMCY-6298, HDCD, vydáno 25.7.2001)

K Relayer se těžko co dodává, stačí když napíši - moje nejoblíbenější album Yes. Neuvěřitelné a dokonalé dílo. Vždy mi připomínalo tyčící se obelisk, jehož vrcholu nelze dohlédnout. Yes zde navázali na to nejlepší z Close To The Edge, jakoby Tales From Topographic Oceans byl jen umělecký výstřelek do jiných galaxií, z nichž se teď vrací ta samá kapela, co tu byla předtím. No, ta samá, spíše stejně smýšlející, protože personální změny nejsou zanedbatelné. Nejenže je tu na postu za bicími nástroji Alan White, který vystřídal Billa Bruforda už na turné před Tales From Topographic Oceans, na němž již také předvedl své umění, ale je tu především nová tvář na místě hráče na klávesy. I když nebyl Rick Wakeman narozdíl od Bruforda s Yes od samých začátků, tvořil jedno z jejich poznávacích znamení a je navíc velmi významná osobnost mezi klávesisty, ať už si o jeho sólové tvorbě myslíme co chceme. Tak nám tu stojí Yes v úplně nové sestavě, tolik odlišné od zeleného alba, přitom plynule v něm pokračující.
Už úvodní tóny velkolepého The Gates Of Delirium jsou nepřeslechnutelným deja-vu. Co se v následujících více než dvaceti minutách děje lze popsat opravdu snad jen samotným názvem skladby, neboť ten je velmi přiléhavý. Švýcar Moraz se tu vzepne k životnímu výkonu a ukáže nadupaný hráčský potenciál (nezapomenutelné pekelné píšťaly ve dvanácté minutě - takhle si představuji zvukovou podobu obrazů Hieronyma Bosche), který naneštěstí v následujících létech promrhá a rozbředne v marmeládovitých The Moody Blues. Nicméně zde - Wakeman bledne a vzpomínka na něj může klidně ustoupit do pozadí - Moraz na to v pohodě má a suverénně exceluje. Ze skladby The Gates Of Delirium mám pocit jakoby Yes na všechny co haněli dlouhé kompozice předešlého alba, vyplázli jazyk a s naprostým klidem si střihli další dvacetiminutovku, která dostane každého na kolena. Je to, dle mého názoru, nejlepší skladba Yes, nesmrtelná suita, z níž se dá čerpat celý život.
Po té, co se vzpamatujeme z úvodního eposu (zde jedno malé odbočení - majitelé LP verze mají velkou výhodu, mohou si dát přestávku podle svých představ, na CD bych doporučil tak minutovou pauzu. Úplně vidím jak si v roce 1974 tuto desku pod paží donesl fanoušek Yes domů domů a pustil si poprvé "A" stranu. Po jejím dohrátí zůstane nevěřícně oddechujíc sedět, celý přikovaný, a neví jestli si má pustit "B" stranu, na to však nemá odvahu, nebo nasadit jehlu znovu na začátek áčka, už teď má absťák, nebo se raději jít někam hodně daleko projít), začnou nás bez varování drtit tóny Sound Chaser. Tady umím zvolat jedině: HOWE!!! Co ten chlap předvádí, to je totální kytarový nářez do všech hlav, které ještě nepochopily, že on je Pan Kytarista. Divoké rytmy, zdrhající basa, cinkátka, klávesy s ostřím cirkulárky, nepřestávající honba zvuků. Anderson v jediném klidném zlomku skladby vlídně pohladí aby nás vzápětí zasypal vyštěkávanou frází a tak znásobil predátorské účinky tohoto čísla. Trvá devět minut, ale nějak si neuvědomuji ten časový rozdíl oproti předchozí více jak dvakrát delší skladbě, je to stejná rána mezi oči.
A přichází To Be Over. Oj, jak ta je vlídná, přesně jak to právě teď člověk potřebuje. Je z úplně jiné matérie než ty dvě předchozí, dokonale doplňuje a završuje geniální album. Yes vždy uměli dělat závěrečné skladby obdařené určitým patosem, z něhož na nás mával pozdrav na rozloučenou. Důstojná tečka za jedním z nejlepších alb všech dob. Tentokrát v jistém smyslu i symbolicky podle názvu - definitivní.
Považuji Relayer za poslední klasické album Yes. Není to tím, že po něm tři roky ve studiu nic nového nenatočili a téměř v tom období nebyli činní. Není to také tím, že v dalších etapách svého vývoje se již v této sestavě nesetkali. A už vůbec to není tím, že by další alba nebyla dobrá, ačkoli Relayer překonán nebyl a až na jednu výjimku ani vyrovnán. Konec klasického období je způsoben jednoduše a prostě - změnou doby. Rok 1974 byl konec zlatého času pro tvorbu naplňující umělecké touhy jejích tvůrců, která současně byla vydávána velkými společnostmi a na kterou čekaly davy lačných fanoušků. Vydavatelské divize hledačů nových talentů, Dawn, Harvest, Vertigo, Virgin, Trident a další buď úplně skončily, nebo většinu svých dosavadních interpetů jednoduše vykoply. Boj o natočení a vydání gramofonové desky rozhoduje prostý obchodní kalkul, na naivní umělecké ideály není místo, muzika se stává více než kdykoli předtím konzumním a spotřebním zbožím. Navíc vydavatelské firmy rychle objevily, že daleko větší masa zákazníků (o posluchačích se mi v této souvislosti nechce mluvit) zabere na jednoduchou, přímočarou a pozérskou hudbu, co zplodí každá rychlokvaška. Proč se tedy trápit s dinosaury, kteří jen marní studiový čas svými experimenty a zbytečnými složitostmi, když si to pak koupí daleko méně lidí.
Po třech létech, kdy se Yes dostali znovu do studia, byl okolní svět úplně jiný, už nechtěl další Relayer a Yes se museli přizpůsobit, nebylo zbytí. Před stejným problémem tehdy stály všechny progrockové skupiny a pro přežití každá něco obětovala. Období 69-74 se už nikdy nevrátilo, atmosféra té doby je naštěstí začarovaná v tehdy vzniklé hudbě, z níž Yes patří mezi největší poklady. Snad i proto mám Relayer tak rád.

Hodnocení: 5/5

deseo

Píše se rok 1974 a světlo světa právě spatřilo nové album kapely Yes s názvem Relayer. Po bližším prozkoumání bookletu je nám jasná jedna věc: obal s typickou ilustrací Rogera Deana a počet skladeb (3) dávají tušit pokračovatele předchozích "eposů" Close To The Edge a Tales From Topographic Ocean. Jediná podstatná změna od posledního alba se odehrála na postu klávesisty, kde Ricka Wakemana, zpruzeného předchozím projektem, nahrazuje fenomenální švýcar Patrick Moraz.
Album otevírá další z úchvatných kompozic Yes - více jak dvacetiminutová The Gates Of Delirium. Pánové Howe a Squire, za výtečného sekundování Jona Andersona a velice promyšleného "proplétání se" Patricka Moraze, na vás chrlí jeden hudební nápad za druhým, to vše podpořeno spolehlivým a nápaditým motorem jménem Alan White. Stavba celé skladby se stává stále více košatější a vzájemné vyhrávky a sóla kytary a kláves vrcholí v šíleném finále výbuchů a schizoidních výtrysků, aby se nám následně dostalo uvolňující katarze v úžasné pasáži, kde zní nejprve kytara a klávesy unisono, kytara postupně šplhá o oktávu výše a pak se vše zklidní a zastaví. Zde nastupuje pasáž, která je jako edit nazvána Soon. Jon a Steve nás dostávají do absolutního klidu a pocitu harmonie. The Gates Of Delirium končí.
Další skladba Sound Chaser začíná "nervním", jazzově pojatým úvodem, kde excelují opět Squire a Moraz, který zde pro Yes netypicky používá zvuk Fender piana. Jak do skladby zabředáváme hlouběji a hlouběji, je nám jasné, že máme co do činění s jedním z nejšílenějších songů Yes, což ovšem není myšleno nikterak pejorativně. Naopak tuto skladbu, kde se v rychlém sledu střídají tempa, dynamika a nálady, považuji za jednu z nejgeniálnějších a zároveň nejexperimentálnějších, které Yes nahráli.
Vydechnutí přichází až v poslední, z počátku poklidné To Be Over, i když i zde se dočkáme překvapivých zvratů a předem neočekávaných postupů, aby vše vrcholilo opětovným grandiózním finále, tentokrát však bohužel - zakončeného fade outem, což považuji za sice zanedbatelnou, ale přeci jen - vadu na kráse této jinak nápadité skladby.
Relayer je bezesporu jedno z nezásadnějších alb Yes a současně jedno z nejgeniálnějších alb v rockové historii.
Nelze jinak než 5 hvězd.

Hodnocení: 5/5

Guitarist (CD Atlantic, 7567-82664-2)

Album Relayer je hudebním počinem, který je další z milníků této skupiny. Poprvé jí opouští Rick Wakeman zlákaný vidinou vlastních projektů a nahrazuje jej Patrick Moraz. Album je jeho příchodem ovlivněno více než by se na prvý pohled zdálo. Zmizely Rickovy hravé pasáže a přibylo jazzového cítění a psychedelie. Obrazně řečeno, pryč jsou zasněné pasáže a přibylo snah o hráčskou virtuozitu. Nejsem si jistý, zda bylo cílem Patrika dokázat tímto, že je právoplatným členem skupiny. V určitém směru se mu to však jistě podařilo.
Samotné album pokračuje v nasazeném trendu dlouhých zvukových pasáží, které jsou zaměřeny na posluchače snažící se o skutečné vnímání hudby, a ne jen jejího rytmu. Úvodní The Gates Of Delirium při své více než dvacetiminutové stopáži patří svojí stavbou rozhodně k nejzajímavějším a nejnáročnějším skladbám, které kdy Yes nahráli. Vzájemné prolínání hudebních nápadů zdánlivě postrádá hlavu a patu a posluchač se ztrácí ve jiskřivém a nervním prostředí této skladby. Jen obtížně se dá uchopit a pochopit. Trend a vysoká laťka nastavená v první skladbě pokračuje i v dalších skladbách. Sound Chaser je zvukovým a invenčním představováním dovedností jednotlivých hráčů s prudkými změnami rytmu. Zdánlivý chaos je částečně utlumen snad opravdu díky zdánlivým sólovým vystoupením jednotlivých Yesmanů. Nic víc ani nic míň nemohu a asi ani nechci psát u To Be Over.
Album jistě přináší do rockové hudby nové prvky. Jeho stavba a především stavba jednotlivých skladeb ztratilo náznak schematičnosti, který byl znatelný na Tales From Topografic Oceans. Otevřelo se jiným hudebním proudům a posunulo sound skupiny ještě dále k symfonickým celkům, bez ztráty rockového základu. Zároveň však se skupina tímto jistě vynikajícím albem stále více vzdaluje běžnému rockovému posluchači. Album postrádá sjednocující motiv, který by svou přítomností ujednotil vynikající hudební materiál, jak by se u takového alba snad dalo čekat. Jednotící prvek však nechybí jen samotnému albu, ale především jednotlivým skladbám. Snad z přemíry hráčské invence se Yes posunují mimo zřetel rockového fanouška. Ač je jistě toto album perlou mezi alby Yes, je zároveň svým stínem a je nutno říci, že se samotným Yes v budoucnosti nepodařilo znovu vstoupit do stejných vod a v jistém smyslu se stává labutí písní art rocku v jeho původní podobě.

Hodnocení: 5/5

Olias (CD,LP Atlantic 1974)

Po rozporuplných reakcích na Tales From Topographic Oceans se Yes rozhodli vydat album, které by všechny kritiky vyvedlo z omylu, že kapela je na jakémsi zcestí. Opět se přitom nevyhli personální změně, po delší době opět na postu hráče na klávesové nástroje. Pro všechny muselo být velkým překvapením, že odešel Ricky Wakeman, který zřejmě cítil po předešlém albu, že nemá v kapele takovou důležitost, jakou by si představoval a tak se vydal na svou solovou dráhu. Místo něj přišel ovšem Patrick Moraz, jehož podíl na albu je nesporný a náhradou se stal více než adekvátní.
Album bylo nahráno v Anglii, v mobilním studiu Eddieho Offorda v létě 1974 a bylo opatřeno opět nádherným přebalem Rogera Deana, dokonale korespondujícím se zvukovým záznamem. Je plný ostrých hran, oproti předchozímu albu se z vod oceánů dostáváme do vysokých hor a vyprahlých plání.
Deska obsahuje opět tři dlouhé tracky, prvním z nich jsou Brány deliria, nesporně jeden z největších hymnů artrockové hudby. Evokuje ve mě prastaré hrdinské eposy, mýty a legendy... Považte ten švitořivý úvod - je jako z pohádky, Steveho prstíky poletující po hmatníku, úžasná práce Patricka. A už je tu Jon se svým vyprávěním. Skladba se rozjíždí poměrně pomalu, Chris ji nervozně tlačí dopředu ale Steve ho vždy umírní... Ale Alanovi se Chrisovo hrátky líbí... přidává se ke Chrisovi... Steveho opět zachraňuje Patrick...
Malého hravého souboje bylo dost a zdá se, že Steve konečně přistupuje na hru basy a bicích... Krátké uvolnění... a ocitáme se ve vzláštní tajemné krajině... vše je napjaté... nervozita se dostává i do mě... Ve vzduchu něco visí. A už se odkrývá ona opona. Chystá se veliká bitva, najednou je všude zmatek, sebrat jen to nejnutnější a v běhu naskočit na koně... ujíždět tryskem... musím opratě držet pevně a koně hnát co nejrychleji to jde... všudě prach,vyjíždíme na planinu... Z dálky je vidět oblaka prachu a dýmu, slyšet výbuchy... Není čas... občas se musím vyhnout nějakému tomu keříku či křoví i přeskakovat velké výmoly v zemi a krajina je čím dál prázdnější... Začínám pociťovat únavu...
A náhle se ocitám na bitevním poli... Výbuchy jsou mnohem blíž... první střet s malinkým oddílem a hned v zápětí, větší... silnější... ale musím stále držet koně v trysku... a nezapomínat na výmoly... ooooohhh... tak tohle už je vážné... doslova ze mně lije... tříštění mečů, kopí... štítů,... nadšený řev bojovníků... Pak ale ocitám se na hraně, najednou musím koně brrrzdit... dále se vše odehrává jako by zpomaleně, ve vizích... a já upadám do sna.
Je noc, klid a téměř ticho, zvuk má bavu noci a já jako bych v ní plul se všemi ostatními... ten klid. A pak z dálky slyším anděla,který mne konejší a já odpočívám... mé srdce je otevřené... SOON. Po těch dvaadvaceti minutách se cítím vyčerpán víc,než po lecjakém albu. Zvláště tady je pauza na otočení desky a malé občertvení ohomně osvěžující, spočinout, ještě jednou vydechnout. Když totiž člověk poslouchá tohle album z cd, hned v zápětí ho čeká veliké překvapení - né, tohle není konec alba, čeká nás ještě celá jeho polovina a následujích 9,5 minuty budeme světky experimentu ´lovení zvuku´.
Tahle skladba si z posluchačem věru nebere servítky a srší hned o počátku. Jazz rozhodně není skupině YES cizí a to co předvádí je doslova freejazzová předváděčka,zaranžovaná ovšem jako velmi ostře nabroušená píseň. Během ní se musí hoši ohromně vyřádit :-)
Hlavně Steve, jemuž je otevřená prostřední část... Ta kytara jen skučí, chvilku zpívá, pak zas zlobí, ale jak už to u YES bývá, dobře to dopadne... Nebo Ne??? Solo je to velmi vážné, ozývají se i tympány... a pak krátký Jonův popěvek, pohled do očí... To co se děje dál, je nepopsatelné, vše se míchá dohromady jako stále rychleji roztáčející se vír, který občas narazí, zpomalí... a pak se naštve k zbláznění. ČA-ČA-ČA Haau......
Poslední písní, je To Be Over. Docela by mne zajímala počáteční reakce posluchače, který si pouštěl album čerstvé, po jeho vydání. YES tu totiž zabrousí do vod americké COUNTRY hudby:-)) Hawaika... to je ten správný oddech po té náročné cestě... skladba se nese tak jemně a můžeme opět snít... Navíc vyrcholí v úchvatných harmoniích a Steve zde předvádí opravdu to nejlepší co umí... Nemohu opomenout, to snad nejnádhernější a teké nejprostší solo, kterým tuhle skladbu odnáší kamsi do nebe a mě se po tvářích koulejí slzy štěstí... Andělé pějí a já se uzavírám a opět odmítám jakékoli hmatatelné hodnocení... letím za nimi... :-)

Hodnocení: 5/5

Pegas (CD Rhino/Elektra 2003 8122-73792-2, digipack)

K desce Ralayer mám trochu zvlaštní vztah. CD jsem kupoval v době, kdy moje hudební sbírka byla teprve v zárodku a zároveň jsem do kouzelného světa hudby Yes teprve pronikal. V regále tenkrát měli několik jejich alb, ale mé finance stačili pouze na jedno a volba proběhla směšným stylem „je tam dlouhá skladba a ještě se zajímavým názvem, to by mohlo být dobré.“ A nebylo... tenkrát. Celé mě to docela zklamalo a i když jsem to zkoušel několikrát, nebylo to ono a CD odpočívalo pár měsíců v poličce. Poté u mě nastalo takové období, kdy se cítíte naštvaní na celý svět, nic vás nebaví, nedaří se... a v této situaci jsem Relayer oprášil a vložil do přehrávače. Sjížděl jsem ho pořád do kola, nejprve jen tak na pozadí a potom stále pozorněji. A z titulního eposu The Gates Of Delirium se najednou vyklubala opravdu hezká věc, kterou si dnes pokaždé s chutí poslechnu. Takže na rčení „všechno zlé je k něčemu dobré“ přeci jen něco bude.
V sestavě Yes došlo k další výměně klávesisty a z kapely Refugee přichází Švýcar Patrick Moraz. Výrazně se odlišuje od svých předchůdců a spolu s ostřejší Howeovou kytarou způsobují opět jiné vyznění desky. White se konečně uplatňuje v celé parádě a s jeho údernými bicími, což je se Squirem skutečně smrtelná rytmika, tak máme po meditativní Tales From Topographic Oceans nahrávku velice dravou, agresivní, zvláštní... skvělou. Drobnou poznámku bych měl k Andersonovu zpěvu, protože mi připadá takový zalykající se, ale to může být dáno rychlým frázováním, který zdůrazňuje jeho přízvuk, nevím. Jinak zpívá tradičně dobře a pohybuje se ve svých charakteristických výškách se Squireovou podporou.
Jak už jsem napsal, dvaadvacetiminutovka Gates Of Delirium (napsaná volně na motivy Tolstého knihy Vojna a mír) je taková paráda, která může směle stát po boku např. Close To The Edge, Karn Evil 9 (ELP) a dalších perel různých artockových interpretů. Jaká to škoda, že na symfonickém koncertě u nás jsem o ni byli shodou okolností ochuzeni (doporučuju jako náhražku DVD Symhonic Live). Gates... se dá rozdělit do tří částí. První je ještě taková „normální“, kde nás Yes seznámí se svým novým zvukem, vystřídají několik motivů a pomalu graduje ke střední pasáži. Tou je instrumentálnímu ztvárnění bitevní vřavy, v níž proti sobě symbolicky hudebně stojí kytara a klávesy, za mohutného přizvukování rytmiky. Zkrátka v této části jede vše naplno. V půlce dojde ke zvratu a bitva pokračuje s přispěním různých ruchů (při nahrávání posloužily části aut ze šroťáku). Nakonec se vyloupne vítězná znělka, kterou Howe vytahuje výš a výš a je dobojováno... V tu chvíli se vynořuje proti předchozímu masakru (který dává veliký prostor pro vlastní představy) křehoulinký závěr, kde má vedoucí slovo steel kytara, basa jen tak poklidně pobrukuje, do toho jednoduše brnká akustická kytara, v pozadí mellotron a andělský zpěv. Tento půvabný konec je známý z výběrů a singlu jako Soon, ale tam je trochu zkrácený a samostatně nemá takový efekt.
Ne, že by v případě Gates Of Delirium šlo o lehce stravitelný kousek, ale následující Sound Chaser vyžaduje opravdu pozorný poslech, jinak z toho budete mít guláš. To, co se odehrávalo v přdešlé „bitvě“ je zde v ještě šílenější podobě a rychlém tempu. Na první poslech má vedoucí úlohu kytara, ale ve skutečnosti je tu spousta dalších zvuků k odhalení, jen je třeba trochu času na postupnou identifikaci. Ke konci bych upozornil na Morazovo sólo, které je velmi blízké tomu, co je dnes pomalu standardem u progmetalových skupin (takový ten kytarový zvuk kláves).
Vydechnout můžete až ve třetí skladbě To Be Over, která je jako dělaná na vystřízlivění z předchozího opojení a nezbývá nic jiného, než při ní relaxovat a samozřejmě uši při tom mít nastražené. Moc hezké...
K obalu od Deana není co dodat. Vlastním digipackovou verzi a při rozevření je vidět celá malba v kuse, na druhou stranu chybí další dva obrazy, které jsem měl v předchozí CD edici. V bookletu je napsaná kromě textu ještě báseň související zřejmě právě s obalem, autorem je Donald Lehmkuhl, ale skutečné souvislosti nevím. V bookletu je opět povídání o vzniku desky a bonusy nepřinášejí nic moc zajímavého - zmíněný singl Soon, značně oříznutý Sound Chaser a The Gates Of Delirium v živé verzi ze studia se spoustou chyb a nedodělků a vůbec zní, jako by to Yes hráli někde po tahu.
Další mistrovský kousek je za náma. Původně jsem chtěl Relayer ohodnotit čtyřmi body, kdyby byly půlky, tak čtyřmi a půl, ale nakonec mi to nedá a dávám pětku. Zjistil jsem totiž, že z těch dvou kratších skladeb mi dřív mnoho uniklo (tyhle recenze byly opravdu dobrý nápad).

Hodnocení: 5/5

PJG

Relayer (CD, Elektra/Rhino,R2 73792)

Hned na úvod musím říct, že můj vztah k albu Relayer je skoro posvátný. Plný úcty a obdivu, plný hudební pokory, plný ….. no prostě plný. To co Yes v roce 1974 společně vyprodukovali, se vymyká normálu a standartu i tak hudebně vitálnímu období jako byl rock v 70-létech. Myslím si, že jde o velice ojedinělé dílo i v oblasti tzv. art rocku či progresivní hudby (vždyť která kapela dokáže zahrát a zkomponovat takový The Gates Of Delirium).
Bylo to první album, které se mi od Yes dostalo do ruky a které mne učarovalo. Podobně jako miluji „hudební jaro“ (zelené období) v podobě Close to the edge, učarovala mne i zima v podobě šedého Relayer (opět přenádherný obal pana Deana, kudy chodím tudy sháním originální LP). Relayer je v podstatě protipodobou Close To The Edge. Tři skladby a z toho jedna rozsáhlá. Kdyby mohla vyjít taková super Yes deska, byl by na straně Close to the edge a na straně B Relayer. Relayer je mnohem jazzrockovější než ostatní desky a je to možná také dáno tím, že se zde vystupuje nový, a deska je pro něj (bohužel) zároveň labutí písní, Patrick Moraz. Geniálně zapadl do tohoto Yes období a obohatil skupinu o „měkký“ analogový zvuk. Není pravda, jak jsem četl, že Steve Howe se po odchodu Wakemana ve skupině nudil, Moraz plně ustál svoji pozici sólisty a nakonec hostoval i na několika sólových deskách členů. Skoro by se mi chtělo říct dobře Wakemanovi tak, že odešel (i když jeho první sólové desky jsou pozoruhodné), přišel tak o možná nejzajímavější zápis do drážek černého kotouče u Yes.
Deska je pro mne zvláštní i tím, že pro mne jakožto kytaristu našla vztah ke kytaře Fender Telecaster, na kterou Steve celou natočil (zvuk se zde nádherně nese a to sólo uprostřed Sound Chaser s volume pedálem, to je kadence hodna starých mistrů a rozhodně patří do zlaté pokladnice kytarové hry).
Nikdy jsem nepochopil, proč byl Relayer tak přehlížen. Vždyť hned úvodní The Gates Of Delirium je přímo ukázkou hudebního inferna a ambrózie v jednom. Vždy když novým posluchačům tuto skladbu pouštím, upozorním je na střed kompozice, že tak by možná v hudební podobě mohlo znít Dantovo peklo – prostě Zanechte všech nadějí a ono to funguje!
Technickou ukázkou kompozice a sehranosti na hranici hratelnosti je následná Sound Chaser s již zmíněnou Steveho kadencí uprostřed. Ty unisona Chrise a Steveho jsou jak z jiného světa. Kapela šlape jak švýcarské hodiny z následného Montreux. Nádherně to ukazují i na živém Live At QPR, kde celý Relayer hrají i se změnou a posunem tempa, který si Yes v sóle Sound Chaser napsali. No prostě jsem valil bulvy. To be over je tak trochu baladický epos s country uvolněním a uzavírá celé album.
Je s podivem, jaký osud Relayer čekal. To že se setkal s rozporuplným ohlasem v Yes diskografii je pochopitelné (někteří z mých známých se ho bojí jako něco, na co ještě nejsou vyzrálí, ostatní a mezi ně patřím i já, ho považují za skvost), ale ač je to výsostná deska, byl vždy hodnocen daleko méně než takový Going For The One a klasické Yes desky. Nakonec i samotní Yes opomíjejí koncertně toto období – škoda, jaká škoda.
A tak na závěr můj nekritický verdikt – jak by řekl klasik: jde o dílo veskrze dokonalé, prodchnuté vnuknutím věčnosti, avšak nepochopeno marnivou přítomností času.
Jak bych řekl já (a zde se ať se laskavý čtenář neurazí, následná věta je věnována spíše odpůrcům tohoto „šedého démantu“ neb bílou mají předplacenou Beatles): jestli Yes prostě opět nehodili perly sviním…..
Hodnocení: Bohužel jenom 5, ale že je hvězdné nebe nade mnou, přidal bych z něj i další.

Hodnocení: 5/5

squire

Jiří Černý, doyen české hudební publicistiky kdysi o tomto albu řekl, že je „poměrně dobré, leč poněkud akademické.“ Nu, pokud je tomu tak, pak vivat academia, vivat profesores!
Mám tuhle desku převelmi rád, dokonce bych řekl, že je to jedna z těch mála, která by aspirovala na správnou odpověď v testíku „Kterou desku byste si vzal na pustý ostrov?“ Proto taky následující recenze nebude z těch nestranných a korektně objektivních.. Ale co, v případě Yes a jejich Relayer nechť jde objektivita stranou, tohle album je nad nějakou tu paní Objektivní vysoce povzneseno!
Nemohu si pomoci, ale Relayer tvoří jakýsi závěr tetralogie, takový Soumrak Bohů z Wagnerova Prstenu Nibelungova (byť s vědomím, že po soumraku přichází opět svítání). Yes se zde dostávají na vrchol svého skladatelství i hráčství. Jako by věděli, že výš už to nepůjde, jako by cítili, že doba přející jejich hudbě se začíná naklánět jako paluba Titaniku…
Rozložení skladeb na první pohled kopíruje úspěšný model Close. Jedna dlouhá skladba na první straně a na druhé nejdřív poněkud kratší suita a úplně na závěr taková skoro obyčejná písnička. Ovšem opravdu jen na první pohled.
Brány deliria – naprosto dokonalá (odtud ten zmiňovaný akademismus?) artrocková skladba, ovšem především v druhé části nabitá energií, o kterou se v následujících několika letech budou snažit Sex Pistols, Clash a ostatní punkeři – ze zoufalství si raději budou zapichovat sichrajcky do obočí:-). Avšak Brzy, brzičko (Soon…) toho nechají.
Sound Chaser – Lovec zvuků? Drnkavá, zobavě a klofavě překotná nádhera Steveovy kytary, adorace basy na virtuosní sólový nástroj, bicí jako z hlubin zemského jádra, nenápadné a přitom tak nápadité klávesy pianisty s velkým nosem a střídmý zpěv archandělův. K nepopsání, k neoposlouchání a k neuvěření.
A závěr – melancholické Je po všem, je konec. Jako by těch pět chlapíků tušilo, že čas KŘEHKÉHO balancování NA ÚTESECH i brázdění MOŘSKÝCH DEN je u konce, že přijdou jiní bardi a jim se náhle dostane posměšného označení dinosauři. Ano, budou se snažit BÝT PRVNÍ, budou nabízet svým posluchačům RAYČATA, vše se bude zdát být DRAMATICKÉ, budou GENEROVAT ČÍSLA, SPOJOVAT se, HOVOŘIT, OTEVÍRAT OČI a hledat KLÍČE k různým žebříčkům i ŽEBŘÍKŮM, a to vše bude VĚTŠÍ a mohutnější než dřív, ale čas se zkrátka nezastaví, čas plyne.
Jedna etapa příběhu nazvaného Yes touto deskou končí, etapa pravděpodobněji nejslavnější. Ale končí důstojně, bez zbytečné pompy ovšem s opravdovou parádou!
Je to krásné album, asi nejkrásnější, co znám.
Takže hvězdičky? Všechny!

Hodnocení: 5/5

Stev

Po tom podivném roce, kdy na svět přišly Tales, na tom Yes nebyly zrovna nejlépe. Rick Wakeman po turné odešel z kapely, velmi nespokojen s albem. Kapele nevyšel pokus dohodit na jeho místo Vangelise. Yes se obrátili na švýcerského klávesáka jménem Patrick Moraz a natočili jejich asi nejhůř přístupné, avšak i potom všem neuvěřitelné album Relayer, podle mého názoru dosti nedoceněné.
Právě Moraz se stal jedním z hlavních klíčů k nevšednímu úspěchu. Klasicky vyučený, extrémně talentovaný klávesista, který měl pouze zaplnit místo Wakemana se stal naprostou individualitou a troufám si tvrdit že Rickovu tak skvělou práci lehce zastiňuje, mám pocit že když jej Wakeman slyšel, musel jenom zírat. Morazova práce je technicky na stejné, nejvyšší úrovni. Moraz ale má svůj jedinečný styl, nekopírující maestra Wakemana, je více avantgardní, jazzový, neuvěřitelně působivý a nepopsatelný stejně jako jeho rejstříky zvuků, dodávající albu jakousi „barvu“.
Na první poslech tahle deska většinou nikomu nic neříká, ale po dalších a dalších, kdy se do tajů muziky více a více zavrtáváte, zjístíte co je to za zač, jeden z nejskrytěších hudebních pokladů, který spatřil světlo světa. Je ve stylu CTTE, dvacetiminutovka a dvě desetimnutovky. Chybí tomu ale právě ta relativně jednodušší přístupnost, třeba jako u CTTE. Připadá mi že zde album je provedené s velkým nadhledem, kterému nechybí ani humor. Deska se vyznačuje dalšími dvěma zajímavými obrovskými plus. Howeova často nevšedně agresivní, vynikající elektrická kytara, tvořící dokonalou souhru s Morazovými klávesami a mellotrony. Za druhé je to Alan White, jehož bicí, údery činelů, náhlé změny jsou nejprogresivnější a asi bezkonkurenčně nejlepší za celou jeho kariéru v Yes. Pan Bruford musel taky koukat. O zbývajících členech Jonovi a Chrisovi nelze opět jinak než v superlativech, své hranice a obzory posunuli i oni dva.
Jako námět velkolepé první skladby posloužil román Tolstého Vojna a Mír, ze kterého byl Anderson naprosto unešen, a prakticky už přišel s hotovým dílem, který měli muzikanti vyšperkovat, dát mu náležitou podobu. Vystoupila z toho nakonec nejmonumentálnější, nejmocnější, nejdelší skladba Yes, The Gates of Delirium. Přes 22 minut brilantní muziky. Někde do 15-ti minut jede převážně v úžasných změnách, člověka nenechá vůbec vydechnout, části, které svoji dokonalou představivostí muziky do textů vás vtáhnou chvílema opravdu někde tam doprostřed bitvy – bitvy také mezi jednotlivými hráči, každý z nich disponuje jedinečným arzenálem. To vše dokud hudba nedospěje k samotnému deliriu, do části Soon, kde se ocitnete někde tam na hranicích onoho světa na pomezí chápání a vnímání, pryč od všeho, daleko v hlubinách. Anderson v jeho nejlepším..tohle dokáže jen on, navíc podpořen především širými plochami Howeova steelu a keyboardy Moraze, utvářející neskutečně uvolněnou, melancholickou, překrásnou náladu. Jak si tak plujete tím stavem mezi dvěma světy, skladba finišuje pravděpodobně v nejparádnější závěr, co jsem kdy slyšel, závěrečné akordy jsou...naprosto nepopsatelné, nadsmyslové.
To ale není zdaleka vše, obrovské dobrodružství pokračuje jejich opět techincky nepochopitenou, naprosto bizarní Sound Chaser. Muzikantský vrchol kapely, zde si dovolili dost. Začíná se Morazovým ultrarychlým elektrickým piánem. Basa je přesná s bicími a v tom nejroztodivnějším rytmu na tisícínu seknudy. To co tam Squire hraje jsou snad čtyřiašedesátiny. Přesto to zní opět pevně, neochvějně a melodicky. Nastoupí Anderson a improvizace Stevea klasicky znějící, ale na elektriku a velmi ostře. Pokračuje proměňující se atmosféra skladby z poklidu až do běsnění. Zakončení je šíleným, řekl bych až magickými, rituálními skřeky a capella - „ča-ča-čá-ča-ča“.
Třetí kus, klenot, který se jmenuje příznačně To Be Over. Je to pohlazení na závěr. Skladba, jejímž ekvivalentem by mohla být And You And I, avšak zde nečekejte žádné drama. Rozezvučí se nádherné zvuky Morazova syntetizéru a kytary Howe, poté rozkošný zvuk sitáru a zvonkohry, elektrické piánko, pohodová rytmika. Poté zasněný Jon, a začátek „We go sailing down the calming streams..“ Uklidňující proud muziky, jako pohled na padající kapky v horském potůčku. Úžasné ředstavení pokračuje. Je tu znatelná dost nostalgie a přitom největší pohoda a noblesa, v závěru je těžké se ubránit slzám.
Úchvatný výlet do hlubin muziky je opět u konce. Chce to jen otevřenou duši a vnímat. Většina lidí tohle nikdy nepochopí, ale naprosto sobecky přiznávám, že je to asi dobře.
Avantgarda u Yes na vrcholu. Je možná škoda že Moraz nezůstal déle. Zde končí jejich raná, vrcholná etapa, ta nejvýznačnější, kdy se stali Yes tvůrci muziky zvané progresivní rock. Blyštivý diamant mezi alby Yes a progresivní muzikou. Geddy Lee z Rush sám kdysi řekl, že kdyby si měl vybrat muziku, kterou by si vzal s sebou na opuštěný ostrov, byl by to právě Relayer. Asi bych to tak taky udělal. Hudba, kdy se Yes zjevily naprosto nové nepoznané horizonty, jejichž šíře nikdy předtím ani potom nedosáhli. Je tu pořád mraky věcí, co objevovat. Relayer je jedno z nejpozoruhodnějších, nejrozmantiějších alb všech dob, společně s CTTE asi nejlepší od YES, těžko se to srovnává. Jen velká škoda, že se asi těchto skladeb nikdy nedočkáme v živé podobě, ale kdoví.

Hodnocení: 5/5

TomKas (CD Rhino)

V roce 1974 opustil Yes Rick Wakeman a kapela si za něj musela rychle hledat náhradu. Jeho post za klávesovými nástroji zaujal rodák ze Švýcarska, Patrick Moraz a nutno podotknout, že ačkoli jeho styl hry se od Wakemanovy lišil, zapadl mezi ostatní členy tak, jako by s nimi hrál dlouhou dobu předtím. Skupina v této době vydává vynikající album Relayer složené ze tří skladeb.
Hned úvodní rozsáhlá a výpravná The Gates Of Delirium čerpala inspiraci z románu Lva Nikolajeviče Tolstoje Vojna a mír. Nejen zde měl Patrick Moraz možnost ukázat, že není pouhou záplatou za Ricka Wakemana, ale hráč s neuvěřitelnou invencí. Jeho klávesové rify uprostřed skladby evokují bojovou vřavu a posluchač se ocitá přímo uprostřed bitevního pole. Celá skladba má svůj vlastní strhující děj. I zde platí to stále dokola opakované, že hráčské výkony všech členů skupiny jsou excelentní a neopakovatelné. Z původního poklidného začátku se Brány deliria překlápí do výše zmíněné dramatické bitvy. Melodické party a tempo se zde rychle střídají a balancují na pomezí psychedelie. Docela chápu, že méně erudovaný posluchač má zde tendenci skladbu přeskočit nebo dokonce vypnout přehrávač.
I po několikerém poslechu jsem se musel notně přemáhat abych se touto částí skladby prokousal dál. Bitva vrcholí a válečná vřava, pokřiky, zmatek chaos a vše, co s sebou tahle válka nese se postupně rozplývá a mění ve smutek a zároveň novou naději. Naději v to, že bude zase lépe. Alespoň takto ke mně Jon Anderson promlouvá v části nazvané Soon jež je finálním vyvrcholením skladby. Je to natolik emotivní part, že i po opakovaném poslechu vhání slzy do očí. Steveho steel společně s Jonovým andělským a nebeských hlasem léčí duši a dává nám možnost zapomenout na to zlé co s sebou válka a utrpení přináší a vede nás z temnoty za světlem.
Druhou skladbou na desce je Sound Chaser. Já osobně ji vnímám jako prezentaci Yes samotných.Téměř každý z hráčů se zde představuje svým sólem. Ať je to technicky precizní nástup bicích Alana Whitea v úvodu skladby, kytarové sólo Steve Howea, úžasné klávesy Patricka Moraze nebo Squierova nespoutaná a nezkrotná basová kytara, která si to rázuje v dynamicky proměnlivém rytmu skladby. Dohnat zvuk je opravdu složitá věc. Když už jej téměř máte, zpomalí a vy jej předběhnete nebo naopak ještě zrychlí a vy máte co dělat, abyste jej dohnali.. Takhle nějak se odvíjí i samotná skladba. Náhlé stoprocentně synchronizované rytmické změny všech nástrojů dávají Sound Chaser jedinečné kouzlo.V honičce za zvukem není moc možností, kdy si odpočinout. Yes vám k tomu zde prostě nedají příležitost.
Jestliže jste unaveni z předchozího honu zvuku, pak právě u následující, na albu poslední skladbě máte jedinečnou příležitost si odpočinout. To Be Over je přenádherná, melodická skladba. Nebojím se ji dokonce označit jako geniální. Ačkoli jsou pod ní podepsáni všichni členové Yes, jasně zde dominuje Steve Howe. Jeho kytarové rify jsou vrstveny fantastickým způsobem. U většiny skladeb Yes se sám přistihnu, že si v duchu říkám: „Tohle bych ještě jednou zopakoval a tohle zase ubral a už by se tomu nedalo vůbec nic vytknout.“ To však není případ To Be Over. Je to skladba, která v sobě snoubí nádhernou melodii s bezchybnými vokály a naprosto perfektní nástrojové aranžmá (nejen nástrojové ovšem :o)).
Mohu ji poslouchat neustále dokola a nikdy mě neomrzí. Po jejím skončení si vždy postesknu, že těch 9 minut uteče strašně rychle – ono to vlastně platí pro celé album.
Grafickou stránku desky nevytvořil opět nikdo jiný, než Roger Dean. A opět budu nosit dříví do lesa – k desce padne jako ulitá a podmalovává její atmosféru.
Jako náruživý posluchač jsem si nemohl nechat tohle album ujít v reedici Rhino a tak ostatně jako u všech jeho desek jsou i na Relayeru obvyklé bonusy.
Prvním je Soon – závěr kompozice The Gates Of Delirium v jeho singlové verzi.
Druhou je Sound Chaser opět v singlové verzi. Oproti klasické albové verzi se jedná o instrumentální skladbu znatelně zkrácenou.
The Gates Of Delirium (Studion Run Through) nám zase dává možnost porovnat finální verzi skladby na desce s verzí, kterou Yes ještě pilovali do konečné fáze. Celkově mi přijde taková plochá (hlavně zpěvem), ale jak jsem již několikrát psal, pro fanouška kapely je to cenný úlovek v jeho diskografii.
Album hodnotím nejvyšším počtem hvězdiček. Zaznamenává další významný moment tvorby Yes a mému srdci je to jedna z desek vůbec nejbližších.

Hodnocení: 5/5

Závěrečné shrnutí [Antony]

Takže vážení hodnotitelé, konstatuji, že Relayer nenechal nikoho z nás chladným. Musím říci, že zaznělo mnoho euforických slov, nespoutané projevy otevřených emocí, nejvíce, co jsem u našich recenzí kdy zaznamenal. Nejenže je tohle album pro mnoho sem píšících posluchačů tím nejlepším od Yes, ale často je hodnoceno jako nejoblíbenější LP vůbec. Vyzdvihujeme je jako album, které neomrzí, album na pustý ostrov, jako avantgardní klenot. Ano, prakticky všichni je hodnotíme jako docela pěknou šílenost, zvláště první dvě skladby, ale všichni jsme si dobře všimli jak krásně všechny ty úlety pracují ve prospěch celkového dojmu z desky.

Panuje shoda nad přínosem pana Moraze, nad jeho hráčskou individualitou, svébytností, technikou a především dokonalým souzněním se zbytkem kapely. Opět oceňujeme výkony všech zůčastněných hudebníků, naše projevy nadšení jsou s každým dalším albem stále silnější. Také nechybí chvála práce Rogeara Deana, pro většinu recenzentů jde o dokonalou korespondenci mezi obrazem a zvukem.

I ten konec zlatých časů progresivního rocku jsme komentovali a vycítili, řekl bych že se v hodnocení role Relayer v albové diskografii Yes vezeme všichni na skoro stejné vlně. Průměrné hodnocení alba je téměř absolutní, což považuji při jeho avangardnosti a jazzovosti za neočekávaný úspěch. Sice jsme na to u Yes nebyli zvyklí, ale vnímáme to pozitivně. Ačkoli si místy posteskneme nad jeho pozapomenutostí, je vidět, že jsme si jako lidé věci znalí, tuto perlu opravdu unikout nenechali. Takže se nám nakonec Relayer vyloupl jako druhé nejlépe hodnocené album Yes, hned po Close To The Edge, s nímž jsme jej také mnozí srovnávali

Diskuse byla jednak čistě technická na témata metalofonů a fadeoutů, a jednak na téma stopáže vlastní skladby. V podstatě se dá říci, že jsme album vzali jako dokonale ohodnocené a bavili se spíše jen tak. Nic zásadního. Vůbec je zajímavé, jak se diskuse často přelévá z jedné oblasti do druhé, často s původní nesouvisející, o to více vyúsťující v přínosné názory. Prostě Relayer byl velmi inspirativní.