GOING FOR THE ONE
Atlantic 7.7.1977

Jon Anderson - zpěv, harfa
Steve Howe - kytary, zpěv
Chris Squire - baskytara, zpěv
Alan White - bicí
Rick Wakeman - klávesy, kostelní varhany

1. Going For The One [5:32] (Jon Anderson)
2. Turn Of The Century [7:55] (Jon Anderson/Steve Howe/Alan White)
3. Parallels [5:58] (Chris Squire)
4. Wonderous Stories [3:50] (Jon Anderson)
5. Awaken [15:38] (Jon Anderson/Steve Howe)

Bonusy (Rhino 2003):
6. Montreux's Theme [2:38] (Jon Anderson/Chris Squire/Jon Anderson/Alan White)
7. Vevey (revisited) [4:46] (Jon Anderson/Rick Wakeman)
8. Amazing Grace [2:36] (trad. arr. Chris Squire)
9. Going for The One (rehearsal) [5:10]  (Jon Anderson) previously unissued
10. Parallels (rehearsal) [6:21] previously unissued
11. Turn Of The Century (rehearsal) [6:58] previously unissued
12. Eastern Number (early version of Awaken) [12:16] previously unissued

6, 7, 8 - poprvé vydáno v roce 1991 na výběru Yesyears

Produkce: Yes
Obal: Hipgnosis

Hodnocení:
Antony 3/5
Guitarist 5/5
Olias 5/5
Pegas 4/5
PJG 4/5
squire 5/5
Stev 4/5
TomKas 5/5
Vaklaf 5/5

Průměr: 4,44

Závěrečné shrnutí

Antony (CD Atlantic / EastWest Japan, AMCY-6283, HDCD, vydáno 20.6.2001)

První setkání s Going For The One proběhlo, když jsem o něm před přibližně dvaceti léty dostal informaci od jednoho z mála lidí ve svém okolí, co tuto hudbu poslouchali. Dotyčný pán mně tehdy přesvědčoval, velmi sugestivně, že právě tento titul je v Yes diskografii nejlepší, že je to jejich vrcholné a zásadní dílo. Byla to krásná doba, ještě jsem lidem všechno věřil, jiných informací se nedostávalo, o poslechu nemluvě. Proto jsem, hudebními znalostmi příliš neoplývaje a souvislosti neznaje, v sobě následující roky nosil představu o Going For The One jakožto o nedostižné perle, jíž nesahají jiné opusy skupiny Yes ani po kolena. Pro tato velká očekávání jsem k poslechu, který přišel asi o tři roky později, přistupoval s pocitem hudebního svátku. No, nekonalo se nic jiného, než velké zklamání a rozčarování. Tehdy jsem to ještě omlouval nedostatkem proniknutí do hloubky jistě vynikajícího díla a své neschopnosti ocenit na první poslech hodnotu v něm ukrytou. Avšak známý fenomén, kdy se album na první poslech zatracované, postupně rozvine v plné kráse a vystoupá na soukromý Olymp oblíbenosti, se v tomto případě ne a ne dostavit.

Dnes, kdy znám tvorbu Yes kompletně a vlastní Going For The One jsem slyšel snad třicetkrát, navíc během posledního týdne pro účely této recenze opětovně desetkrát velmi soustředěně, se nemění vůbec nic. A pokud, tak spíše k horšímu. V porovnání s čímkoli, co nese hrdý název Yes, soudím, že jde o jedno ze tří jejich nejméně povedených alb. Už dávno nečekám od poslechu něco mimořádného, spíš si vždy jen říkám jestli se konečně vytratí ten pocit nepříjemna a chladu, který při jeho poslechu mám. Či zda objevím něco, co jsem dosud přeslechl, co mi stále uniká. Tyto naděje jsou však marné. Celý výtvor mi přijde, jako by se Yes dali po dlouhé pauze zase dohromady, ale naprosto ztratili kontinuitu hudebního vývoje a úplně zmátli vlastní povědomí o tom, co to vlastně Yes jsou, jakou mají uměleckou tvář. A jakoby se museli znovu učit a hledat sami sebe, přičemž tento první pokus byl střelou mimo cíl. Pravda, v roce 1977 to nikdo z náročnější rockerů neměl lehké a nepochybně svoji roli sehrála i situace na trhu. Jenže, ta situace nebyla nikdy kdovíjaká, ať už si 70. léta (tedy jejich začátek) lakujeme na růžovo jak chceme.

Going postrádá eleganci následujících děl Yes, kde se s tlakem showbusinessu vyrovnali s grácií mistrů. Co mi konkrétně nejvíc vadí? Absence hudebních nápadů, jednotlivé skladby tvoří jeden až dva jednoduché motivy, jejich rozvíjení v průběhu skladby je pak dosti schematická a monotónní. Obtěžující a zdlouhavé opakování stejných figur se na mně vyzývavě šklebí průhledným záměrem o co největší hitovost a chytlavost, ovšem je to služba medvědí. Dalším do uší bijícím nedostatkem je naprostá absence basové linky. Tedy někdo tam na tu baskytaru brnká, ale tohle že je Squire? Jeho part je tak nenápaditý, že je vlastně jen dobře, že celkový mix je postaven na vyšších středech, basy suverénně ignorujíc. Další zrada - neustále kvílení Wakemanových kláves. Jeho vklad zde hodnotím vyloženě negativně, může za většinu otravného dojmu, který z alba mám. Anderson snad v nějaké bláhové naději, že tím něčemu pomůže, nebo že se to tak teď má dělat, má většinu vokálů utopených ve zbytečném echu, nebo (alespoň mám ten pocit) v nasamplované znásobené pěvecké lince. A strašně piští, úplně se vytratila jeho schopnost s hlasem barevně pracovat. Nasadí vysokofrekvenční syntetickou polohu a drží se jí většinu alba. Výjimku tvoří Turn Of The Century, kde je náhle sametově měkký, nelze si nevybavit jeho pop-newageový projekt s Vangelisem, takže opět nic, co by mně fascinovalo.

Vlastní vyznění alba je takové, že se daly dohromady pozůstatky ze šuplíků Wakemanovy a Andersonovy sólové tvorby, ve studiu se to obdařilo haly a dalšími efekty, kolovrátkově se zdůraznila jedna melodická linka - však on to posluchač ocení. Snaha o chytlavé pasáže Yes slyšitelně nesedí, nejde to z nich, je to naroubovaný studiový záměr. Bicí a basa jsou na úrovni bezejmenných studiových námezdných sil, které si odbrnkají a odbouchají jen to své nejnutnější. Howe se na kytaru docela snaží, jenže jej opět zrazuje zvuk a mix - je únavný a nepříjemně pichlavý. Ducha Yes zde nacházím pomálu. Vždycky, když slyším první skladbu, říkám si - nic moc, ale brzy skončí a třeba ty další budou lepší. Nejsou a když se na konci desky ohlédnu, zjišťuji, že ta úvodní a současně titulní skladba je jako jediná živá a má alespoň trochu jiskru. Následující je, jak jsem již zmínil, klon Jon & Vangelis. Paralles zní jako horší průměr z Wakemanových sólo projektů. Wonderous Stories je až příliš slyšitelná snaha o působivě houpavý song, co si má posluchače ochočit. To se ovšem Yes povedlo na předchozích albech mnohokrát o několik tříd lépe, zde je to jen plácnutí do vody. A Awaken? Chlapci chtěli udělat delší skladbu. Co na tom, že hudební nápad je skrovný a vydá tak na tři až čtyři minuty. Ty budeš, Ricku, ťukat prstíkem do stejné klávesy vícekrát, doplníme to studiovou vycpávkou, elektronickou omáčkou a hned tu bude plocha. Ehm, plocha tu tedy je. Plocha zvuků a obtížně stravitelných tónů. Místy nudné, místy únavné, místy nepříjemné. Ano a mám-li hodnotit celé album, místy i zdařilé. Ale s Yes, a jejich poctivě propracovaným a v promyšlené rafinovanosti uhrančivým dosavadním dílem, to má společného jen pramálo. Není tu skladba, kterou bych si s chutí pustil znovu, naopak po konci alba s úlevou CD vracím zpět do poličky mezi ostatní. S tím, že to zase někdy zkusím.

Musím také zmínit obal. Ten ve svém velkém a přitom prázdném formátu nechtěně doplňuje moje slova. Je v něm zřetelná absence něčeho lidského a hřejivého, je to strohý a hrubě stísňující modernistický motiv. Chlad, prázdno, nevlídno - člověk tu nic nezmůže. Stejně jako hudba takto mrazivě a odtažitě provedená.

Ještě poznámka k mému bodovému hodnocení. Tři hvězdičky znamenají pořád dobré album a moje předchozí řádky takto zřejmě nevyznívají. Tedy dodám, že jsem zvážil tři klady. Je to album stále velmi poslechuhodné a ze své sbírky bych se ho nikdy nevzdal. Je to hudba v rámci roku 1977 velmi slušná. A občas se dá ta jeho studenost a upištěnost vydržet. Prostě jsou to Yes.

Hodnocení: 3/5

Guitarist (CD Atlantic 1977, 7567-82670-2)

Album Going For The One vzniká v době, kdy se uši nastupující rockové generace obracejí k zcela jiným žánrům a art rock se dostává do jejich stínu. Přesto je Going For The One dílem, které svými hudebními postupu navazují na předešlou tvorbu a rozhodně není smutnou popelkou mezi yesalby.
Rockenrolovým rytmem strhující začátek skladby Going For The One je rozvíjen v tom nejlepším a poklonu zasluhujícím rytmu. Přímo cítím tu energii, která se nese touto skladbou. Jisté zklidnění přináší éterická Turn Of The Century. Celá je postavená především na Andersonově hlasu a akustické kytaře s jemnými dozvuky varhan navrátivce Ricka Wakemana. Tak jak skladba plyne a přidávají se všechny ty perkuse a zvonečky je iluze cestování v mezičasu dokonalá. Howe dělá maximum, všichni se snaží, ale Howe je zde perfektní. S mohutným zvukem varhan se dostáváme k třetí skladbě s názvem Parallels. Varhany jsou zde vodítkem vedoucím nás jako zlatá nit celou písní. Místy snad trochu vyumělkované a dle mého názoru také zbytečně nastavované. Wonderous Stories je skladba, kterou prostě miluji. Spíše taková písnička v artrockovém podání, kde se snoubí hráčská virtuozita s fantastickou zpěvností, melodie má energii, nápaditost, náladu. Je to vlastně hlavní důvod. Proč mám tuhle desku rád. Je však čas probudit se. Není čas snít, přichází art rockový poklad. Vynořuje se jako bludný holanďan přímo před mýma ušima a vytváří nádherné kresby před mýma očima. Tak přikován ke svému křeslu poslouchám a slyším, jak se ve vlnách valí přímo na mne, pohlcuje mě, nechává mne vstoupit na palubu. Jen těžko se vystupuji na břeh. Awaken prostě jen umocňuje vynikající zážitek z tohoto alba.
Album Going For The One je důkazem, že Yes neztrácejí ten zdravý rockový tah a tak i přesto, že hudební svět se začíná od art rocku odvracet, patří toto album mezi velmi dobré a stále dobře poslouchatelné.

Hodnocení: 5/5

Pegas (CD Rhino/Elektra 2003, 8122-73793-2)

Po Relayer trvalo čekání na nové album Yes nezvykle dlouho, dostalo název Going For The One a objevilo se až v roce 1977. První, co asi upoutá pozornost každého fanouška, je obal - postava nahého muže proti do výšky se tyčícím mrakodrapům (nebo co to je). Jedná se o výtvor společnosti Hipgnosis, zřejmě nejvíce proslavené obaly k deskám Pink Floyd a pouze Deanovo logo napovídá, co očekávat uvnitř. Důležitým faktem je rovněž návrat Ricka Wakemana za klávesy.
Po dosavadní posluchačsky stoupající náročnosti a jistému megalomanství se nahrávka ubírá směrem k „jednoduššímu“ písničkovému pojetí, ale podle mě to vůbec nevadí. Z nového materiálu je znát uvolnění a pohoda, která patrně panovala při nahrávání a příkladem může být hned titulní svižná pecka (a koncertní jistota) Going For The One. Hned dochází také k ujištění, že tohle jsou stále ti staří známí Yes a nic nechybí. Jenom celkový zvuk (nevím, zda šlo o záměr) je posunutý o stupínek výše. Protikladem je velmi klidná a spíše akustická skladba Turn Of The Century, která mi k srdci přirostla teprve nedávno, ale přestože v sobě obsahuje nějaké kouzlo, stále si myslím, že by neškodilo její zkrácení.
Parallels je celkem jednoduchá písnička a nejvíc ji obzvláštňují skutečné kostelní varhany. Drobné vylepšení by možná pomohlo, hlavně přirozenější začlenění právě těch varhan a ne jen opakující se tóny... ale i tak se mi líbí. Čtvrtá v pořadí je hříčka Wonderous Stories, kterou jsem si opravdu zamiloval a to ještě v době, kdy jsem zbytek alba neznal. I malá plocha stačí k tomu, aby z ní Yes dokázali vyčarovat nádheru, tady navíc přímo pohádkovou.
A jsme u závěrečné skladby Awaken. Tohle je jediná delší věc na albu, přesto krásně navazuje na ty předchozí a patří přímo do kategorie těch nejlepších eposů Yes. Něco přes čtvrt hodiny není tedy u této muziky zas tak dlouhá doba a navíc se z počátku Awaken netváří jako nějaká bomba, ale stačí kompletní poslech a... veškerá snaha o popis je, jako už tolikrát, naprosto zbytečná, protě to musí zažít každý sám. Když se to totiž rozjede a přidají se opět varhany, které tu už jsou přímo úchvatné, začnete si to stále více užívat a libovat si, jak je to hezké... a potom jenom cinkání a brnkání na harfu, varhany v hlavní roli.. nemám slov. Zařazení na konec desky je geniální, protože jakákoliv následující skladba by byla zcela zastíněna. Takhle se dostaví klid na pomalé procitnutí do reality...
Někomu může Going For The One vadit pro svou otevřenost širší posluchačské obci, ale znovu musím zopakovat, že já v tom problém nevidím a přes hitovost některých písní (ostatně takové u Yes nechyběly nikdy) jde o silný materiál, který se za známku Yes nemusí vůbec stydět, jak by se mohlo zdát z obalu. Pět bodů nemohu dát, ale čtyři a kousek úplně bez váhání.

Bonusy:
Remasterované vydání z roku 2003 je opět rozšířeno o bonusy: Montreux's Theme, Vevey a Amazing Grace jsou známé z kompilace Yesyears, ale vzhledem k mému vztahu k podobným výběrům jejich přítomnost potěší, i když na řadové album by se asi nehodily (na druhou stranu, vzpomeňme na Fragile). Zbývající čtyři jsou sice dosud nevydané, ale v tomto případě to je spíše lákadlo na fanoušky, všechno jsou albové písně v prvotních verzích ze zkoušky a za pozornost stojí pro srovnání snad jen Eastern Number, z které se vyklubala Awaken. Dále jsou v bookletu texty písní a fotky, krátké povídání o albu a LP desku připomínající rozkládací obal, který přináší ještě více mrakodrapů ;-)

Hodnocení: 4/5

PJG (CD, Rhino R2 73793)

Hned na úvod musím říct, že album Going For The One nemá pro mne takovou hodnotu jako alba předchozí, ale jeho cena neustále každým poslechem roste. Nevím, co mi na něm vadí, jestli je to zvuk který je jaksi neurčitý a přebíjející nebo obal, který prostě není Deanovský (zde se projevuje autorova konzervativnost – chápu, že i Yes prostě chtěli změnu). Nevím, prostě stále nevím, ale nějaký kousek je stále od dokonalosti počinů předešlých a bude hůř…
Hned u první skladby se zastavím u zvuku, musím se o něm zmínit, neboť zde není taková nástrojová barevnost, na jakou jsme byli zvyklí. Především Rick nás zanedbává – nevím, ale volba neustálých varhan nebyla vždy úspěšná (jde především o nástroj chrámový a zvukově jedinečný a monumentální, ne vždy se pojí se zvukem kapely – Parallels – i když k Awaken prostě patří). Kde je ten báječný minimoog, moogmodular, polymoog, fender rhodes piano, Mellotron, Hammond a podobné barevné věcičky – to je to, co mi zde chybí. Je pravda byly přidány perkuse a ostatní se také drží (pan Howe nezklamal, Jon si přivedl na pomoc malou harfu, Chris tříkrkou basu) ale přeci, určitá barevná jednoduchost mi zde trošku vadí.
Klenot tohoto alba je pro mne druhá Turn Of The Century – balada balad. Zde přímo mistrovskou úlohu sehrál Steve Howe, kdyby už nic nikdy nenatočil, pak to na kytarový trůn stačí a ne jen art rockový. Kombinace klasické a elektrické kytary, která ač neustále hraje sólo je v podstatě doprovodem. To je učebnicový příklad Howeova „povýšení sóla na doprovod“. Slyšeli jste někdy něco takového – já ještě ne – a velmi zato děkuji, pane Howe.
Parallels není špatná skladba, ale platí o ní to, co jsem zmínil v úvodu a to je nevhodnost zakomponování kostelních varhan – nemohu si pomoc, ale ten nástroj tam prostě trčí (nemyslím tím samozřejmě úvod, ten je naopak zajímavý, ale ten následný varhaní doprovod není vhodně zvolen).
Wonderous Stories, je skladba, která mi tak trochu připomíná Time And A word, je takovým uvolnění k následujícímu Awaken.
To je druhý pilíř GFTO po Turn Of The Century. Skladba má vše, na co jsme si u Yes za ta léta zvykli – silné téma, dramatičnost, uvolnění, kontrasty výstavby a barevnost. Stala se však na dlouho dobu poslední Yes „dlouhoskladbou“ – jaká škoda, vždyť to je jedna z nejdůležitějších stránek této superskupiny – kompozičnost. Ale doba už si žádala nové hrdiny a Yes se s tím museli vyrovnat. Muselo to být asi těžké období, když na každém rohu slyšeli, jak jsou nemoderní, jak jsou staří (zajímavé pojmenování pro třicátníky), jací jsou to dinosauři, prostě začínají patřit do starého železa, ale co se dá dělat, svět se chce bavit a tak zapalme Řím - vivat punk. No a Yes přišli s Awaken, jako kdyby nic nepochopili. Střed skladby je úchvatný a meditativní, zde varhany ze sv. Martina plní svůj účel na sto procent. Bravo Ricku, to je příjezd velkého krále. No a závěr? Pompéznost za kterou by se nemuseli stydět ani konkurenční Pink Floyd. Ryzí hudba. Bravo Yes.

Bonusy zde nejsou úplně zbytečné a jsou určitým doplněním. Montreux´s Theme je takovou krátkou instrumentální skladbičkou s harmonickým nádechem jazzrocku. Vevey je jakousi barokní hříčkou Jona a Ricka. Zatímco u Ricka nemám obavy, že by se jako varhaník s přehledem uživil u Jona, jakožto harfista již tak přesvědčen nejsem. Alespoň že má zlato v hrdle. Atmosféra je zajímavá a je příjemné slyšet, jak zde vržou varhany, jako by jste byli uprostřed dění. Amazing Grace je pak pro mne jakousi odpovědí na Hedrixovskou americkou hymnu akorát hranou na basu. Následující čtyři bonusy jsou jakýmsi nahlédnutím pod pokličku šéf kuchaře Yes a jeho servírovaným pokrmům, zde ještě v polosyrovém stavu. Je zajímavé, jak některé skladby měly při svém vzniku zcela odlišnou aranž, např. Turn Of The Century - ještě že v závěru zvítězila finální verze.

Co lze o tomto albu říci závěrem je to, že jde o dílo veskrze zajímavé, leč k úplné dokonalosti mu ještě snad nějaký ten střípeček chybí, ale snad časem u mne vyzraje jako prvotřídní sýr. Rozhodně mu věřím. Pro tentokrát mu však naděluji 4.

Hodnocení: 4/5

Olias (CD Atlantic 1977, 7567-82670-2)

Tohle album myslím neoddiskutovatelně patří do zlaté pokladnice artificiální rockové hudby a zároven mezi čtyři po sobě jdoucí velká díla YES. Až zde se uzavírá etapa která se započala slavným Close To The Edge. Avšak jsme o pět šest let dál a máme za sebou zásadní zlom - rok 1975. V té době už bylo jasné, že vrchol slávy artrockové hudby máme již dávno za sebou (myslím, že se za něj všeobecně považuje rok 1973) a tak k jistým změnám jednoznačně dojít muselo. Jinak by skupina byla pohřbena jako spousta jiných. To, že se YES udrželi a navíc si dokázali udržet svůj jistý kredit mělo na svědomí jistě vícero faktorů. Jistě mezi nimi byla i jistá dávka štěstí, být ve správnou dobu na správném místě a pracovat se správnými lidmi. Albu byl v tomto ohledu přisouzen i příznačný název.
Ale zpět k hudbě samotné. Going For The One nazývám albem "snovým". Je totiž velice zvláštní svým zvukem, který je jakoby zahalený v jakési mlze a šeru. Jestliže je CTTE zelené, Tales jsou modré a červené, Relayer bílý, pak Going For The One se vrací k té modré, ale ještě temnější... všude je cítit to šero. Album protkávají podivné zvuky, někde je to jakýsi šum, jinde zas vysokofrekvenční pískot... Že by to byli ty High Vibration, kterými Jon otevírá poslední skladbu?? Stále spousta otázek, spousta tajemství... a možná právě to mám na Going nejraději. Pamatuju si nádherné výlety, kdy jsem se vynořoval z inverzní mlhy do prosluněných zimních kopců a v uších jsem měl tohle album. Na to se nedá zapomenout. Bylo pro mě spásou v prozatím nejtěžším období mého života, kdy jsem na tom psychicky nebyl zrovna dobře a mělo myslím velký podíl na tom, že jsem v tomto ohledu vyzrál.
Další záhadou je mi obal desky. Vnější strana je dílem George Hardieho, Roger Dean se stáhl na nějakou dobu do ústraní a věnoval pouze logo. Slyšel jsem od někoho, že je to ten nejhorší obal co kdy viděl, mě však přijde při hlubším zamyšlení fascinující. Konfrontace nahého člověka (duše?) a vnějšího světa (mrakodrapy), to mi přesně koresponduje s tím, co jsem s albem prožil. Takže to zase zapadá.
Titulní Going For The One je velikou fusion celé kapely a parafrází na nutnost - návrat k pokudmožno písňové formě. Turn Of The Century - jedna z nejsilnějších věcí od YES, která se směle může postavit vedle And You And I, či To be Over. Parallels: Veliký experiment... Wakeman a pravé kostelní varhany, kdo další se k něčemu takovému odvážil?? A zvládnuto na jedničku. Mimochodem GftO je první album které jsem od YES slyšel a úvodní motiv Parallels byl jediný moment alba, který mě tenkrát zaujal a tak nějak mi uvízl v hlavě. Odkud potom vyvstalo to album celé?? Wonderous Stories - klasická Andersonovská vycpávka dalo by se říci, pro mě však krásné a ideální uvolnění před závěrem.
Awaken je samostatnou kapitolou a nějak vám nevím, co bych o ní pořádně napsal... Spousta obrazů které vyvolává Jon tím prapodivným textem, který mluví o jakési vyšší moci a také o samotě... Veliké všeobjímající dílo, které mě vznese i když ho uslyším po tisící a desetitisící. Takové kouzlo pro mě má málo která hudba. K málokteré vlastně k žádné skupině se nevracím tak rád jako k YES. Going For The One je tomu důkazem.
A protože mám pocit,že bude potřeba se alba zastat,dám mu...5 hvězd.

Hodnocení: 5/5

squire

A najednou byl rok 1977, všude kolem dunělo disco a chrčel punk a Yes tři roky nevydali řadové album. Jó, tři roky tehdá, to byla nějaká doba!
Nu a pak se najednou objevilo. Opět v natřikrát rozkládacím obalu a s Deanovým logem, ale to bylo asi tak všechno, co je spojovalo s těmi předchozími. A navíc ta podivná asymetrie – na první straně skoro třiadvacet minut rozprostřených do čtyřech skladeb a na druhé jen jedna patnáctiminutová. Zvláštní.
Ovšem ještě zvláštnější byl obsah. Hudba. Opět opravdová, nefalšovaná a skvělá hudba!
Úvodní titulní vypalovák – na první pohled jednoduchá pjesnička. Na druhý – tentokrát už poslech - hodně nápaditá věc. No a třetí? Klasika!
Turn of the Century – něžná, krásná věc, na níž mi vadí jen to, že se tak strašně podobá skladbám z období dua Jon and Vangelis. Já vím, tahle písnička za to nemůže, že v následujících letech byla tak trochu rozmělněna, ale dnes na přelomu let 2004 a 2005 mě prostě už tak nebaví. Je to vůči ní nespravedlivé, přiznávám.
Parallels – další vypalovák pana Squiera. Nádherný zvuk, nádherný drive, jen trochu výraznější melodii by to asi chtělo. Mám pocit, že pokud ji Yes zahrají na dalším koncertě v Praze (už aby to bylo!!!:-)), budu velmi nadšen, ale nepoznám ji.
Zázračné příběhy – no, opravdu zázračně krásné. Až nějakého hollywoodského režiséra napadne vrazit tenhle skvostík do nějakého vánočního rodinného trháku, myslím, že Rolničky se půjdou schovat.
Nu a pak vstát, přehodit desku na druhou stranu a PROBUDIT SE. Přiznávám se, že k Awaken jsem nikdy neměl takový vztah jako k suitám z předchozích alb. Trochu mně vadilo to klavírní intro, trochu onen střed s cinkáním. Zároveň se však musím taky přiznat k tomu, že to bylo spíš mou vlastní nepozorností a nesoustředěností. A možná i tím, že jsem tu skladbu poprvé slyšel někdy v roce 1990, kdy jsem nebyl tak yesovsky naladěn jako teď. Takže asi tak, pomalu se probouzím.
Původně jsem chtěl albu dát čtyři hvězdičky, opravdu Relayer mám radši. Ale když tak nad tím uvažuju – já myslím, že nelze jinak než pět.

Hodnocení: 5/5

Stev

Kratší pauza, vyvolaná hlavně sólovými ambicemi jednotlivých členů končí a v roce 1977 se Yes hlásí s v pořadí už osmým studiovým albem. To znamená pro kapelu jistý stylový, zvukový a kompoziční posun. Dlouhé eposy jsou tu nahrazeny kratšími skladbami a jednou patnáctiminutovkou na závěr. Vrací se tu Rick Wakeman ke klávesám, pro kterého se od této doby toto odbíhání a navracení stává trochu typickým. Pro Andersona časy strávené tímto albem patří mezi nejhezčí v jeho životě, jakoby si opravdu tvořili s „čistou hlavou“, rozvážněji, přístupněji. Anderson je také převážným autorem skladeb.
Otvírák patří titulní Going For The One. Svižná věc, která navozuje rock and rollovou náladu mísící se s jedinečnou Yesáckou značkou a virtuozitou. Úvodní přechod rytmů je naprosto geniální. Zajímavé je, že Howe ji po celou dobu hraje výhradně na steel.
Turn Of The Century je překrásná balada, postavená především na Andersonově hlasu a akustické kytaře. Nicméně, osobně mi přijde v závěru trochu zbytečně nastavovaná, ale to jen taková drobnost.
Squireovy Parallels jsou velmi osvěžující, charakteristický Chrisův skvělý rukopis. Podobně jako na jeho první sólovce. Především neúprosné basové riffy, náhlé výbuchy a změny, kostelní varhany, ostré tempo, spojené promakané vokály Jona a Chrise, a kytarové kudrliny Steva. Akorát taky jedna výtka, Howeova kytara, teda zejména sólo na konci se mi zdá že je takové utopené, nevýrazné.
Avšak Wonderous Stories, jo, to je něco. Řekl bych, asi nejlepší Andersonova „čtyřminutovka“, kterou napsal. Nádhera. Steve se vrací ke svému dlouho nepoužitému nástroji, k vachalie (mandolino-kytaře). Božská sóla a sjezdy Wakemana, melodie jak z nejhezčí pohádky – vrchol alba, nepopsatelně geniální.
Závěrečný epos Awaken je dle slov Andersona jeho snad největším uspokojením v hudební kariéře. Začíná jako sen, klavírní virtuózní intro, přechod do Jonových výšek. Následný motiv složený z množství různých perkusí, jejichž části nahrál každý ze členů, prostupuje dramaticky, pak optimisticky, hrátkami Stevea a Ricka až doputuje k tichu Jonovy harfy, připomínající jeho Olias Of Sunhilllow. Jo, tomu se říká radost z hudby, přímo ji na mě Yes přenášejí. V zasněných pasážích tu prokazuje svůj hudební cit Rick. Skladba se s mohutněním přehoupne do druhé desítky, kostelní varhany stupňující se do závěrečného hlavního zpívaného motivu. Ten se pomalu nese až k závěrečným sólům, po kterých se opakuje úvodní snění na začátku. Při troše štěstí se můžete vznésti k oblakům, já jsem tam jednu chvíli možná byl. Awaken, přesto jaká ohromná kompozice to je, tak přece jen ji chybí ta spontánní brilance, která mi v jednom kuse bere dech. Myslím že mírně zaostává za předešlými perlami jako je Gates Of Delirium, Close To The Edge nebo Ritual, a až tak mi k srdci nepřirostla.
Musím třeba přiznat, že z Howeovy práce tu vícekrát nejsem vždy úplně na větvi, když ji porovnám s předchozím účinkováním. Ono to je zčásti způsobené možná právě mixem a produkcí, které jsou bez Eddieho Offorda trochu jiné. Přijde mi, že zvuk místy lehce postrádá tu dynamiku a šťávu, těžko popsat, něco tomu prostě chybí.
Tak jako tak, Going For The One je výborným, znamenitým, a také veleúspěšným albem, ale v rámci hodnocení Yes na nich jeden bod ušteřím, takže za čtyři.

Hodnocení: 4/5

TomKas (CD Rhino)

Po albu Relayer se jednotliví členové Yes zaměřili na svou vlastní sólovou tvorbu avšak i nadále zůstali koncertně aktivní. Na konci roku 1976 se k nim opět vrátil Rick Wakeman, nejdříve jako host, později jako právoplatný a plnohodnotný člen skupiny.
Hudební svět začíná podléhat nové módní vlně, punku. O klasický rock již není takový zájem a skupiny, které jej od prvopočátku razily a prosazovaly se mnohdy musejí vypořádat z ne zcela horlivým přijetím hudebních společností, které vydávají zvukové nosiče.
A právě v této době Yes ve Švýcarsku nahrávají desku Going For The One. Album, které se stále nese v duchu artrocku a navazuje tak na předchozí tvorbu. Album, které má i dnes po bezmála 30 letech svou kouzelnou a neopakovatelnou atmosféru.
První vypalovačka s stejnojmenným názvem Going For The One je nabitá energií a dech beroucím tempem. Řezavé tóny Howeovy kytary, nadupaná basa Chrise Squiera, Wakemanovo piano, bicí Alana Whitea a Jonův vokál nás nenechávají na pochybách. Yes jsou tu v plné své síle a kráse. Jako by za ty dva roky „sólového odpočinku“ v sobě Yes nahromadily obrovské množství energie, jejíž náboj je v této skladbě znát snad v každém taktu.
Ještě mi v hlavě doznívají tóny první skladby a už je tu druhá. Nádherná a skvostná Turn Of The Century. Kdo si do této chvíle myslel, že rocková skladba se neobejde bez „pořádných“ bicích, toho Yes rychle vyvedou z omylu. Aranžmá, její harmonie a křehkost, s jakou nám ji zde servírují opravdu nemá obdoby. Můžete se snažit přeložit její slova, ale jak už to u téhle kapely bývá, hlavu a patu v nich nenajdete. A přesto všechno jí rozumíte a víte, o čem k vám Jon v textu promlouvá.
Parallels. Z mého pohledu je to taková sestra Hold Out Your Hand ze sólového alba Chrise Squira Fish Out Of Water. Nejspíše to bude těmi kostelními varhany, které celou skladbu otevírají a dodávají jí punc nevšednosti a určité svátečnosti.
Wonderous Stories jsou dalším krásným a křehkým dílkem. Odvíjí se v poklidném tempu po celé své délce a se zavřenýma očima se můžeme nechat unášet jejím proudem, přitom hlazeni akustickou krásou nástrojů zde znějících.
Na závěr přijde procitnutí v podobě fantastické kompozice Awaken. Svou stavbou, způsobem, jakým v ní Jon zpívá (ten je opravdu přinejmenším mystický až magický), rytmem, aranžmá ale hlavně tajemnou atmosférou je jedinečným poslechovým zážitkem. Osobně tenhle kousek považuji za hudební vrchol Yes. Chápu, že některým může přijít možná až moc vyumělkovaný a možná i nudný, ale ten, kdo se do něj opravdu zaposlouchá a pochopí, jen těžko bude zklamán. Snad nejzajímavější okamžik přijde v ústřední části skladby, kdy se v několikaminutové pasáži necháme obklopit zvuky varhanních píšťal a nebeského strunění harfy, zatímco cinkání perkusí a klidné „kolébavé“ tempo baskytary citlivě udává rytmus.
Celek vrcholí varhanním sólem doprovázeným ostatními nástroji. Těch patnáct minut Awaken uteče stejně rychle, jako celé album.

Jako bonusy jsou na albu ještě následující skladby:
Montreux’s Theme – pro ty, kteří mají doma Yesyears to není žádná novinka, nicméně musím konstatovat, že tenhle kousek se opravdu povedl. Jedná se o kratičký instrumentální part, jež má v sobě ukrytu stejnou atmosféru, jako celé album Going For The One.
Obdobné se dá napsat i o dalším bonusu Vevey (Revisited).
Amazing Grace je opět instrumentální skladba z dílny Chrise Squiera.
Going For The One (Rehearsal) je svým způsobem nečekaným poslechovým zážitkem. Jedná se o instrumentální verzi Going For The One a kdybyste mi zavázali oči a pustili byste mi tuhle věc, byl bych skoro ochoten odpřísáhnout, že jsem se přesunul v čase, sedím ve zkušebně s Yes a poslouchám jejich nový kousek, který právě nacvičují.
Turn Of The Century ukrývá další velké překvapení. Někde uprostřed skladby náhle zazní fanouškům Chrise velmi dobře známé rify z jeho sólového alba Fish Out Of Water (konkrétně Silenty Falling).
Eastern Number (Early version of Awaken) jak již podtitulek napovídá, jedná se o ranou verzi Awaken. Mohl bych ji přirovnat k hrubě otesanému kameni, ze kterého teprve začíná vznikat socha, jež po svém dokončení uchvátí každého znalce umění. Zde je úroveň hodně kolísavá, nicméně budu se opět opakovat: pro skalního fandu Yes se jedná o docela zajímavý poslechový a hlavně sběratelský materiál.

Ještě pár slov k vlastnímu obalu desky. Nelze si nevšimnout absence práce Rogera Deana, což je dle mého názoru opravdu škoda. Místo jeho surrealistických krajin je pojat hodně moderně (na svou dobu). Jedinou jeho tvůrčí stopou je klasické bublinové logo, které ani zde nemůže chybět.

Takže co říci závěrem? Going For The One považuji za výborné album Yes.
S jeho opakovaným poslechem ve mne zůstává něco jako pocit něčeho mimořádného a kouzelného. Každá deska Yes podvědomě má své kouzlo, ale v případě Going For The One je to něco magického a určitě i svátečního.
Dávám plný počet hvězdiček.

Hodnocení: 5/5

Vaklaf (reakce na Oliasovu recenzi)

Tleskám a dík. Kdybych to uměl, tak to napíšu přesně tak, jak jsi to napsal Ty.
Nemůžu si pomoci, ale právě ty takzvané zápory, které tady ostatní na GFTO vidí mne k tomuto albu přitahují a i po letech jsem z něho naprosto fascinovaný. Kompozici Awaken považuji za naprosto mistrovské dílo - sednout si do křesla nasadit sluchátka - a zasnít se. Jednou, dvakrát, třikrát...
A pak - znovu, ale se zaměřením na jednotlivé nástroje - vypreparovat si Wakemanovy varhany a být s ním o samotě v kostelní lodi, vypreparovat Andersonův hlas - nevnímat text, ale jen poslouchat, vypreparovat Howeho kytary...
K ostatní skladbám už bych se jen opakoval - jen tolik musím přiznat, že titulní Going For The One jsem začal mít vztah až po letošním koncertě skupiny v Praze - ale to je asi tím, že mne spíše táhnou hudebně "široké" skladby s výrazným podbarvením klávesami a basou - a to je tady na tomto albu dovedeno k naprosté dokonalosti
Album GFTO pro mne patří k naprosté jedničce v tvorbě této skupiny, proto kdybych mohl dal bych pět hvězdiček s hvězdičkou :-D

Hodnocení: 5/5