TORMATO
Atlantic 20.9.1978

Jon Anderson - zpěv
Steve Howe - kytary, zpěv
Chris Squire - baskytara, zpěv
Alan White - bicí
Rick Wakeman - klávesy, kostelní varhany

1. A. Future Times
    B. Rejoice [5:32] (Jon Anderson/Steve Howe/Chris Squire/Rick Wakeman/Alan White)
2. Don't Kill The Whale [7:55] (Jon Anderson)
3. Madrigal [5:58] (Jon Anderson/Rick Wakeman)
4. Release, Release [3:50] (Jon Anderson/Alan White/Chris Squire)
5. Arriving UFO [15:38] (Jon Anderson/Steve Howe/Rick Wakeman)
6. Circus Of Heaven [15:38] (Jon Anderson)
7. Onward [15:38] (Chris Squire)
8. On The Silent Wings Of Freedom [15:38] (Jon Anderson/Chris Squire)

Bonusy (Rhino 2004):
9. Abilene [2:38] (Steve Howe)
10. Money [4:46] (Jon Anderson/Chris Squire/Rick Wakeman/Alan White)
11. Picasso [2:36] (Jon Anderson) previously unissued
12. Some Are Born [5:10]  (Jon Anderson) previously unissued
13. You Can Be Saved [6:21] (Chris Squire) previously unissued
14. High [6:58] (Steve Howe) previously unissued
15. Days [12:16] (Jon Anderson) previously unissued
16. Countryside [12:16] (Jon Anderson/Steve Howe/Chris Squire/Alan White) previously unissued
17. Everybody's Song [12:16] (Jon Anderson/Steve Howe/Chris Squire/Alan White) previously unissued

Produkce: Yes
Obal: Hipgnosis

Hodnocení:
Antony 5/5
Guitarist 4/5
mdduch 3/5
Olias 5/5
Pegas 4/5
PJG 3/5
Ravil Saton -/5
squire 3/5
Stev 3/5
TomKas 3/5

Průměr:

Závěrečné shrnutí

Antony (CD Atlantic/EastWest Japan, AMCY-6284, HDCD, vydáno 20.6.2001)

Rok se s rokem sešel a Yes v tom chladném věku vydávají ve stejné sestavě další počin. A hned na úvod se nedá přeslechnout, že je vyjímečně hřejivý. Po velmi nevlídném Going For The One se mi chce zvolat - hurá, já slyším! Basa, nástroj pro tuto kapelu tak zvukotvorný, si opět vesele bublá, pan White za bicími předvádí roztodivně nádherné eskapády, Anderson zase dokazuje v plném rozsahu svoji schopnost obejmout svým hlasem, a ani práce pana kytaristy nezaostává. Jen ten narcis Wakeman se se svým plechovým bzukotem neodbytně nacpe všude a nezná míru. Zůstává otázkou nakolik je to jeho zásluha a z jaké části se na tom podepsal producent a zvukový inženýr, neboť sterilně elektronicky zní většina nahrávek té doby. Právě zvuk alba zaslouží pochvalu, patří mezi to lepší, skoro bych řekl nepoznamenané, ve srovnání s tím, co se tehdy ve studiích vytvářelo. Alespoň tedy moje japonská edice oplývá dostatkem basů, je fakt, že např. Rhino z roku 2004 jich má znatelně méně. O důvod více, proč jít do náročnějších edicí, hudba si sběratelsky poctivý přístup zaslouží.
Než se pokusím sdělit, co vlastně na Tormato slyším, předesílám, že nemám ve zvyku popisovat v recenzích alba otrocky podle jednotlivých skladeb. Jenže Tormato si svojí písničkovou osobitostí právě o tohle říká. Byly doby, kdy mi hudba na něm splývala, ale zde se uplatňuje právě poznávací vlastnost velkých děl, další a další poslechy vedou k odkrývání nezměrného bohatství, každý takt je malým zážitkem a člověk by nejradši popsal každou vteřinku. Úchvatná první skladba Future Times/Rejoice svým rytmem chytí a pohltí, ve jejích prvních třech minutách se odehrává větší hudební dobrodružství, než na celém předchozím albu. Tu první skladbu doporučuji jako terapii přehrát opakovaně třikrát po sobě, je tam vše, co od Yes chci. Mikrozměny motivické stavby, dynamické detaily, rozmáchlá vášeň umocněná a hnaná nesmlouvavým vytepávaným rytmem, nic se neztrácí, vše je zřetelné, je to důrazná a hrdá skladba. Pod pořadovým číslem dva, se nachází vlastně první hitovka skupiny, a to na etologicko velrybí (nejen) téma. Pro mně je to velmi svěží a svižná skladba, jejíž decentní a nevtíravá hitovost je naprosto přirozená a vůbec nepřekáží. Madrigal je zkrášlující výšivka, drobný ornament, co se na celé ploše alba tak nádherně vyjímá. Vypalovačka Release, Release - živá voda, čirá energie servírovaná pány mistry hudebních nástrojů. Arriving UFO mně zas vrací zpátky v čase, je plná progresivně odvážných postupů, vyhrávky ve třetí minutě bych klidně bral třeba i na Relayer. Circus Of Heaven je takový art experiment, působí na mně jako malé zastavení, kdy se mohu porozhlédnout, nadechnout, vždy je to místo jako stvořené k zamyšlení, což je při poslechu velmi důležité a přínosné. Onward - další kapitolka, příběh sám pro sebe. Začíná nenápadně, jako jedna z těch jemných a průzračných písniček, kde okouzlí především Andersonův vokál. Ovšem po té, co se ozvou dechy a smyčce a přivedou skladbu ve velmi citlivém aranžmá až k jejímu konci, je posluchač odvanut do úplně jiných sfér. Tedy, od dob Time And Word nám Yes nic takového nepřipravili a obzvlášť okamžik, kdy se z rozechvělé atmosféry vyhoupne temný tón tuby je nepopsatelně mystický. V závěrečné skladbě se necháme pohupovat na tichých křídlech volnosti a je to velkolepé zakončení jaksepatří, v nejlepším duchu Yes. Střípky hudebních motivů se přelévají sem a tam a vzniká z nich jedna z nejpůsobivějších skladeb, jejíž rázné zakončení tvoří nesmlouvavou tečku alba Tormato.
Tormato přináší několik otazníků. Název? Slovní hříčka. Obal? Další produkt z dílny Hipgnosis nám v jinotajné formě cosi předkládá, vysvětlení se mohu jenom domýšlet. Jako by Yes dávali najevo, že to jsou oni, po kom se občas tím rajčetem hodí. Že doba, okolnosti a poměry jsou pro ně utrpením. Avšak skryti za frajerskými černými brýlemi si to hrnou dál! Snad nebude tak zle, album na mně působí velmi radostně a uvolněně, obzvláště v porovnání s předchozím dílem. I další indicie naznačují, že si Yes utíkají do vlastních světů a symbolů, texty, grafické vyjádření a lokalita Yes-Tor (mato?) jsou toho důkazem. Mimochodem, podobnou myšlenku přivedli Manfred Mann Earth Band na albu Good Earth k maximu dokonalosti. V rámci recenze vyvstává další otázka. Kolik, safra, mám dát hvězdiček. Tormato vnímám veskrze pozitivně a vyloženě si vychutnávám jeho dokonalé hudební nápady a finesy. S rostoucím počtem poslechů roste i moje nadšení. Na druhou stranu zas přece jen stojí jinde než Yes klasiky z let 72-74, jenže to je vývoj a posun ke kratším kompozicím Yes zvládli mistrně. Takže jediný nedostatek je skutečnost, že klávesy místy tlačí do uší. Můj vnitřní pocit z alba dlouho osciloval přesně na hranici mezi 4 a 5 hvězdičkami, a to mně vedlo k jeho neustálému poslechu během posledních dvou týdnů a také způsobilo dlouhodobost vytváření této recenze. Ale co je rozhodující - projevuje se tu již zmíněný fenomén mimořádných děl. Po několika desítkách poslechů, v různých denních i nočních dobách a náladových rozpoloženích se nedostaví ani špetka omrzení. Naopak stále dále a více objevuji mnoho skrytých zákoutí, hudebních zátiší, do nichž se vždy rád pohroužím.
Ano podceňovaná deska, dlouho nevydaná na CD, v digitální podobě byla vydána až dlouho po ostatních albech Yes, což se projevilo u hladových fanoušků skoro až kultovní pověstí. Podivný obal, odlišný zvuk, první hit, syntezátory, ale to celé v tak ukrutně Yesovské atmosféře, prostě zase na další léta bylo vymalováno. Řekl bych, že se tu objevují melodické a kompoziční křivky, kterými nás Yes očarovávali naposledy o pět let dříve. Vůbec, poslouchat Tormato je jako přehrabovat se truhlicí plnou drahokamů, které nelze než obdivovat se zatajeným dechem. Je to svébytný hudební svět vytvořený velikány někým pohrdané, někým nepochopené Instituce Hudby Yes. Podívám-li se o čtyři roky zpět, nebo vpřed, ční tento artefakt jako osamocený a majestátní obelisk uprostřed smutné krajiny s trsy povadlé trávy pokryté šedivým prachem.
Proto 4,5 zaokrouhluji jediným možným a správným způsobem. Neboť toto album mi přineslo a stále spolehlivě přináší tolik krásných chvil, a hlavně z hlediska osobní blízkosti a otevřenosti své výpovědi se zcela vymyká působení ostatních Yes alb.

Hodnocení: 5/5

Guitarist (CD Atlantic 1978, 7567-82671-2)

Rok po albu Going For The One, které přinášelo charakteristický zvuk a stavbu skladem známou ze zlatého období skupiny, přicházejí Yes s albem Tormato. Toto album charakterizuje nový a modernější zvuk, nový pohled na hudební scénu a odklon od dlouhých kompozic. Tento krok nebyl jistě samoúčelný a byl vyvolán vnějšími vlivy, prostředím a dobou, ve kterém toto album vznikalo.
Úvodní skladba je rozdělena do dvou částí, kde Future Times (a) a Rejoice (b) tvoří jeden nedílný celek s příjemným pochodovým rytmem s pronikavým Andersenovým i skupinovým vokálem s dominancí především klávesových nástrojů a nepřehlédnutelnou basou. Příjemná promyšlená skladba. Don’t Kill The Whale jejíž pozvolně basově bobtnající začátek přechází do výborného rytmicky laděného a zvukově jímavého rockování. Velice vyvážený zvukově i nástrojově vyladěný majsterštych. Následuje Madrigal, skladba komorně laděná vhodná do ro(c)kokového sálu, jehož zdi by unesly i jiné nokturno než je toto. Je tu však realita a Realease, Realease je rytmická skladbička se samplem hučícího davu při Alanově mikrosólu a kytarového nástupu Howea, který je asi nejsilnějším momentem zde. Arriving UFO má ve svém nitru ukryto mnoho muzikantského umu. Je však laděna na cizí meziplanetární lodi a tak zjevně nechápu její poselství. Nemohu se zbavit nutkání přeskočit na další track. Circus Of Heaven je takovou milou skladbičkou, kde je nepřehlédnutelný Steve Howe a skladba má i díky tomu zvláštní napětí, které na závěr umocňuje udivený dětský hlásek. Bože kam se jen poděli všichni ti tygři, lvi a medvědi? Kam se poděl art rock a kudy má jít dál? Onward je jistě uchu lahodící věcička s lesním rohem, který udává této skladbě zvláštní symfoničnost. Díky Squire opravdu skvělé. Závěrečná skladba On The Silent Wings Of Freedom je artrokový závěr alba, který mne osobně připadne příliš vykonstruovaný a nedotažený. Jistě, co se nedá Yes po instrumentální stránce vytknout, ubírá nedostatečný náboj a snad díky něčemu nehmatatelnému toto jinak poměrně zajímavé album končí bez onoho rázného úderu do bubnu na konci.
Album Tormato je začátek dlouhého sebehledání. Yes neztrácejí ten zdravý rockový tah a nápaditost jejich kompozic a instrumentální zručnost je na vysoké úrovni. Přesto, že hudební svět se začíná od art rocku odvracet, drží Yes jeho ideu nad vodou a to je na tomtu albu více než sympatické. Hudební kola se pomalu otáčejí dál a je jen otázkou času, kdy semelou i samotné Yes.

Hodnocení: 4/5

mdduch

Toto album mi bohužel nijak zvlášť nepřirostlo k srdci. Mám hrozně rád skladbu Don’t Kill The Whale, kterou řadím mezi své nejoblíbenější songy vůbec. Ale Tormato se mi zdá takové nevyrovnané, chybí tam něco, co na jiných albech je. Nevím jak to nazvat, ale prostě když chci poslouchat Yes, nesáhnu po Tormato. Neberu ho jako extra poslechové, ale zároveň není takové pohodové jako např. Open Your Eyes. Já nevím co ještě psát, jsou tam rozhodně zajímavé chvilky, např. Circus Of Heaven, kde Jonův syn zpívá o „žádných klaunech“. Arriving UFO - prostě správně marťanské.
Ještě pár slov k obalu. Původně se album mělo jmenovat Tor, jenomže na obal nějaký z borců ukydnul rajče (znáte to, ne?). No a tak album pojmenovali Tormato… Obal se mi ale zvlášť nelíbí.
No tak hodnocení. Nemohu dát víc než 3.

Hodnocení: 3/5

Olias

Tormato je takové zapomenuté album, zastrčené v diskografii někde za těmi veledíly sedmdesátých let. Vlastně jej ani moc neznám... měl jsem jedno období, kdy jsem jej poslouchal pořád dokola a z toho období čerpám. Vyzdvihnul bych u něj především tyto kvality: Za prvé je to perfektní zvuk, srovnatelný podle mě dokonce se současnými nahrávkami, za druhé brilantní hudební výkony zůčasněných a za třetí... skvělé skladby přece. Co skladba to ohromný nápad, né YES v žádném případě v této krizové době neztrácejí dech a jedou naprosto naplno. Chris Squire představuje dodnes používaný chorus efekt a spolu s Alanem předvádějí na albu opravdu nevídané kousky. Steve je též řízně při chuti a Jon, ten aby energií nepřekypoval. Jenom ten Rick, jéjej, jeho klávesy jsou k popukání, takové... směšné, ani se nedivim, že hned zas utek.

Kdybych měl hvězdně hodnotit chlapce na albu každého zvláště,bylo by:
Anderson- 5
Squire- 5
Howe- 5
White- 5 (6? zvěrstvo)
Wakeman- 3 (hudebně ještě ujde,i když je ut´áplej,ale ten zvuk:))))
NO ale dohromady to dává jasnou 5, za tohle milé, pozitivní a brilantně nahrané album, dneska jsem něco takového potřeboval.

Hodnocení: 5/5

Pegas (CD Rhino/Elektra 2004 8122-73794-2)

Psal se rok 1978, hudební svět procházel změnami a Yes si opět nahráli album po svém - Tormato. Černobílý (resp. modrobílý) obal je opět dílem Hipgnosis a je snad ještě ošklivější než minule a trochu barvy dodává jenom rozplácnuté rajče, ale výsledek dělá ještě odpudivější. Nepříliš přitažlivá se mi dlouhou dobu jevila i muzika, nyní, po týdnu každodenního přehrávání, je mi jasné, že je to způsobené Wakemanem. Přesněji řečeno poněkud otravným a za uši tahajícím zvukem jeho (nových?) syntezátorů. V tomto směru mi hodně připomíná ELP a jejich Love Beach, shodou okolností ze stejného roku. Druhým závěrem je zjištění, že ta deska není tak špatná, jak jsem si dosud myslel a zřejmě nejvíce jí škodí nedotažená produkce. Jinak ji považuji za takový mix složitosti Relayer a naopak přístupnosti Going For The One.
Tormato je hodně variabilní, nepředvídatelné, hravé... Ukázkovým příkladem může být dvojice skladeb Arriving UFO a Circus Of Heaven. V nich si užijete do sytosti cinkání a pohrávání se zvuky, v první dokázal Howe parádně kytarou napodobit hlas naštvaného zeleného mužíčka, druhá, vyjadřující rozdílnost a priority dětského a dospělého světa, jakoby zabloudila z nějakého muzikálu.
Velkou roli na Tormato hrají také Squireovy vedoucí basové melodie. Je úplně jedno, jestli je vážný jako v baladě Onward (s orchestrálním doprovedem) nebo naprosto odvázaný jako v On The Silent Wings Of Freedem, která by bez něho nemohla vzniknout. Ten chlap se musel s baskytarou narodit, jinak se to nedá vysvětlit. Silent Wings je předurčená pro živé hraní a nabízí hodně prostoru k sólovým improvizacím, myslím, že by byla výborná na závěr koncertů, kde by mohla občas nahradit již zlidovělou Roundabout. Ke Squireovi ještě dodám, že je na Tormato nepřeslechnutelný jeho autorský vliv. Sice se na skládání podílel už v minulosti, ale přeci jen to byly spíše „andersonovské“ věci.
Nejznámější z Tormato je singlový „ekohit“ Don't Kill The Whale, který je přes svou chytlavost přeci jen vzdálený obvyklé hitparádové produkci. Tady si neodpustím poznámku, že při začátku této písně na pražském koncertu (2003), jsem chvilku přemýšlel, jestli nám Yes náhodou nechtěli zahrát něco z domácí tvorby a nenechali se inspirovat naší „legendou“ Katapult :-)
Madrigal, pro někoho možná vycpávka, jinak příjemná odlehčená verze Wonderous Stories, při níž se rázem ocitnete na nějaké zámecké slavnosti. Hned po ní na Yes nezvykle syrová a aranžérsky úsporná skladba Release, Release je možná odpovědí na vlnu přímočaré muziky (ať už je schovaná pod punkem, metalem či v jiné škatulce). K úplnosti zbývá ještě „pochodový“ otvírák Future Times/Rejoice, ale tam nemám, co bych dodal.
Abych to shrnul. Tormato není deska, o níž bych přemýšlel jako první, když si budu chtít pustit něco od Yes. Z tohoto důvodu a také s ohledem na dosavadní bodování, jsem chtěl dát pouze tři body (tři a půl, kdyby to šlo). Během poslouchání pro účely této recenze jsem si ji docela oblíbil. Nemůžu zaručit, jestli to nebude jenom krátkodobé, ale pro tuto chvíli musím dát čtyři, ne tak čisté, ale čtyři. Řekl bych ale, že ač se to nemusí zdát, je to album vhodné pro všechny, kteří si chtějí vychutnat instrumentální parádičky. Všichni jsou si rovnocennými partnery a nejen v sólech odvádějí úžasnou práci... jenom ten Wakeman je od zbytku takový izolovnaný, škoda.

Bonusy (Rhino 2004):
Bonusů je tentokrat hned devět. Většinou se představuje Anderson písničkář, nebo Howe písničkář a na závěr rané demo Does It Really Happen, zde jako Everybody's Song, z následujícího alba Drama. Už dříve vydané byly pouze dvě písně - Abilene na singlu Don't Kill The Whale a Money v boxu Yesyears. Tradičně nechybí rozšířený booklet, mj. s mapkou okolí místa, podle kterého chtěl Howe album pojmenovat - Yes Tor.

Hodnocení: 4/5

PJG (Elektra/Rhino R2 73794)

Album Tormato (společně s Drama) je album, které je pro mne mostem mezi starou a novou dobou u Yes. Vše opravdu začíná být jiné. Rick používá nové klávesy Polymoog, Birotron, Steve Howe zkracuje vlasy a sóla, skladby začínají být popovější, ale ještě jsou to Yes a jejich „jednoduchost“ je pořádně našlápnutá. Celý zvukový dojem na mne působí značně cirkusově, všechno tu cinká, zvoní, klape a tiká. Po hudební stránce se Yes snaží zachytit nový prostor, který už je jiný, méně strukturovaný. Začínají znít jako novovlná kapela. Úvodní Future Times/Rejoice je pochodová skladba s pěknou basou a sbory (Chris se opravdu na tomto albu velice vytáhl, je zajímavé, že naopak jeden z ústřední skladatelské dvojce Yes Steve, zde příliš nepřispívá a to je možná také jeden z důvodu jakési jinakosti alba. Také poté odchází ze skupiny Jon a tak možná tehdy něco mezi nimi bylo). Obrovský hit s ekologickou tématikou (škoda, že Greenpeace tuto skladbu nemají jako svou hymnu), je pro mne daleko více charakterističtější a hitovější než Owner Of A Lonely Heart. Steve zde hraje jak za „starých časů“ – tedy pořád (toho pan Rabin nikdy nemohl nahradit). Madrigal chápu jako renesanční hříčku a je takovou odpovědí na starší a košatější veleskladbu Turn Of The Century. Následná hard-rocková vypalovačka je svěží a má říz (již vím odkud se Police či Pražský Výběr inspirovaly, ano od našich dinosaurů Yes). I když jsou skladby na tomto albu kratší, tak jejich struktura je pěkně složitá a nahuštěná, to dokazuje i následná (a pro mne asi vrchol alba), značně zvukově futuristická (nová generace polyfonických syntezátorů) Arriving UFO. Oceňuji zde „mluvící sólo“ pana Howe a jeho „Relayerovské“ kytary. Circus Of Heaven je pro mne charakteristický tím, že symbolizuje album Tormato jako takové, čili Nebeské Humberto s kolotočem, střelnicí a kečupem (především pak zvukově). Ve skladbě Onward se Chris opravdu vytáhl jako skladatel, jde o velice příjemnou a silně melodickou skladbu. Tak si představuji dobrý pop, který jenom nebaví, ale i povznáší. Poslední skladba se jakoby vynoří z improvizace a novovlně na nás dýchne následující světovou dekádou, není to špatná věc, ale jako vrchol alba se svým la,la,la,la mi prostě nějak nesedí.
Tormato tak není špatné album, rozhodně prokázalo svůj poměrně hitový (i když zapomenutý) potenciál. Opravdu to o co tu vlastně šlo – tedy písně - jsou opravdu dobré, ale jaksi mi zde chybí právě ten očekávaný vrchol alba. Zde se opravdu musím rozhodnout mezi 3 a 4, nakonec se však přikláním k číslu 3 (jsou to ale tři Yes hvězdičky).
Následné bonusy jsou více či méně taková sběratelská vata, snad jen Andersonova Some Are Born mi připadá zajímavá, i když jako doplněk atmosféry tehdejší doby jde o skladbičky vhodně zařazené a jak říkám sběratelsky zajímavé.

Hodnocení: 3/5

Ravil Saton

Tormato je, dle mého, jedna z nejlepších věcí od Yes vůbec. Po nesourodém GFTO má zase onu vesmírnou náladu, tentokrát hozenou ještě více do baroka - Wakemanovi zvuky na Tormatu upřímně miluju. Snad kromě Whitea, kterého jsem nikdy nějak nerozeznal, jsou tady všichni přímo skvělí. Víc je slyšet Wakeman, experimenty s basou a větší využití vícehlasů jsou také vynikající.
Don´t Kill The Whale (podle mě pojednává o Yes samotných), jemný Madrigal, Realese jsou vrcholy. A pak samozřejmě podceňovaný Onward. V live verzi s důrazem na Squirův vokál je to naprosto éterická skladba. Navíc je mi sympatický její poněkud neyesovsky melancholický text (Onward through the night of my life).
Nevím proč, ale tou veselostí mi Tormato připadalo vždy jako starší sourozenec The Ladder. Rád se k němu vracím - v době nejtužší yesmánie schytalo od laseru mojí mechaniky nejvíc úderů právě To(r)mato.
Po odporném obalu GFTO je i grafika Tormata upřímným překvapením.

Hodnocení:

squire

Tak tohle je album dvou tváří. Už jen ten obal, na yesovské poměry takřka cynický: obrázek dartmoorské pahorkatiny (doporučuji www.richkni.co.uk) s podivným torzem jakéhosi šviháka, vzadu pak tentýž Tor s neméně podivným torzem Laury a jejích tygrů a to vše pokydané rozdrveným rajským jablkem, které obzvlášť na obalu vinylového LP působí tak věrohodně, že je máte chuť slíznout. (Samozřejmě, pokud nejste antitomatoví.) Je to nápadité a vtipné, ale co si o tom myslet?
Na vnitřním obalu pak najdete topografickou mapu s vyznačením Yes Toru (ku zklamání pisatele této recenze však nenazvaného podle skupiny jeho srdci nejmilejší, nýbrž prý pouze zkomolením dřívějšího názvu East Tor) – nu a jeden z nejpodivnějších obalů rockové historie je na světě. Ovšem důležitější než obal je samozřejmě hudba. A tady mám pocit, že i ona má dvě tváře. Pamatuji si, že když před čtvrtstoletím uváděli ukázky z alba ve Větrníku blahé paměti na stanici Vltava, tehdejší moderátor říkal něco v tom smyslu, že Yes si zde vyzkoušeli i jiné formy než obvykle, například madrigal či dětskou píseň.
No – pokud se budeme řídit podle názvů (Madrigal) nebo tím, že na konci Nebeského cirkusu řekne pár slov Jonův synek, pak snad, ale upřímně řečeno – je to hodně povrchní postřeh. Nemohu si pomoci, ale kdybych měl album charakterizovat jedním slovem, napadlo by mě asi – NOVOVLNNÉ. Tak především zvuk: Ano, GFTO bylo trochu přebuzené a ne tak plastické jako předchozí opusy, ale Tormato je vyloženě ÚZKÉ. Připomíná mi třeba první alba Elvise Costella. Což není samozřejmě nic špatného!!! Ale přesto – Rickovy klávesy po většinu doby komárovitě bzučí, Alanovy bicí jsou plošší než obvykle a Chrisova baskytara (ale ano, samozřejmě skvělá, jako vždy!) se občas mění v basovou tenorkytaru :-)
Takže k jednotlivým skladbám:
Future Times + Rejoice - pěkná věc (až na ty bzukavé klávesy), pěkná, ale ne tak výrazná, jak by si člověk představoval.
Don´t Kill The Whale – podle mne (a asi nejen, že?) nejlepší věc z alba. Výrazná, naléhavá, i ty Rickovy kvílivky zde mají své opodstatnění. (Poznámka: Když se tak člověk podívá na klip k téhle skladbě, např. VHS či DVD Yesstory, uvědomí si, jaký mělo tehdy „audio“ náskok před „videem“.)
Madrigal – hezké, ale asi tak vzrušující jako Blackmoore Night. Nu, pro jednou to jde.
Release, Release - nevím, nevím, tahle pjesnička se mi zdá taková uspěchaná, možná právě ona mi nejvíc evokuje tu novou vlnu, zmíněnou výše. Člověku se chce až vykřiknout: „Klucíííí, zpomalte, není kam spěchat, vždyť všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest, jak pravil Jan Ámos Komenský „ – a to byla nějaká hlava!
Arriving UFO – a znovu, skladba, které lze jen ztěží něco vytknout. Je tam všechno, co by člověk od Yes mohl očekávat, až na jedno – nějak ho to takzvaně nechytí za srdíčko. Čím to je? Nevím. Moje chyba? Jejich?…
Circus Of Heaven – milé, roztomilé, chvílemi trochu reggae, ale raději bych ho viděl na nějaké Jonově sólovce. Tady na působí jen jako nějaká ne zcela dokončená skica.
Onward – tak tohle můžu! Já to vždycky říkal, že Chris je romantická duše! Druhý vrchol desky, tady se mi uši vždycky otevřou a oči vždycky orosí. Jednoduché, krásné!
On The Silent Wings Of Freedom – někde jsem kdysi četl, že Chris Squire dostal přezdívku Fish podle toho, že se strašně rád bahnil ve vaně. Mám pocit, že stejně tak by ji mohl dostat i podle této skladby. Když tady poslouchám jeho basu, vidím pod zavřenými víčky úhoře prosmýkavajícího se mezi kameny horské bystřiny, hejno lososů táhnoucí ke svým trdlištím, duhové pstruhy míhající se pod křišťálovou hladinou potoků stékajících z úbočí Yes Tor do nížin Dartmooru….ááále – skladbu jako celek si pořád ne a ne zapamatovat.
Takže – dobré album, špatné album? Jistě že dobré! Skvělé! (Jenom ho prostě neposlouchám tak rád a tak často jako ta ostatní --- je to pro mne zkrátka album dvou tváří. Dvou tváří rajského jablíčka, dvou tváří hory někde v Anglii, dvou tváří mne samého jako posluchače…)
Hvězdičky: (budu krutější než Antony minule :-) - 3. (.....Ale hovoříme pořád o Yes a hvězdičkujeme tak, jako by nic jiného neexistovalo, že jo?)

Hodnocení: 3/5

Stev

Rozprsklé rajče, které vrhnul nespokojený Rick přímo na návrh dalšího obalu od Hipgnosis, posloužilo jako hříčka pro název alba (původně Yes Tor) a na obalu už zůstalo. Charakterizuje to dost možná celou náladu mladšího bratra alba Going For The One. Ten to v době vzniku neměl vůbec lehké. Kolem se přehnala vlna punku, z této národní kapely se stali dinosauři. Morálka v Yes tou dobou nebyla asi zrovna ideální. Yes opět upravili svůj vzhled, vsadili na nové prvky, také zkrátili délku skladeb. Změny jsou patrné u Squirea, který používá na basu různé typy efektů (wah-wah), spíš experiment. Howeovy patry mi tu připadají místy dost jednotvárné. Je to zajímavá věc, jelikož v tom samém roce natáčí svoji velice zdařilou, nápaditou sólovku. Wakemanovy sóla charakterizují rozjařené syntezátorové rejstříky, taková změť zvuků, jeho vklad do alba je pozitivní, optimistický. Ale ty hammondy nebo klavírní pasáže jsou dávno ty tam.
Úvodní Future Times/Rejoice je veselá, na poslech moc příjemná věc, ideální start. Ale zas tak nic výjimečného. K asi největší hitovce alba, Don’t Kill The Whale mám lehce nostalgický vztah. Určitě je to velice solidní skladba, opět s mnoha krátkými typickými sóly v podání virtuozů Howe/Wakeman, která posouvá Yes dopředu. Madrigal, vedená Wakemanem na cembalo, nás zas vrátí někam do 17. století, do dob baroka. Howe si zde vystřihne trošku ztracené sólíčko na klasickou kytaru. Release Release má představovat tvrdší, razantnější reakci. Je to taky takový podivný krok. Není špatná, rozhodně, ale připadá mi že v průběhu nikam nevede. Whiteovo bubenické sólo uprostřed, dobře, s Howem, který tu zní chvílemi jako Jimmy Page za starých časů. Ale co to, do toho zasahuje nějaký otravný šum, že by řev diváků, možná... Pak tu je Arriving UFO, opět další rozverná, docela romantická věcička. Že by parodie na zelené mužíčky? U mě patří určitě k tomu lepšímu na albu, zajímavé zpestření. Pohrávání s jednotlivými nástroji je mi tu sympatické, i když možná trochu směšné. To byl ale třeba i záměr. Už méně mě oslovuje Cicus Of Heaven. Skladba hodící se někam do pořadu pro děti předškolního věku. Vsuvka s bědováním dětského hlasu Jonova syna Damiona to podtrhuje. Jeden z mála momentů kapely, kdy vnímám u Yes, že mi tu něco nesedí, vadí. Nejvíc se tu těším až se vynoří Wakemanovy optimistické tóny, oznamující konec. Onward je jednoznačně nejlepší skladba na albu. Squire vzal věci do svých rukou, sestavil pro Andersona nádhernou baladu, kde dokresluje jemně atmosféru orchestr. Věc při které mám slzy v očích. Ještě že tu je. Trošku vystřízlivím z toho náhlého opojení do poslední skladby, nejdelší (8 minut) On The Silent Wings Of Freedom. Trocha psychedelie, v podobě prapodivného rymtu, basa znějšící jako žabák kvákající na měsíc, do kterého se pletou vyhrávky kytar a syntetizérů. Anderson do toho začne prozpěvovat, skladba začne získávat na zajímavosti. Ale znovu, oproti předešlým osmiminutovkám Yes, stojí tahle někde vzadu. Nejsou to ti Yes, co svým projevem působí hluboko na duši člověka.
Tormato už dle mě není tak jednoznačné, oproti tomu na co jsme byli zvyklí. Ačkoli obsahuje mnoho kvalitní muziky, zajímavých nápadů a melodií, řekl bych, že Yes celkově stvořili (společně s debutem) asi dosavadní nejslabší album. Je vidět že Yes místy tápou, přes jejich obvyklou virtuozitu, která sama o sobě nestačí. Chybí možná také opět produkce Offorda, který asi věděl moc dobře, jakým směrem to usměrnit a skloubit. Prostě pánové nevěděli kudy, a změna přijít musela. A taky přišla… Slabší trojka.

Hodnocení: 3/5

TomKas (CD Rhino)

V pořadí již devátá deska skupiny Yes s prazvláštním názvem Tormato spatřila světlo světa v roce 1978. Již první letmý poslech dává tušit, že Yes nahráli album, které se zvukově značně liší od těch předchozích. Došlo k jakési transformaci zvuku kapely na zvuk modernější. Ten je asi nejvíce znát na Squierově baskytaře, jejíž zvuk je zde mnohem více prostorový a umocněný chorusem a Rickovy klávesy (v této souvislosti spíše syntezátory) znějí také výrazně inovovaně oproti starším nahrávkám.
Tormato je albem, za jehož tvorbou (byť i prvopočáteční) nebyla žádná ústřední vize některého z členů skupiny. Vzniklo spontánně a jeho producentem tedy byli samotní Yes.
Můj osobní vztah k tomuto albu je zcela jiný, než k albům předchozím. Nevím, čím to je, ale s každou deskou klasického období (1971-1980) mne něco pojí, každá mne svým jedinečným a osobitým způsobem oslovila. Bohužel toto však nemohu říci v případě Tormata. I po několikátém, byť soustředěném poslechu ve mne zanechává pocit jakési prázdnoty a nejistoty z toho, co právě odeznělo. Nedá se říct, že by to byla špatná deska, nebo že by byla nějak odbytá či špatně zahraná. To vůbec ne. Naopak. V případě Yes byla a je kvalita a úroveň jednotlivých hudebníků brilantní a nejinak je tomu i zde. Ale jak jsem již zmínil v úvodu, celkový dojem je prostě takový "nijaký".
Přesto všechno se i zde najdou prvky v tvorbě Yes ojedinělé a nesporně ji obohacující. Konkrétně mám na mysli skladbu Circus Of Heaven, kde je oním zmiňovaným prvkem (a zcela jistě i skvělým nápadem) dětský hlas, jenž v závěru skladby promlouvá. Velice zajímavou (na albu možná vůbec nejzajímavější) skladbou je On The Silent Wings Of Freedom. Když jsem na začátku téhle rádoby recenze zmiňoval onen moderní zvuk skupiny, měl jsem na mysli právě tenhle song. Je v dobrém smyslu poznamenán vynikající prací Alana Whitea a Chrise Squirea. Perfektní a technicky špičková hra na bicí s neméně úžasnou baskytarou.
Úvodní Future Times je silně rytmickou skladbou s dominujícím „ostrými“ klávesami (zejména v úvodu), která se ve své půli láme na druhou samostatnou část Rejoice v níž pak dochází k opětovnému, mírně upravenému návratu úvodního tématu
Don't Kill The Whale je po komerční stránce asi nejsilnější skladba alba. Svědčí o tom mimo jiné i to, že ji Yes neváhali zařadit do svého koncertního repertoáru v rámci Full Circle Tour v roce 2003.
Madrigal je kouzelná, řekl bych až barokně laděná. Opravdová perla alba. Yes nám opakovaně dokazují, jak vznešené mohou být melodie „vytvořené“ za pomoci klasických hudebních nástrojů.
V Release Release se Yes pořádně vyřádili a to včetně Jona Andersona. Zajímavé je intro, které navozuje atmosféru živého vystoupení.
Arriving UFO je další zvláštností tohoto alba. Směs různých pípání a "bublání" jakož i ráz celé skladby jsou těžko objektivně popsatelné.
Squierova Onward je oddechová skladba se zajímavým orchestrálním pojetím.
O ostatních skladbách jsem psal již v úvodu a nemám, co bych dodal.

Reedice Rhino obsahuje neobvykle mnoho bonusů.
Abilene je pohodová poslechovka z pera Steve Howea. Původně vyšla jako druhá strana k singlu Don’t Kill The Whale.
Money bylo poprvé vydáno na kompilaci Yesyears a Yes zde zajímavým způsobem skloubili vlastní hudbu s mluveným komentářem na jejím pozadí.
Picasso, doposud nezveřejněná nahrávka, jejímž autorem je Jon Anderson je kratičká, zpěvná a melodická, tak jak jsme na to u většiny Jonových písní zvyklí.
Some Are Born není nic nového pro fanoušky Jona Andersona, případně pro ty, kteří slyšeli jeho druhé sólové album Song Of Seven. Oproti finální verzi je zde více rozvinutá do plochy, ale stále se jedná spíše o demo nahrávku, která taktéž doposud nebyla zveřejněna.
You Can Be Saved, hymnická skladba, kterou složil Chris Squire. Doposud nevydaná. Škoda jen, že celkový výborný dojem poněkud kazí místy nepříliš přesvědčivý zpěv.
High Steve Howea a je opět nevydanou raritou. Nicméně i zde platí to, co bylo uvedeno výše, že kvalitou se rovná demo nahrávce.
Andersonova Days je vokální demoverzí, jejíž konečná a vychytaná verze je opět na jeho sólovém albu Song Of Seven.
Countryside je další známou skladbu ze sólové práce Steve Howea (nejsem si jist, ale mám dojem, že se objevila na jeho albu Turbulence). Opět se budu odvolávat na výše uvedené řádky, co se kvality týče.
Everbody’s Song. Jedná se o ranou verzi Does It Really Happen z alba Drama nazpívanou Jonem Andersonem.
Už už se chystám vypnout CD, když v tom se na displeji přehrávače objeví číslice 18, značící pořadové číslo skladby. Koukám jak vyjevený na booklet CD, kde je popsáno pouze 17 tracků. Jenže to, co právě k mému překvapení hraje, je upravený instrumentální závěr Onward.

K vlastnímu obalu. Neubráním se kolikrát pocitu, že mám sto chutí utřít ta rozmačkaná rajská jablka, která tak křiklavým způsobem narušují základní modrošedočerný podklad na němž je kráčející bubeník. Práce Rogera Deana je zde prezentována pouze bublinovým logem kapely.

Ačkoliv jsou jednotlivé skladby Tormata zajímavé a určitě si zaslouží pečlivý poslech, album jako celek mne nechává chladným. I po mnoha a mnoha posleších je pro mne stále tvrdým oříškem, na kterém si obrazně řečeno vždy vylámu zuby. Na jednu stranu v jeho prospěch mluví brilantní hráčské výkony a několik "silných" skladeb (Madrigal, On The Silent Wings Of Freedom), na stranu druhou z něj vyzařuje chlad a pocit neucelenosti, nekomplexnosti zpracování. I Jonův vokál zde v některých skladbách není tak hřejivý a průzračný a rozhodně se ho zde tolik nenamlsáme, jako na jeho albových předchůdcích.

Hodnocení: 3/5