Yes

DRAMA
Atlantic 18.8.1980

Drama

Geoff Downes - klávesy, vokodér
Trevor Horn - zpěv (baskytara v Run Through The Light)
Steve Howe - kytary, zpěv
Chris Squire - baskytara, zpěv (piáno v Run Through The Light)
Alan White - bicí

1. Machine Messiah [10:27]
2. White Car [1:21]
3. Does It Really Happen? [6:35]
4. Into The Lens [8:32]
5. Run Through The Light [4:42]
6. Tempus Fugit [5:21]
(Geoff Downes/Trevor Horn/Steve Howe/Chris Squire/Alan White)

Bonusy (Rhino 2004):
7. Into The Lens (I Am The Camera) (single version) [3:47]
8. Run Through The Light (single version) [4:31]
9. Have We Really Got To Go Through This [3:43] (Steve Howe/Chris Squire/Alan White) *
10. Song No.4 (Satellite) [7:31] (Steve Howe/Chris Squire/Alan White) *
11. Tempus Fugit (tracking session) [5:39] *
12. White Car (tracking session) [1:11] *
13. Dancing Through The Light [3:16] (Jon Anderson/Steve Howe/Chris Squire/Rick Wakeman/Alan White) *
14. Golden Age [5:57] (Jon Anderson/Steve Howe/Chris Squire/Rick Wakeman/Alan White) *
15. In The Tower [2:54] (Jon Anderson/Steve Howe/Chris Squire/Rick Wakeman/Alan White) *
16. Friend Of Friend [3:38] (Jon Anderson/Steve Howe/Chris Squire/Rick Wakeman/Alan White) *

*previously unissues

Produkce: Yes
Obal: Roger Dean

Hodnocení:
Antony 4/5
Guitarist 5/5
Mayak 5/5
Pegas 5/5
PJG 4/5
Slava 5/5
Squire 3/5
Stev 4/5
TomKas 4/5
Yesivan 4/5

Průměr: 4,3

Závěrečné shrnutí

Antony (CD Atlantic/Rhino, 081227379520, 10x bonus, vydáno 2004)

Po největší personální rošádě ve svých dějinách vydávají Yes na prahu 80. let album Drama. Výměny osobností byly tentokrát zásadní a způsobily mnoho rozruchu. Že se opět odporoučel Rick Wakeman nebylo pro kapelu ztrátou, s níž by se museli nějak obtížně vyrovnávat. Naopak - nová tvář za klávesami mohla přinést jiný, obohacující rozměr do hudebních kompozic, navíc běžný fanoušek považuje za zásadní přece jen jiné persony. Zato Andersonovo nashledanou muselo znít ozvěnou nesmírnou, která zněla v hlavách mnohých posluchačů a nedala jim spát s blížícím se datem vydání desky. Nový zpěvák, nová tvář, v představách většiny absurdní spojení poprockových celebrit s umělecky vyprofilovaným souborem. Domnívám se, že opravdu převládaly obavy, a sám bych to v té době asi také viděl všelijak. Není třeba chodit daleko pro příklady, kdy zavedený soubor výměnou zpěváka zabředne tendenční a komerční muzikou nadlouho do stojatých vod pop průmyslu.
Obal čerstvě zakoupeného LP jednoznačně avizoval návrat ke starému dobrému zvyku, Roger Dean opět předvedl v plné kráse své motivicky a dějově tajuplné krajiny. Také jméno producenta je notoricky známé, Eddie Offord se podílel na tom nejlepším, co pod hlavičkou Yes vzniklo. A jen co začal černý kotouč rotovat a jehla vydolovala z drážek první zvuky, bylo jasné, že žádné disko se nekoná. Naopak, jako by chtěli Yes hned od začátku vyvrátit všechny obavy nad ztrátou identity, zavalí nás hned zkraje těžkým kývavým rytmem z jehož temnot se vynořuje dokonale andersonovský vokál. Než pomine první šok z téměř dokonalé podoby, zaregistruje posluchač další překvapivé skutečnosti. Že hudba zní jako nejyesovější Yes, že jsou tu všechny atributy jejich kompozic, že v rytmické, melodické, náladové a harmonické spleti to hýří nápady, jako v jejich nejlepších dobách, že délka první skladby je přes 10 minut, a další pozoruhodné laskominky. Prostě - hurá, Yes jsou tady, ať žije král!
Další skladby tento pocit jen potvrzují. Yes jsou na celé ploše alba neuvěřitelně hraví a nápadití, jejich hudba tu tepe tím poctivým radostným muzikantstvím snoubeným s genialitou a sehraností, jak jsme byli po předchozí léta zvyklí. Nově příchozí posily, ať jsou rozporuplné jak chtějí, splňují svoji roli dokonale. Klávesové party nejsou ani potlačené, ani zbytečně neexhibují, jsou úplně přesně takové jaké od Yes chci slyšet. Odehrají poctivě svoji doprovodnou roli, která je skrytou sólovou ekvilibristikou na pozadí a ve správný okamžik vyjedou předvést pár výšivek jako dominující nástroj. Přístup věčně sólujícího nástroje ve službách celé konstrukce skladby zde ostatně platí pro všechny instrumenty. Zpěv, ač podobný vokálu Andersonovu, se nesnaží být pouhým plagiátem, má také svoji osobitost, ovšem je to prvek, který přece jen místy přitáhne pozornost svojí neobvyklostí a občas si říkám - hezké, hezké, ale jakpak by to asi znělo s Andersonem..? Chybí mi v tom hlase Andersonova typická andělskost a stříbrná nitka, kteréžto mu propůjčují další rozměr. Ale stejně si myslím, že Drama dopadlo nejlépe, jak za daných okolností mohlo. Yes jsou tu dokonale poctivě sví a je vidět, že i přes nepřízeň osudu neztratili nic ze své energie a vitality.
Skladby jsou opravdu jedna perla vedle druhé. Miluji miniaturu White Car, tato skladba je správně umístěná, protože mně vždycky spolehlivě vytrhne ze zamyšlení po první "jsem-yesovská-víc-jak-yes" kompozici a svojí zvláštně zamlženou atmosférou mně provede jinými světy. Dokonalá kompozice, snad i s hitovým potenciálem je Into The Lens. Konkrétně zde, a v následujícím Run Through The Light, cítím velkou vnitřní sílu, která tyto skladby úplně předurčuje k tomu, aby je nazpíval Anderson. Právě on by jim vtisknul to nepopsatelné aroma kouzelného květu ze skutečné Yes zahrady. Úplně ho tam slyším. Můj celkový dojem by se dal shrnout jako - skvělé, ale s Andersonem by to bylo nebeské.
Na obranu a vyzdvižení kvalit tohoto díla musím zmínit jednu důležitou věc. Skladby z pre-Drama session, které se uskutečnilo v listopadu 1979 v Paříži a je na nich ještě Anderson s Wakemanem, jsou tak zoufale prázdné, diskotékově hopsavé a myšlenkově chudé, prostě jako typická produkce přelomu 79/80, kdy kralovali jiní majstři. A právě tyto čtyři bonusy z CD verze Drama vydané roku 2004, mně vedou k přesvědčení, že toto album je tak kvalitní i díky absenci pana Andersona. Chybí mi tam jen jeho hlas, nikoli tvůrčí přínos. Duo Anderson/Wakeman by zřejmě prosadilo odlišnou hudební tvář Drama. Takže? Drama doporučuji každému, kdo má Yes rád, bez jakýchkoli obav je prohlašuji za vynikající dílo v ničem nepopírající myšlenku a renomé Yes. Naopak v lecčems může otevřít oči, protože nabízí mnohé zajímavé souvislosti.

Hodnocení: 4/5

Guitarist (CD Atlantic 1980, 7567-82685-2)

Dva roky po albu Tormato, které přinášelo modernější zvuk a stavbu skladeb a rok po marných pokusech nahrát nové album, po poplašných zprávách, že Yes jako skupina končí a oznámených odchodech Ricka Wakemana a především charakteristického vokalisty Jon Andersona ze skupiny, objevuje se Yes s novým repertoárem a v novém, více než překvapivém složení. Zcela nečekaně se v řadách skupiny objevují exBuggles Geoffrey Downes a Trevor Horn. Oba noví hráči mají za sebou světový hit Video Killer The Radio Star, skladbu která se stala prvním vysílaným videoklipem stanice MTV. Oba noví hráči byli údajně vždy obdivovatelé skupiny Yes a nutno říci, že jistě tato změna vyvolala a dodnes vyvolává otázky, které zůstávají nezodpovězeny. Je na každém z posluchačů, jak tuto zásadní změnu přijme.
Úvodní Machine Messiah je doslova bombastický. Rytmická, chytlavá desetiminutová skladba jen dokazuje, že Yes odchodem Andersona a Wakemana neztrácejí nic, co by je odstavovalo na vedlejší kolej. Skladba je úžasným začátkem. Jako krátký dovětek je na její konec připojena skladbička White Car s úvodním japonským motivem nepodobným tomu, který můžeme slyšet v mesiášovi. Horn ukazuje, že umí zpívat hodně vysoko a ačkoliv to nelze tak snadno srovnávat s Andersonovým zpěvem, zde i na celém albu dokazuje, že se silnou vokální podporou Chris Squira je s lehce přivřenýma očima nahraditelné i nenahraditelné. Ale to je zde již struhující nástup Alanových bicích a skladba Does It Really Happen? Znovu musím opakovat dříve řečené. Yes hrají s obrovským nasazením, divoce a nezvykle energicky. V závěru je již končící skladba znovu otevřena, aby nám byly připomenuty ty nejsilnější motivy této skladby a rozvinuty do absolutní dokonalosti. Coververzi skladby Into The Lens zařadili The Buggles s názvem I Am A Camera na své druhé album. Je třeba říci, že s Alanovými bicími oproti strojovým bicím pozdější verze a s vyhrávkou Steva Howea zní o moc lépe originál. Hornovi se ve společném vokálu s Chrisem daří udržet napětí přes časté změny rytmu a onu syntetičnost původního vokálního projevu dovést ke skutečné živočišnosti. U následující Run Through The Light dokazují, že album vůbec neublížilo trocha spojení s popovými prvky. Skladba má tak trochu zvláštní zvuk a vokální kaskády spojené s kaskádami kytary a klávesových nástrojů vytvářejí atmosféru výstupu k vrcholům hor s jejími všemi krásnými zákoutími a výhledy do široké krajiny. Závěrečná Tempus Fugit pak překračuje všechna očekávání. Spolu s nezaměnitelným motorem Squirovy basy, vynikajícího vokálu a kytary a padajících vodopádů klávesových nástrojů dochází v původní hudbě k obrovskému kroku vpřed. Jednoznačně bonbónek na závěr při kterém se mi chce křičet na všechny nezodpovězené otázky ANO.
Co říci na závěr tohoto alba? Je to k nevíře, jak změna, která se zpočátku zdála pro YES smrtelná, oživila již místy dopředu předvídatelný zvuk skupiny na posledních albech. Drama je albem přístupnější všem posluchačům. Je to album na Yes nezvykle tvrdé, s využitím dříve nevyužitých hudebních postupů, velmi barevné a stále živé. Navíc, snad i díky tomuto albu hudební značka Yes přežila první opravdu vážnou krizi a ukázala se i nadále živoucí.

Hodnocení: 5/5

Mayak

Bol to pre mňa v prvom okamžiku šok, keď som sa ako ešte relatívne mladý Yesmaniak dozvedel informáciu, že moja milovaná skupina vydá svoju novinku spolu s dvojicou "ultrakomerčákov" s názvom The Buggles, ktorých odrhovačka Video Killed The Radio Star ešte intenzívne rotovala v československom socialistickom rozhlase po drôte, alebo v tranzistorových rádiách...
Snaha Trevora Horna intonovať, ako Jon Anderson mi pripadala spočiatku ako snaha kanadského drevorubača stať sa aspoň na chvíľku husľovým virtuózom, ale v prípade Geoffa Downesa som až znervóznel pri okamžitom poznaní, že Rick Wakeman je zase raz hravo nahraditeľný, dokonca talentom ešte väčším, ako Patrick Moraz na LP Relayer...
Síce v diskografii YES album považované za raritné, mnohými neuznávané, ba odvrhované je v skutočnosti z pohľadu vývoja art rocku skutočná perla!
Geoff Downes obohatil svojou hrou na klávesy nezmazateľne zvuk YES, Chris Squire tu hrá na base ako Boh (počúvajte poriadne Tempus Fugit!), takmer tak isto Alan White na bicích, štandardne skvelý je Steve Howe a výkon Trevora Horna po rokoch na tomto albe hodnotím vlastne ako heroický...
Dramatická Machine Messiah, hlboko pod kožu sa vrývajúca Does It Really Happen?, výborná Into The Lens a priam geniálna Tempus Fugit ostanú navždy v Zlatom fonde tvorby YES.
Áno je to trochu iný YES, jediný bez Andersona, jeden z viacerých bez Wakemana, ale ako človek, ktorý túto kapelu sleduje a miluje 30 rokov absolútne neochvejne tvrdím, že je lepšia, ako čokoľvek, čo YES vydali s Trevorom Rabinom, včetne komerčne mimoriadne úspešnej LP 90125...

Hodnocení: 5/5

Pegas (CD Rhino/Elektra 2004, 8122-73795-2)

Hurá, po dvou nepěkných obalech se na albu Drama z roku 1980 opět objevuje dílo Rogera Deana, pro mě nezbytná součást Yes. Ale ouha, zároveň se dějí velké změny. Odchod Ricka Wakemana ještě není taková katastrofa, v minulosti už to fungovalo s Kayem i Morazem, ale najednou je pryč i Jon Anderson a to je teprve pořádná rána. Tak co s tím?
No to snad ne! Popová dvojka The Buggles má být náhradou? Ano, ti dva, kteří mají na svědomí ultrakomerční hitovku Video Killed The Radio Star (a desku The Age Of Plastic), přicházejí, aby nahradili osobnosti Wakemana a Andersona... ach jo. Omyl! Máme tu čest s vynikající deskou, která je svěží, moderní, zvukově dokonalá, popová, tvrdá, epická, melodická, dravá (ano, to vše se tam dá najít) a často neprávem opomíjená (bohužel i při koncertech).
Odmítám cokoliv vyzdvihovat, Drama si zaslouží maximum bodů za každou sekundu své hrací doby. V určitém pohledu mi připomíná dvojku Time And A Word, obě jsou naprosto rozdílné, ale obě se přeženou bez nějakých zádrhelů jako smršť po které zůstanete civět s otevřenou pusou. Vše je tak krásně přirozené, promyšlené, pevně semknuté a přitom pestré, jakoby spolu v této sestavě hráli už léta. Geoff Downes má svůj osobitý styl a jeho hru na klávesy mám strašně rád. I když jeho jméno je dodnes nerozlučně spjato s kapelou Asia (kam se odebral spolu s Howem o dva roky později), na Drama zanechal nesmazatelnou stopu a mimochodem, pokud si ho pozorně poslechnete i v The Buggles, poznáte, že už tam byl sám sebou. Trevorn Horn a jeho směšné brýle (v té době možná módní) není sice Jon Anderson, ale jistá hlasová podoba tam je a se Squireovou podporou ani vokální složka Drama je nezaostává. Zbývající tři už netřeba představovat. Všichni jsou si rovnocennými partnery, nezadržitelně se ženou kupředu a nenechají vás vydechnout. Muzika je natolik přitažlivá, že přímo nutí člověka k opětovnému zmáčknutí tlačítka „play“.
Tato sestava nevydržela dlouho, ale dokázala přidat další klenot do artrockové pokladnice. Takže je to jasné, pět bodů několikrát podtržených a ještě s hvězdičkama všude okolo.

Hodnocení: 5/5

PJG (CD Elektra/Rhino R2 73795)

Jakoby rokem 1980 opravdu končila jedna velká a asi doposavaď nejdůležitější éra populární hudby a tou je rock ve své nejčistší podobě. Zastřelili Johna Lennona, zemřel John Bonham a tím se de fakto uzavřela kapitola Led Zeppelin a v neposlední řadě odhází ze scény i art rockový král Yes. Před svým odchodem však ještě stačí jednou předvést svou velikost a majestát. Drama není typická Yes deska, je také samozřejmě jiná vzhledem k absenci Jona Andersona a je i jiná atmosférou doby. Jakoby bylo příznačné pro příští dekádu spojení umění s komercí, takové možná mělo být i spojení Yes s The Buggles. Zde je však naštěstí duch Yes převládající. Hudba kterou Drama poskytuje je jiná i pro Yes, neboť nikde (snad jen na Tormatu) nebyla podobná. A věru není to hudba špatná!!! Nevím, co tehdejší kritika proti albu má. Je však nutné druhým dechem dodat, že opravdu nahradit Jona Andersona prostě nejde a především živá vystoupení, v té době, byla prostě děsná (především starší skladby). To ovšem na albu neslyšíme. Drama také ukazuje jakou důležitou roli má v kapele Chris Squire i po vokální stránce. Harmonie je sevřená a bohatá, tak jak jsme u Yes zvyklí. Kapela je značně kompaktní, tak jako by byl zpěv neustále zdvojen. Zvuk alba je už trochu jiný než dříve. Steve Howe je moderně znějící kytarista, který objevuje „beglajt“, je účelově kompaktní a nevystrkuje neustále růžky, i když na druhé straně je to pořád ten starý Steve. Alanovy bicí jsou zvukově ostré, více ostinantí a úderné. Tato poloha mu zjevně hodně sedí. Kapitolou samo pro sebe je basové království Chrise Squiera, to je orchestr uprostřed orchestru (dříve tato kapitola patřila více Stevemu, ale 80 – léta začínají upřednostňovat rytmiku před harmonií). Překvapením je pro mne zde klávesista Geoff Downes. Yes prostě měli vždy velké štěstí na klávesisty. Album skoro nemá žádnou slabinu, až na velice krátkou stopáž pravděpodobně svědčící k nedostatku času (nebo že by invence?). Naprostý vrchol je hned úvodní Machine Messiah (škoda, že ji Yes nikdy nezařadili do svého koncertního programu – docela by mne zajímalo, jaký vztah má Jon Anderson k tomuto albu). V této skladbě Yes kompozičně představují celou svou tvorbu shrnutou do jednoho díla. Také ostatní skladby jsou hodně dramaturgicky vysoko (Into The Lens). Prostě Drama je vynikající album a vůbec mne nezajímá, zda-li jsou Yes bez Jona Yes či No, tohle je špičkové album, ale vzhledem k předcházející síle jejich hudby a krátké stopáži navrhuji tomuto albu hvězdičky 4.

Hodnocení: 4/5

Slava (ATLANTIC AMCY-6285 Japan minireplika)

Drama přineslo dramatickou změnu. Tou zásadní změnu, která mohla otřást celou kapelou byla změna personální. Na chvíli nás opustil leader kapely a její „duchovní vůdce“ Jon Anderson. Opustil nás na chvíli také další pilíř, klávesový Merlin - Rick Wakeman. Nahrazení jakýmisi popíkaři. (Video Kill…) Panebože jak tohle dopadne, dopadne li to vůbec nějak?
No dopadlo to. Po výborných, ale nepříliš dobře fanoušky přijatých pokusech, utéci z kýčovitého Deanova výtvarného klišé, se nám v plné síle vrací LP obal tak, jak se na pořádné YES sluší a patří. Ruce se mi chvěly, když jsem ten skvost rozbaloval.
Alespoň jedna dlouhá skladba. Hurá!
Kapela jakoby se nadechla čerstvého, osvěžujícího vzduchu. Hudebníci, když teď nejsou svázaní pevnou rukou svého šéfa, využili mistrovsky svůj nový prostor. Muzika v režii Howea a Squirea získala na razanci, aniž by hudebně ztratila něco z atributů, které Yesovští fandové očekávají. Wakeman odešel, ale záměna proběhla s důstojně a očistně. Downes hraje s invencí a instrumentalista je výborný. Možná někdy zaslechnu názvuky z Fragile, ale spíše než kopírování stylu je to zvukový rejstřík, který mi to našeptává.
To s čím jsem se nemohl dlouho úplně smířit je hlas Trevora Horna. Poloha a barva, které mu nejsou úplně přirozené si vynutila kapela. Opravdu jsem zpočátku bolestně postrádal dynamiku Andersenova hlasu, jeho éterickou křehkost, klenutost. Jeho nadpozemský a duchovní projev. To slyšelo nejen moje ucho, ale cítilo i moje srdce. Duchovní rozměr, který Anderson vkládá do každého svého díla, a které jsem mohl ochutnat v plné síle na zatím každém koncertě Yes, tam prostě chybí. Chybí? Prostě tam není. Je to dáno spíš mým očekáváním, než jeho výkonem. A tohle jsou prostě jiní Yes a ty teď poslouchám. Kapela si pěkně sedla na „prdel“ a šlape, jako už dlouho ne. Muzika je čitelnější a sdělnější než kdykoli předtím (a to i v textech). Poučený návrat k bigbeatovým kořenům. Musely to být nádherné koncerty. Úplně si umím představit Chrise jak to na podiu mydlí a dělá ta svá DRAMAtická gesta. Rytmika je skvostná. Klávesy např. v začátku Run Through The Light jsou dojemně kouzelné. Deska má tah, neztrácí tempo.
Většinu LP Yes jsem musel ochutnávat naněkolikrát a tahle mě vzala napoprvé. Nikde nepátrám, nezkoumám a jedu. Užívám si muzikantské radosti. To je asi ten zásadní, těžko popsatelný rozdíl YES s Andersonem a bez něj.
Změna byla k užitku přinesla nové impulsy, ale pokud by to měla být poslední deska téhle kapely asi bych si zasmutněl. V té době to nebyla tak nereálná věc a odpověď na to měla teprve přijít. A tak si s nimi v Tempus Fugit zpívám:
„Kdybych čekal na opovědi
bylo by ticho prolomeno
Čekáme na odpovědi
A necháváme je nevysloveny.“
V kontextu doby proto tuto desku hodnotím láskyplným plným počtem 5 protože :))
No a co?

Hodnocení: 5/5

Squire

Alba Yes ve vztahu k mé maličkosti bych rozdělil do dvou typů:
1/ Ta, která přijímám takřka bezvýhradně, při jejich poslechu upadám do nirvány a jsem ochoten spolu s Faustem pronést ono osudové: Vteřino, postůj!
2/ Ta, u nichž mi k nirváně ještě nějaký ten stupínek chybí a při jejichž poslechu bych Mefista zrovna ještě nevolal.
Drama řadím k té druhé skupině. A navíc má tohle album (alespoň pro mne) ještě jeden primát – vzbuzuje nejvíc otázek. Jak by, co by, kdyby… atp.
Tak už jen ten obal. Oproti jeho předchozím pracím pro Yes mi připadne mnohem méně propracovaný, vypadá spíš jako kresba než jako malba, siluety kočkovitých šelem a rajky v popředí jsou jen tak monochromaticky načrtnuté, jako vystřižené z nějaké dětské omalovánky. Jen si představte, jakými barvami by asi Roger Dean vysmahl toho ptáka někdy v roce 1973? Oči by nám přecházely!… Jenže na druhé straně – album se jmenuje Drama a jestli bych měl jmenovat nějaký obal v historii rockové hudby, jenž by si zasloužil přízvisko „dramatický“, mám pocit, že jen těžko by se hledal druhý podobný. Kočky pronásledují rajku, bílou rajku, spíš jen ducha rajky – a kočky taky nejsou kočky, jen nějaké černé stíny. A vzadu ledovce pod depresivně šedou oblohou a úplně vlevo podivné podmořské rostliny – nebo to jsou snad nějaké vnitřní orgány, snad plíce či co? - Takže co, je to krásný obal nebo naopak hnusný? Ano, je naprosto VYSTIHUJÍCÍ, uznávám, ve vztahu k názvu (a možna i obsahu alba) je vlastně SKVĚLÝ. No ale upřímně – mně se prostě nějak nelíbí. Nevím proč, rozhodně to nedokážu smysluplně vysvětlit – jen řeknu. Že mi zkrátka nesedí. Toť vše.
Nu a vnitřní strana rozkládacího dvojobalu? Podivní lidé v podivných pozicích, ten vlevo (Trevorn Horn) vypadá jako ztělesněná inspirace k filmu Moucha – a nic na tom nezmění ani klipy (k vidění třeba na VHS či DVD Yesyears či Greatest Hits), kde se naopak Trevorn presentuje jako Ferda Mravenec.
Mimochodem - Trevorn Horn. Znám jej samozřejmě jenom ze zmíněných kazet a jednoho televizního dokumentu. Působí tam na mě jako velice příjemný, sympatický a nesmírně šikovný člověk. Nemá chybu. Jen jednu – nahrazuje tu Jona. (Ano, Antony, to je to moje close-minded:-))
Ale vnořme se dovnitř, do drážek. Základní otázka zní – jsou to Yes nebo to nejsou Yes? Odpovídám JSOU, ale nejsou takoví, jaké bych je chtěl mít. Ten Jon mi tam prostě chybí! Budu nechutně sobecký a nebezpečně zkostnatělý, ale JÁ CHCI JONA! Áááále (a zase ty otázky)… ale na druhé straně mám takové tušení, že být v roce 1980 Jon Anderson u Yes, třeba by to nebylo vůbec dobré. Třeba by to bylo dokonce pro další fungování téhle mé srdeční skupiny osudové. Třeba by ji zavedl někam úplně jinak, odkud by už nebylo návratu. (Opět odkazuji na výšezmíněná videa – v kterémže to klipu vystupuje Jon v saténovém oblečku se stíny kolem očí a snad i s nějako rtěnkou na rtech? Fuj!)
Zkrátka album Drama ve mně vyvolává jakousi nejistotu, takový ten pocit člověka balancujícího na římse newyorského mrakodrapu ze staré černobílé grotesky. Jo, vím, že to nakonec dobře dopadne, ale prostě – bylo to o fous!
Takže Drama. Chvalme jej, braňme jej , ale já sem prostě hodím tři hvězdičky a dost.

Hodnocení: 3/5

Stev

Rozpory a nepokojenost v kapele po Tormatu vedly k odchodu dvou klíčových členů Wakemana a Andersona, kteří se rozhodli ruku v ruce s tím praštit. Ostatní členové – Howe, Squire a White byli ale jiného názoru. Chtěli dál hrát spolu, měli nápady, a náhoda pomohla k tomu, že zrovna zpěvák Trevor Horn a klávesák Geoff Downes - duo The Buggles s jedním megahitem, kterým udělali díru do pop music, velcí fanoušci Yes, se s nimi dali dohromady. Může tohle fungovat? The answer is YES. Kapela podle mého šlape skvěle, Yes jsou doslova nabití energií, dynamikou. Talentovaný Downes předvádí převelice atraktivní hru na klávesy, od hammondů, synťáků, klavíru až po nejrůznější podivné zvuky, je výrazným, nezaměnitelným prvkem. Dle mě o dost lepší, než co předváděl Wakeman při předchozím účinkováním. Nechybí mu ekvilibristika virtuoza, a zároveň ví kdy zmírnit, podržet hru. Používá také vokoder jako zpestření. Druhý nový člen, Horn, je zpěvákem, který má nahradit nenahraditelného. Nicméně i on je přínosem a svou úlohu splnil skvěle, jeho hlas je ve výškách jiný, vypjatější, je vidět, že na sobě hodně zapracoval. Díky němu jsou ale vysoké barvité tóny stále doménou kapely. Chris Squire se stává vůdcem kapely, jeho basa je rozmáchlejší, přímočařejší, rychlejší, úžasná. Chris sdílí také většinu hlavních vokálů, které v kombinaci hlavním hlasem Horna zní skvěle. Steve mě také překvapil, převážně velice mile, oproti jeho trochu nezáživné hře na Tormatu a na budoucích deskách Asie. Dává si to mimo jiné na elektrický sitár, pověstnou Fender havajku, jeho elektická kytara je místy taky jako vichřice. A Alan, samozřejmě, to je radost, zas jednou ukázal, jakej frajer to mezi ostatními rockovými bubeníky je.
První desetiminutová fantastická věc, Machine Messiah, je důkazem nového objevování. Má místy temnou atmosféru, u Yes málo vídanou. Skladba patří doslova mezi skryté poklady hudby Yes. Změny nálad jsou zde úžasné, a ta grandiozní sóla... White Car je příjemné odlehčení, osobitá experimentální hříčka, především Downese. Přichází Does It Really Happen?. Basa, bicí, vibrafon, slide, synťáky…To je věc! Taková nálož, při které jsem doslova odmrštěn ze židle. Parádní tempo, naprosto prvotřídní, ale progresivní hitovka, vrchol alba. Into The Lens začíná 12/8 intrem, kde každý nástroj hraje svoji specifickou dobu, zní to brilantně. Poté skladba nabere baladický nádech, se zdlouhavě opakujícími se motivy. Dobře je tu opět zapojená dramatická, energická složka. Run Through The Light je další zajímavá poslechovka, se Squireovským refrénem. Vzápětí přichází závěrečná Tempus Fugit, opět velice svižná skladba, v hlavní roli rychlé basové a kytarové riffy, úžasné hammondy. Nechytla mě třeba jako Does It Really Happen, ale závěr je to obdivuhodný.
Album taky přináší dva návraty, producenta Offorda a výtvarníka Rogera Deana, což je vítaná věc. I když bez Andersona je to samozřejmě jiné, jsou to prostě oni. Na druhou stranu je třeba říci, že Drama ve mě asi nezanechává takový prožitek, jako jejich nejklasičtější alba a momenty. Drama v sobě nemá nějaká hluboká poselství, je také velmi krátké, nějakých 35 minut, ale kus pocitvé muzikansté práce a toho dramatu tu je a to je hlavní. Jednorázové, příjemné oživení kapely, ideální most mezi 70. a 80. lety Yes. Myslim že si tito Yes čtyři hvězdičky určitě zaslouží.

Hodnocení: 4/5

TomKas (CD Rhino)

Posledním albem Yes, které bylo nahráno v sestavě Anderson, Squire, Howe, Wakeman a White bylo (nebudu-li předbíhat událostem) album Tormato. Po sérii koncertů a neúspěšném pokusu o nahrání nového alba v Paříži roku 1979 Yes opět opustil Rick Wakeman a současně s ním i Jon Anderson. To byla pro fanoušky kapely (a samozřejmě i pro kapelu samotnou) bolestivá ztráta. V případě Rickova odchodu to nebyla až taková katastrofa, ale v případě Jona bylo zcela evidentní, že je nemožné za něj najít náhradu. Vždyť jeho tenký a vysoce postavený hlas byl pro Yes tolik charakteristický a stal se základním rozpoznávacím znakem jejich hudby.
O to větší a naprosto nečekané překvapení vyvolala zpráva, že kapela hodlá pokračovat i bez Jona a Ricka a na jejich postech je vystřídají Trevor Horn a a Geoff Downes z tehdy v rockových kruzích nechvalně známé poprockové formace Buggles. Živě si dovedu představit zděšení skalního fandy Yes po zjištění této noviny. Představa, že tihle dva silně elektronicky popově orientovaní propagátoři nové vlny poprocku spojili své síly se zbytkem Yes, musela nutně „yesofily“ vést k názoru, že pánům Squireovi, Howeovi a Whiteovi přinejmenším přeskočilo.
A tak se rozpačitý fanoušek vydal jednoho srpnového dne roku 1980 zakoupit nové album s příznačným názvem Drama. Vstoupil do obchodu a za chvíli třímal v ruce elpíčko s nádherným malovaných obalem od Rogera Deana. Konečně, vždyť naposledy se s jeho uměleckou prací na albech Yes setkal na Relayeru (nepočítám-li Yesterdays) a to bylo v roce 1974. To bylo určitě více než příjemné zjištění. Ale co naplat. Co s pěkným obalem, když deska beztak za nic nebude stát, vždyť tam zpívá ten Horn a na klávesy hraje nějaké mladý chlápek s uličnickým vzezřením jménem Downes a ti přece tvoří Buggles (a v ten moment mu hlavou proletí skladba Video Killed The Radio Star, která v té době dobývala hitparády a navíc MTV zahájilo vysílání právě touhle popovou hymnou, kterou mělo na svědomí právě tohle duo).
S ještě většími rozpaky pak doma opatrně pokládá desku na gramofon a napjatě avšak s určitou mírou pesimismu očekává první skladbu.
A světe div se! Z reprobeden se na svět dere první a zároveň nejdelší skladba Machine Messiah. Zvuk je hutný a energický. Není pochyb, tohle jsou Yes! Ale pořád se nezpívá. Až po chvíli nastražuje uši a přemýšlí, zda to opravdu není Andersonův zpěv. Vždyť ten Horn má docela podobný hlas. Squire mu přitom s vokálem vydatně pomáhá a vlastně ho zde slyšíme mnohem více, než na kterékoliv jiné desce. Skladbu si neustále přerovnává v hlavě a zjišťuje, že určitě zahnala původní rozpaky, ba co víc, přináší ujištění, že Yes vůbec z ničeho neslevili. Naopak. Jakoby si byli moc dobře vědomi toho, že už s nimi není Anderson ani Wakeman a o to víc hrají. Hrají i ty nejdivočejší kousky s naprostou noblesou až se tají dech. Než se vzpamatuje, už je tu další skladba White Car s nádherným a čistým vokálem Horna, a vlastně v tuto chvíli posluchači dochází, proč zrovna Horn, proč zrovna ho si Squire vybral na post zpěváka. Po kratičké White Car, přichází další pecka – Does It Really Happen? To je perfektní ukázka sehrané a naprosto špičkové rytmiky.
Vrcholem alba je Into The Lens. Její stavba je naprosto úžasná a rozkošatělá a po hudební stránce se jedná o opravdový zážitek. Malým zpestřením zde je Downesův hlas modulovaný vocoderem. Run Through The Light nijak nevybočuje z hudební kvality celého alba. A naprostý bonbónek na závěr. Úchvatná Tempus Fugit. Co k ní říct? Squire zde samozřejmě dominuje a povyšuje zde basovou kytaru na sólový nástroj. Je to on, kdo udává dechberoucí tempo skladby a závodí tak s časem. Je to neuvěřitelné a musí se to slyšet. Album doznívá a v dáli se ještě do ztracena nesou poslední hlasy volající YES YES YES!!!

Bonusy:
Reedice Rhino obsahuje opět nebývalé množství bonusů. Takže stručně:
Into The Lens (I Am A Camera) – singlová verze Into The Lens, zkrácená a mírně upravená.
Run Through The Light – singlová verze Run Through The Light.
Have We Really Got To Go Through This – doposud nevydaná instrumentální záležitost, ovšem pozor, uchu skalního fandy Yes zcela jistě lahodící.
Song No. 4 (Satellite) – opět instrumentálka, doposud nevydaná a je klasickou ukázkou hráčského mistrovství skupiny. Určitě se nejedná o samoúčelnou a nudnou věc.
Tempus Fugit (Tracking Session) – řekl bych, že se jedná o záznam ze zkoušky Tempus Fugit, zde ještě skladba postrádá některé významné atributy oproti finální verzi. Navíc ji zpívá pouze Trevor Horn.
White Car (Tracking Session) – opět nedotažená a nevychytaná White Car, tak jak ji z konečné verze neznáme.
Dancing Through The Light – zde je asi nejvíce slyšet vliv popově orientovaných Buggles. Skladba působí příliš elektronicky. Jedná se o jednu z verzí Run Through The Light.
Golden Age – tady máme možnost ještě slyšet Jona Andersona v jedné ze skladeb, které byly nahrány v roce 1979 ještě v klasické sestavě shodné se sestavou na albu Tormato.
O posledních dvou bonusech In The Tower a Friend Of A Friend platí to samé, co bylo napsáno o Golden Age.

Je ironií osudu, že zrovna po albu, na kterém již nevystupuje do té doby duchovní otec skupiny Jon Anderson přilákalo v souvislosti s následující koncertní šňůrou na stadiony nejvíce posluchačů a příznivců Yes a po odehraném turné se Yes oficiálně rozpadají (dnes už však víme, že naštěstí jen dočasně).
Musím zde vyzvednou neuvěřitelný hráčský potenciál zbytku klasických Yes, tedy pánů Howea, White a Squiera – posledních dvou jmenovaných především.
Pokud se vžijeme do role Trevora Horna coby nástupce Jona Andersona, musíme uznat, že jeho pozice nebyla ani trochu lehká. Sám uvedl, že Jona nelze nahradit a byl to spíše Squireův nápad dosadit ho na jeho post. Přesto všechno před ním hluboce smekám, protože si myslím, že v roli (byť dočasné) zpěváka kapely obstál a to po Jonovi Andersonovi jak jistě všichni uznáte, je záležitost přinejmenším nad síly obyčejného smrtelníka :o).
Geoff Downes na albu odvedl také kus poctivé práce a díky Yes se stal známým v hudební branži.
Ačkoliv deska zní v porovnání se svými předchůdci značně moderně a to hlavně díky syntezátorům (i když na ty jsme si zvykli už na albu Tormato), přesto všechno je Drama nahráno s citem. Neuslyšíme zde žádné sekvencery a automatické, syntetické bicí, které se na začátku 90. let začaly objevovat jako houby po dešti. Hlavní důraz je zde stále kladen na kvalitní a především poctivou hudbu. Vždyť je řeč o Yes!
A tak mi nakonec dovolte vrátit se zpět k našemu fanouškovi, který si před chvíli šel s rozpačitými pocity a nedůvěrou do obchodu pro album Drama. Jeho nově zakoupená deska právě dohrála a on ještě chvíli v tichu zírá do prázdna a pak si jen pro sebe řekne: „Sakra, vždyť tohle je opravdu dost dobré album!“
Hodnotil bych klidně i 5 hvězdičkami, ale nemůžu vzhledem k albům typu Close To The Edge. Proto dávám poctivé 4 hvězdičky.

Hodnocení: 4/5

Yesivan (Atlantic, remaster z mně neznámého roku)

K této desce Yes jsem se dostal asi rok až dva po jejím vydání a zpočátku jsem měl s ní problém. Již předem se mi zdálo, že je nepředstavitelné za a) že by LP Yes nenazpíval J. Anderson, za b) že by se ke kapele připojili diskotékoví Buggles, jejichž tvrzení, že video zabilo rozhlasovou hvězdu mě nechávalo chladným. No a za c) na desce se nepodílel R. Wakeman.
Jsem rád, že nyní, po více než dvaceti letech mohu konstatovat, že Drama je plnohodnotná deska Yes, se vším, co k hudbě Yes patřilo a patří. Tedy rozsáhlejší kompozice, střídání tempa, návraty k tématům a jejich rozvíjení, vynikající instrumentální výkony.
Nevím jakým konkrétním způsobem skladby vznikaly (na obalu jsou jako autoři a aranžéři uvedeni všichni členové aktuální sestavy), ani nevím jestli byl „týmYes“ při diskuzích v opozici proti „Buggles“ a každý si prosazoval to své, tak jak to cítí. Ale tak nějak bych přípravu tohoto alba a jeho nahrávání viděl. A na základě toho velice rád konstatuji, že „tým Yes“ to oproti „Buggles“ ukočíroval se ctí a proto je Drama (jak jsem již konstatoval) ryze deska YES. Nejmarkantněji bych toto viděl v úvodním a nejdelším Machine Messiah, což je kousek ze zlaté pokladnice Yes. Naopak větší vliv „Buggles“ bych viděl v Does It Really Happen?, kde mi rytmus skladby nejvíce evokuje diskotékové rytmy (z toho vyjímam jakýsí 90-ti vteřinový dovětek skladby, kdy exceluje Squirova basa a opět se vracejí Yes).
Když jsem ve skladbě Into The Lens slyšel T. Horna, jak o sobě prohlašuje, že je kamera (foťák?) musel jsem začít přemýšlet o podivné posedlosti Buggles technickými vymoženostmi jako je video, rozhlas nebo právě ta kamera. Ale třeba v tom nemají prsty jen oni.
Vyzdvihl bych zvláště podíl Chrise Squira na této desce: tím myslím fantastickou hru na basu a doprovodné vokály. A také, i když nemám k tomu žádné podklady, bych tak nějak viděl, že ten prapor Yes držel právě on.
Jako největší slabinu vidím zpěv. I když se T. Horn snažil, byl tlačen do všelijakých poloh, ale dle mě, to není ono. V tomto bych viděl Andersonovu nenahraditelnost.
Takže suma sumárum: skvělá deska, dávám 4 hvězdičky z pěti.

Hodnocení: 4/5

Závěrečné shrnutí [Guitarist]

Album, které vyvolávalo vždy mnoho emocí, zároveň vyvolávalo u mne (a jistě nejen u mne) vždy mnoho otázek. Vždy jsem měl pocit, že většina Yesfandů je považuje za méněcenné. Důvod je jasný. Jako jediné album skupiny v jejich pětatřicetilété kariéře postrádá vokální projev Jon Andersona. Pro někoho možná nepřekonatelný problém, pro někoho možná zajímavá změna.

Počet recenzí daného alba nevybočil z již dříve nastaveného průměru, což je jistě potěšující zjištění. Většina korespondentů se na toto album dívá velmi kladně. Je sice vzpomínán Jon Anderson, ale spíše ve smyslu, jak by asi vypadal vokál, kdyby byl býval Jon neodešel. Většina z nás se nakonec shodla v tom, že je třeba se dívat na album v kontextu doby a ač se našly hlasy, že Trevor Horn Jona nenahradil a album tím utrpělo, většina tuto změnu přijala jako věc, která jménu skupiny rozhodně neublížila. Většina z nás přijímá sound tohoto alba jako svěží, moderní, zvukově dokonalý, popový, epický, melodický a nečekaně dravě rockový počin, který je přínosem do pokladnice progrockové hudby, a který je snad i neprávem opomíjen na koncertních pódiích. Konečně rating 4,25 dokazuje, že album bylo námi hodnoceno skutečně vysoko a mezi ostatními „Andersonovskými“ alby skupiny Yes se neztrácí.

Diskuze byla velmi bohatá a i to vypovídá o albu více, než by se dalo čekat. Točila se hlavně kolem absence Jon Andersona a víceméně souzněla s většinou napsaných recenzí. Dalšími diskusními podněty bylo působení obou exBuggles Geoffrey Downese a Trevor Horna jak v Yes, tak v dalších hudebních uskupeních a o významu a stálém úsilí neúnavného motoru skupiny Chris Squira. Kvalita diskuze odpovídá vysoké kvalitě jednotlivých recenzí a samozřejmě i kvalitě daného tématu. Myslím, že nás Drama dramaticky nezklamalo.