YESSHOWS
Atlantic 1980

Jon Anderson - zpěv
Steve Howe - kytary
Chris Squire - baskytara, zpěv
Patrick Moraz - klávesy (4, 6)
Rick Wakeman - klávesy (1, 2, 3, 5, 7)
Alan White - bicí

1. Parallels [6:57]
2. Time And A Word [4:05]
3. Going For The One [5:13]
4. Gates Of Delirium [22:58]
5. Don't Kill The Whale [4:12]
6. Ritual (Nous Sommes Du Soleil) [28:22]
7. Wonderous Stories [3:55]

Nahráno živě

Produkce:
Obal: Roger Dean

Hodnocení:
Guitarist 4/5
Olias -/5
TomKas 5/5

Guitarist (CD Atlantic 1980, 7567-82686-2)

V roce 1980, tedy v roce, kdy mnozí nad Yes lámou hůl, vychází jejich, v pořadí druhé, živé album s názvem Yesshows. Album je ve své podstatě koncertním výběrem ze skladeb vydaných převážně v období po vydání prvního live alba.
Album začíná obligátními tóny Firebird Suite, zde však implantovaných do skladby Paralles. Po Paralles zavzpomínají Yes na počátky své kariéry ve skladbě Time And A Word. Zde mne přímo uchvátil vodopád tónů piána, ale dosti piána, tóny kytary nenechají nikoho na pochybách, další peckou je Going For The One. Nutno říci, že zde mi připadne o dost lepší než ve studiovém originálu. Údernější, techničtější a zároveň přístupnější. Klobouk dolů. Další v pořadí je Don’t Kill The Whale, skladba, kterou od koncertu v Praze roku 2003 doslova miluji. Krásné popískávání varhan, jako by se spolu domlouvali dva vorvani plyne spolu s proudem až k Oceánu a Rituálu v něm. Ritual sám o sobě představuje nepřebernou pokladnici zvukových nápadů a zde zní velmi originálně a je třeba říci, že v druhé části dokonce nečekaně agresivně, a to včetně vokálního projevu. Album uzavírá odpočinková (oproti předchozímu Ritualu určitě) Wonderous Stories.
Album je po všech stránkách zpracováno přímo velkolepě. Počínaje grafickou úpravou, zasněnou kompozicí od Rogera Deana na přebalu alba, nebo fotografickou částí, která ukazuje skupinu na pódiu, takříkajíc v akci. Největší poklonu je ale nutno složit zvukovým technikům od Atlanticu, kteří namixovali jednotlivé skladby z různých koncertů tak, že asi jen těžko někdo pozná, že se nejedná o jediný koncert. Díky tomuto kouzlení, pak můžeme slyšet jako by z jednoho jeviště Mistry klávesáky Rick Wakemana a Patricka Moraze. To je dost neobvyklé a dává to albu punc výjimečnosti.

Hodnocení: 4/5

Olias

Přede mnou leží nádherný obal Yesshows, osamělý pták migrující přes velehory, sám, zapomenutý v chladné pustině. Živé dvojalbum mixované Chrisem Squireem v době, kdy na tom Yes jako kapela nebyli zrovna nejlíp. Možná se tehdy jeko ten pták opravdu cítil. Zachytil 80 minut nahrávek, které nesporně dokazují to, že Yes jsem kapela která na koncertech umí svým skladbám vdechnout úplně nový život. Hudebníci jsou zde zachyceni ve vrcholné nespoutané formě (ruku na srdce, Chris už při koncertě dneska nelétá metr nad zemí).
Kratší skladby jsou plné svěžesti, nabité energií, která se v těch pár minutách ještě dá udržet na uzdě. Ale v rozsáhlejší skladbě?? Všimněte si už Jonova vokálu v Gates of Delirium. Pouští se do toho jako pravý válečník, zapoměńte na jemnosti, tohle je bitva. Chris a Steve jsou též neuvěřitelní... dokonce Alan White jako vedoucí válečného vozu najednou kouká, jak mu praskají otěže od koní a už vidí, že mu utečou, takže na chvilku zapomíná hrát. Nakonec musí zatáhnout za záchranou brzdu a Steve vzepjatě ukazuje, kolik energie má ještě nastřádáno.
Nechci se zdlouhavě rozepisovat o tom,co už bylo mnohokrát napsáno.
Zastavím se proto už jen u těch několika minut nastavených jako červí díra v Nous Sommes Du Soleil. Tady se teprve ukazuje, co Jon Anderson myslel tím RITUAL. A dokazuje spolu s ostatními, že dokážou působit jako opravdoví šamani, pro mě je ten poslech vždy naprosto transcendentálním zážitkem. Díky této nahrávce se mi podařilo plně pochopit poselství této skladby a mohu říct: Proletěl jsem rychlostí světla červí dírou na druhý konec vesmíru a díky tomu, že se mnou byli YES, dokázal jsem se vrátit zpět.
A nemohu si pomoci - Díky Patricku Morazovi získali Yes klíč od IDRM. Sestava Anderson,Squire,Howe,White,Moraz byla mystickým spojením..

Hodnocení: bez hodnocení

TomKas (CD Atlantic 7567-82686-2)

Koncertní dvojalbum navazuje na legendární Yessong. Zatímco na Yessongs zazněly hity z alb The Yes Album, Fragile a Close To The Edge, Yesshows přináší výběr toho nejlepšího z desek následujícího období. I zde se nejedná o ucelený koncert (stejně jako v případě Yessongs), nýbrž o citlivý výběr skladeb zahraných živě v letech 1976 – 1978 a to takovou formou, že ani nepoznáte, že se nejedná o jeden koncert.
Velkým zpestřením je přítomnost Patricka Moraze na dvou dominantních skladbách alba.
Desku otevírá Parallels, jenž z úvodní Stravinského suity přechází do svého úderného tempa.
Následuje výlet ke kořenům Yes se skladbou Time And A Word, která je oproti originálu malinko kapelou vyšperkována a poupravena hlavně ve vokální části.
Třetí skladbou je vypalovačka Going For The One ze stejnojmenného alba.
Naprostým bonbónkem a řekl bych i vrcholem celé desky je skladba The Gates Of Delirium, která je zde zahrána snad ještě lépe, než ve studiové verzi. Opravdu požitek a o to větší, že zde máme možnost slyšet Patricka Moraze. I ústřední pasáž, která má evokovat bojovou vřavu a zmatek kolem je zde podána podstatně přístupnější formou, než na albu Relayer. Závěr této gigantické kompozice je nepopsatelný a snad ještě více emotivní než u původní verze. Jednoduše nádhera a musí se to slyšet.
Pokud se dokážete nepřinutit pustit si The Gates Of Delirium znova a znova, můžete vyměnit disk a pokračovat v poslouchání dalších skladeb (já to nedokázal a The Gates mi hrál opakovaně ještě několikrát).
Druhý disk začíná hitovkou Don’t Kill The Whale. Zajímavá je vsuvka na konci skladby, kdy Jon Anderson představuje jednotlivé lidi odpovědné za technickou část koncertu (světla, zvukového technika,…) na jejímž pozadí kapela improvizuje.
Stěžejní skladbou druhého disku je nepochybně Ritual (Nous Sommes Du Soleil), která zabere téměř poctivou půlhodinu poslechového času! Jak už to u Yes bývá, některé skladby prostě vyznějí mnohem lépe na koncertě a Ritual je toho zdárným příkladem. Druhou zajímavostí je, že místo Ricka Wakemana je za klávesami Patrick Moraz a jeho hra je jednoduše řečeno úchvatná (což samozřejmě platí o celé kapele, ale opakování této skutečnosti by bylo nošením dříví do lesa). Nejsme zde ochuzeni ani o společné sólování Chrise Squiera s Alanem Whitem tak jak je známe z posledních koncertů. Zde navíc doplněné o zajímavé vokální projevy.
Po poměrně náročném poslechovém zážitku, kterým Ritual bezpochyby je, nám Yes naservírují poslední skladbu alba, kterou je odpočinková a hřejivá Wonderous Stories u níž se znovu nadechneme a zasníme.
Album je nepochybně dalším skvělým doplňkem prvního živáku Yessong. Spolu s ním totiž máme možnost cestovat s Yes jejich nejslavnějším obdobím, které bylo nejplodnější a právem bylo označováno jako klasické.
Yesshows je dle mého názoru po zvukové stránce nahráno solidně (vzhledem k období, ze kterého jsou jednotlivé skladby).
Vlastnímu grafickému zpracování alba není co vytknout. Nádherná kresba na obalu pochází jak jinak než z dílny Rogera Deana a je opravdu na co koukat. Ze všech obalů Yes jím vytvořených je mi nejblíže a vyjadřuje cosi neuvěřitelně hlubokého. Jako bych slyšel foukat ostrý studený vítr nad zasněženými skalními útvary kde se míhá ledňáček. Touto malbou je člověk přímo vtažen do jeho surealistické krajiny.
Celkově desku hodnotím maximálním počtem hvězdiček, protože pro svou jedinečnost a kvalitu si to rozhodně zaslouží.

Hodnocení: 5/5