90125
Atlantic 7.11.1983

Jon Anderson - zpěv
Tony Kaye - klávesy
Trevor Rabin - kytaram klávesy, zpěv
Chris Squire - baskytara, zpěv
Alan White - bicí, zpěv

1. Owner Of A Lonely Heart [4:30] (Jon Anderson/Trevor Horn/Trevor Rabin/Chris Squire)
2. Hold On [5:18] (Jon Anderson/Trevor Rabin/Chris Squire)
3. It Can Happen [5:29] (Jon Anderson/Trevor Rabin/Chris Squire)
4. Changes [6:20] (Jon Anderson/Trevor Rabin/Alan White)
5. Cinema [2:07] (Tony Kaye/Trevor Rabin/Chris Squire/Alan White)
6. Leave It [4:13] (Trevor Horn/Trevor Rabin/Chris Squire)
7. Our Song [4:18] (Jon Anderson/Tony Kaye/Trevor Rabin/Chris Squire/Alan White)
8. City Of Love [4:52] (Jon Anderson/Trevor Rabin)
9. Hearts [7:43] (Jon Anderson/Tony Kaye/Trevor Rabin/Chris Squire/Alan White)

Bonusy (Rhino 2004):
10. Leave It (single version) [3:56] (Trevor Horn/Trevor Rabin/Chris Squire)
11. Make It Easy [6:12] (Trevor Rabin)
12. It Can Happen (Cinema Version) [6:05] (Jon Anderson/Trevor Rabin/Chris Squire)
13. It's Over [5:41] (Trevor Rabin) previously unissued
14. Owner Of A Lonely Heart (extended remix) [7:05] (Jon Anderson/Trevor Horn/Trevor Rabin/Chris Squire) previously unissued
15. Leave It (single "a capella" version) [3:18] (Trevor Horn/Trevor Rabin/Chris Squire)

Produkce: Trevor Horn & Yes (2)
Obal:

Hodnocení:
Antony 3/5
Dave 3/5
Guitarist 4/5
Jon 5/5
mdduch 4/5
Pegas 3/5
PepaN 5/5
PJG 3/5
Sledgehammer17 4/5
squire 5/5
Stev 5/5
TomKas 5/5
xmaggy 5/5

Průměr: 4,15

Závěrečné shrnutí

Antony (CD Atlantic/EastWest Japan, AMCY-6322, HDCD, vydáno 23.1.2002)

Mám před sebou CD, které už na první pohled postrádá jakýkoli společný znak s obaly předchozích výtvorů Yes. Ve stříbrném poli grafický motiv zhuštěný v geometrické zkratce, doplněný nicneříkajícím číslem. Logo kapely vyvedené v obyčejných kapitálkách - a jinak nic. Tato konstelace podivných okolností nevěstí nic dobrého. Sestava muzikantů na albu je už nadějnější. Anderson zpět, Squire stále na svém místě, a hleďme kdopak se nám tu objevuje na klávesy. Mistr Tony Kaye osobně. Mít tři zakládající členy v sestavě, to se naposledy povedlo na Close To The Edge. Takže jak se projevují pánové hudebně?

Krátce řečeno, Yes hrají jinak než doposud, jinak než jsme zvyklí a asi i jinak, než by nás kdy napadlo. Je znát, že čas opět významně pokročil a vývoj na rockové scéně přinesl několik překotných změn. Všechno je jednodužší, přímočařejší a přístupnější. To není samo o sobě špatně, jen se zdá, že se trend refrénové podbízivosti nyní nevyhýbá ani souborům, u nichž bychom si to dříve nedovedli představit. Významný podíl na tom také má nová tvář v řadách Yes, kytarista Trevor Rabin. Technicky neméně skvělý, než jeho předchůdce, hudebním cítěním však někde úplně jinde. Jeho hra je razantní a působivá svojí výrazností, Rabin jde na posluchače úplně jinak, jasněji, bez oklik, Yes se tak stávají více kytarovou skupinou, než kdykoli předtím. Jenže tento zjednodušující trend je slyšet i u dalších lidí ve skupině. Squire totálně ochudil hru a je krotký až ochočený. Vidět jej poskakovat v klipu v blyštivém oblečku ve stylu popíkových neumětelů je jako vidět zchromlého bývalého dostihového plnokrevníka. Léčit nebo utratit? Totéž White na bicí, podobně sterilně v té době zněly i Kroky Františka Janečka.

Stejně mám na tohle album pozitivní názor. Myslím si, že samotný poprockový styl zde Yes dovedli k samých vrcholům jeho možností. Přese všechny nepravděpodobnosti se jim podařilo vytvořit vcelku poživatelný produkt. Zní to jako rafinovaně zakuklený náročnější rock, tak aby si to běžný posluchač ani neuvědomil a naletěl na popíkovou stránku a jen tak mimochodem vstřebal několikero sofistikovanějších pasáží, k nimž by jinak ani nepřišel. Ony jsou to především takové pěkné písničky, že. Ano, občas se v nich zablýskne na něco víc, ale jinak je to rock prostý skrytých perel. Ve srovnání s poklady předchozích alb se zde jedná o pěknou a nablýskanou bižuterii. Vhodné k dennímu nošení, ale do lepší společnosti si ji nevezmete. Předchozí alba si pouštím s (vždy vyplněným) očekáváním hudebního dobrodružství, vzlétání z hlubin do výšin o tisíci patrech všech nálad a chutí. 90125 si pouštím s jednoduchou tralala jistotou, na níž mně absolutně nic nepřekvapí. Je to album přístupné na první poslech a tak na pátý zcela poznané. Ostatní alba Yes se mi pootvírají k alespoň malému nahlédnutí až tak napotřetí, ale i po padesáté stále skrývají mnohá svá tajemství. O to více dráždí k poslechům dalším a dalším. 90125 už nemá co nového nabídnout, jen ty své dávno prokouknuté triky s vícehlasy, refrény, riffy, harmoniemi, houpavými rytmy, efekty a pozlátky. Zatím neošoupanými, to mu slouží ke cti, kvalitní bižuterie.

Tak, tak, 90125 si celkem rád pouštím, jsou chvíle kdy se hodí a jiné Yes bych si v ten okamžik pustit nedokázal. První skladbu již několik let standardně přeskakuji, to podotýkám. Ale jinak jde o bezproblémový instantní zážitek, pokud nehledám víc - jsem spokojen.

Hodnocení: 3/5

Dave (původně napsáno pro server ProgBoard)

Zlaté časy let sedmdesátých jsou nenávratně historií, nastupují léta osmdesátá a jejich hudební ‚žumpa‘. Těžko dnes říci, co se to tenkrát stalo, že naprostá většina kvalitních rockových kapel začala lézt do poprocku, nebo ještě hůře – do popu, pop se začal spojovat s diskem… no prostě fuj! Obrat o 180 stupňů artrockové legendy a vůbec jedním ze zakladatelů artrocku - Yes je opravdu smutný. I když se později zkoušeli vrátit ke svému původnímu stylu, už to nebylo ono.
V roce 1983 vydává kapela v trochu obměněné sestavě album 90125. Této desce jsem se dlouhou dobu vyhýbal, jelikož jsem věděl o co jde, a i když mi inteligentní poprock nevadí, tak od této kapely jsem se ho snad trochu bál… Když jsem se tedy pak k tomuto albu trochu náhodně dostal a poslechl si ho, zjistil jsem, že to není vůbec špatné!
9 melodických a celkem i zpěvných písniček, pár dokonce i s hitovými ambicemi. Například úvodní Owner Of A Lonely Heart je jedním ze symbolů doby a zná jej snad každý. Rozebírat jednotlivé songy zde asi opravdu nemá smysl.
I když je to tedy poprock tak se mi deska hodně líbí. Jeho výhodou také je, že když si ho někdy pustím tak lidé okolo neprchají jako jindy… :-) Hudba je to hodně dobrá, nějaký hlubší smysl v ní však nehledejte, artrock tu není ani trochu…

Hodnocení: 3/5

Guitarist (CD Atlantic 1980, 7567-90125-2)

Kolečka v časostroji se opět trochu potočila a to co se zdálo být nemožné, stává se skutečností. Svět je stále více okouzlen plasty a skupina se schází ve studiu. Je nasnadě, že fanouškům učiní radost návrátivec Jon Anderson, Steve Howe naopak brousí kytarové rify v Asii (tedy ve skupině Asia, aby nedošlo k omylu, Steve nikdy nezblbnul jako The Beatles) a za opuštěné klávesy sedá po letech opět Tony Kaye. Doba se odráží viditelně v celém albu. Počínaje obalem, pokračujíc názvem alba, kterým se stává katalogové číslo alba a konče jeho soundem. Tak, jak se zkracují vzdálenosti, Concordem je to přes velkou louži najednou nějak blíž a čas strávený poslechem dlouhých kompozic zabere přeci tolik času, zkracují se i délky skladeb. Nač se tedy vytvářet nějaké hudební obrazy? Délka skladeb a podivně strohý obal včetně názvu se stal synonymem nového zrození Yes a vkročení do nového věku progresivního rocku.
Již první zdánlivě rádii a MTV profláknutá skladba Owner Of A Lonely Heart je vlastně unikátní v celé historii Yes. Videoklip, který pomohl po letech skupině vstoupit do hitparád jistě dnes působí archaicky. Ve své době však k hudbě Yes přivedl novou generaci posluchačů a svoji komerční úlohu splnil na sto procent. Navíc není to vůbec špatná skladba a naostřená kytara na počátku skladby dává předzvěst o zvuku celého alba. V polovině skladby se mi líbí krátká pozastávka po které následuje krátké sólo s dovybrnkáním se v jeho závěru k opakujícímu se refrénu. Následuje Hold On. A opět svěží rocková muzika s nevšedně nastavenou kytarou a bublajícím vokálem. Příjemná přímočará rocková písnička. It Can Happen se zvonivým začátkem se vzdychající basou v pozadí. Piáno v krátkém nadýchnutí má nevšední prostor a dává skladbě další rozměr. Velmi příjemná a vokálně dokonalá věc. Changes je o změnách a vypovídá tak trochu i o změnách v Yes. Je až s podivem, kolik toho dokáží na relativně malé ploše předvést. Instrumentálka Cinema je docela odvaz a tvoří zvukově dokonalou předehru k Leave It. Leave It má pak neskutečně vokálně dokonalý začátek s efektním uderem bících v pravý čas. Moc se zde vlastně nehraje a přesto je to zvukomalebné. Výborně zejména vokálně postavená písnička. Our Song s rozradostněným klávesovým začátkem zní asi nejpopověji z celého alba, přesto toto tvrzení není urážkou. Svěží a radostný zvuk má magické účinky, ostatně o tom vlastně tahle píseň je. Však dosti radostných rytmů. Strohá basa a výkřik nás přivítá ve skladbě City Of Love. A tak můžeme pěkně v rytmu prošlápnout tohle líné město a počkat si na noc, ulovit nějakou kost a prohýřit jako správní rockeři noc. Přímočará rocková skladba, žádný sentiment jen výborně odvedené řemeslo. V závěru vždy čekám na rozbustřené kytarové sólo a s pomalu končící skladbou mám vždy chuť dát si to ještě jednou. Poslední skladba Hearts má v sobě kus čínské čtvrtě skloubené dohromady s chorálem mistrů baroka a především dobré rockové hudby.
90125 je album přímočaré, nedupané různými zvukovými efekty, výbornými vokály a především kytarovými rify. Navíc působí přes krátkost svých skladeb a nebo možná právě proto velice kompaktním dojmem. Yes jsou zde přístupnější bez zbytečné podbízivosti. Rozehrávají při krátkých stopážích harmonické celky, které sice nenesou tak velké hudební poselství, jak tomu bylo na jejich dřívějších opusech, ale snad i díky své snadnější uchopitelnosti jsou zdrojem nepřeberné energie a radosti.

Hodnocení: 4/5

Jon

Píše se rok 1983 a z rozpadlé skupiny YES se stala kapela Cinema. Její kytarista Trevor Rabin napsal několik písní, z nichž se jedna jmenovala Owner Of A Lonely Heart. Jejich producnet Trevor Horn ale nechtěl aby se zpěvu ujal sám Trevor a přivolali na pomoc hlavního zpěváka starých YES Jona Andersona, který návrh přijal a dokonce kývl i na to, že bude hlavním zpěvákem kapely. Navrátili se tedy k původnímu jménu YES. Až na Trevora Rabina už všichni z nových YES byli v těch starých. Tony Kaye jakožto klávesák, který je na zadním obalu desky jmenován jako starý yes-veterán, Alan White za bicíma, Chris Squire se jako vždy chopil basy a o zbylých dvou do pětice už netřeba mluvit.
Pokud se ohlédneme o nějaké ty roky zpátky, většinou uvidíme na obalech desek od YES kresby malíře Rogera Deana. Když noví YES vydali album 90125, na první pohled nám řekne obal, že toto už nebudou staří vyslunění YES. Číslo na obalu nám vůbec nic neříká. Dnes víme, že je to pořadové číslo katalogu vydavatele, u kterého YES toto album vydali. Ale teď už k samotným skladbám.
Owner Of A Lonely Heart je tak přímočará, že nám to nejdříve vyrazí dech, kam až staří YES klesli, ale není tomu tak. Pokud se zaměříme třeba jen na samotné klávesy. Už jen jejich zvuk je charakteristický pro tuto skladbu. Donekonečna se opakující motiv a neustále větší a větší nasazení se proplétá s pompézností 80. let. Krásné kytarové sólo ve dvojhmatech by asi nikdo u YES nečekal.
Hold On začíná tvrdým a řízným úderem bicích. Nádherná souvislost mezi dvěma úplně jinými tématy. Neuvěřitelné místečko bez nástrojů. Je big beatově rozpínavá. Je až s úžasem, že poslední 2 minuty se stalé dokola opakuje refrén Hold On, ale nikdy nenudí a ani se nepřeposlouchá.
It Can Happen ma nádherný motiv a krásné proplétání vokalů Rabina, Andersona a Squirea. Squire tady hraje na basu nádherně. Velmi dobře udělaná echa ve 4. minutě.
Changes je píseň, ve které má hlavní slovo Rabin. Začíná bombastickým rytmem, který je vlastně velmi jednoduchý, ale chvíli to přeci jen trvá, než to člověk pochopí. Rabin zpívá velmi dobře. Škoda, že je píseň tak jednoduchá, je postavená všehovšudy na 4 akordech. Ale zase zde můžeme vyslechnout souvislost dvou rozdílných témat najednou.
Cinema je instrumentálka, kde má zase hlavní slovo Alan White, který zde bubnuje opravdu o život. Jen tak z ničeho nic dostala grammy. Na ní navazující
Leave It je opravdová pecka na tomto albu. Co tady kapela předvádí je neuvěřitelné. Celá skladba odzpívaná více méně jen vokálově.
Our Song je přímočará pro mě nic neříkající píseň. Není špatná, ale je daleko v závěsu za těma ostatníma.
City of Love je ale zase pořádná pecka. Anderson zpívá velmi drsně a přesvědčivě. Asi si vytrpěl tím své. Celá skladba je vystavěná na primitivním dvoutónovém tématu. Ale i tak je to pecka. A především hardrocková.
Hearts je ohlédnutí za artrockovou dobou. Jsou tu hammondy, složité rytmy. Je povznášející a oproti tomu co bylo na albu před ní působí jako malý experiment. Proplétaní hlasů Jonových a Trevorových. Je to krásný konec. Pro mě asi takový jako To Be Over na Relayer. Jak to teď poslouchám, upozorním i na náhlou změnu charakteru ve 4. minutě skladby, kde se z ničeho nic objeví hardrock. Tak to je ke skladbám.
Jediné co mi vadí je neslaný a nemastný výkon Kaye, moc se teda nepředvedl. Trevor hraje skvěle a zpívá taky nádherně. Dávám tedy 5 bodů, ale postupem času jdou spíše body dolů než nahoru. Teď bych dal 4 a půl, ale dám 5, protože to bylo moje první album od YES!

P.S. Před 3 lety, když jsem byl ještě fanda do her, hrál jsem hru GTA: Vice City. Kde byly použity nejslavnější hity 80. let. Mezi nimi právě i Owner. YES jsem neznal, až jednou jsem měl tátu za zády, a on říkal: ,,To jsou YES!!“ Říkal jsem si, dyť takhle YES nezní, věděl jsem o nich jen to, že hrají Artrock. Owner mi tak nepřipadal. Táta mi sehnal ještě jeho starou kazetu, sice to plavalo, ale já s tím jezdil všude. Poslouchal jsem to jen na walkmanovi. A když nám to jeden elektrikář sehnal na CD, byli jsme všichni strašně šťastní.

Hodnocení: 5/5

mdduch

Skupina Yes vydává v roce 1983 své komerčně nejúspěšnější album, které se jmenuje podle katalogového čísla - 90125. Začněme obalem - kde je Roger? Obal je to pro mě naprosto nevkusný. Horší obal u Yes je snad jen na Big Generator a na Talk - prostě se mi absolutně nelíbí. Ovšem jde o vnitřní krásu, tak vzhůru.
Celé album začíná hitovkou Owner Of A Lonely Heart - skvělý otvírák na úvod - geniální nápady, které se líbí, ale rozhodně nejsou nějaké podbízivé, prostě skvělá skladba, kytarové sólo, kterým chtěl Rabin zamachrovat, je sice nabubřelé, ale sedne tam jak "pr*el na hrnec", takže jedním slovem úchvatné. Další skladba Hold On, je taková podle mého názoru nenáročná, ale rozhodně pěkná. Zato třetí It Can Happen je naprosto geniální, je to jedna ze skladeb, díky které jsem se dostal k Yes, takže i taková moje citová záležitost. Čtvrtá Changes začíná sice jednoduchým, ale podle mého názoru velmi dobrým, klávesovým nápadem, které prý nahrál Rabin místo Tonyho Kaye. Krátká Cinema rozděluje album, instrumentálka podle mého nejbližší starým Yes, mám ji opravdu rád. Ovšem šestá Leave It - no ty vokální aranžmá nejdou popsat, to se opravdu musí slyšet, ale vy víte o čem mluvím. Jeden z nejlepších spirituálů, dá-li se to tak nazvat, co jsem slyšel. Our Song je také solidní, taková pěkná, jak to popsat - "pohladí". Předposlední City Of Love zahajuje skvělou basou, která provází tento naprosto vyjímečný song. No a končíme skladbou Hearts - skvělá, zamilovaná, procítěná skladba s parafrází na Boba Marleyho - "No women, no cry".
No takže závěrečné shrnutí - album 90125 je album asi pro všechny něčím vyjímečné, protože většina mladých lidí co dnes posloucha Yes se k nim dostala přes toto album. Ačkoliv se nemůže rovnat starým klenotům, je to to nejlepší co s tím (opět odpusťte mi ten výraz) debilem Rabinem natočili. Nu a hodnocení - dávám 4 hvězdičky - ne každému členovi, ale dvě Jonovi, dvě Alanovi a dvě Chrisovi. Ovšem od těch odečítám 1 za Rabina a 1 za Kaye - Rabinovi za jeho nafrněnost a machrování a Kayovi za jeho hrůznou hru na klávesy.

Hodnocení: 4/5

Pegas (CD Rhino/Elektra 2004, 8122-73796-2)

Po turné k Drama se dá mluvit o rozpadu Yes. Downes s Howem odstartovali hvězdnou dráhu kapely Asia, Horn začal budovat neméně úspěšnou kariéru jako producent (včetně 90125, kde má připsaný i autorský podíl). White se Squirem se pokoušeli o spolupráci s Jimmym Pagem, ale nakonec se spojili se zpívajícím kytaristou a hráčem na klávesy Trevorem Rabinem s nímž zformovali skupinu Cinema. Do hry vstoupil také zakládající člen Yes Tony Kaye, no a když kývnul i Anderson, nebyl důvod nevrátit se k názvu Yes.
Co říci k obalu? Už dříve jsme měli čest s méně vzhlednými obálkami (ono se také těžko konkuruje Deanovým fantaskním vizím), ale tady je jedna z nejslabších a po Deanovi ani stopa. No nic, to ještě nic neznamená a příště bude hůř.
A dostávám se k tomu nejdůležitějšímu, nebudu dlouho chodit okolo horké kaše a řeknu to rovnou - 90125 mě moc nebaví. Po brilantním vstupu do 80. let albem Drama pokračují Yes cestou poněkud plytkého popu s pouhými dozvuky jejich síly. Mnozí obviňují z „úpadku“ právě nováčka Rabina, který nebyl jenom člen do počtu k zaplácnutí volného místa, ale nemyslím si, že je toto obvinění opodstatněné, kapela se prostě hodně nechala strhnout tím, co právě frčelo. Začíná to nadějně hitem Owner Of A Lonely Heart, který je sice ryzím popem na vlně diska, ale přes svou podbízivost si jej vždy rád poslechnu (pokud ovšem nejde o nějaký z jeho odporných remixů). Nervy drásající Rabinovo sólo je hodně vzdálené vypiplaným Howeovým hrátkám a vůbec celkově je jeho hra i dále na desce tvrdší a rockovější, nicméně to vůbec nepomáhá tomu, aby vše vyznívalo trochu živěji. Rozvleklý, líně se táhnoucí, zvukově nepřitažlivý a chladný, tak bych charakterizoval většinu materiálu na 90125. Když si vzpomenu na varhany Tonyho Kaye z prvních alb Yes (hlavně Time And A Word), nechce se mi ani věřit, že tady to hraje stejný člověk, protože zde klávesy nezaujmou snad vůbec ničím a myslím si, že ve studiu ho zbývající členové ke slovu moc nepouštěli. Jenom zřídka vydržím poslouchat 90125 celé a když, tak raději jako zvukovou kulisu, k čemuž poslouží dobře. Nedá se nic dělat, tohle je prostě jiná muzika, než jaké se Yes dosud věnovali a jakou si získali řady fanoušků. Ne všichni tuto změnu přijali a u mě je to na hraně s tím, že se vždycky najde nějaké to přihozené závažíčko, které zabrání úplnému převrhnutí na mínusovou stranu. A jsou to (kromě již zmíněné úvodní) skladby It Can Happen, Cinema a Hearts.
V hodnocení přimhouřím oko a zůstanu u průměru tří bodů. Neodpustím si ale poznámku, že ten materiál není zas tak slabý, jenže je stylově už posunutý spíše stranou mého zájmu a není tak výjimečný. Zvuková sterilita, která v té době byla možná v kurzu, tu odtažitost ještě prohlubuje. Veřím tomu, že v živé podobě by mě některé skladby bavily více a to mě také nutí zmínit překvapivý efekt akustické verze Owner... na koncertu v roce 2004.

Bonusy:
90125 je posledním albem, které firma Rhino vydala v letech 2003/2004 v reedici s bonusovým materiálem. Ten zde zahrnuje dvě singlové varianty Leave It (zkrácenou a vokální), nechutný a nekonečný remix Owner Of A Lonely Heart, původní Ciname verzi It Can Happen a dvě další Rabinovy skladby Make It Easy a It's Over, z nichž se mi hlavně ta druhá líbí. Většinou jde o vítaný přídavek.

Dodatek:
14 dní po napsání recenze jsem se k 90125 vrátil a musím přiznat, že hned první poslech byl pro mě zajímavější než týden strávený ve společnosti alba za účelem zhodnocení. Zkrátka na to musí být nálada, jenže zatímco dosavadní alba mě v 90% případů nezklamou za žádných okolností, na 90125 musí být nějaká správná konstalace hvěz, aby to fungovalo. Na výsledném hodnocení to nic nemění, snad jen upřesním, že to je zasloužená trojka bez nějakých pochybností.

Hopnocení: 3/5

PepaN

Album 90125 nemůžu hodnotit objektivně. K mým uším se totiž dostalo v roce 1983, kdy mě komanč zavřel na dva roky na vojnu, takže ať by v té době vyšlo cokoliv, byl bych z toho nadšen. Mimochodem, pro Vás nepamětníky - nebylo jednoduché dostat se k aktuálním albům světových interpretů v roce 15. výročí osvobození. Yes pro mě do té doby byli především Close To The Edge, Going For The One a poslední, pro mnohé překvapivé, pro mě vynikající, na Yes nezvykle tvrdé Drama. Od prvních taktů Owner Of A Lonely Heart na mě dýchne radost a nasazení a člověk si ani hned neuvědomí, že vlastně poslouchá vyložený hit. Celé album je v podstatě složeno z krátkých (na Yes) skladeb s výjimkou Changes, z opravdu velmi silných melodií, z nichž nejsilnější je podle mého názoru Our Song. Mám pocit, že je zde hit vedle hitu a to myslím naprosto upřímně, byť je tento termín ve spojení s Yes dost neobvyklý. Myslím si, že velký podíl na celkové atmosféře, zvuku a náladě měl Trevor Rabin, který je zde i hodně slyšet jako zpěvák. Pro mě osobně je velká lahůdka Changes, úvodní a závěrečná pasáž, kde se střídají 7/8 a 10/8 takty, Leave It s krásnými vokály a již zmiňovaná Our Song. Znovu opakuji, moje hodnocení tohoto alba není objektivní, ale ono by nebylo u žádného, protože těžko hledat u Yes slabé. Když už ale musím, tak dávám plný počet, protože si myslím, že pro Yes bylo tohle album po značných personálních rošádách opravdu zásadní.

Hodnocení: 5/5

PJG (LP Supraphon)

Původně jsem se nechtěl vůbec vyjadřovat k deskám Yes bez Stevea Howea, neboť mi vždy připadaly málo art-rockové, ale nakonec přeci jenom mi nějaká ta slina na jazyku zůstala a tak to učiním. Problém této desky je u mne problémem, kdo a nebo co tvoří pravou podstatu ducha hudby Yes. Je to Jon se svým nezaměnitelným hlasem a hippie filozofií? Ale vždyť takové album Drama i bez Jona je hodně Yesovské. Ano, Jon ten duch opravdu spoluvytváří, ale ne sám. Je to Chris se svými vokály, členitou basovou linkou či patentem na značku Yes? Ale co takové ABWH, to je přece deska hodně Yesovská a bez Chrise. Chris však také nezaměnitelně spoluurčuje ducha skupiny Yes. A co Rick, který vždy úžasně doplní tzv. klasickou sestavu a se svou klávesovou hradbou je schopen čelit Stevemu jako spolusólista? Na druhé straně to ale vždy šlo i bez Ricka. Je to Alan? No je a ukázalo se to např. právě na turné Union, kde vtiskl svou podobu Yes daleko výrazněji, než kdysi možná jazzovější, v té době však hodně rozmělněný Bruford. Ale je to také Howe, který je silný spoluskladatel, fenomenální kytarista a především vždy kapelu silně táhne k art-rocku a nezlobte se na mne tím právě Yes jsou. To je to, čím obohatili svět a ne pop rockem i když chytrým. Takových skupin jako jsou Cinema alias Yes s Rabinem je víc (Police, Sting, Def Leppard ….).
A v tom je možná u mne problém s touto deskou, proč u ní neplesám, být to jiná skupina možná, ale u Yes – kdepak konkurence jimi vytvořená je příliš obrovská v pravdě Deanoyesosaurovská (tento nový druh art rockového veleještěra si nechám patentovat). Ale abych jenom nehanil, neboť to zase tak špatná deska opravdu není. Udělal jsem si u ní při poslechu dva sloupce - kladný a záporný. Za klad musím rozhodně zmínit velice novátorskou a propracovanou práci s vokály. Ty byly samozřejmě vždy plnou součástí Yes, ale tady jsou dost koncepční a stylotvorné. Na druhé straně, jde o značný úpadek kompoziční stavby písní, je zde větší plytkost, totálně nudná mi pak připadá City Of Love (tohle bych přenechal skupině Kiss, ta by se s tím poprala daleko zajímavěji). Poměrně dobrá je pro mne skladba It Can Happen. Oceňuji docela svěží sound desky a nové zvukové postupy (všechny ty flash, bum, řach), ale na druhé straně, ty metalové kytarové cirkulárky opravdu nemusím. Také sóla zde nejsou příliš přesvědčivá a jen jaksi doplňují celek. Oceňuji však také rytmiku Alana (hraje zde velice tvrdě, tzv. sedí) a Chrise – ta krátká spolupráce s J. Pagem je znát, na druhé straně v některých částech desky mám opravdu neodbytnou představu nahodit MC do walkmenu a jít si zaběhat do blízkého parku s čelenkou a teplákovou soupravou s nápisem New York (jinak ne špatná Our Song). V neposlední řadě, je pro mne zajímavé ukončení desky, ten poslední ne tonální akord - člověk čeká ale, ono to nepřijde – zajímavé.To co však u mne padá na značně mínusovou stranu je image této desky. Spoustu veřejnosti mají totiž představu, že Yes jsou Owner, potažmo Rabin, potažmo 90125 a jinou polohu, tu významnější prostě neznají a nebo nechtějí znát - to je pro mne neodpustitelné. Nezlobte se na mne, ale neustále musím křičet: pro mne 90125 nejsou Yes. Rabin (Trevor) si založili s Chrisem, Alanem, Jonem a Tony K. kapelu Cinema – já si prostě počkám, až se vrátí Steve Howe, pak pro mne znovu zavládne v kapele společný duch Yes. Zatím musím čekat, ale i tak dávám 3, neboť v něčem ještě tato deska zajímavá je.

Hodnocení: 3/5

Sledgehammer17 (Cd-Atlantic Atco-1983)

Už samotný obal dává hned najevo,že už od Yes nemůžeme očekávat to, nač jsme byli zvyklí v 70.letech. Po Drama, které bylo napůli cesty mezi typickymi starými Yes a zaživáním nových jednodušších hudebních postupů,přichází již zcela přímočaré 90125. Otvírák Owner Of A Lonely Heart, ve své podstatě jednoduchý, ale dokonalý hit s neskutečně moderním zvukem. Následují roztáhlé Hold On s fantastickým vokálním finishem, náladová It Can Happen,rockově valivé Changes a City Of Love, jemnější Our Song a Hearts se zajímavými zvraty a vrchol alba, vokální radovánky celé kapely v podání grandiozního songu Leave It. Celé album je velice moderní,čímž může řadu starých posluchačů odradit, ale zvukařský přínos pro rockovou scénu se mu upřít nedá. Také bych rád připomněl Chrise Squirea, který jakožto král mezi baskytarovými králi dává na srozuměnou, jaké dokonalé nápady se na tento čtyřstrunný nástroj dají vymyslet, aniž by se jednalo o samoúčelnou exhibici. K pěveckému výkonu navrátivšího se Jona Andersona též není co vytknout. Za to k riffům nováčka Trevora Rabina bych jisté výhrady měl, ale asi jde jen o můj zažitý zvyk na Howeovy excelentní vyhrávky... Dávam 4/5.

Hodnocení: 4/5

squire

Někdy v roce 1982 vznikla jakási skupina Cinema, skupina dvojtrevorná a zřejmě i perspektivní, Tato kinematografická skupina natočila album plné nápaditých melodií a zajímavých aranžmá. Áááále – všechno to sice znělo fajn, ale přesto přesevšechno – ten zpěv nebyl to pravé ořechové. A tu si basák skupiny vzpomněl na svého bývalého kamaráda: „Guys, ten Jon by nám to mohl nazpívat, co vy na to?“ A chlapci nebyli proti, ale měli jednu podmínku – aby jim do toho ten Jon moc nekecal. A tak zanikla skupina Cinema a z popela povstal Fénix zvaný Yes.
Potud tedy báje. No, ač píšu svou amatérskou recenzi jako vždy po termínu, domnívám se, předpokládám a věštím, že středobodem recenzí a následných diskusí bude vklad druhého z Trevorů. Pan Rabin. Nenáviděný i milovaný. Odi et Amo. Přirovnávaný k Tommymu Bolinovi, desktruktorovi (?) Deep Purple. Pan Velký, pan Tvořivý.
Jon Anderson se (podle svých vlastních slov) při nahrávání hodně divil, že se nikdo nezajímá o jeho názor. Byl zvyklý velet a přezdívka Napoleon, kterou jej kdysi občas častovali kolegové mu zase až tak moc nevadila. Ale tady najednou…?
No dobrá, dobrá, měl bych se už taky k téhle desce postavit zpříma. „Hele, hele, Tomáši, tak co – rabín ano nebo ne?“
Dobrá, říkám, že ano. Myslím, že je dobře, že se Yes počátkem osmdesátých let sešli s tímto pánem s židovským jménem a vizáží Juliana Záhorovského (a stejně tak je, myslím, dobře, že se s ním později rozešli). Ano, je pravda, že (milí antiškatulkáři, promiňte, jsem na vaší straně, ale dnes pro jednou) Yes roku ´83 nejsou žádnou artrockovou skupinou, nýbrž klasickou americkou AOR. Ale zní moderně – ne módně, opravdu moderně! Nemohu si pomoci, ale zvuk Drama(tu) mě nijak neuchvátil a občas mi připomínal Modrý Efekt, Synkopy nebo třeba maďarský East. 90125 je zase najednou něco NĚCO. Něco ke vzhlížení, něco k adorování.
No prostě, mě se ta deska líbí čím dál, tím víc. Líbí se mi zvuk, líbí se mi Jonův poněkud agresivnější zpěv, líbí se mi sbory, dokonce i ten obal se mi líbí. Takže mě klidně mučte chlebovou polívkou, ale já dávám pět hvězdiček.

Hodnocení: 5/5

Stev

Úspěch Yes je velkou měrou založen na schopnostech Chrise Squirea. Ví vždy na jaké lidi se v pravou chvíli obrátit. Po Dramatu se rozštěpila sestava na dvě skupiny. Na Asiaty Howea a Downese a ten zbytek, co dělá na jakémsi novém projektu Cinema. Chris si do něho vyhlédl mladého jihoafrického kytaristu Trevora Rabina, vrátil se keyman či spíše showman Tony Kaye (na koncertech spíše tleská do rytmu než hraje) který se vynořil někde z časoprostoru. Po troše přemlouvání se vrátil Jon a Yes byli znovu na světě. Horn usedl za producentské křeslo, které mu začalo vynášet v populární muzice velký úspěch, jeho práce na 90125 je také nepřehlédnutelná.
Zásadní změnou je samozřejmě Rabin – do jisté míry Howeův protipól, jak ve studiu tak na pódiu. Už jen jeho vzhledem, jeho imagí hezouna, odlišnou technikou, využívaním efektů namísto spousty nástrojů. Není jen geniální kytarista neuvěřitelně rychlý, čistý a technický, kvalit bezesporu jako jeho předchůdce, ale i vynikající skladatel, schopný klávesák a také zpěvák s velmi zajímavou vyšší barvou hlasu, dodávající novou tvář Yes. Díky třem schopným hlasům tak stále extrémně propracované vokály získávájí další rozměr. Od prvních chvil po setkání s jeho talentem je jasné, že to bude veliká osobnost. V sólech dokáže být procítěný i naprosto nekomromisní a svůj, jak jsem to málo kdy u koho viděl. I přesto jaké legendy v Yes jsou, Rabin se navzdory všemu stal nejvýraznější osobností, dal jim novou sílu, která je nyní pohání, zejména na úkor Andersona. To je největší změna v kapele - Anderson, vždy pomyslný vůdce kapely je nucen ustoupit. Jeho hlas nicméně dominuje albu, velice suverénně, je tu úžasný. Jsou to prostě Yes, transformovaní do víru 80.let, jako jedni z mála aniž by ztratili něco na svém umění, vzhledu či originalitě, a zároveň jdou s dobou, nezůstávají na místě. Po zvukové stránce Yes jsou opět nepřekonatelní, skvěle se tu uplatňují v rozumné míře digitální samply a podobné vymoženosti. Je to vše hodně elektronické, sound 80. let je tu také více než evidentní.
Každá skladba stojí samostatně, s přirozeným hitovým potenciálem, bez slabšího místa, počínaje právě skladbou number one, Owner Of A Lonely Heart a romantickou Hearts konče. Úvodní píseň je milníkem Yes. Takový úspěch singlu postavený na chytlavém riffu, zabijáckém sóle, chytré stavbě a textu, zásluhou především nového neznámého týpka, nového kytarového maestra. Tohle asi nejeden fanoušek, který zůstal nohama v 70. letech, a pro kterého byl Howe jediný možný kytarový bůh, nemohl přenést přes srdce, ale - kdo se do této muziky zaposlouchal, musel uznat, že Yes se vrátili se vší parádou. Rick Wakeman, přestože se na těchto albech nepodílel, chová k nim velký respekt a podle jeho slov je Owner Rounaboutem pro Yes v 80.letech.
Další skladba ukazující sílu kapely je geniální, omračující instrumentálka Cinema, oceněná Grammy, podle mě patří mezi nejkrásnější kousky v pokladnici Yes. Taktéž Leave It, která po gradaci skladby Cinema vše ztiší a unese člověka úžasnými vokálními hrátkami všech členů a capella, Whiteovým experimentem s el. bicími, dechberoucími melodiemi a aranžemi. Ostatně jako na celém albu. Ať už vezmem mystickou hitovku It Can Happen s Rabinovým sitárovým intrem, nebo hardrockovější Hold On, působivě se rozvíjející, hlavně refrénem. Parádní úvod Changes, připomíná progresivitu klasických Yes, s motivkem rozvíjeným do různých podob a prvním sólovým představením Trevora u mikrofonu. Chvíli jsem se s novým hlasem vyrovnával, ale teď uznávám, že je to velký přínos. Myslím, že jeho vokální projev se hlavně na dalších albech ještě vytříbil, tady má ještě mírnou rezervu. Další jistá trefa je Our Song opět se svými melodiemi a tempem - „This music has magic“. Až metalová, atmosférou temná je City Of Love, kde si jen Jon trochu ničí hlasivky, ale zní velice neotřele, dobře. Hearts patří opět ke klenotům Yes. Čistá krása, prostá melodičnost, jemnost i síla jí dělají také jedním z nejkrásnějším momentů kariéry Yes.
Co mi trošku nesedí je, že navrátivší Tony Kaye je tu často jen „do počtu“. Hodně partů kláves tu hraje jednak Trevor, pověstné hammondové hradby z rané éry mizí s malou výjimkou Hearts, jeho přínos je dost sporadický. Je škoda jeho kvalit, jeho věc, a muzice to neubližuje tak se s tím člověk nějak vyrovná. Klávesy vůbec tu sice nejsou dominatní, nekonají se žádné sólové bouře, přesto jako doplněk dotvářející atmosféru prakticky u každé skladby jsou i zde nepostradatelné. Abych nezapomněl na Chrise a Alana –jako vždy, dokonale přizpůsobiví novým podmínkám a rozměrům, technicky neméně úžasní.
Jednoduše, Yes se povedlo stvořit zásadní, průlomové, komerčně nejúspěšnější album, úžasné po všech stránkách. Dá-li se říci, progresivní pop-rock. Neuvěřitelně kreativní, energická, nápady překypující a zručně udělaná muzika, muzika, která se mi sice za nějaký čas oposlouchá, ale vždy se k ní zároveň po určité době velmi rád vrátím, ještě s větší chutí. Obal je velice přímočarý, strohý, celkem mi nevadí, koresponduje s tou obnovou, holt už žádný Dean. Mé rozhodování bylo těžké. Původně jsem myslel, že čtyřka, dal bych tak čtyři a půl. Potom co jsem tu napsal, a co jsem naposlouchal, v uších mi zní stále to“ Hearts, sailing down the river..“, se ale přikláním k pětce - mistrovský kousek, zásadní album.

Hodnocení: 5/5

TomKas (CD Rhino 8122-73796-2)

Po rozpadu Yes v roce 1980 spolu nadále spolupracovali Chris Squire a Alan White se záměrem založit novou vlastní skupinu. Za tímto účelem na post klávesáka povolali starého známého Tony Kaye, který v Yes hrál na prvních 3 deskách. Nově příchozím a v té době ještě ne zcela známým byl kytarista, klávesák a zpěvák v jedné osobě, Trevor Rabin.
Skupina tedy byla kompletní a vrhla na tvorbu nového materiálu pro nadcházející album. Až v samém závěru, kdy již byla většina skladeb pro album napsána do skupiny nastoupil Jon Anderson, kterého nové skladby zaujaly natolik, že se rozhodl ke kapele přidat. A od tohoto okamžiku se začala psát nová epocha Yes. Bylo více než logické, že kapela změnila svůj název ze Cinemy na Yes, vždyť s vyjímkou Rabina všichni ostatní v minulosti v Yes hráli.
Nové album bylo pojmenováno 90125. Pod tímto číslem je totiž deska vedena v katalogu společnosti Atlantic, která byla jejím vydavatelem. Produkce se ujal zkušený Trevor Horn jenž měl v Yes také své místo.
A jakpak že nová deska zní?
Velmi stručně řečeno: jinak než staří (klasičtí Yes). Je zde mnohem více moderních postupů, hudba je přímočarejší a zvuk kapely zcela inovovaný. Tím ovšem v žádném případě nechci říct, že by kvalita hudby „novodobých“ Yes nějakým způsobem pokulhávala za starými nahrávkami. Yes zde totiž znějí neuvěřitelně svěže. Oním výše zmíněným moderním soundem oslovili hlavně mladší generaci posluchačů a to byl dle mého názoru mistrovský tah.
Skladby jsou oproti předchozím deskám Yes kratší a postrádají onu typickou stavbu do kompozic, nicméně aranžmá a postupy tak charakteristické pro Yes jsou samozřejmě zastoupeny i zde (např. ve skladbě Changes).
Album 90125 se stalo komerčně vůbec nejúspěšnější deskou Yes, a začalo lámat rekordy v hitparádách.
Ale nyní k jednotlivým skladbám alba:
Owner Of A Lonely Heart není jen nejznámější skladbou alba, ale zřejmě celé tvorby Yes. Je to rytmická a svižná skladba, která se navíc velmi dobře poslouchá. Její základ je postaven na úvodním rifu, který pak provází celou skladbu až do konce. Výborně se zde doplňuje hlas Jona Andersona s Trevorem Rabinem. Kytarové sólo s řezavými tóny (vždy si při jeho poslechu vybavím onu brusku z videoklipu) zaujme hned na první poslech.
Hold On – další nezaměnitelná a toliko charakteristická skladba alba. Snad ještě více se mi líbí její živá verze z alba 9012 Live. Yes zde zajímavým způsobem kombinují vokální party s klávesovými. Žádné hammondy se zde nekonají, ale i ty synťáky tu znějí prostě skvěle. Je zajímavé, že Hold On jsem slyšel snad tisíckrát a nikdy se mi neohrála.
It Can Happen - tohle je skladba s takovou prazvláštní stavbou. Osobně ji mám z 90125 asi nejradši. Výborná spolupráce Alana Whitea a Chrise Squire (jak jinak také že?). Zato videoklip na mne působí více než komicky. I Trevor Rabin přiznal, že se vším tím make-upem, který na ně namalovali si připadal jako Fredie Mercury. Ale videoklip je věc jedna a samotná skladba věc druhá. A hudebně je to opravdu zážitek.
Changes – na aranžmá asi nejpropracovanější skladba. Její postupný (až zběsilý) nástup všech nástrojů, jímž jednoznačně dominují klávesy, poté skok do mírnějšího a „učesanějšího“ tempa je perfektní. Zpěvem nás do ní uvede Trevor Rabin. Střídání a stupňování její nálady je neopakovatelné, stejně tak střídající se vokály Rabina a Andersona.
Cinema – jediná instrumentální skladba, navíc jedna z mála, na které se spoluautorsky nepodílel Jon Anderson. Za zmínku stojí, že nebyla nahrána tradičním způsobem, jak je to u studiových nahrávek obvyklé (nejdříve bicí, potom baskytara,…), ale prakticky „naživo“. Je to energická skladba s typickou „kvílivou Rabinovskou“ kytarou, našlapanými bicími, nespoutanou baskytarou a nosnými klávesovými plochami – zkrátka tak, jak jsme na to u Yes zvyklí. Za tento počin byli Yes náležitě odměněni cenou Grammy.
Leave It – to, že u Yes nemají hlavní slovo jen jejich mistrovsky zvládnuté nástroje, ale také perfektní a čisté vokály nám dokazují zde. Navíc má Leave It jedno prvenství. Byla to vůbec první skladba, na které Alan White použil syntetické bicí.
Our Song – tichý nevtíravý klávesový začátek se mění v agresivní rytmický nástup. Tohle je naše píseň ! – jakoby zpívali Yes. A evidentně si to užívají. Základnímu klávesovo-kytarovému motivu sekundují Alanovi bicí s údernou Chrisovou baskytarou.
City Of Love – asi „nejtvrdší“ skladba alba s „řezavou kytarou“ a hutnými vokály přičemž jedinou nadnášející lehkost skladbě dodávají Tonyho klávesy.
Hearts - sladká odměna na konec. „Zvonivé“ syntezátory, andělský a konejšivý hlas Jona Andersona, který je doplňován hlasy ostatních. Skladba se stupňuje aby se nakonec proměnila v nádherné kytarové sólo, jenž je následně střídáno tvrdším partem posléze přecházejícím k původnímu tématu.

Bonusy:
Leave It (Single Remix) – na první, ne příliš hluboký poslech se skladba může jevit jako prostá kopie její oficiální verze na albu. Ovšem stačí se pořádně zaposlouchat a rozdíly mezi skladbami na sebe nenechají dlouho čekat.
Make It Easy – tuhle Rabinovskou záležitost není třeba fanouškům Yes určitě blíže představovat. Jednak je známa z Yesyears a druhak byla její první část s oblibou „používána“ pro koncertní zahajování megahitu Owner Of A Lonely Heart (viz 9012 Live Video).
It Can Happen (Cinema Version) – pro ty, kteří znají Yesyears to bude pouze připomenutí, že existuje i jiná verze než ta na albu, pro ty, kteří Yesyears neznají to bude zcela jistě příjemné překvapení. Jedná se o verzi, kde nezpívá Jon Anderson a navíc oproti originálu i značně upravenou.
It’s Over – tak tohle je naprostá novinka, která doposud nebyla nikde vydána. Jedná se o docela zajímavou a svižnou skladbu, která nutně musí potěšit milovníky éry Trevora Rabina.
Owner Of A Lonely Heart (Extended Remix) – tohle je snad jediná věc, která mi na albu opravdu nesedí. Se svými 7 minutami poslechového času je to jednoznačně nejnudnější skladba alba a nad jejím uvedením na tomto CD mi zůstává tak trochu rozum stát.
Leave It (A Capella Version) – je opravdovou lahůdkou pro sběratele. I originální verze je vlastně poslechovým zážitkem nejen co se týče vokálů. Nicméně tahle verze je opravdu 100% vokální záležitost bez jediného doprovodného nástroje a nezbývá než obdivovat pěvecký um členů Yes.

Obal desky je velmi strohý. Na stříbrném podkladě vystupuje nové logo Yes. Tohle už není žádný Roger Dean, což je možná škoda. Ale vnímám jej jako symboliku. Máme tady přece nové Yes, kteří hrají novou muziku a tím pádem i obal desky musí působit novým „moderním“ dojmem.
Závěrem bych chtěl říci, že jsem slyšel mnoho lidí tohle album odsuzovat za jeho údajnou chladnost a plochost. Podle jejich názoru je tam značná absence oné hřejivé a typicky lubové kytary Steve Howea. Možná mají pravdu, ale svět se prostě neustále mění, vyvíjí a to samé platí i v hudbě. Dle mého názoru byl příchod Trevora Rabina do Yes velkým přínosem, protože Yes najednou začali hrát jinak, ale přesto poctivě a kvalitně jak se na formát téhle kapely sluší a patří. Nakonec Jon Anderson v jednom rozhovoru (tuším, že to bylo na DVD Yesyears) řekl, že Trevor Rabin dal se skladbou Owner Of A Loney Heart Yes to, co pro ně znamenalo Roundabout. Obě skladby totiž byly pro Yes významnými milníky. A kdoví, jak by to bylo dnes, kdyby tehdy v roce 1983 na trhu s hudebními nosiči nezazářilo album s tajemný číselným názvem 90125.

Dávám 5 hvězdiček, jelikož se jedná o album zásadní a přelomové nejen pro samotné Yes, ale i pro celý tehdejší hudební průmysl.

Hodnocení: 5/5

xmaggy (CD, Atlantic, 7 90125-2)

Ačkoliv má moje YESdiskografie ještě mnoho mezer, srovnáním považuji patnácté album s výrobním číslem 90125 za naprosto mimořádné. Už stříbrný obal vymykající se futuristickým deanovským fantaziím naznačuje, že pětice Anderson, Squire, Rabbin, White, Kaye nabídne muziku z jiného soudku, než na kterou byl doposud posluchač YES zvyklý. Po Classic z roku 1981 plné (výtečných) desetiminutových tracků vsadili na časově kratší a muzikantsky hutnější tituly. Je pravdou, že příznivec několikaminutových sólových pasáží si tady na své zrovna nepřijde, ale to je právě jeden z aspektů, které mám na 90125 tolik ráda. S často používaným argumentem, že u art-rockové kapely se právě v této desce ono adjektivum ztrácí nemohu souhlasit. Ano, plošně snad, ale muzika přece není o minutách (o počítání už více). Geniální muzikantské nápady se zrovna v tomto případě umějí v plné kráse ukázat i ve čtyřech, osmi taktech - každý sám, aby pak stejně dobře i dohromady... A musím přiznat, že mi v tento rockovější kabát zkrátka sedí.
Owner Of A Lonely Heart je u mě výborná rozjezdovka s poměrně ostentativním rytmickým základem a zdánlivě jednoduchou melodií (pokaždé stejně jinou - tu rytmicky, tu modulačně)... beatově laděná Hold On plná dobrých vícehlasů, až do poslední vteřiny rostoucí It Can Happen se sqělým Squirem (jak se dá hrát jenom s motivem) a pro mě nesmírně zajímavým začátkem (schválně, od kolikátého taktu až je vám jasná první doba?)... jednoznačně nejlepší Changes (ale k tomu už snad nic :-)), instrumentální Cinema (ta by se taky mohla jmenovat třeba Óda na Alana)... bezprostředně navazující a interpretačně nesmírně obtížná Leave It, plná těžkých vokálních a veskrze a cappelových vícehlasů... vynikající předehrou začínající a s vyčnívajícím Squirem pokračující Our Song, po Changes nejnosnější skladba... City Of Love, kde jsem mylně přisuzovala autorský podíl zejména Squireovi... a konečně nejdelší Hearts, plná textového, melodického i rytmického napětí a vyústěná do podařeného refrénu. Suma sumárum 9 tracků a třičtvrtěhodina, která má obrovský tah. I po stopadesátém poslechu 90125 vždycky najdu nuanci, kterou jsem nepostřehla dřív, což má za konečný důsledek skutečnost, že se u této muziky nenudím, ale jsem i po stopadesátéprvní nucená být ve střehu. A to je pro mě známkou toho nejlepšího, pětihvězdičkové muzikantského zážitku.

Hodnocení: 5/5