BIG GENERATOR
Atlantic 1987

Jon Anderson - zpěv
Tony Kaye - klávesy
Trevor Rabin - kytaram klávesy, zpěv
Chris Squire - baskytara, zpěv
Alan White - bicí

Soul Lips (James Zavala, Lee R. Thornberg, Nick Lane, Greg Smith) - dechy v Almost Like Love
James Zavala - harmonika v Love Will Find A Way

1. Rhythm Of Love [4:48] (Jon Anderson/Tony Kaye/Trevor Rabin/Chris Squire)
2. Big Generator [4:33] (Jon Anderson/Tony Kaye/Trevor Rabin/Chris Squire/Alan White)
3. Shoot High Aim Low [7:02] (Jon Anderson/Tony Kaye/Trevor Rabin/Chris Squire/Alan White)
4. Almost Like Love [4:58] (Jon Anderson/Tony Kaye/Trevor Rabin/Chris Squire)
5. Love Will Find A Way [4:49] (Trevor Rabin)
6. Final Eyes [6:25] (Jon Anderson/Tony Kaye/Trevor Rabin/Chris Squire)
7. I'm Running [7:37] (Jon Anderson/Tony Kaye/Trevor Rabin/Chris Squire/Alan White)
8. Holy Lamb (Song For Harmonic Convergence) [3:19] (Jon Anderson)

Produkce: Yes, Trevor Rabin, Paul De Villiers, Trevorn Horn
Obal: Mouat/AI

Hodnocení:
Antony 4/5
Guitarist 4/5
Pegas 4/5
squire 4/5
Stev 5/5
TomKas 4/5

Průměr: 4,17

Závěrečné shrnutí

Antony (Atlantic/EastWest Japan, AMCY-6324, HDCD, vydáno 23.1.2002)

Čtyři roky po komerčně veleúspěšném 90125 se Yes představují s pokračováním nově nastoupené linie. Čeká nás stejná sestava, stejně graficky strohý obal, stejný recept, dle kterého jsou jednotlivé songy připravovány, prostě, stejná formička - stejná bábovička. Avšak při bedlivějším ohledání místa činu se tu dají nalézt rozdíly, které při opakovaném poslechu narůstají do zásadních významů.
Obecně musím říci, že Big Generator především obsahuje více hudebních podprahových fajnovostí, které přinášejí jeho nevyčerpatelnou přitažlivost. Pod povrchem stále snadno přístupných písní se dají nacházet spodní proudy, přímo spleť jemného přediva, které každou takovou skladbu obrací v celkovém vyznění na hojivý talisman. Tam, kde se 90125 drolí a škrábe v krku, je Big Generator homogenní a hladivý. V každé skladbě slyším přitemnělé a mocné melodie, co nepatří do kategorie těch laciných, s intarziemi pestrých a dospěle důstojných rytmů, v nichž jiskří vtip, radost, pochopení a samozřejmost profesionálně tvořeného komplexního umění. Jak mi připadlo 90125 poprockové s propašovanými progresivními prvky, hodnotím Big Generator jako celistvě pojatý mistrovský kus prodchnutý náročným kompozičním dějem, na nějž je zlehka přehozený poloprůhledný závoj komerčního pozlátka. Vlk se nažral, koza také. Yes tu vztyčují hlavu a opět si hrají to svoje.
Také se daří na albu Big Generator, narozdíl od jeho předchůdce, vyprodukovat sem tam skutečnou perlu. Především Shoot High Aim Low je pro mne hymnou 80. let, mámivá skladba, co není nijak prvoplánově efektní ani výrazná, ale je ve své tekutosti účinná jako roztavený kov. Máme tu i radostné písně, prosluněné latiskou amerikou i prostým veselým nespoutaným muzikantstvím, tvoří páteř celého alba, jmenoval bych zejména titulní Big Generator a pak hlavně Love Find Away a I'm Running. Ale i v těch průměrnějších kouscích se dá najít spousta pasáží, kdy si s pozdviženým obočím říkám, kde se to v nich vzalo. No, a v závěru se ozvou tóny skladby Holy Lamb. Tu nám Anderson posílá snad z jiné planety. Zprvu jemná, ale až do svého závěru ponenáhlu lehce a nenápadně gradovaná píseň, velkolepé završení se špetkou pompy a patosu, jak to už má být.
Na tomto albu si také cením vyvážené produkce, dobrého zvuku bez většiny nectností 80. let, a především nikde netrčících exhibujících individualit. Ano, Big Generator vlastně nemá výrazné slabé místo a chybí mu jen kousek k pěti hvězdičkám. Jedno z nejlepších alb 80. let, nezbytnost ve sbírce každého moderně smýšlejícího Yesfana.

Hodnocení: 4/5

Guitarist (CD Atlantic 1987, 7567- 90522-2)

Album Big Generator je albem nesoucí se ve stejném duchu, jako předcházející album 90125. Jisté změny však jsou slyšitelné. Zmizela více či méně do očí bijící popová navoněnost, pompéznost a není tak snadno uchopitelné a předvídatelné, jako jeho albový předchůdce, ne však tolik, aby to uspokojilo staromilce a odradilo popověji laděné posluchače.
Těžká kola velkého generátoru se rozbíhají jen pozvolna ve skladbě Rythm Of Love, která po jímavém začátku přechází v údernější část se staccato rytmem, přerušovaná vokálními vstupy. Další skladbou je Big Generator. Skladba s hutným zvukem kytary, ořezávaná drásavými údery do kláves, sympatickým vokálem, ale především vynikajícími dechovými vstupy. Velice povedené. Shoot Hight Aim Low je příjemná pomalá skladba, nepostrádající napětí. Velmi dobře zde zní (ostatně jako na celém albu) kytara a nechybí ani krátké vstupy na akustickou kytaru. Abych tu kytaru zase příliš nevychválil, sólo je přeci jen příliš dlouhé, jako by se tím snažili celou skladbu natáhnout, ale dá se na to (myslím zvyknout). Ostrý rytmus bicích a zvuk kláves na počátku je asi na následné, tak trochu horečnaté Almost Like Love, to nejlepší co můžeme slyšet. Dobře odvedená práce se však míjí účinkem. Smyčcové nokturno na začátku Love Will Find A Way je převzato asi od nějakého poprockového giganta a čekající vroucí srdce jistě najdou své potěšení v příjemné popůvce. Přeci jen Final Eyes je mnohem Yessovější a více připomíná zašlé časy zlatého období art rocku. Jako by si Yes chtěli připomenout zašlé časy. Kytara je patřičně nastavená, bez zbytečných elektronických udělátek, klávesy lehce kloužou s rytmikou a Anderson zpívá božsky. Naneštěstí staccato ač vyšperkované akustikou a následné halové tóny v I’m Running mne k běhu nepřinutí a ač to není vůbec špatné (snad dokonce naopak), čekám již na závěr, abych si vychutnal (někdy i vícekrát za sebou) závěrečnou Holy Lamb. Nebudu se s nikým přít, zda jsou to Yes nebo nejsou. Holy Lamb je pro mne naprosté unikum. Krásně se rozvíjející písnička končící asi v pravou chvíli na to, abych si mohl domýšlet její pokračování, rozehrávat jí ve své fantazii, vymýšlet následné vokály či sóla. Díky pánové.
Big Generator není špatné album, přeci jen v něm cítím přílišnou snahu o další moderně znějící album ala 90125. To však nepovažuji za zápor. Pravdou asi je, že se v mnoha případech alespoň ohlížejí zpět a věřím, že pro mnohé bude toto album mnohem přijatelnější než album 90125.

Hodnocení: 4/5

Pegas (CD Atlantic 7567-90522-2)

Po čtyřleté odmlce vyšlo v roce 1987 druhé album Yes v sestavě Anderson, Kaye, Rabin, Squire, White - Big Generator. Jednoznačně nejohavnější obal i zpracování bookletu, ale solidní hudební materiál na disku je naštěstí hodně před ním. Podobně jako u Tormato je pro mě Big Generator dalším překvapením z pohledu kvality hudby, která se přede mnou dlouho schovávala. Ještě před půl rokem, když jsem si CD kupoval víceméně do sbírky, ve mě nezanechalo moc kladný dojem a v podstatě jsem ho odložil, ale co jsem se do jeho tajů znovu ponořil hned po ohodnocení 90125, nastal úplný obrat. První poslech probíhal jen tak na pozadí při práci, ale už při tom jsem byl nucen zbystřit a věnovat se mu více. Za poslední tři čtyři týdny jsem ho slyšel nesčetněkrát, včetně několikanásobných otočením ihned po sobě a paní nuda ani neprošla okolo. A to jsem mu předem nedával moc velké naděje. Je to zvláštní, neboť 90125 u mě neskončilo zrovna nejlépe (i když se to nakonec trochu zlepšilo), ale já prostě musím dát čtyři body. Podle pravidel na drobné nehrajeme, takže čtyři a půl dávám jenom slovně, ale na pětku to s ohledem na Drama už není, nicméně docela se mu přibližuje. Přitom se Yes znovu pohybují na hraně popu a rocku, ale proti předchozí sterilitě to teď funguje přirozeněji a přeci jen je deska mému srdci bližší. Snad všechny skladby mají slušný hitový potenciál a neztratily by se ani v hitparádách (jaká byla v té době skutečnost netuším), ale kapela jakoby se v nové sestavě pořádně sžila a přes komerčnější směřování neváhám říci „Ano, tohle jsou Yes, kapela, kterou miluji.“ Nemůžu dostát svému záměru zdůraznit nejlepší okamžiky alba, protože tahle deska je fajn od začátku do konce a při snaze o nějaké hledání bych mohl zjistit, že pětibodová hodnotící stupnice je málo. Takže raději končím (stejně jako CD právě dohává), z předchozích řádků je snad má radost z Big Generator dostatečně jasná a vzkazuji: „Jestli tohle někdo neberete jenom kvůli Rabinovi, chyba je ve vás, ne v Yes.“

Hodnocení: 4/5

squire

Ach jo, Yespuristé a Rabinobijci troubí ku zteči, zatímco Smířlivci s obavami zpevňují své okopy dřevěným bedněním. Kalendář hlásí tři roky do konce osmdesátek a Velký Generátor se pomalu a majestátně roztáčí…
Tak co, začneme zase od obalu? Dobrá, ale nevím, nevím, opravdu. Když se tak na něj dívám, mám pocit, že to není vůbec špatně využitý čtverec papíru. Písmo je úderné, hranaté, zkosené, moderní, neokoukané i po těch takřka dvaceti letech ( vtipné převrácení loga na 234 na reversu), barvy jednoduché, zkrátka čistá grafika. Jenže oko Yesmanovo pořád baží po těch oblých a rozevlátých Deanovských křivkách, po jemně nadýchnutých barvách, odstínech a valérech. Dokážu si představit reakci takového Milana Knížáka, pokud by se měl rozhodovat, který z originálních obalů Yes by zakoupil do NG - „Tales“ by to asi nebyly, že ano.
V každém případě si však vážím té odvahy Yes úplně se odstřihnout ( mám teď na mysli výtvarnou stránku) od minulosti.
Ale teď již k hudbě samotné. A opět si dovolím pro tuto recenzi zvolit systém „krok za krokem“, byť to bude působit trochu humpolácky.
Táááááááááákže:
V prvních cca 20 vteřinách přilétne z éteru vangelisovský syntetizátor následovaný Fernandem od Abby a okořeněný vokální harmonií Flying Pickets. Pak si duo Squire-White nazuje strašidelné boty (o-ů strašidelné boty, jsou to boty strašidelné – Vltava, znáte?) a celé je to v rytmu lásky. To už opravdu nejsou Yes z pokrajů útesu, tohle je kapela z konce let osmdesátých. Jenže já opravdu nejsem Yespurista ani Rabinobijec, a tak si spokojeně podupávám svými strašidelnými bačkorami a líbí se mi to.
Titulní skladba. Prvních deset vteřin mám pocit, že jsem se vrátil o album zpět k Leave It. Ale pak opět boty strašidelné a šlapání zelí. Ovšem není zelí jako zelí, tohle je skvěle kořeněné a skvěle ušlapané. Čili – pořád mi to chutná!
Položka třetí: Pomalejší, rozpřažená, rozvolněná, zdaleka ne však rozvleklá. Chvílemi mě to trochu nudí, ale jenom chvílemi a rozhodně ne zase až tak moc. Yes? Ano? No – asi jo.
Závěr první strany: Slyšet tuhle skladbu v některém z našich veřejnoprávních či soukromých rádií, okamžitě bych se bez ohledu na svou obezitu vymrštil k ovladači hlasitosti a otáčel doprava, jak jen by to šlo. Při poslechu BG si jen říkám Jo, pěkné, pěkné.
Takže otočme desku. Opravdu hezké intro smyčcového kvarteta. A zase ty trošku strašidelné botky. Ale nějak si nejsem jist jestli zrovna neposlouchám Asii nebo třeba Toto nebo Reo Speedwagon. Mám je všechny rád, to jo, ale Yes jsou Yes a já prostě v tuhle chvíli chci Yes.
Naštěstí je tu další pjesnička. Nějaká procenta či co.(No jo, je to person to person, já vím, ale já jsem tam vždycky slyšel per cent :-)) To jsou Yes jak vyšití. Nejsem žádný kytarový znalec, ale tady slyším pana Andersona i pana Howea (no jo, a taky vím, že na obalu uveden není, ale já myslím, že se ten den ve studiu aspoň stavil).
A jedeme dál. A já běžím a I´m Running. A pan Squire si zul strašidelné boty a hraje na boso. I když jsou pod tou skladbou opět podepsáni všichni, mám dojem, že tady to staré jádro staré skupiny přesvědčilo mladíka Rabina, že by si mohl na chvilku dáchnout a je tu další oldyesovská skladbička. Bez ambicí na hit na americkém trhu, ale klasicky artrockovsky roztrhaná a vůbec taková milá.
Nu a závěr. Holy Lamb. Opět popustím uzdu své spoutané fantazii a zkusím si představit dialog ve studiu. Squire: „Hele, Trevore, buď to nahrajem my, nebo to Ion dá Vangelisovi a bude z toho zase taková ta bzukačka.“ Trevor: „No, jo, tak sem s tím…“:-)
Nu, tak jsem se naprosto neprofesionálně a nekriticky prokousal albem, které je v diskografii Yes považováno za takové ošklivé káčátko a teď bych měl svůj názor na něj shrnout do několika hvězdiček. Řeknu vám, není to jednoduché. Na jedné straně se mi velice líbí, ale na straně druhé mi po něm nenaskakuje ta husí kůže jako třeba po Relayer. Takže dávám čtyři.

Hodnocení: 4/5

Stev

Bezesporu nejsložitější cesta, z alb co natočili, vedla k tomuto albu. Názorové rozchody byly značné, co se týče kapely a produkce, nahrávání se prodlužovalo. Byl vyvíjen tlak od společnosti, která jej uváděla jako novou Dark Side of the Moon. O to je výsledek čtyřletého úsilí pozoruhodnější. Album zní více „yesovsky“, než předchůdce. V mých uších je od něho naprosto odlišné.
Rhythm Of Love – první co každého napadne - ten sílící cvrkot a vokály a la Beach Boys, paráda. Věc svoji povrchovou přímočarostí a energií odkazující na Ownera. Titulní Big Generator je naopak dosti podivínsky stvořená. Z vokálních hříček do syrových pasáží, přes vzdušné, melodické části. Má ale svůj půvab. Hitovka Love Will Find A Way ukazuje jedinečnou skladatelskou inteligenci a mimo jiné zpěvácký potenciál Rabina. Almost Like Love je velice živelná skladbička, se změnami Jonova pokusu o rap do až příliš vtíravě-melodického refrénu, žestěmi, zběsilým tempem a změnami. No prostě spíše pro odlehčení, ale pěkné. Až na to Jonovo almost, almost, almost…, ze kterého mě bolí lehce hlava. Uzavírající Holy Lamb je Jonova smutná, ale hezoučká, sofistikovaná věc, možná svoji náladou symbolizující útrapy v kapele, jinak prostě skladba pro harmonické sbližování.
Podstatu alba pro mě ale tvoří spíše jiné skladby. Final Eyes, stačí to, že pro mě znamená přibližně to samé co And You And I. Na povrch doslova vyplouvají hlavně talenty Rabina a Andersona, kteří ji střídavě řídí. Nádhera, končící velkým finálem s naléhavým „You saved me from falling..“ a fadoutem s hrátkami dvou postupně umlkajících akustických kytar. Dále je to Shoot High Aim Low. Naprosté prázdno, pusto, pryč od všeho..obrovské, širé plochy, uzavírající jednoduché rytmické struktury skladby.. Probíhá obskurní vokální konfrontace mezi Andersonem a Rabinem, vyústící v temný hutný refrén, a dokonalá sóla v podání Rabinových extrémně rychlých prstů. Poslední z trojice, I’m Running, začíná Squireovým basovým výpadem. Brazilské energické rytmy s akustikami se střídají neuvěřitelně efektivně s rozlehlými futuristickými, až nebeskými pasážemi s marimbou a spletitými arnažemi. Skladba prolíná motivy do úžasného finále. Bez chyby. Zejména tyto tři skladby pro mě představují art rockové dobrodružství a pouť, jako u toho nejlepšího od klasických Yes. Svoji krásou se jim rovnají. Ostatní skladby jim to ale nikterak nekazí, přes jejich jednodušší, přímější charakter, a... “love“ v názvu třech z nich.
Celek jako takový na mě působí naprosto kouzelně. Krásný, krystalicky jasný zvuk alba je plus. Je často chladný, mrazivý, ale velmi příjemně, svěže a krásně. Všichni členové tu předvedli obdivuhodné výkony, které jsou v yesáckých standartech, ale přinesli mraky nových originálních nápadů a prvků. Kytarové i vokální výkony Rabina jsou dominantní a ještě výše, řekl bych, že ho ostatní členové pozitivně ovlivnili v jeho vývoji. I Kaye tu předvedl několik velmi zajímavých nápadů, jeho klávesy tu hrají zajímavější úlohu než na předešlém LP. I když, jak je jeho zvkyem, dopředu se zrovna nehrne, ale používá své jednoduché, velice vkusné nápady. Na klávesy přispívá znovu i Rabin. Jejich aranže vůbec jsou na albu působivé.
Obal desky považuji jako většina za nejošklivější, ale hlavní je muzika a ta je v jeho kontrastu. Opět jsem si nejprve nebyl jist jak hodnotit, ale vzhledem k podmínkám doby, a faktu, že toto album je ,dle mě neoprávněně, podceňované, je potřeba se jej i trochu zastat. Možná i mnoho fandů starých Yes se jím asi ani neobtěžovalo s ním zabývat, třebas jen kvůli Rabinovi, jejich chyba. Není to Fragile ani Relayer, ale přesto téměř zároveň tak brilantní. Proto u mě to má celkem jasný.

Hodnocení: 5/5

TomKas (CD Atco 7567-90522-2)

Uplynuly čtyři roky od vydání 90125 a Yes jsou tu ve stejném obsazení s novou deskou Big Generator. Produkce se ujal společně s Trevorem Hornem i Paul De Villiers, Yes samotní a poprvé také Trevor Rabin. Zvláště posledně jmenovaný si v souvislosti s tímhle albem „vytrpěl“ své. V této době totiž Jon Anderson začal vystupovat na dvou frontách. Jednak jako člen skupiny Yes a druhak jako člen nově vznikajícího seskupení Anderson, Bruford, Wakema a Howe. A tak byl mnohdy nadlidský úkol dostat Jona do studia, aby Yes mohli pokračovat v započaté práci na albu, jelikož ve stejnou dobu byl angažován v nahrávání nové desky ABWH a mnoha dalších projektech. Práce na Big Generator se vlekla a možná i samotní Yes začali pochybovat, že album vůbec dokončí. Vše se nakonec podařilo a Big Generator spatřil světlo světa v roce 1987.
Mám-li album nějak charakterizovat, asi bych zvolil pojmy jako brilantní, harmonické, vokální, klávesové. To jsou asi základní atributy, které se mi vybaví v souvislosti s Big Generator.
Album začíná skladbou Rhythm Of Love, kterou jsme měli možnost již dvakrát slyšet živě na koncertech v Praze v rámci světových turné. Odvíjí se ve svižném „tepajícím“ rytmu.
Druhá skladba Big Generator má tvrdší zvuk s dominantní kytarou a klávesami. Hned její začátek zaujme díky vokálnímu nástupu, který názorně demonstruje, jak Yes dokáží pracovat se „stereofonním prostorem.“ To pravé kouzlo tomuhle songu dodává zvláštně provedený, avšak dobře fungující refrén a klávesy, které místy připomínají dechové nástroje.
Shoot High Aim Low mne pokaždé dostane díky perfektně nasnímaným bubnům a skvělou technikou hry Alana Whitea (breaky). Skladba plyne pozvolným tempem. Ve zpěvu se zde rovnocenně střídají Anderson s Rabinem, hudební „pozadí“ dotvářejí klávesy do nichž vstupuje Rabinova kytara, jenž místy nápadně připomíná Davida Gilmoura z Pink Floyd, zejména pak v závěrečném sóle.
Po kolébavém rytmu Shoot High Aim Low s vámi dokonale zatřepe razantní nástup bicích ohlašující příchod další skladby Almost Like Love, která vás vtáhne do ostrého, závodního tempa. Zpěv je zde doménou Jona Andersona. Časté střídání rytmu a zběsilé kytarové sólo v závěru dávají skladbě neskutečný náboj. Vítaným zpestřením jsou i dechové nástroje díky nimž má píseň ještě větší šmrnc.
Love Will Find A Way je svižná harmonická a melodická píseň, která na první poslech chytne i méně náročného posluchače. Jonův hlas se zde dokonale snoubí s hlasem Trevorovým. Dalším bonbónkem je harmonika, která je zde písni ušitá doslova na míru.
Final Eyes – nádherná, kouzelná píseň. Z pomalého a křehkého úvodu přechází do hutnějšího soundu. Úžasný je refrén, kde Jon zpívá doslova nadpozemsky. Naprosto čistě a brilantně a přesto se znatelnou rezervou v hlase (znáte to, když některý zpěvák zpívá a podvědomě vycítíte, že výš už to nevytáhne a je na hranici svých hlasových možností, ale tohle není případ Andersona). Opět střídání Jonova a Trevorova hlasu, vkusná klávesová mezihra před koncem a v závěru zvonivá španělka dělají z této písně doslova balzám na duši.
Vrcholem desky je I’m running, kde asi nejvíce vyniká Squier. Jeho basa osvědčeným a přesvědčivým způsobem otevírá tuhle hudebními náladami, prazvláštní stavbou a náznaky kompozic napěchovanou skladbu. Jejím prostřednictví se doslova přenesete do voňavých exotických zemí a veškeré všední starosti v ten moment házíte za hlavu.
Sladkou tečkou na desce je skladba Holy Lamb (Song For Harmonic Convergence). Základní téma písně se neustále stupňuje a rozvíjí. Při jejím poslechu si vždy vzpomenu na spolupráci Jona s Mikem Oldfieldem, jejímž výsledkem byla píseň In Higher Places což je v mém podvědomí taková její hudební „sestra“.

Obal desky je velmi strohý (to samé platí i o bookletu, který je díky použitému fontu v textech doslova matoucí a naprosto nepřehledný). Bohužel, kde jsou doby, kdy i samotný obal alba představoval kus umění v podání „dvorního“ ilustrátora Rogera Deana.

Deska je to poslechově nenáročná (v porovnání s předchozí tvorbou) a tudíž ji lze bez problémů doporučit i méně erudovaným posluchačům. Přesto, že se jedná o poměrně přímočařejší hudbu, je stále vysoce kvalitní neb se o její vznik zasloužila muzikantská esa a na rozdíl od mnoha jiných, ve své době oslavovaných a nově vznikajících skupin a směrů stále žije a má pořád co říci.

Přestože se nejedná o žádné zásadní album, dávám poctivé 4 body, protože deska si to určitě zaslouží.

Hodnocení: 4/5