ANDERSON BRUFORD WAKEMAN HOWE
Arista 1989

Jon Anderson - zpěv
Bill Bruford - bicí
Steve Howe - kytary, zpěv
Rick Wakeman - klávesy

Tony Levin - baskytara, zpěv
Matt Clifford - klávesy, programování, orchestrace
Milton McDonald - kytara

Doprovodné vokály:
The Oxford Circus Singers - Deborah Anderson, Tessa Niles, Carol Kenyon, Frank Dunnery)
J.M.C. Singers - Jon Matt, Chris Emerald Comunity Singers, Montserrat

1. Themes [5:57]
     i. Sound
     ii. Second Attention
     iii. Soul Warrior
2. Fist Of Fire [3:32]
3. Brothem Of Mine [10:21]
     i. The Big Dream
     ii. Nothing Can Come Between Us
     iii. Long Lost Brother Of Mine
4. Birthright [6:04]
5. The Meeting [4:23]
6. Quartet [9:23]
     i. I Wanna Learn
     ii. She Gives Me Love
     iii. Who Was The First
     iv. I'm Alive
7. Teakbois [7:41]
8. Order Of The Universe [9:02]
     i. Order Theme
     ii. Rock Gives Courage
     iii. It's So Hard To Grow
     iv. The Universe
9. Let's Pretend [2:56]

Jon Anderson/Bill Bruford/Steve Howe/Rick Wakeman
+ Geoff Downes (Long Lost Brother Of Mine)
+ Max Bacon (Birthright)
+ Ben Dowling (She Gives Me Love)
+ Rhett Lawrence (Rock Gives Courage)
+ Vangelis (Let's Pretend)

Produkce: Chris Kimsey & Jon Anderson
Obal: Roger Dean

Hodnocení:
Antony 5/5
Guitarist 3/5
Pegas 4/5
PJG 3/5
squire 4/5
Stev 3/5
TomKas 4/5

Průměr: 3,71

Závěrečné shrnutí

Antony (CD Arista/BMG Japan, BVCM-37386, K2 24bit, vydáno 5.2.2003)

Jóó! Je to tady! Bum - prááásk!!! Naprosto neočekávaná exploze nejvýsostnější hudby od rebelujících odpadlíků, čtyř truc Yesáků (ale kdo to tehdy vlastně trucoval?) na volné noze. Když se rodinná větev vlastnící práva na název Yes nebyla schopna odhodlat k vlastnímu výtvoru, přišla náhrada od čtyř Mistrů. Náhrada? Ó nikoli, kdeže. Od Relayer nejlepší album Yes, nesmrtelné a do nejmenšího detailu dokonalé dílo. Slyšeno mnohosetkrát, nikdy neoposloucháno, nikdy ne zcela doceněno.

I don't believe in Devils
I don't believe in Demons
I only believe in you

Rozvírací LP obálka s dalším graficky zpracovaným snem Rogera Deana předjímá to, co se bude dít i po hudební stránce. Mistr má stále vytříbenější styl, jeho obrazy uvnitř i vně lákají do nových tajemných světů, v nichž se cítíme bezpečni jako v neskutečné zahradě z fantasy legendy. A pak to celé začíná... Anderson se do nás pustí energií napumpovaným hlasem, nikdy se do toho tak neopřel, jako při natáčení pěveckých linek pro tohle album. A už se na nás valí erupce hudebních nápadů, neuvěřitelná síla je v jejich realizaci, přímo ohromující vitalita v nepopsatelné dravosti jednotlivých tónů. Opět máme možnost vnímat skladby stavěné jako několikavěté celky, opět se nám vrcholky vytvořených artefaktů ztrácejí za hranicemi dohledu. Yes (Klid! Jsou to Yes!) dokáží zahrát snad na každou vnitřní strunu v posluchači, daří se jim dotknout každé ukryté myšlenky, dávno zapomenutého zážitku. A ta škála nálad, kterou umí rozehrát - nevýslovné. Schopnost bravurně přebíhat z jednoho rozpoložení do druhého, přímo čarovat s emocemi, to je opravdu dokonalá syntéza všeho nejlepšího, co v je každém hudebníkovi. Je jedno zda skladbu napsal ten či onen, jestli byl ten který nástroj či hlas nosný a vedoucí, vlastní čitelnost a působivost skladby je vždy stoprocentní.

There is special reason
A special reason...

Nikdy nekončící hrátky s rytmy - excelentní přelety, kontrasty změn v dynamice, vzájemně naroubované protiklady a přitom vše v tak čirém a čistém provedení, tak neskutečné a dokonalé. Existuje málo superlativů pro popsání dojmů z eponymického díla čtyř pánů z Yes. Je paradoxem, že nejYesovější album za posledních 30 let se pod jejich hlavičkou dnes nachází jen z pozdní milosti vydavatelů.

This place - this place
This place is theirs

Dup-dup, dup-dup pomalu odpočítavají v Birthright Brufordovy bubny, dinosaur přichází, motiv se láme, vzlétá do výšin, Wakeman vyšívá svojí kmitající jehlou, Anderson do toho vystřeluje stříbrné oslnivě klenuté oblouky co letí až do slunce. Howe pak tuto skladbu ukončí drnknutím do doznívajících exotických tónů domorodého australského nástroje. Ne, opravdu nechci každou skladbu takto popisovat, to by byla zbytečně vynaložená námaha o zprostředkování nesdělitelného zážitku, šlo mi jen o takový malý příklad. Kolektivní skladatelský rukopis je znatelný nejen ve čtyřech dlouhých eposech, které tu vévodí jako vysílače energie na vrcholcích hor, ale je markantní i v těch kratších a intimnějších písních. Žádné místo na albu neleží jen tak bez užitku, každou vteřinku lze vychutnávat nějakou parádičku, kterou nám kvartet předkládá. Tentokrát za pomoci docela vysokého počtu hostujících hudebníků, ale zde platí dvojnásob - kdo tu na něco sáhnul, vše se pod jeho rukama změnilo ve zlato. Jak to jen dělají?

I wanna learn more about you
I wanna learn more about me

Tento oceán nemá břehů. A hned je tu další poťouchlost na nic netušícího posluchače. Nacpat legrační a latinskými rytmy nasáklou Teakbois mezi dva rozmáchle velebné a rozkošatělé velikány, chce kus odvahy a důvěry ve vlastní schopnosti. A funguje to skvěle! La-la-la, we write our song. Další věc, která mně těší - Anderson je na tomto albu opravdu rockový zpěvák s širokým výrazovým rejstříkem. To, jak se rozparádil v Rock Gives Courage nemá obdoby a je to v jeho podání opravdu ultra nářez. Mašina hrčí z kopce dolů, cestou s sebou strhává úplně všechno, nic ji nezastaví. To nejsou kotrmelce, to jsou salta mortale.

You crossed over the river
tu-dum tu-dum ratatata . . 8-))

Zrychlený dech a tep musí být něčím utišeny. Závěrečná Let's Pretend je nezbytná, bez ní by muselo být album označeno varováním před zvýšeným stupněm biologického ohrožení. Adrenalin v krvi pomalu klesá, tenhle bungee-jumping můžu, brzy si jej zase zopakuji.

Co napsat na závěr. Tohle není pouhé pětihvězdičkové album. Anderson Bruford Wakeman Howe je vrcholné dílo Yes a jedno z nejlepších alb vůbec, včetně jazzu a vážné hudby co znám. Dokonale vyzrálé, precizní a geniální. Devátá Yes Symfonie. Vše ostatní je nepodstatné, když hraje - vše ve mně ztichne a naslouchá. Linie Close To The Edge - Relayer - ABWH tvoří dokonalý trojúhelník, s nímž bych si vystačil asi napořád.

Do again...

Hodnocení: 5/5

Guitarist (CD Arista 1989)

Při poslechu tohoto alba se zamýšlím, jaký vlastně má význam v diskografii skupiny, když se vlastně od samého začátku prezentuje pod jiným názvem. Možná, kdyby pánové začali trochu dříve, měli jsme tu vedle ELP pouze ABWH a značka Yes by neexistovala. Problém je v tom, že pánové příliš ani o značku ABWH nestáli, spíše by jim lahodila ta stará, v tuto chvíli zdá se vyžilá, ale nedostupná nálepka Yes. Tak proč si s novým názvem alespoň na Yes nehrát, že?
Ne že by se jim to nedařilo. Album má ve své podstatě svojí duši sešitou ze starých záplat. Nejiskří novými nápady, ale více se podobá starým albům než v té době současní Yes. První v pořadí je Themes složená ze tří částí. Pozvolný klokotavý začátek se ráznými údery změní na lehce asynchronní honky tonky, které stmeluje Andersenův zpěv, aby se ve třetí části stala jasnou, technicky zručnou kompozicí. Mnohem lepší se mi zdá druhá skladba s názvem Fist Of Fire. Lehce potemnělou atmosféru dotvářejí fanfáry kláves a ač je vokálů na tomto albu jako šafránu, krátké odpovídání Andersonovi vydá za vzletný vokál. Při Brother Of Mine se mi vybaví Jonovo zvolání na počátku zcela jiné skladby This Is Love. Je to jiné, ale prostě je to najednou zde. Skladba se znovu skládá ze tří částí. První The Big Dream, kde se Anderson rozehřívá, v druhé Nothing Can Come Between Us uvede svůj hlas do nebetyčné výše a zaplní vaši duši sluncem a stoupaje dále se sólem Steva Howa se dostáváme na orbitu, to je důvod k radosti a Long Lost Brother Of Mine tou radostí skutečně je. Podle mého názoru nejlepší skladba na tomto albu. Brithright je tajuplná píseň, není vůbec špatná, ale závěrečným pobřinkáváním a Jonovou fistulí jsem znechucen. The Meeting nejvíce připomíná projekty Jona a Vangelise. Má přesně tu atmosféru nostalgického čekání a není ani příliš přeslazená. Následná čtyřdílná kompozice Quartet je však dalším pilířem tohoto alba. Zejména kytarový začátek v I Wanna Learn, který se prolíná s Jonovým zpěvem. Další části nesou název She Gives Me Love, Who Was The First a nakonec I’m Alive. Příjemné a křehké melodie jsou jistě to nejlepší co toto album přináší. Oproti Teakbois je Yes nejvzdálenější a svým latinskoamerickým rytmem mne příliš neuchvátila. Je to dobře odvedená práce, má to ducha a chápu, že po předešlé skladbě muselo přijít něco rychlejšího. Ale kaskády varhan zde působí spíše směšně a nabubřele. Ještě si představit pány muzikanty v mexických kloboucích, jak se pohybují v rytmu a třepají rumba koulemi. Tak určitě to je odvaz, ale raději k další skladbě. A další kompozice Order Of The Universe nezklamala. Ačkoliv mám pocit, že některé klávesové vyhrávky jsou si podobné jako vejce vejci, jsou klávesy hlavní dominantou této na tomto albu nejdelší kompozice a myslím, že i tohoto alba. Ještě pro pořádek jednotlivé části této skladby. Jsou to Order Theme, Rock Gives Courage, It’s So Hard To Grow a nakonec The Universe. Závěrečnou Let’s Pretend zvládá ve většině Howe a Anderson a je to taková milá tečka za tímhle albem.
Album se jmény čtyř pánů, kteří byli část svého života skutečnými Yesmany je v poměru s ostatními alby dost slabé. S výjimkou dvou nebo tří skladeb tyčící se nad ostatními se tento projekt asi nepovedl tak, jak původně pánové předpokládali. Na druhou stranu je nutno říci, že tento pokus pro čtyři má skutečně Yesovské ambice a místy i náladu starších alb. Atmosféru skutečných Yes podtrhuje i vynikající obal od Rogera Deana, který sice vypadá spíše připravovaný pro Asii, ale na jeho kvalitě to nic nemění, konečně tohle přeci nejsou Yes, ale Anderson, Bruford, Wakeman & Howe.

Hodnocení: 3/5

Pegas (CD Arista)

Nebudu se pouštět do rozborů „proč a jak“, takže jenom konstatování skutečnosti - Jon Anderson, Bill Bruford, Rick Wakeman a Steve Howe se spojili, aby natočili desku, která není opatřena „značkou“ Yes, přesto je běžně řazena do diskografie tohoto souboru, zdobí ji další veledílo Rogera Deana a znamená náhradu pro fanoušky Yes 70. let nenávidící postavu Trevora Rabina. Zajímavé, že? Tak na to poslední ale rovnou zapomeňte, protože dovedu si v určité skupině lidí představit ještě větší roztrpčení, než po šoku z 90125 či Big Generator. ABWH má s Yes mnoho společného, ale zvukově je úplně jinde, při poslechu se ocitnete ve společnosti přemnožených Wakemanových fanfárek a nepříjemných elektronických úderů Billa Bruforda, které vévodí téměř celé nahrávce a vyvolávají dojem muziky naprogramované na počítači. Nevím z jakého důvodu je značně potlačena Howeova kytara (on tam je, ale musíte trochu hledat) a stejně trpí i basa, na kterou sice hraje Tony Levin (známý hlavně od Petera Gabriela), ale proti hromovládci Squireovi je jako chudý příbuzný. Ale dost kritiky, stačí se přenést přes ten odlidštěný zvuk a je z toho velice slušná deska. Nezmínil jsem ještě jeden výrazný prvek, ale ten naštěstí vyčnívá ku prospěchu věci a asi už je vám jasné, že to je zpěv Jona Andersona. Ten se nachází ve výtečné formě a právě díky němu proniká ABWH nejen do uší, ale i do srdce. Pilířem desky je trojice skladeb Themes, Brother Of Mine a Order Of The Universe a hned v závěsu Birthright (ta jediná mě před deseti lety, kdy jsem ABWH poznal, více zaujala a byla takovým klíčem k dalšímu poznání) už jenom kvůli nim se vyplatí jí věnovat pozornost. V odlišném aranžmá by byl zážitek možná ještě větší, ale možná by to také už nebylo ono, takže se smiřme s „elektrockem“ a užívejme si je, jak jsou. Druhá půlka desky je ale jiná, spíše akustická v pohodové náladě a celkem oproštěná od dříve vytknutých zvukových nedostatků a dokonce s plnohodnotným Howem. Výborný je Anderson doprovázený klavírem v The Meeting (ale to „šumění“ na pozadí, proč jen to tam museli nacpat?) a ani nevím, proč jsem dosud spíše opomíjel Quartet, což je úžasná věc s lehce orchestrálním aranžmá a v textech odkazující na některé klasické kousky Yes. Menším úletem je taneční Teakbois, píseň určená na nějakou párty na prosluněné pláži, ale na druhou stranu je příjemným osvěžením a zaslouží si víc, než být pouhou muzikou k zábavě.
Když o tom teď tak přemýšlím, je na ABWH mnoho silných momentů a skřípe to vlastně jenom kvůli tomu zvuku, převládá ale to kladné. Zvláštní postavení má u mě Fist Of Fire, to je skladba, která mě na jednu stranu pěkně dokáže otrávit fanfárovitým podáním, ale zároveň mě fascinuje naléhavost vokální linky... to je takový kontrast, že když ji slyším, nevím, jestli mám být naštvaný nebo okouzlený. Hodnocení nevidím jinak než na čtyři body, je to opravdu yesovská deska, ale je dobře že vyšla pod jiným jménem.

Hodnocení: 4/5

PJG (CD Arista)

Určitě je dobře, že vznikla tato deska, která sice není označena hlavičkou Yes, ale Yesovská je více než se zdá. Pokračuje tak alespoň v linii té proměnlivé a originální hudby se kterou Yes přišli v 70tých letech do dekády následující. Sestava tvořená starými artrockovými muzikanty přináší nový materiál, který je kvalitní. Jedinou jeho možnou slabinou je zvuk, který samozřejmě trpí představou 80tých let vše digitalizovat a to včetně bicích a kláves. Ty zde znějí poněkud unyle a především všudypřítomné rolandovské klavíry mi poněkud přeplňují prostor. Ano mám pocit, že kláves je zde příliš mnoho. Také Brufordova hra zde postrádá to kouzlo jeho dřívější a také následné techniky hry, která je limitována opět zvukem. Howe zde nehraje tolik nápaditě jako v 70tých, ale jeho umění věčného sóla se neztrácí ani tady. Všiml jsem si, že zde bylo použito hodně playbackového nahrávání a vrstvení nástrojů, které Yes dříve až tolik nepoužívali, neboť vše se nahrávalo s tím že materiál bude převeden do koncertní podoby. Uběhlo opravdu hodně vody od doby kdy tito pánové spolu nahrávali a musela je práce na společné desce opravdu bavit, což jde vidět. Kompozičně jde o skladby, které jsou nápadité (Order Of The Universe), dramatické (asi nejlepší Birthright) ale na druhé straně jde vidět, že jsou tvořeny jako střípky, které jsou následně spojeny do větších celků. Zde opravdu chybí skupinový duch společné tvorby. Každý si asi do studia donesl několik motivů, které následně byly přetaveny do skladeb. Nevadí ale CTTE ani Relayer to rozhodně není. Na druhé straně zde vidím model desky, který se bude objevovat i příště, skladby okolo 10 minut, některé skladby s tanečním (latinsko-americkým) přídechem a na závěr jako by nic taková nenápadná Andersonovka (i když zde rukopis Steveho je také zřetelný). Tradiční je také obal opět za přispění pana Deana. Myslím si že tato deska je důležitá, neboť znovuožívá podobu Yes, kterou tak Rabin opovrhoval, znovuožívá éra „létajících slonů a růží“. Chvíli budou obě podoby Yes žít vedle sebe než ta zřetelnější vytlačí tu druhou.

Hodnocení: 3/5

squire

Tak především se musím přiznat, že tohle album poslouchám na MC vydané někdy v roce 1992 společností Premiéra a.s. Z velice sporého obalu se tam člověk dozví, že kazeta je nahrána na „BASF tape“ a také že celé to bylo printed in West Germany, ale o nějakých interpretech či snad dokonce autorech skladeb ani slovo. (Nu ale díky internetu si to člověk už dnes může vcelku jednoduše dohledat, že jo?)
Ten předchozí odstavec jsem ovšem nenapsal proto, aby si všichni případní čtenáři uvědomili, jaká jsem to socka, že si nemohu dovolit upgradovat část své disko-kazetotéky na CD. Spíše tím předjímám strukturu své recenze – to album se pro mě totiž rozpadá na dvě části: side A, která mě nějak nebere a side B, již považuji za mnohem mnohem lepší.
Takže začnu - jako často – obalem. Mám pocit jako by se pan Dean tentokrát příliš vyčerpal písmomalbou. Skoro dvacet let si vystačil se třemi písmenky a teď najednou takový sáhodlouhý název a ještě ARISTA k tomu. Takže ten obrázek je sice fajn, ale mám pocit, že jej vytáhl odněkud z šuplíku, do popředí namaloval strom, který se vzdáleně podobá teaku, a vznikl velice pěkný avšak s hudbou nijak zvlášť korespondující obal.
A nyní obsah. Jak už jsem řekl, ta první strana mě opravdu moc nebaví. Čím to? Že by tu skutečně tolik chyběl Mr. Squire? Ale vždyť přece Tony Levin je taky skvělý basák, ne? Ano, jenže Squire, to není jen basa. Je i zpěvák, skladatel a hlavně – něco jako tmel mezi dlaždicemi. A tak mi Themes připadají opravdu jen jako témata, pěkná, zpěvná a příjemná, ale tak nějak neslepená. A k tomu dominance kláves, poněkud umělohmotná bicí a Jonův hlas náhle jaksi osamělý a trošku bezradný.
Fist Of Fire – hezký, byť trochu nasládlý motivek, hned na to druhý a nakonec hopsavý třetí, ale skladba jako celek nikam nesměřuje. Není se nač těšit.
Brother Of Mine – když jsem kazetu včera poslouchal v autobuse, sedlo si proti mně na čtyřce jakési bezesporu pěkné děvče s dost nekonfekčním účesem – nakrátko, s pramenem delších vlasů na jedné a vyholeným pruhem na druhé straně. A já jsem měl najednou úplně stejný pocit z ní a z téhle skladby. Stejně jako jí na její velmi hezké hlavě něco chybělo a na druhé straně přebývalo, tak je to i tady. Jó, sister of mine :-)
Birthright – no, taky moc nevím, co si o ní mám myslet. Podle textu je to jakýsi protestsong a Jon se tady snaží zpívat jakože naštvaně – ale upřímně řečeno roli barikádových bardů bych přenechal jiným.
The Meeting - pokud mi někdo tuhle písničku pustil a řekl: „Hádej, co je to?“ , odpovím, že na sto procent Jon&Vangelis. Ne že bych to duo neměl rád, to vůbec ne, ale od Yes, byť s jiným názvem čekám něco víc.
A teď druhá strana MC!
Quartet. Zvuk se oprošťuje od vangelisovského pobzukávání a připomíná Howeovu sólovku Turbulences, což je v tomto případě osvěžující. Pak se přidávají různé trumpetky, hoboje, pizzicata houslí, spinety, vše pravděpodobně generované Rickem, ale přesto je to roztomilé, hravé a veselé. (Myslím, že je docela škoda, že tuhle věc chlapci neoživili na Yessymphonic Tour. Jen si představte, jak by se ty holčiny ve fialových košilích musely vyřádit).
Teakbois – možná si, alespoň vy starší, pamatujete na legendární nahrávku z divadla Semafor, kdy po Šlitrově improvizaci (jako) odchází jeden divák ze sálu s rozhořčeným „Děte s těma španělskejma rytmama do prdele…“ V případě téhle skladby mám přesně opačné pocity. Život a doba Bobbyho Dreada mě naprosto dostala a pomalu zapomínám na to, že jsem se předtím skoro půlhoďky nudil.
Předposlední věc s více než nabubřelým názvem Order Of The Universe. Člověk by se skoro začal trochu bát, obzvlášť když se první část skladby zase jmenuje Theme (tedy respektive Order Theme). Ale ne, obavy byly zbytečné. Skladba jede tak, jak má, a já mám pocit, že zase slyším Yes, opravdové Yes, byť s jiným názvem.
Nu a kraťoučká pjesnička (Let's Pretend) na konec. Je hezká, příjemná, skvělá, kytarová - a já najednou při pohledu na www.yesworld.com s hrůzou zjišťuju, že jejím spoluautorem je Vangelis. Právě ten Vangelis, kterého jsem tady několikrát trošku nelichotivě zmiňoval. Tak to jsem opravdu nečekal.
A poznámka na závěr. Někdy počátkem devadesátých let vyšel v Rock&Popu článek jakéhosi (tehdy asi velmi) uznávaného anglického hudebního publicisty, jehož jméno si samozřejmě nepamatuju, a součástí toho článku byla i tabulka, v níž tento člověk hodnotil rozličné hudební aktivity. Nevím už, co označil za nejlepší desku, skupinu, zpěváka atd. atd., ale v paměti mi utkvělo, že za nejhorší desku všech dob považuje právě ABWH. No, byl jsem tehdy mladší a docela mě to naštvalo. Ovšem dneska si tak říkám – kéž by ten chlapík měl pravdu! Pokud by totiž měla být ABHW nejhorší deska všech dob, znamenalo by to, že všechny ostatní jsou lepší. Dokážete si představit, jak šíleně by to pozvedlo úroveň hudby na této planetě?
A úplně nakonec moje hvězdičkovaté hodnocení: Strana A tři body, strana B čtyři a půl, takže suma sumárum 4 hvězdičky.

Hodnocení: 4/5

Stev

Máme před sebou album, které oficiálně nepatří do diskografie Yes. Přesto, všichni členové tohoto projektu figurovali společně na skvostech kapely jako Fragile nebo Close To The Edge. Někdo tu však chybí – chlapík s baskytarou, který vlastní licenci na jméno Yes. Není to ale ztráta jen formální, Chris měl vždy na muzice Yes obrovský podíl. Jo, pan Levin, sehraný s Brufordem z K.C. musí být náhradou více než adekvátní… Jeho basa je zde hlavně o podržení muziky, ale i jeho typická hra se na několika místech projevuje, používání prstíků a sticku, na rozdíl od pověstného Rickenbackera. Od roku 1972 nějaký čas už uplynul a tohle album je toho celkem důkazem.
Úvod alba začíná přesto velmi nadějně. Themes, kratší kompozice o třech větách. Lahůdka, která ukazuje dle mého ideální směřování. Nechybí ji atmosféra, originalita a náboj a zajímavé výkony. Objevují se tu zde význačné znaky alba, kterému dominují. Uječené syntezátory a elektrizované bicí. Snaha o bombastický zvuk. Nejslyšitelnější na albu je synťák (asi) Wakemana. Asi proto, že nevím co hraje on a co host, který je připsán na kreditech, podobně jako u Howea, což mě dost mate. Mezi dalšími skladateli, kteří se účastnili jsou například Downes, nebo Vangelis.
Fist Of Fire, démonická to skladba... a zas tu řinčí Wakeman jak o život, už začíná být trochu monotónní. Brother Of Mine je hezké uklidnění, které se táhne do epičtější formy, končící houpavou nakažlivou částí. Rozhodně jedna z těch velmi povedených. Stále se album drží velmi vysoko, nicméně Birthtright mi přijde slabší.Taková pochybná snaha o hudební okultismus spojený s politickými myšlenkami. Začíná mi možná chybět Chris.
Baladickou The Meeting, pouze o zpěvu a klavíru, jsem nikdy moc nemusel. Ta příliš sladká atmosféra a nápadná podoba s projekty J&V, hmm. Po pražském koncertě jsem k ní ale získal lepší vztah, a docela na mě vždy zapůsobí. Quartet vedou krásné akustiky a mandolíny, zní to velmi mile. Nejhezčí je úvodní část, kterou napsal Steve své ženě. Trocha nostalgie prolétne, stejně jako v textu, v němž se objevují názvy starých pecek. Její konec je na mě až moc přesmutnělý, trošku nezáživný. Latinská amerika je zpět ve skladbě Teakbois, humorné až směšné. Anderson má evidentě radost, ale já očekávám od pravých Yes asi trochu něco jiného. Zas ty klávesy, to je jekot… Pěknou atmosféru tu má pasáž s čímsi jako marimbou a mnohohlasy.
Order The Universe pokračuje v tom samém, poněkud rockovější formou. Tu obrovskou plochu musí vyplnit překvapivě Wakeman, ten tu svými sóly zabere snad půlku alba. Skladba je chvílema už dost nudná, zdlouhavá, bez nápadu, musí se jí ale uznat působivý refrén a častý optimismus. Závěrečná Let’s Pretend je milé pohlazení, podobné skladbě z Big Generator, Holy Lamb, ale s úplně jinými instrumentalisty. Zajímavé i pro srovnání.
Pánové sice nezapoměli hrát, ale na albu jakoby stáli chvílema na místě a snaží se to zakrýt svými schopnostmi. Howe je poznat, ale jeho přínos už mě tolik neoslovuje. Jon si nevázaně dělá co chce, po té sprše od Rabina je to zas ten známý napoleon. Bill zvolil pro mě trochu zvláštní cestu experimentu, radši bych taky jeho starý styl. To samý u Ricka. Namísto exhibice by se občas hodila trochu silnější skladba songů.
Album to v žádným případě není špatné. Má na druhou stranu opět svoji jedinečnou tvář a výraz. Ale bez Squirea, přestože se to tomu přibližuje, to nejsou úplně ti Yes. Zdá se mi, že on je asi ten nejvíce určující článek, ten co to drží pohromadě. Jsou tu chvíle, které si budu moc rád pamatovat, ale i takové které mě nebaví a radši přejedu... Nemohu dát více než tři, vzhledem k ostatním albům.

Hodnocení: 3/5

TomKas (CD Arista 262155)

Zatímco Chris Squire co by duchovní otec Yes procházel společně s Trevorem Rabinem, Tony Kayem a Alanem Whitem další historickou etapou Yes, spatřila v roce 1989 světlo světa nová deska s názvem Anderson Bruford Wakeman Howe. Pánové, jejichž jména se skvěla na obalu tohoto alba se rozhodli, že se vrátí více ke kořenům klasických Yes a nahrají desku, která by byla jakýmsi ohlédnutím za starými dobrými časy. V podstatě by to byl skvělý nápad nebýt snahy této čtveřice vystupovat pod hlavičkou Yes, kterou v té době měl již patentovánu Chris Squire. A tak došlo k nechutným právním tahanicím a soudním sporům (nutno podotknout, že byly vyvolány nikoliv samotnými muzikanty), které nakonec vyústily v následující řešení. Chris Squire měl (a má) nadále ochranná křídla nad „obchodní značkou“ Yes, zatímco novému seskupení ABWH byl tento název odepřen. Ačkoliv bylo vydání alba ABWH vlastně píchnutím klacku do vosího hnízda, je třeba se dnes na toto období dívat jako na určitý milník v samotné historii Yes. Osobně jsem delší dobu váhal s pořízením tohoto CD (jsem ryzí Squireovec :-)), ale zvědavost mi nedala a hned v úvodu musím poznamenat, že jsem byl velmi příjemně překvapen.
Ale k samotné desce.
Hned na první pohled je radost pohledět na obal alba. Sláva! Máme tu opět pana Deana a jeho snové krajiny, které odjakživa byly tím pravým kořením samotné hudby Yes, potažmo ABWH.
Další pohled, tentokrát na tracklist a raduji se podruhé. Je jasné, že jednotlivé písně mají kompoziční charakter, který se z Yes nástupem „nové epochy“ vytratil.
Další, slibně vypadající věcí jsou samotná jména v názvu alba. Tedy pánové Anderson, Bruford, Wakeman a Howe. Budeme-li přesní, tak za albem se schovávají další muzikantské veličiny takového formátu, jako je např. Tony Levin. Takže vytahuji CD, opatrně jej vkládám do přehrávače a mačkám play.

Album otevírá Themes – šestiminutová kompozice složená ze tří částí. Poklidný zvonivý klávesový začátek první části nazvané Sound náhle přeruší Brufordovy elektrické bicí s poněkud nakřáplým zvukem. Skladba se dostává do druhé části Second Attention, ve které začíná zpívat Jon Anderson a znát o sobě dá i pan Howe. Ze svižného rytmu se pak Themes dostávají do své poslední, instrumentální části s názvem Soul Warrior, kde se nám předvedou jednotliví muzikanti (včetně Tonyho Levina) v celé své parádě.
Fist Of Fire se svou potemnělou atmosférou si to tak nějak plyne a je vlastně v některých rysech hodně podobná Mind Drive z Keys To Ascension 2 (nejspíše díky zvuku kláves).
Perlou alba je nepochybně desetiminutová Brother Of Mine. První část The Big Dream uvede Anderson. Druhá část Nothing Can Come Between Us má přesně tu melodii, která se vám zaryje do paměti a pak vás nechce opustit :-). Je taková snivá a spolu s ní se vznášíte na Jonově hlasu v nekonečných výškách. V poslední části nazvané Long Lost Brother Of Mine se proberete z poklidného tempa Nothing Can Come Between Us a s kapelou to rozjedete v plném stylu.
Birthright je asi nejzvláštnější skladba desky. Má tajuplnou atmosféru umocněnou zvláštním napětím. Jejím prostřednictvím se přeneseme do roku 1954, kdy Velká Británie v rámci jaderných testů odpálila svou první atomovou bombu na území Woomery v Austrálii. Tímto činem byly navždy zpřetrhány vztahy mezi Británií a obyvateli Woomery. Skladba vlastně pojednává o těchto událostech a o lidských právech, bezohlednosti a pokrytectví britské vlády. Je to opravdu neobvyklá píseň nejen svou stavbou ale i zpěvem.
The Meeting je nádherná skladbička o které mohu říct stručně jen toto: krásná melodie s křišťálově čistým Jonovým hlasem, kterého na klavír a klávesy doprovází Rick Wakeman. Tohle je opravdu zážitek a jsem neskonale rád, že jsem měl možnost poslechnout si tuto nádheru reprodukovanou živě v rámci zatím posledního turné Yes. Je to něco neskutečně emocionálního a i s největší snahou se to nedá slovy popsat. Musí se to prožít.
Quartet je 4 dílná kompozice. První část, I Wanna Learn rozehraje Steve Howe na španělku a Rick Wakeman na klávesy. Opět „chytlavá a sametová“ melodie s hladivým a laskavým Jonovým vokálem. Ve druhé části nazvané She Gives Me Love se přidá i Bill Bruford a tempo se mírně zrychlí. Hlavní „slovo“ (pominu – li Andersona) zde má Rick Wakeman. Rád bych upozornil na text, ve kterém se prolínají fanouškovi Yes velmi dobře známé názvy skladeb jako South Side Of The Sky, Long Distance Runaroud, The Gates Of Delirium a Roundabout vkusně zapadající do textu. Třetí část Who Was The First zpěvem připomíná některé sklaby z Jonovy desky Song Of Seven. I zde hlasově poletuje v hudebních oblacích. Je to barevná a hravá část lahodící posluchačovu uchu.
Quartet uzavírá I’m Alive se zasněným Jonovým hlasem a nenásilným a křehkým zvukem kláves a Steveho kytary. Quartet jako celek trvá přes 9 minut, mě se však zdá, že uteče velmi velmi rychle. To je nesporně známka kvalitního provedení skladby.
Teakbois zcela vybočuje z konceptu alba, což mají nepochybně na svědomí jeho exotické rytmy. Opět se zde nevyhnu srovnání, v tomto případě se skladbou Lightning Strikes z The Ladder. Nemalou zásluhu na tom má jistě i barva kláves simulující dechové nástroje.
Předposledním songem je Order Of The Universe. Opět cca devítiminutová kompozice a opět složená ze čtyř částí. První, instrumentální Order Theme nás za sólování Wakemana a Howea do celé skladby uvede. Druhá část Rock Gives Courage má agresivnější ale učesanější rysy. Předposlední část nazvaná It’s So Hard To Grow by jednoznačně mnohem více získala na kvalitách a podvědomí v případě živého provedení. Tohle je prostě kousek stvořený pro živou interpretaci na pódiu a nepochybuji o tom, že pánové z Yes by jím zvedli ze židle i ty nejzarputilejší a „nejchladnější“ posluchače.
Poslední The Universe je vlastně doznívání celé kompozice.
Jako desert nám ABWH v samotném závěru alba servírují romantickou Let’s Pretend. Krásná povznášející melodie s nepřekonatelným Jonovým hlasem, hřejivou akustickou kytarou a melancholickými klávesy. Prostě paráda, balzám na duši.

Co říci na závěr? Na této desce není mnoho záporných elementů. Jediné, co mi zde vadí jsou ony až příliš syntetické, místy i rušivé Brufordovy bicí. Na druhou stranu je zapotřebí vyzvednou hráčskou ekvilibristiku jednotlivých muzikantů. Celé album je nesmírně pestré, barevné se vznosnými a harmonickými melodiemi. A absence Chrise Squiera? Je pravda, že jeho „rukopis“ zde chybí, ale nevnímám to jako věc, která by byla ku škodě alba. Tohle přece nejsou 100% Yes.
Dávám poctivé 4 hvězdičky.

Hodnocení: 4/5