UNION
Arista 1991
Jon Anderson - zpěv (1,2,4,5,8,10-15)
Bill Bruford - bicí (1,2,5,8,10-15)
Steve Howe - kytary (1-3,5,8,11,12,14,15)
Rick Wakeman - klávesy (1,2,5,8,10-15)
Tony Kaye - klávesy (4,6,7,9)
Trevor Rabin - kytary, zpěv (4,6,7,9)
Chris Squire - baskytara (4,6,7,9), zpěv (1,4,6,7,9)
Alan White - bicí (4,6,7,9)
Tony Levin - baskytara (1,2,5,8,10-12,14,15)
Další hosté:
klávesy - Jim Crichton, Jonathan Elias, Alex Lasarenko
perkuse - Jerry Bennett, Allan Schwartzberg
syntezátory - Richard Baker, Gary Barlough, Jerry Bennett, Jim Crichton, Jonathan
Elias, Sherman Foote, Brian Foraker, Chris Fosdick, Rory Kaplan, Alex Lasarenko, Steve
Porcaro
kytary - Jimmy Haun
vokály - Deborah Anderson, Jonathan Elias, Gary Falcone, Tommy Funderburk, Ian
Lloyd, Michael Sherwood, Danny Vaughn
cambodian poetry: Pauline Cheng (Angkor Wat)
1. I Would Hawe Waited Forever
[6:33] (Jon Anderson/Steve Howe/Jonathan Elias)
2. Shock To The System [5:08] (Jon Anderson/Steve
Howe/Jonathan Elias)
3. Masquerade [2:17] (Steve Howe)
4. Lift Me Up [6:30] (Trevor Rabin/Chris Squire)
5. Without Hope You Cannot Start The Day [5:18] (Jon
Anderson/Jonathan Elias)
6. Saving My Heart [4:41] (Trevor Rabin)
7. Miracle Of Life [7:30] (Trevor Rabin/Mark Mancina)
8. Silent Talking [4:00] (Jon Anderson/Bill
Brufiord/Jonathan Elias/Steve Howe/Rick Wakeman)
9. The More We Live - Let Go [4:54] (Chris Squire/Billy
Sherwood)
10. Angkor Wat* [5:23] (Jon Anderson/Jonathan Elias/Rick
Wakeman)
11. Dangerous (Look In The Light Of What You're Searching For)
[3:38] (Jon Anderson/Jonathan Elias)
12. Holding On [5:24] (Jon Anderson/Jonathan Elias/Steve
Howe)
13. Evensong [0:51] (Tony Levin/Bill Bruford)
14. Take The Water To The Mountain [3:12] (Jon Anderson)
15. Give & Take*[4:29](Jon Anderson/Jonathan
Elias/Steve Howe)
*Bonusy pouze na CD
Produkce: Jonathan Elias/Jon Anderson; Steve
Howe (3), Trevor Rabin (4,6), Trevor Rabin/Mark Mancina/Eddy Offord (7), Eddy Offord/Billy
Sherwood (9)
Obal: Roger Dean
Hodnocení:
Antony 1/5
Guitarist 3/5
Mayak 3/5
Pegas 1/5
PepaN 4/5
Squire 4/5
Stev 3/5
TomKas 4/5
Průměr: 2,88
Závěrečné shrnutí
Antony
(CD Arista/BMG Japan, BVCM-37387, K2 24bit, vydáno 5.2.2003)
Jednoho krásného letního dne roku 1991 se mi podařilo zahlédnout v dnes již dávno
neexistující prodejně CD v Brně album, které svojí grafikou muselo být od Yes. A
také ano - že by nějaký výběr? Ne, je to novinka, dnes ji dostali, hurá, život je
krásný, Yes vydávají další album, to je tedy něco! Následovala okamžitá koupě a
za hodinu první poslech. A nelíbilo. Následovalo dalších mnoho desítek poslechů,
přece jen v té době sbírka nebyla tak hojná a poslech konkrétních titulů
přicházel v úvahu častěji. Pořád nelíbilo. Začínalo být jasné, že je to
nejslabší album Yes, že je nerad poslouchám, že je vysloveně otravné a jejich
jediné u nějž se těším na konec, abych to už měl za sebou. Nu což, jednou se to
stane každému, nikdo nemá recept na tvoření dokonalého umění. Story kolem vzniku Union
je dostatečně známá a tak jen málokoho překvapí, že za účasti kompletní sestavy
největších Yes es dochází k roztříštěnosti a nedotaženosti výsledného
produktu.
Album jako celek hodnotit nehodlám. Stejně jako mě chaotická hromada kamení nevede k
hodnocení té vlastní hromady. Kdyby tak někdo z těch samých kamenů postavil stěnu,
schody, bránu, most, hodnotil bych dílo, ale hromada neopracované hlušiny mě k tomu
neláká. Naopak záměrně volím posouzení jednotlivých kousků a s chutí to udělám
emotivněji než jindy. Myslím, že natolik mám Union naposlouchané a
vnitřně vyjasněné.
01. I Would Have Waited Forever
To je právě ono, skvělá první skladba! Spěje kupředu, těží z úžasných
Andersonovských vokálů, propracovaných aranží, pěkně se nástroje mezi sebou
proplétají, znějí jiskrně a živě. To je právě ono - začátek dobrý, všechno
dobré. I dnes po první skladbě si říkám, co to vlastně proti Union mám? Tato
radostná kompozice se jakoby vyloupla z Tormato a dává naději ve velké věci.
02. Shock To The System
Další lahůdka. Více kytarová, rytmicky výraznější, šlapavá. Výborným
způsobem propracovaná, označil bych ji za ducha post Big Generator v tom nejlepším
slova smyslu.
03. Masquerade
Překrásný instrumentální kousek od Steve Howe, jeho typický prstoklad dává
vzniknout mimořádně čisté, průzračné a melodické miniatuře, která je balzámem
pro posluchačovu mysl.
- - POŘÁD DOBRÉ, TŘEBA JSEM SE MINULE SPLETL, NEBO CO - -
04. Lift Me Up
Hutně produkovaná melodická záležitost. Výrazná, chytlavá, úplně ji slyším na
Big Generator. Dobře udělané řemeslo, akorát již podle osvědčené šablony, navíc
cítím jak na mně svojí chytlavostí tlačí, jak se snaží být efektní a účinná.
Chybí jí lehkost a samozřejmost, je to spíš rutina.
05. Without Hope You Cannot Start The Day
Velmi zajímavé... Zvolna se rozvíjí ... odbíhá různými směry ... zase se vrací
... poklidná i těkavá současně ... nikdy se úplně nerozjede ... současně stále
hladově hledá každou novou notu. Je to nepřeslechnutelný dědic projektu ABWH, pro
mně nejlepší skladba na albu.
06. Saving My Heart
Děsivě přeprodukovaný násilný pophit. Líbivost, chytlavost, zapamatovatelnost.
Kytaroví Modern Talking. Vcelku pěkná skladba na jeden poslech z rádia od nějakých
Toto nebo Asia, ovšem u Yes má dopad barbíny ze supermarketu posazené mezi obrazy
holandských mistrů.
- - A OD TEĎ NASTÁVÁ INTENZIVNÍ TEŠENÍ SE NA KONEC - -
07. Miracle Of Life
Tak tohle je ze záložního šuplíku, aneb co jsme pro nezpůsobilost nezařadili na 90125.
Nedotažená a nepřívětivá skladba, studená, zbytečně natahovaná, celkově
nepříjemná. Způsobuje nutkání vypnout CD přehrávač a disk hodně daleko zahodit.
08. Silent Talking
Patnáctý odvar z ABWH, ach jak hluboko jste klesli. Při tomto tichém
povídání si připadám jako kdybych polykal chlupatou housenku, bléé. Nedá se to ani
pít, ani jíst, ani nic. Poslouchat už vůbec ne.
09. The More We Live - Let Go
Jalová podivnost, odpad z Andersonových sólových projektů. Zbytečné a k ničemu,
takovémuto pokusnému preludování ani nechci říkat skladba. Extrémě nepříjemný
zpěv, syntetická kopie Andersona, překonává v tomto dosud pro mně nejhorší GFTO.
10. Angkor Wat
Pro tenhle šutr platí desetinásobně, co pro předchozí. Neuvěřitelná
zpotvořenina, že by nedostatek soudnosti? Že by anderson poslal místo sebe androida,
aby stíhal? Že by ... ?
- - UÁÁÁ, ŽALUDEK PROTESTUJE, STUDENÝ POT, VYSCHLO V ÚSTECH, TOŤ PŘÍZNAKY
AKUTNÍHO ŠOKU - -
11. Dangerous (Look In The Light Of What You're Searching For)
90125 říznuté novou vlnou, syntetický blábol, únavný a otravný nesmysl.
Máme tady chlapci nějaké zvuky na pásku, dáme to na ten junjon nebo ne? Tak jo...
12. Holding On
Taková obyčejná a průměrná píseň. Ale po přetrpění těch pěti, co byly před
ní, působí jako osvěžujícíc vánek v parném dnu. Ne Yes standard pořád docela
slabota, ale dá se alespoň snést.
13. Evensong
Vycpávka? Nedopatření? Zapomenutý výstřižek ze studia?!?
- - NAUSEA VRCHOLÍ - -
14. Take The Water To The Mountain
Další typická andersonovská ekoagitka. Zbytečné zaplevelení již tak ubohé desky.
Ach jo, velkolepé poselství s absencí čehokoli, co by zasloužilo hrdé označení -
hudba.
15. Give & Take
Závěr je veskrze příjemné překvapení. Yes tu hrají s radostí sami sebe, bez
přetvářky a pózy. Nádhera - spontánní životabudič - krása.
Tož tak. Albu schází emoce a drama. Nemá gradaci, nemá momenty, kdy dochází k
zaujatému prožití něčeho hudebně významného. Je to prefabrikát, je to vybledlý a
notně potrhaný plakát zvoucí na kdysi dobrou skupinu. Nesourodá hromada skladeb,
poloskladeb, nedodělávek a zmetků. Studené, svízelné a nepřijatelné.
Mohli jste pánové, ve svém tvůrčím spojení udělat vcelku dobré EP, se skladbami
1, 2, 3, 5, 15, v celkovém čase 23:48 bych je s potěšením poslouchal. Mohlo to být
standardní průmerné LP o čase 40:25, kde by doplněk tvořily ještě vcelku
snesitelné skladby 4, 6, 12. Ale protože jste zplodili mrzáka o zcela nesnesitelné
délce 70 minut, kde zazněl každý váš škyt, slint a prd, hodnotím po zásluze.
Hodnocení: 1/5
Guitarist
(CD Arista 1991)
V roce 1991 Jon Anderson, Steve Howe, Rick Wakeman, Bill Bruford a Tony Levin začínají
nahrávat druhé album pod hlavičkou ABWH a zároveň Chris Squire, Trevor Rabin, Alan
White a Tony Kaye připravují nový materiál pro oživení Yes. Jak se zdá, to co
nakonec stmelilo obě formace, byl charakteristický hlas Jona Andersona. V této
neobyčejně početné, takto početné rockové formace se skutečně hned tak
neobjevují, sestavě vydávají po nahrávacích peripetiích album s názvem Union,
názvem hlásající jednotu ducha i těla.
Pravdou je, že album je náznakem návratu k vlastním kořenům. Není to jen obal
Rogera Deana, ale i charakteristická stavba jednotlivých skladeb. Jako důkaz může
sloužit úvodní skladba I Would Have Waited Forever, která přes svůj
houpavý rytmus má vše, co od skupiny očekávám. Příjemnou melodii plnou zvratů,
charakteristický a poměrně nápaditý vokál a údernost. Následující Shock To
The System je velmi silnou skladbou, která svojí úderností předbíhá skladbu
úvodní. Na tuto skladbu mám velmi příjemnou vzpomínku a mám ji spojenou s
koncertním vystupováním Yes. Stala se mým živým obrazem, kterým si pravidelně toto
vystoupení, či spíše satelitní přenos připomínám. Po této vskutku rockové
skladbě přichází Steve se svojí další skladbičkou na akustickou kytaru s názvem Masquerade,
která ne mne působí jako taková malá předehra k následující Lift Me Up. Lift
Me Up je rozhodně vynikající věc, která toto album postrkuje trochu do
popředí. V závěru skladby se mi líbí charakteristické kytarové sólo
přerušované vokálními vstupy. Na můj vkus je, další v pořadí, Without Hope
You Cannot Start The Day příliš rozvláčná a to co jinak považuji za skvělé,
tedy zpěvnost vyhrávek, zde v novovlném rytmu působí dost rozpolceně. Saving My
Heart má velmi příjemný a zpěvný vokál a tak při pobublávající base
dostávám náladu pokračovat v poslechu. A skutečně Miracle Of Life je art
rockovou skladbičkou, kde nechybí charakteristické klávesy, kytara a zpěv ve stylu
let minulých. Silent Talking má zřejmě obdobné ambice, jako skladba
předchozí. Má velmi zajímavý začátek, ale její kolovrátkový závěr na mne
nepůsobí příliš dobře. Tajemná The More We Live – Let Go má silný
melodický základ je plná přízračných zvuků. To co na mne působilo v The More
We Live – Let Go, tedy východní tajuplnost se u Angokor Wat míjí
účinkem. Její vyumělkovaná mystičnost má snad vyvolat pocit vynořujícího se
chrámového komplexu z divoké džungle. Je však příliš syntetická a tak ztrácí
svou vypravěčskou hodnotu. Následná Dangerous je výbušná, Holding On
lehce unylá však s perfektním začátkem a pěknými vyhrávkami na kytaru a Evensong
neuchopitelná a možná také trochu nepochopitelná vycpávka. Poslední Take The
Water To The Mountain je znovu plná tajemných zvuků jako by převzatých z
buddhistického kláštera. Je to příjemné rozloučení s tímto tak různorodým
albem.
Po pravdě řečeno, nikdy jsem Union příliš neobdivoval a ani nepatřilo mezi
alba, která bych si pravidelně pouštěl. Tři týdny pravidelného zkoumání však
udělali své. Album se mi, světe div se, neobehrálo a dokonce postoupilo o pomyslný
krůček výše v žebříčku alb. Je na něm hmatatelný rukopis jeho tvůrců a
přijmeme-li rozdílnost v jejich chápání soundu skupiny, stává se vlastně
přínosem a mapou, ve které můžeme příjemně hledat. Jsou na něm skladby, bez
kterých bych album hodnotil ještě mnohem výše, ale Union je takové jaké
je. Je to hodně dlouhé album, bez kterého, by možná dnes značka hudební kvality s
názvem Yes neexistovala.
Hodnocení: 3/5
Mayak
(CD, Arista ARCD-8643)
Personálne mierne dramatická a nie vždy prehľadná situácia predchádzala vzniku
tohoto albumu, ktoré ma v histórii existencie kapely tiež jedno privilégium – je
totiž pod ním podpísaných najviac členov, ktorý za vyše 35 rokov (z dnešného
pohľadu) prešli týmto gigantom art rocku…
V roku 1990 zostava ANDERSON, BRUFORD, WAKEMAN, HOWE začala nahrávať podklady pre svoj
nový - druhý album, pričom za oceánom pod oficiálnou hlavičkou YES komponovala
súbežne štvorica RABIN, SQUIRE, WHITE and KAYE. Novinárska klika to trefne označila,
ako tiché súperenie na diaľku medzi „YES - East“ a „YES - West“. Špekulácie
vznikali najmä u vokálnych partov v zostave „YES -West“ – uvažovalo sa o
angažovaní Trevora Horna, ktorý si mal jednotlivé party podeliť s Trevorom Rabinom a
Chrisom Squireom, ale nakoniec pozvali Jona Andersona…a stalo sa…
Anderson, nadšený pracovným materiálom, ktorý si vypočul u „amerických“ YES
prišiel na myšlienku zjednotiť obidve „znepriatelené“ frakcie YES a vydať
spoločný produkt…a UNION sa chystal na svetlo sveta…
Osemčlenná zostava – dvaja gitaristi, dvaja bubeníci, dvaja klávesáci, basák
(vlastne dvaja basáci – na väčšine skladieb hraje ako hosť aj hviezdny Tony Levin)
a sólový spevák (pričom o kvalite doprovodných vokálov Rabina, Squirea, Howa a
Whitea nemožno vôbec pochybovať) dávajú spolu nesmierny potenciál…ale je to asi
ako v súčasnej dobe s fotbalistami Realu Madrid – hviezdna zostava nie je automaticky
zárukou hviezdnych výsledkov! Album, ktoré prišlo na svet je vlastne výberom –
kompilátom toho, na čom sa obidve zložky East/West YES nakoniec „diplomaticky“
zhodli…
CD verzia obsahuje 15 kompozícii (LP verzia 13) s maximálnou minutážou 7:30 (skladba Miracle
Of Life), teda megazostava YES žiadne dlhé opusy pod vedením producenta Jonathana
Eliasa (ktorý má mimochodom na väčšine kompozícii skladateľskú spoluúčasť)
nevyprodukovala…
Union je kompromisný, pesničkový album, síce rozmanitý (samozrejme, veď
skladateľsky sa na ňom podieľalo historicky najviac členov kapely), v kontexte tvorby
YES mu patrí - nepochybne -jedna z nižších pozícií…
Album otvára skladba z pera dvojice Anderson/Howe I Would Have Waited Forever
čo je evidentné podľa výrazných vokálnych liniek a gitarových figúr a medzihier -
fakt pekné! Následuje hardrocková Shock To The System od tých istých autorov
a tretia - inštrumentálka Steve Howea Masquerade nadväzuje na jeho perly, ako
sú Mood For A Day, alebo Clap.
Štvrtá Lift Me Up je typický kúsok z dielne dvojice Rabin/Squire, a evokuje
album 90125 aj vďaka spevu Trevora Rabina. Nasledujúca Andersonova Without
Hope You Cannot Start The Day zkľudní tempo dosky aspoň na chvílku a zvýrazní
vokálne umenie Jona.… Ďalšie dve skladby Saving My Heart (s prvkami reggae)
a melodická Miracle Of Life je opäť typický rukopis plodného autora Trevora
Rabina, ôsma kompozícia v poradí je kolektívne dielo štvorice ABWH s názvom Silent
Talking.
Deviaty kúsok The More We Live - Let Go je jeden z prvých a veľmi výrazných
vkladov budúceho tandemu na pôde tak YES, ako aj kapely World Trade a Conspiracy - Chris
Squire a Billy Sherwood sa konečne našli…
Prvý bonus na CD, oproti pôvodnému vinylu je nádherná Angkor Wat od dvojice
Anderson/Wakeman s tématikou mystického strateného a znovuobjaveného mesta v džungli
Kambodže. Po kratšej Andersonovej skladbičke s Rabinovskými gitarovými riffmi Dangerous
prichádza Holding On od dvojice Anderson/Howe, charakteristická zase pre
predošlú tvorbu projektu ABWH. Šťastná trinástka je vlastne sotva minútové
intermezzo krimsonovskej rytmiky Levin/Bruford s názvom Evensong a prichádza
finiš – zadumaná Andersonova Take The Water To The Mountain. Posledná
pätnásta skladba s najväčšou hitovou ambíciou na albume je zároveň druhý CD bonus
Give And Take, ktorú zložili pre pôvodné ABWH Jon Anderson a Steve Howe
(vyšlo len na európskej verzii albumu)… a po takmer 70. minútach máme dielo za
sebou…
RESUMÉ: Každý skutočný Yesák ihneď vycíti, že je to evidentne album, ktoré
nebolo robené na jednom mieste, v jednom súdržne šlapajúcom manšafte a nostalgické
povzdychy za staršími veľdielami skupiny sú popráve namieste! Tentokrát dokonale
platí, že menej je viac – osem (s Levinom deväť) výborných muzikantov (a ďalší
rad skutočne hviezdnych hostí) nebolo zárukou albumu, ktorý by preskočil laťku
Yesovského nadštandardu. Škoda – tadiaľto cesta nevedie, pre budúcnosť je jasné,
že päťčlenný kolektív kapely je optimum – personálne obsadenie je vecou tých,
čo majú slovo zásadné (že, Chris & Jon ?)…
S týmto albumom sa spája aj moje prvé veľké koncertné očakávanie a následné
sklamanie spojené so skupinou – v júni (červnu)1991 mali YES po prvý krát
vystúpiť za (post)železnou oponou v Budapešti, ale koncert, na ktorý sme mali
rezervované lístky bol 24 hodín pred jeho realizáciou zrušený z bližšie
nešpecifikovaných dôvodov maďarskými organizátormi…na svojich miláčkov N.1 som
musel čakať potom ešte predlhých rozprávkových sedem rokov…
Hodnocení: 3/5
Pegas (CD
Arista 261558)
Tak je to tady, zvláště Rickem Wakemanem zatracované album Union je konečně součástí
mé vlastní diskografie Yes. CD jsem si koupil teprve nedávno, přestože jsem neslyšel
snad jediné slovo chvály, takže to bylo hlavně ze zvědavosti a kvůli doplnění
sbírky. Pohled na obal od Deana dává jakousi naději, že to snad nebude tak špatné,
ale ouha...
K sepsání hodnocení jsem se dostával velmi pomalu, protože jsem chtěl desku nejprve
pořádně proposlouchat a zažít, ale čas běží, slyšel jsem ji mnohokrát a ono
stále nic. Nezanechává špetku radosti jako dosavadní desky a vlastně si za chvíli
ani nic moc nevybavuji. Šancí jsem jí dával více než dost, ale nedá se nic dělat,
ode mě se Union také lichotek nedočká. Přijal jsem ABWH, přijal jsem „rabinovské“
Yes, zde se oba tábory střetávají, ještě přibírají hromadu hostů, ale nefunguje
to. Absence nápadů by ještě zas tak nevadila, jenže ty skladby postrádají i
jakoukoliv přitažlivost a brzy se dostaví nuda, když ne hned, tak nejpozději ještě
před půlkou alba mě přechází chuť do dalšího poslechu a z muziky se stává
pouhá zvuková kulisa na pozadí, jenže i tak poněkud otravná. Osmdesát minut
prázdnoty (včetně dvou nezajímavých bonusů, které ale na tomto CD beru jako součást
nahrávky), to chce silné nervy a divím se, že si tohle kapela dovolila vůbec vydat
jako řadovku (nebo byl tlak se strany vydavatele??). Pokud by totiž tato deska byla
prezentována jako sbírka nevydaných věcí, nebo jednotlivé písně použity na
bonusy, dalo by se to docela brát jako dobré, když si pustím jenom kousek, tak to ještě
zvládám, ale jako kompletní album je Union naprostý propadák. Světlý okamžik vidím
pouze ve skladbě The More We Live - Let Go, která není nijak objevnám ale svým způsobem
mě okouzlila.
Je mi líto, ale hodnotím Union a ne značku Yes (pánové totiž standardně hrají dobře),
takže dávám lepší jeden bod, protože slušný obal, jedna skladba a kupa vaty si
více nezaslouží.
Hodnocení: 1/5
PepaN
Toto hodnocení jsem se rozhodl napsat 27. dubna, po přečtení Antonyho recenze na album
ABHW a to ze dvou důvodů, za prvé proto, že album miluji již přes 10 let,
za druhé proto, abyste mohli porovnat úplně odlišný způsob psaní – odborný
Antonyho a můj, nevím, jak ho nazvat, laický, srdcařský, muzikantský, vyberte si
…..
Našel jsem tohle CD pod stromečkem (1992–3?) a dlouho jsem se „jen“ radoval z jeho
nekonečných poslechů. Až po určité době jsem zjistil, co předcházelo natáčení,
že jsou to vlastně dvě alba v jednom, ale to mě nikdy netrápilo, pro mě to jsou moji
milovaní YES. A raduji se do dneška, z úvodní „vypalovačky“ I Would Have
Waited Forever, tvrdé Shock To The System, Masquerade, při které
jakobych se ocitl v roce 1971, Lift Me Up s krásnými vokály, refrénu v 9/8
rytmu ve Without Hope You Cannot Start The Day a "jednoduché
písničky" Saving My Heart. Téměř uprostřed alba na mě čeká
„lahůdka“ v podobě Miracle Of Life, fascinujízí začátek, jedna fráze
na 17 dob, chcete–li dva takty na 5 + jeden na 7, event. tři takty na 5, jeden na dvě
doby, notový zápis jsem neviděl?, s vokály jako v Close To The Edge, poté
skladba s nádherným, chytlavým refrénem. A moje radost pokračuje, Silent Talking,
další „šílenost“ na 9 dob, temná The More We Live – Let Go, Angkor
Wat (jedna ze dvou věcí, které bych na albu mít nemusel, takže tady ta radost
není až taková), Dangerous a Holding On s opět skvostnými vokály, Evesong
(to je ta druhá), tajemná Take The Water To The Mountain a závěrečná Give
And Take.
Vím, že tohle album nemá moc příznivých kritik, slyšel jsem i vyjádření Ricka
Wakemana, já tomu „nerozumím“. Asi to není zásadní album, jako třeba Close
To The Edge, nicméně pro mě jsou Yes jednou z mála kapel, jejichž diskografii
nejen, že můžu mít kompletní, ale i si všechna alba rád pouštím.
Hodnocení: 4/5
Squire
CRISIS! WHAT CRISIS?
Ne, nespletl jsem se, opravdu nechci recenzovat LP Supertramp z roku 1975. To mi jen tak
ten název vytane na mysli vždycky, když vložím do přehrávače všeobecně nejhůře
hodnocené album Yes. A slovo všeobecně podtrhuji, protože i sami členové skupiny se
k němu staví přinejmenším přezíravě.
Ale proč? je to opravdu tak špatná deska? Nebo prostě spíš měla tu smůlu, že se
narodila do nesprávné doby?
Abych řekl pravdu, když jsem si toto LP někdy v dvaadevadesátém roce koupil v
popronské licenci, taky jsem nebyl úplně nadšen. Do země se po revoluci valilo tolik
zajímavé muziky, člověk si pomalu plnil své sny, které si nemohl splnit léta
předtím, na opravdických deskách s opravdickými obaly si pořizoval zcela legálně
nahrávky, které znal víceméně jen z útržků na nahraných kotoučích a
kazetách… A LP Union mi tehdy připadlo takové trochu málo „in“,
vinylová placka zněla poněkud ploše, no zkrátka nic moc. Poslechl jsem si tu desku
tak dvakrát, třikrát a pak ji odložil.
*
Znovu jsem se k ní dostal zhruba po 12 letech, kdy jsem si ji pořídil na CD. No a musel
jsem si říci pouze Crisis? What crisis?
*
Takže teď už opravdu recenze. (A to klasicky podle školních osnov.)
Obal: Na rozdíl od poněkud nekonzistentního coveru ABWH se mi zdá, že
tentokrát pan Dean maloval opravdu obálku pro desku. Jakási skaliska či snad
zkamenělé kmeny prastarých stromů vyrůstají ze společné základny každé na jinou
stranu, aby se k sobě posléze opět přibližovaly a někde pod oblohou se opět spojily
v jednolitou masu - ale to my nevidíme, protože nám to zakrývá lišta s nápisem Union,
spojujícím nějaké zvláštní střepy a se dvěma logy Yes – které je které a
které je to pravé…?
Hudba: Asi nejčastější výtky na adresu alba se nesou v duchu zdůrazňování jeho
roztříštěnosti. Mě osobně album roztříštěné rozhodně nepřipadá, naopak –
působí na mě pestře a různorodě. Jasně, je tu také několik rozvláčnějších a
takořka nudných věcí, jako například Angkor Wat (která ovšem na původním LP
není) nebo Take The Water To The Mountain. Trošinku zamrzí i snaha o druhého Ownera
– takto velmi kopioidní Dangerous.
Převážnou část desky ovšem tvoří skladby, které bych se - i při
nezpochybnitelné pejorativnosti toho termínu – nebál označit jako „hitovky“.
Melodické, rozpohybované, rafinovaně vystavěné a – neoposlouchatelné! Což platí
především pro prvních osm kousků.
Duní tu strašidelné Chrisovy boty, zvoní Trevorova a ornamenty vyšívá Steveova
kytara, kouzlí Jonův hlas, bouchají, klepou a šelestí Alanovy a Billovy bicí a
vůbec, ale opravdu vůbec neopruzují Rickovy ani Tonyho klávesy. Velmi příjemný
zvuk, kouzelná melodika… Pěkné!
No, já opravdu nemohu říct nic jiného než What crisis? NO crisis!
A body? Pět sice ne, ale čtyři rozhodně ano!
Hodnocení: 4/5
Stev
Vše začalo tím, když Anderson požádal
Rabina, aby mu na nové album ABWH složil nějaký hit, pro zvýšení šancí
na úspěch jejich nového alba. S nápady, které měla parta v L.A. se postupně zrodila
myšlenka spojit oba materiály a vytvořit Union, album, které mělo znamenat
milník historie Yes. Spojené sestavy ABWH s Levinem a takzvaní YesWest (Kaye, Rabin,
Squire, White), devítičlenná sestava. Album zabírá téměř celou plochu CD, přesto
pouhé čtyři skladby (Lift me Up, Saving My Heart, Miracle Of life
a The More We Live) jsou od YesWest.
Takže něco ke skladbám. I Would Have Waited Forever je spíše průměrný
otvírák s občasnými velmi hezkými momenty, vokály a fadeoutem. Ale hned zde se
prokazuje to hraní a la šlapání zelí, nenápadité sloky a další problémy.
Tvrdší Shock To The System od ABWH má překvapivě rabinovský riff - nevím
jestli to byl záměr, vzhledem k zášti Howea k Rabinovi, ale vyznívá to tak. S
odhlédnutím na tento fakt je to jedna z nejlepších od této skupinky, působí celkem
homogenně, dost slušná věc. Billovy bicí mi připadají ale neuvěřitelně chladné
a ty klávesy – v tomhle teda Ricka nepoznávám. No, ještě taky aby jo, když je tu
pozváno 150 dalších hostů, kteří hrajou na vše od kytar až po lahve od piva, také
na klávesy a ty přesto tam nikde nejsou téměř žádné slyšitelné – vysvětlí mi
tohle někdo?
Ovšem, Steve Howe se blýsknul svoji působivou akustickou Masquerade. Skladba
mi přijde jako krásná preluda k Lift Me Up. Paradoxně se k sobě tyto dvě
věci hodí. Lift Me Up je dokonalá smršť, jedna z nejagresivnějších,
nejtvrdších věcí od Yes. Parádní změny, sóla, refrén, gradace, tohle si dokážou
dovolit jen mistři. Skladba mi zvedne adrenalin na kritickou hladinu. Bohužel
přichází pokles v podobě nevýrazné, deprimující, podivně znuděné Without
Hope You Cannot Start A Day – tady už tu hope trochu ztrácím.
Album se nadechne k dalšímu nástupu v Saving My Heart, překvapivě opět
skladbě od Rabina. To je prostě neuvěřitelně inteligentní a invenční člověk.
Nádhrený love song, který nemá na albu chybět, Yes se v tuto chvíli velmi hodí.
Nejdelší věc Miracle Of Life je mým vrcholem alba. Je to jakoby se spojilo
nejlepší z let 70. a 80. Úvod je skvstný, po všech stránkách. Mandoly, hammondy,
akustiky, vokální breaky..vše v nepravidelné (17/8) originální formě - stočí se
to v pohádkové pokračování, kterému vévodí Jon a Trevor, do kterého se promítá
v závěru úvodní motiv..vše plyne tak přirozeně..nebeská skladba.
Silent Talking je zas taková zmatená, neucelená, ne špatná, ale….podobně
jako první věc. Další na řadě je oklutistická, zvláštně zpomalená až
roztahaná The More We Live – Let Go. Předznamenává Open Your Eyes,
kolaboraci Squire/Sherwood.
Nyní už před sebou máme pouze ABWH věci. Dangerous je už docela otrava.
Trošku ostuda v podání takových osobností. Tak to plyne téměř až do konce. Evensong
je decentní pársekundová zvukomalbička od Bruforda/Levina, taková pro děti,
roztomilá. Skladba ukončující trápení Take The Water To The Mountain je
zároveň z nejlepších na albu od této party. Andersonova prostší tajemná až
temná, v jeho stylu, nostalgická tečka. Zapomněl bych na dva bonusy, opět z dílny
ABWH, které jsou také tím lepším od nich, takové barevnější, příjemější,
zvlášť Angkor Wat.
Ve spojení s albem mám vyryto plno vzpomínek, ale když se něj dívám trochu
střízlivějšíma očima, s odstupem, myslím, že Union nebyl nejšťasnější nápad.
Míchat hrušky s jablkama, či spíše shnilé hrušky s pár čerstvými jablky. No,
výsledný požitek nemůže být příliš chutný. Bruford přiznává že je to
nejhorší album, jaké kdy s kým nahrál. Možná i tu Wakemanovu cibuli – onion tam
taky cejtím, trošku slzím, ne vždy štěstím..
Na druhou stranu, své ovoce album nesporně přineslo. Následné společné turné bylo
podle slov mnohých nejlepším v kariéře. Vznikla nová velká přátelství, hlavně
mezi Wakemanem a Rabinem.
V konečném hodnocení Union mi ale nevychází mi nic hezčího než tři, a to
dost slabý. Nebo spíše dvě za ABWH (bezkonkurenčně nejslabší dosavadní materiál
Yes, za těch víc než 20 let) a dobrý čtyři za partu „West-coast“. V mým
osobním minisouboji na tomto albu to Rabin Howeovi naprosto natřel. Ukázal, že v tuto
chvíli je mužem na pravým místě, o mnoho platnějším pro Yes a díkybohu zůstal
ještě chvíli, abychom si jeho umění vychutnali v tom nejlepším.
Hodnocení: 3/5
TomKas
(CD Arista 261558)
V roce 1991 došlo k další významné události v historii Yes. Jon Anderson se Steve
Howeem, Rickem Wakemanen, Billem Brufordem a Tony Levinem začali nahrávat nové, v
pořadí již druhé album pod hlavičkou ABWH. Ve stejnou dobu Chris Squire, Trevor
Rabin, Alan White a Tony Kaye hledali nového zpěváka jako náhradu za stále
„přelétavého„ Jona Andersona, který jak se zdálo, nadobro Yes zamával.
Situace se změnila v okamžiku, kdy Anderson uslyšel nový materiál nahraný společně
Chrisem, Tonym, Trevorem a Alanem. Nové skladby ho zaujaly natolik, že se rozhodl
nadále spolupracovat se zbytkem oficiálních Yes a co víc, přizval Steva, Billa, Ricka
a Tonyho společně s jejich producentem Jonathanem Eliasem k nahrávání nového alba
Yes. A tak vznikla historicky vůbec nejsilnější a opravdu výjimečná sestava Yes, v
níž se až na malé výjimky v jeden okamžik sešli téměř všichni hudebníci,
kteří kdy pod touto hlavičkou vystupovali. Z tohoto spojení vzešlo ve velmi krátké
době nové album s příznačným názvem Union.
S odstupem nemilosrdného času však bohužel tak nějak upadlo v zapomnění. I samotní
Yes se na něj dnes dívají tzv. přes prsty a záměrně opomíjejí hrát skladby z
této desky na koncertech. Svůj nemalý podíl na tom má bezpochyby obrovský zmatek, se
kterým se deska produkovala. Podle slov Ricka Wakemana celý proces tvorby alba probíhal
tak, že oba „tábory“ (oficiální Yes a ABWH) se navzájem moc nevídaly a jejich
nahrávky putovaly k producentům a ostatním lidem odpovědným za průběh nahrávání.
A právě zde údajně docházelo k největším zmatkům způsobeným mixem a dalšími
úpravami. Ve finále se pak dle Ricka Wakemana k jeho uším dostala skladba, kterou s
trochou nadsázky ani nemohl poznat.
Jedno se však albu Union odepřít nedá. Je to mimořádně nápaditá,
pestrobarevná a neuvěřitelně harmonická deska. Velmi příjemné je to, že obal
opět maloval Roger Dean, zpět se vrátilo i ono typické bublinové logo a samotná
přítomnost téměř všech legendárních muzikantů je více než vítána.
Také podpora ostatních hudebníků (hostů) je opravdu nevšední a hvězdná: Jim
Crichton (Saga), Steve Porcaro (Toto),…
Ale dost už bylo omáčky kolem alba. Přejděme k tomu nejpodstatnějšímu, k samotné
hudbě:
Desku zahajuje I Would Have Waited Forever - skladba s mnohavrstvými vokály s
„pochodující“ basou a hravou Steveho kytarou. Elektrickou kytaru střídá v
tichých pasážích kytara akustická. Velice nápaditý song nepostrádající rytmické
a dynamické změny tak, jak jsme na to u Yes zvyklí. Skvělá basová kytara v rukou
Tonyho Levina.
Shock To The System – valivý zvuk této skladby s mohutným soundem, nad
nějž do výšek vystupuje Steveho kytara. Příjemná je vsuvka, kdy se na chviličku
ráz skladby zklidní a zatímco Jon Anderson pěje, Steve bere za struny akustické
kytary a Rick k tomu dotváří klávesami tu správnou atmosféru..
Masquerade – akustická perlička, nebo spíše perla v podání koho jiného,
než Steve Howea. Malebné, zvonivé zvuky jeho španělky se vzájemně proplétají v
překrásné harmonii.
Přímočařejší, řezavé kytarové riffy dávají tušit, že slova se ujímá Trevor
Rabin. Baskytaru tentokrát uchopí Chris Squire, za klávesy usedne Tony Kaye a k bicím
pak Alan White (ačkoliv elektrizovaný zvuk škopků by spíše ukazoval na Billa
Bruforda). Andersonův hlas se zde střídá s Rabinovým, úvodní rychlý nástup Lift
Me Up přechází v poklidnou a plynulou skladbu s harmonickými vokály.
Without Hope You Cannot Start The Day – pochmurnou, smutnou náladu úvodu
umocňuje Andersonův hlas, který se ztrácí v ozvěně a Wakemanovy syntezátory. Pak,
jako když utne, se ráz písně zrychlí. Přidávají se i ostatní nástroje. Zejména
„klouzající“ Howeova kytara a přeletující Wakemanovy klávesy se výborně
doplňují. V závěru si pak Jon Anderson zajímavým způsobem pohrává s hlasem (nebo
spíše hlasy).
Saving My Heart – další skvělá a zpěvná pecka z pera Trevora Rabina v
rytmu regé. Její „houpavý“ rytmus člověku přináší pohodovou náladu.
Miracle Of Life – jedna z mých nejoblíbenějších skladeb na albu.
Obzvláště skvělý je úvod, ve jehož úvodním zběsilém tempu se na sebe
„nalepují“ ostatní nástroje. Po rychlém nástupu přichází druhá, tentokrát
již klidná pasáž, kterou stejně jako v případě Saving My Heart zpívá
Rabin společně s Andersonem.
Silent Talking – další výborná píseň. V oblibě ji mám hlavně proto,
že pokud se prokoušete první částí s výbornou rytmikou (opět Tony Levin a Bill
Bruford) a prapodivným, místy až magickým či „zaříkávacím“ Andersonovým
zpěvem, čeká vás nádherná pasáž (od Yes jedna z vůbec nejhezčích) s krystalicky
čistými vokály jež doprovázejí ostatní nástroje.
Devátá v pořadí je hymnická The More We Life – Let Go, jejíž autory jsou
Chris Squire a Billy Sherwood (ten si zde také zazpíval). Za zmínku určitě stojí
perfektní aranžmá jednotlivých nástrojů (přestože hlavní důraz je zde kladen na
syntezátory), které tak ještě více umocňuje její vyznění.
Angkor Wat - pokud bych měl tuto tajuplnou skladbu plnou směsice
prazvláštních zvukových efektů a syntezátorových ploch nějak charakterizovat, asi
bych uvedl, že se jedná o opravdu u Yes ojedinělou píseň. Spíše než písní, dala
by se nazvat Andersonovým vyprávěním o vyrovnanosti a čistotě duše, míru a
porozumění – zkrátka o duchovních stránkách života.
Dangerous (Look In The Light Of What You’re Searching For) – pro mne na této
desce skladba číslo jedna. Její doslova explodující energie, hlasové vyhrávky,
bezchybné a překvapivé rytmické přechody dělají z tohoto songu komplikovanou
záležitost (rozumějme ve smyslu jejího hraní). Opravdová lahůdka pro hudební
fajnšmekry.
Holding On – další pohodovka. Na první poslech nevýrazná, ale zkuste to
ještě jednou se sluchátky. Její kouzlo spočívá v tom, že i po x-tém poslechu v
ní najdete něco nového, co jste předtím neslyšeli nebo přeslechli.
Evensong – kratičká instrumentálka, kterou mají na svědomí pánové Levin
a Bruford. Je skvělou předehrou k další skladbě Take The Water To The Mountain,
bez níž bych si ji asi už ani nedovedl představit.
Take The Water To The Mountain – další Andersonova „zaříkávací“
píseň. Její verše se stupňují s Jonovými vokály. Je to krásná skladba, která je
zdárným příkladem toho, že i v jednoduchosti je síla.
Poslední písní je Give & Take. Zdařilé zakončení alba s minisólem
Billa Bruforda a především výborným (ostatně jako vždy a všude) zpěvem Jona
Andersona.
Album Union patří k dalším podstatným historickým milníkům Yes. Jeho
výjimečnost spočívá především v hvězdném muzikantském obsazení. Na druhou
stranu se přetlak osobností v kapele projevil v osobních rozporech, které nakonec po
světovém turné v roce 1991 vyústily v opětovný odchod Ricka Wakemana, Billa Bruforda
a Steve Howea ze skupiny.
A tak se sestava Yes nakonec zase ustálila v klasickém obsazení 80. let: Anderson,
Rabin, Squire, Kaye a White. Ale to už je zase další kapitola.
Hodnocení: 4/5
|