AN EVENING OF YES MUSIC PLUS
1994

Jon Anderson - zpěv
Bill Bruford - bicí
Steve Howe - kytary
Rick Wakeman - klávesy
Jeff Berlin - baskytara

CD1:
1. Benjamin Britten's Young Person Guide To The Orchestra []
2. Time And A Word/Teakbois/Owner Of A Lonely Heart []
3. The Clap/Mood For A Day []
4. Gone But Not Forgotten/Catherine Parr/Merlin The Magician []
5. Long Distance Runaround []
6. Birthright []
7. And You And I []

CD2:
1. Close To The Edge []
2. Themes []
3. Brother Of Mine []
4. Heart Of The Sunrise []
5. Order Of The Universe []
6. Roundabout []

Nahráno živě 9. září 1989 v Shoreline

Produkce:
Obal: Roger Dean

Hodnocení:
Pegas 5/5
TomKas 3/5

Průměr:

Závěrečné shrnutí

Pegas

Pánové Anderson, Bruford, Wakeman a Howe po sobě z konce osmdesátých let, kdy nemohli používat značku Yes, zanechali kromě jednoho alba označeného pouze jejich jmény, také koncertní nahrávku An Evening Of Yes Music Plus pořízenou 9. září 1989, ale vydanou až o šest let později. Sám jsem se poprvé setkal s tímto koncertem v televizi před několika lety, kdy jsem do Yes teprve pronikal a Andersonův zpěv ještě nepatřil k mým oblíbeným. Opakování jsem se nedočkal, ale toto CD je docela slušnou náhradou, i když co si tak matně vzpomínám, postrádám zde závěr v podobě Starship Trooper.
Struktura koncertu je neobvyklá, neboť velká část prvního CD patří, po reprodukovaném intru (Benjamin Britten's Young Person Guide To Orchestra), představování hlavní čtveřice (baskytarista je jako osobnost postaven do ústraní). Začíná Jon Anderson pěknou akustickou směskou Time And A Word/Owner Of A Lonely Heart/Teakbois, potom dostává prostor Steve Howe pro své dva tradiční kousky The Clap a Mood For A Day a Rick Wakeman vystřihne romantický klavírní motiv Gone But Not Forgotten, hbité prsty (před očima mám jeho předcházející protřepání ruky z filmu) ukáže ve vzpomínce na začátek sólové kariéry Catherine Parr a zakončí veselou pasáží z Merlin The Magician. Nejtěžší sousto je asi přehlídka možností elektronické bicí soupravy Billa Bruforda, nejspíše proto je jeho sólo zařazeno až na konec Long Distance Runaround. Musím říci, že jsem se snad ještě nesetkal se zařazením veškerých sól do jednoho bloku a ještě na začátek koncertu. U jiných kapel bych to asi neakceptoval, ale s přihlédnutím k faktu, jak muselo být jejich společné hraní očekávané, si to ani nedokážu představit jinak.
Pro fanoušky Yes sedmdesátých let musela být návštěva koncertu obrovským zážitkem a jeho záznam zůstává jedinečný už jenom tím, že naživo skladby ABWH s největší pravděpodobností nikdy nezazní. Promíchání s tvorbou Yes působí naprosto přirozeně a jednoznačně ukazuje, že skutečně mají k této hudbě blíže, než také dobrý, ale jinam směřovaný a přímočařejší materiál z 90125 a Big Generator. Drobný nedostatek vidím, podobně jako na studiovém albu ABWH, v bicích - konkrétně ve zvuku, který je slyšet např. při jejich „střeleckém“ nástupu v Themes. Ale dá se to překousnout. Ono vůbec vše vyznívá velice moderně, ale těm starším yesovským věcem to nic neubírá a třeba střední pasáž Close To The Edge (I Get Up, I Get Down) je obzvláště velkolepá.
Celé vystoupení provází nálada jedné velké oslavy té báječné muziky a závidím všem, kteří mohli být u toho. Nám ostatním nezbývá než doufat alespoň v možnost vydání filmu na DVD.

Hodnocení: 5/5

TomKas (2CD DC 865762)

Nahrávka živého vystoupení kvarteta z období vydání jejich jediného alba vyšla na audio nosičích kupodivu až v roce 1994, tedy dávno po tom, co se toto seskupení rozpadlo. Pohledem na tracklist se chce člověku zajásat neboť skladby zde nahrané jsou opravdovými perlami a základními pilíři tvorby Yes. Navíc hráčské obsazení vypadá také více než slibně. A tak s napjetím pouštím tohle dvoj CD abych konečně uspokojil své hudební choutky. Po úvodních slovech uvaděče a předehře nazvané Benjamin Britten‘ Young Persons Guide To The Orchestra se za doprovodu akustické kytary představí Jon Anderson v zajímavé a poutavé předělávce skladeb Time And A Word, Teakbois a Owner Of A Lonely Heart, které jsou spolu důmyslně propojeny a jejich motivy se mezi sebou vzájemně prolínají.

Po Jonovi se představí legenda kytarového umění, Mr. Steve Howe, jenž zahraje dvě křehké akustické a fandům Yes notoricky známé The Clap a Mood For A Day. A zahraje je jak jinak, než skvěle.  Ale to už na scénu přichází Rick Wakeman, aby sám sebe uvedl skladbami Gone But Not Forgotten, Catherine Parr a Merlin The Magician z jeho vlastní sólové tvorby.

A pak už to kapela rozjede v plné síle, tedy i s Billem Brufordem, který udeří na své škopky v Long Distance Runaround. Do této chvíle mám z alba výborný pocit, ale proč proboha Bruford hraje i na koncertě na ty synťáky. Dobrá, řekněme, že to v té době bylo IN, ale proč ty elektrifikované bubny mají tak nepřirozený a naprosto „umělohmotný“ zvuk? V pořadí šestou skladbou je Birthright, kterou toto kvarteto poprvé představilo na své studiové desce. První disk uzavírá And You And I, jíž se ohlédneme zpět do období alba Close To The Edge.
Druhý disk otevírá Close To The Edge a opět zde můžeme nostalgicky zavzpomínat na zlaté časy Yes, kdy ze spolupráce těchto více než nadaných muzikantů vznikaly opravdové hudební perly. Slovo „nostalgicky“ jsem zvolil záměrně, jelikož  si začínám uvědomovat, že zde chybí Chris Squire a to dosti výrazně. Druhou Themes složenou ze tří samostatných částí Sound, Second Attention a Soul Warrior se vracíme opět ke studiové desce z roku 1988. V jejím duchu pak druhý disk pokračuje i třetí skladbou s názvem Brother Of Mine. K starým dobrým Yes se vrátíme poslechem čtvrté písně Heart Of The Sunrise a zde opět bohužel musím zvolat: "Chrisi, kde jsi?!!!" Vždyť ta skvěle znějící a úžasně hrající baskytara patří k vrcholným a neopomenutelným prvkům této skladby. Žel zde je basa někde v pozadí a je taková plochá a nevýrazná a celkově utopená Nemá to prostě tu správnou šťávu jako originál. Předposlední Order Of The Universe je pro mne vrcholem tohoto koncertu. Samotný závěr patří jak jinak než skladbě Roundabout. 

Není to špatné album. To rozhodně ne. Ale upadá do stínu svých silnějších „bratrů“ jako Yessongs či Yesshows. Muzikantské výkony jsou samozřejmě více než přesvědčivé. I nápady téhle desce nelze upřít. Ale je tu jedno velké ALE. Nemohu si pomoci. Pokud člověk měl možnost dříve slyšet alba na nichž jsou tyto skladby, horko těžko si zvykne způsob, kterým jsou na této desce prezentovány. Není to chyba muzikantů, není to tím, že by byly špatně interpretovány, je to tím, že zde neslyším onu energickou, dunivou, nespoutanou a dechberoucí baskytaru Chrise Squirea. A s tím už bohužel asi nic nenadělám. Dávám slabé 3 hvězdičky.

Hodnocení: 3/5