TALK
1994
Jon Anderson - zpěv
Tony Kaye - hammond organ
Trevor Rabin - kytary, klávesy, zpěv, programování
Chris Squire - baskytara
Alan White - bicí
1. The Calling [6:56]
(Jon Anderson/Trevor Rabin/Chris Squire)
2. I Am Waiting [7:25] (Jon Anderson/Trevor Rabin)
3. Real Love [8:49] (Jon Anderson/Trevor Rabin/Chris Squire)
4. State Of Play [5:00] (Jon Anderson/Trevor Rabin)
5. Walls [4:57] (Jon Anderson/Roger Hodgson/Trevor Rabin)
6. Where Will You Be [6:09] (Jon Anderson/Trevor Rabin)
7. Endless Dream [15:44] (Jon Anderson/Trevor Rabin)
a) Silent Spring (Trevor Rabin)
b) Talk (Jon Anderson/Trevor Rabin)
c) Endless Dream (Jon Anderson/Trevor Rabin)
Bonus (Collector's Edition):
8. The Calling (special version) [8:08]
Produkce: Trevor Rabin
Obal: Peter Max
Hodnocení:
Antony 5/5
Guitarist 5/5
Pegas 5/5
squire 5/5
Stev 5/5
TomKas 5/5
Průměr: 5/5
Závěrečné shrnutí
Antony (CD
Victor Japan, VICP-60224, vydáno 21.9.2002)
Hned na začátku si musím pochvalně vydechnout: Nádhera! Album mně dlouho míjelo a
dlouho jsem si je pamatoval jen z letmých informativních náslechů, kdy v paměti
utkvěli především strojovost instrumentace a syntetické vyznění vokálů.
Nedostatečná poslechová zkušenost se novější tvorby Yes týká obecněji, takže v
okamžiku, kdy se recenze přehouply přes ABWH a Union, jde v mém případě
o objevování a osvěžování hodně zasutých vzpomínek. Po slabém Union se
pro mně Yes stali kapelou u jejich každé novinky visí velký otazník. Proto tedy to
ulehčené vydechnutí: Nádhera!
Skladby na albu jsou vyzrálé a instrumentálně precizní, kompozice vzbuzují dojem
vyleštěné dokonalosti. Je to mix bravurně zvládnutých progresivních výbojů a
seniorské usedlosti v jistotě rocku pro dospělé. Že se většina klasických
artrockových skupin během ubíhajících desetiletí přetavuje do AOR až poprockově
znějících bandů je věc vcelku běžná a u Yes se právě na albu Talk tyto
tendence slyšitelně projevují. To ale vůbec nebrání tomu, aby kompozice měly stále
špičkovou úroveň. Vlastně tu není slabá skladba, jen jejich ladění osciluje od
čistého, refrénového AOR (Walls, I Am Waiting), přes rozkošatělé
skladby plné kouzelných nálad s mistrnou spletí vokálů a razantní kytary (Real
Love, The Calling), až po vrcholnou artrockovou kompozici Endless Dream,
která je esenciální ukázkou toho, čeho jsou v 90. létech Yes skutečně schopni.
Samostatnou kapitolku tvoří ethno étericky hladivá Where Will You Be jako
vystřižená z Toltec nebo Deseo.
Za zmínku stojí ještě dvě důležité skutečnosti. Za prvé - Trevor Rabin. Zde jeho
hudba předčí leckterou Howeho ekvilibristiku právě svojí Rabinovskou schopností
strefovat se těmi správnými riffy do nálad v těch nejcitlivějších místech každé
skladby. Zdá se mi, že právě na Rabinovi album Talk významně stojí, ať
už jde o zvukové stěny nebo melodická sóla. A za druhé - tak optimisticky znějící
album Yes nikdy jindy nenatočili. Je to záplava moudré radosti toho, kdo ví a má od přízemních
starostí odstup, tento výrazný pocit formuje a vytváří celkový dojem z alba Talk.
Jde o tak vzácnou věc, že se stává jedním z hlavních důvodů (vedle špičkové
hudební úrovně) proč se stává jedním z mých nejfrekventovanějších z celé Yes
diskografie. Pozitivní ladění tvorby Yes byl vždy čitelný rys jejich tvorby, ale udělat
tak hluboké, posluchačsky vstřebatelné a přitom tak radostné dílo, to je opravdu něco
neobyčejného.
Z váhání, jestli má toto album nárok na absolutní hodnocení, se po několika kolech
uhrančivých posluchačských zážitků stala jistota. Díky pořízení japonského
originálu vymizel i poslední dojem ze syntetičnosti a strojovosti zvuku, vše je jak má
být. Další vrchol Yes, pramen léčivé hudby. Samotného mně to překvapuje.
Hodnocení: 5/5
Guitarist
(CD 1994)
Album Talk stálo celou dobu tak nějak mimo mojí pozornost, s politováním
musím přiznat tuto strohou pravdu a jsem niterně šťasten, že jsem ho pro sebe
objevil. Album radostné i smutné. Album právě znovu zrozených Yes, kteří znovu
kráčejí s hlavou vzpřímenou a s pohledem upřeným do daleké budoucnosti.
Rytmicky živé a radostné The Calling je Yesovsky přímočaré a přitom
nedupané do posledního tónu. Skladba má tóny a akordy vážené na misce vah. Nic
nechybí, nic nepřebývá. Tak jako byla první skladba přímočará, je následně
pateticko nasládla balada I Am Waiting se skvostnými kytarovými vstupy
ukázkou malého story „pod lampou“. Ne, neuráží, krásně se při tom čekání na
padající hvězdy sní. A tak unášen k výšinám jsem ze zna náhle vytrhnut. Zemitá
a v pravdě těžkým kovem oděná Real Love je asi tím nejtvrdším co jsem od
Yes slyšel. Rezonance parního stroje evokuje zvuk Squirovi basy, které mistrně
sekunduje Rabinova kytara. Anderson na nás promlouvá jakoby od jinud, neosobně se
vznášející nad vším tím. Ze zcela jiného soudku je State Of Play.
Fantasticky šlapající rytmika žene v před znovu fantasticky zpívajícího Andesrona
ve fantastické, především na kytaře postavené skladbě. Riff stíhá riff, hudební
nápad předbíhá jiný hudební nápad. Tento proud života zastavuje až Walls.
V této skladbě si Anderson podal ruku s R. Hodgsonem a obohatil tím stejně již
perfektní vokály tohoto alba o další rozměr. Velmi příjemné a poslechově
laděné, snad (bez jakékoliv urážky) pro hitparády stavěné zpívání. Ani další
skladba není žádnou popelkou a od prvního tónu je poznat Andersenův rukopis. Where
Will You Be má několik slabin, které mohou však být i kladem. Tím myslím
jednoduchou kolovrátkovou melodii, kterou je základním kamenem, a která je s
decentností doplňována jemným zpěvem, vokály a jedním nesporně vynikajícím
kytarovým sólem. Závěrečný opus Endless Dream je složen z počáteční
instrumentální Silent Spring, po ní přichází lehounce zadumaná Talk
a opus a zároveň album zakončuje vlastní Endless Dream. Silent Spring
je překotně se rozmotávající klubko tónu, po jehož rozmotání zjistíte, že jste
na počátku Talk, partu navýsost vznosného. Je to asi nejsilnější moment
Tonyho Kaye. Jeho klávesové mezihra, která rozehrává ústřední motiv tohoto opusu
postupně přechází v kytarou a basou stvrzenou část, aby pak přešla do jakoby duhou
neseného závěru. Jak tak pozoruji duhu a sleduji tuhle báječnou partu, pomalu s
posledními tóny odnáší někam v dál, mám stejný pocit jako vždy. Ještě, ještě
malou chvíli se chci dívat a poslouchat, ještě alespoň malou chvíli.
Mé mínění o tomto albu hodně ovlivnil názor, že skupina ač v dobré formě ve
studiu zůstala prakticky bezradně stát nad velmi dobrým materiálem, nevěda jak s
ním naložit. Nevím, jak přišel autor této kritiky ke svému názoru (dost pochybuji,
že by s Yes dlel v nahrávacím studiu), dnes však vím jedno, šeredně se splet.
Šeredně se mýlí i ti, kdo toto album se strohým obalem řadí mezi ty, které jsou
příliš vyumělkované nebo příliš ovlivněné moderními elektronickými
technologiemi. Album je pramenem hudebních nápadů a velmi dobře odvedená práce
mnohdy zatracovaného producenta a v té době i kytaristy a klávesisty Trevora Rabina.
Zároveň je to jeho labutí píseň pod hlavičkou Yes. Krásná a vznosná.
Hodnocení: 5/5
Pegas
(Collector's Edition CD, Eagle Records EAGCD201, 2002)
Talk je tak vydařená deska, že má u mě bez debat jasných pět bodů. Sedm
neuvěřitelně silných a vyrovnaných skladeb, v nichž se mísí moderní, většinou
jasně strukturovaná rocková muzika s precizností a nádherou klasických alb Yes,
fantastické vokální harmonie a v neposlední řadě naprosto dokonalý zvuk činí z
poslechu obrovský zážitek. Poslední dílo Trevora Rabina ve společnosti Jona
Andersona, Chrise Squirea, Tonyho Kaye a Alana Whitea a bezpochyby nejlepší. Těžko
usuzovat, jak by v roce 1994 dopadla nahrávka se Stevem Howem a Rickem Wakemanem, ale
Rabinova přítomnost měla pro kapelu určitě velký přínos, ať už jsou názory na
něho jakékoliv. Na druhou stranu chápu, že příznivci alb jako např. Close To
The Edge nebo Relayer ho musejí proklínat. Musím ale poznamenat, že na
tomto albu je jeho hra na kytaru někdy snadno zaměnitelná s Howem.
Už úvodní stadiónová hymna The Calling definuje styl alba, dunivé bicí,
sborové vokály a oslavná nálada z ní činí velký hit. Z podobného ranku je i
trošičku slabší State Of Play s kytarou podobnou cirkulárce, ale hezkým
melodickým refrénem a potom ještě chytlavá Walls, kde se mi velice líbí
Rabinův vůdčí zpěv podpořený Andersonem. Stojím si za tím, že je to sice
odlišná, ale stejně zajímavá kombinace jako Anderson/Squire, ačkoliv samostatně
zpívající Squire ani Rabin pro mě nejsou natolik zajímaví.
Nejlepší sklabda na Talk se těžko určuje, ale nejkrásnější je pro mě I
Am Waiting, která mi částečně připomíná skupinu Asia nebo sólovou tvorbu
Johna Wettona. Vypjaté kytarové sólo v refrénu střídané s pouhým něžným
pohupováním tónů, které doprovází Andersonův vřelý hlas (pěkně podpořený
Rabinem), aby se posléze také vydal do výšin a vše vrcholící mohutným sborovým
zpěvem - to je dohromady neskutečné nádhera.
Pomalejší a na Yes překvapivě tvrdá Real Love už nemá s
„přímočarým“ melodickým rockem výše jmenovaných písní mnoho společného.
Klidné pasáže připomínají klid před bouří, která přichází v okamžiku
nástupu kytarového riffu, který by u Yes snad nikdo ani nečekal - velice
atmosférická a působivá kompozice.
Where Will You Be se od ostaních odlišuje akustickým pojetím. Zdánlivě
minimalistická skladba obsahuje bohaté aranžmá doplňující dominující
jednotvárný rytmus perkusí a jakéhosi brnkání. Andersonův laskavý zpěv dává
zapomenout na vše špatné a myslím, že by se k němu dobře hodil doplňující
dětský sbor. Vlastně i v podání malého orchestru by to mohlo být zajímavé.
Závěr alba obstarává trojdílná, téměř šestnáctiminutová kompozice Endless
Dream, která je taková zvláštní. Svižný instrumentální začátek Silent
Spring s divokými bicími je asi po dvou minutách násilně utnutý a pěkně
potichoučku se skladba začíná pomalu ubírat úplně jiným směrem. Do toho ale
několikrát dramaticky vstoupí motivy známé právě ze začátku, takže je ve
skutečnosti vše promyšleně provázané. Vlastně se mi jako celek ani moc nelíbila,
ale po proniknutí do její struktury jsem si ji nakonec teké oblíbil.
Yes tedy natočili další netypické, ale vynikající album. Kdybych měl představu, co
na něm uslyším, určitě bych s jeho nákupem neotálel tak dlouho (jako jediné z
celé diskografie jsem ho slyšel poprvé teprve týden před psaním tohoto hodnocení),
ale proposlouchal jsem ho už natolik důsledně, že nemůže jít jenom o počáteční
nadšení. Nebojím se ho označit ani za jeden z nejsilnějších momentů v historii Yes
(kterých je ovšem docela dost).
Hodně kritizovaný je obal, ale mě nepřipadá zvláště odpudivý, i když bych si
dovedl představit lepší provedení. V určitém pohledu je ale naprosto v pořádku,
protože převládající bílá barva jde ruku v ruce s pozitivní hudební náplní
desky a zcela „nedeanovské“ logo může ukazovat na něco netradičního.
V roce 2002 vyšlo Talk ve sběratelské edici rozšířené o „speciální
verzi“ The Calling. Ta je prodloužená o minutovou poklidnou mezihru
přibližně v polovině. Preferuji však původní albovou verzi, protože toto
rozšíření skladbu spíše narušuje. V bookletu je potom stručné shrnutí historie
Yes od počátku po zatím poslední počin Magnification (2001) a plastová
krabička s CD je opatřena ještě papírovým přebalem.
Hodnocení: 5/5
squire
No, to je docela zvláštní… Při psaní svých recenzí do tohoto diskusního klubu se
snažím o dodržování nejméně dvou zásad: Psát – samozřejmě pokud možno -
objektivně a nečíst recenze kolegů před napsáním té své. Onu první zásadu jsem
chtěl nedodržet (neb jen výjimky tvoří pravidlo) právě u tohoto alba, nu a tu
druhou jsem porušil právě teď.
Tak tedy – tohle album jsem si koupil někdy koncem roku 1995 na slevněné kazetě v
megastoru Popron v Jungmannově třídě v Praze (pamatujete někdo?) asi za stopadesát
korun. Bylo to v době, kdy UŽ jsem z Yes nebyl tak nadšený jako dříve a JEŠTĚ ne
tak jako později. Zkrátka jakési „interyesmezzo“. Dokonce jsem si ji po příchodu
domů ani neposlechl. To jsem udělal až o pár dnů později, kdy jsem se vydal se svým
psem do Krymlovských lesů. Zasněžená pole, stromy spočívající pod takřka
kýčovitou peřinou sněhu, zapadající oranžové slunce… a sluchátka na uších.
(Jo a mimochodem, ten den vyhlásili uhelné prázdniny! :-)) No a já najednou zjistil,
že interyesmezzo skončilo a nastává 2nd yesmovement.
Do toho okamžiku jsem měl největší radost z těch prázdnin – po pár vteřinách The
Calling jsem poznal radost ještě větší. Prázdniny trvaly necelý týden, mé
nadšení z The Calling již asi deset let.
A čekám dál… No, smějte se mi, mučte mě chlebovou polévkou – ale I´m
Waiting mě vždycky a pokaždé spolehlivě vhrne rosu do očí. V onen zimní
podvečer před desetiletím to bylo o to horší, že docela dost mrzlo. Walkmana jsem si
sice hřál na prsou, ale na řasách se mi začaly tvořit takové malé ledové
kuličky. Proto radím – I´m Waiting poslouchat pouze při teplotách nad
nulou :-). (No jo, možná jsou v tom předcházejícím odstavci nějaké překlepy –
omlouvám se, vidím to nějak rozmazaně...)
Mr.Squireova Opravdová láska – rozběhnout se zmrzlým prašanem za svým
psem, trošku to rozhýbat, dupat sněhulemi po zkřehlých sopkách krtinců a začít
uvažovat o svém nicku několik let před masovým zavedením internetu.
State Of Play – konečně normální písnička, která mě vrátila na zem a
způsobila, že jsem si tehdy v tom lese uvědomil i svou tělesnou podstatu a neuložil
se do bílé duchny k věčnému snění. Možná nejslabší věc z alba, ale třeba mi
tehdy zachránila život, kdo ví :-) (A taky bylo třeba obrátit kazet, že jo?)
Zdi. No, znovu mě mučte chlebovou polívkou, ale existují nejméně dvě
skladby od Yes, které mě spolehlivě rozesmějí. Jedna je River z Žebříku
a druhá právě tahle. Nemám zrovna rád takové ty výkřiky rozhlasových moderátorů
typu „To je pohodááá!“ a vůbec slovo „pohoda“ mi připadne poněkud
podezřelé, ovšem v případě téhle skladby nenacházím jiného slova. (A jestli
dobře slyším, úplně ve fadeoutu tam zazní taky něco o řece… že by přesah?)
Pomalu se rozhoduji, že bloumání už bylo dost, jezevčík by se ostatně taky neměl
moc válet ve sněhu. Vracím se domů, vycházím z lesa, přede mnou oranžová pole,
rozhled až k Českému Brodu, vysílačky už svítí, jsou uhelné prázdniny… Where
Will You Be? Sníh pod nohama tiše šustí , perkuse v uších jemně bublají a pan
Anderson mi šeptá něco krásného.
Tož, jedinou chybu má tohle album. Název poslední skladby! Ten sen není nekonečný,
netrvá ani hodinu. - - - No ale vlastně, když nad tím tak uvažuji, on vlastně trvá
už skoro jedenáct let. No a to se vyplatí, ne?
P.S. Prosím vážené p.t. čtenáře o jistou shovívavost při posuzování této
recenze. Ono se může zdát, že veškeré mé nadšení vyplynulo z oné romantické
zimní scenérie a ze skutečnosti, že zrovna začaly ty uhelné prázdniny. No jo,
uznávám – a proto jsem se rozhodl , že recenzi napíšu ještě jednou.
Tak tedy: To jsem jel jednou vlakem z Kolína do Ostravy, začínaly právě prázdniny,
já byl sám v kupé, za okny se míhala polabská krajina, měl jsem na uších
sluchátka a z nich znělo The Calling... :-). No prostě 5 hvězdiček!
Hodnocení: 5/5
Stev
Píše se rok 1994, čas dovolené, Jon
Anderson a Trevor Rabin se procházejí po pláži, rozjímají nad životem. Mimochodem
píší i muziku, odpoutáni od složité minulosti, která vyústila v Union.
Po tomto velmi kontroverzním momentu Yes se mi náhle zdá, že „Feeling calling of the
miracle“ s první skladbou The Calling, kde o sobě dává hned vědět Trevor
vyplouvávajícími zvonivými tóny strun jeho alvarezky. Alan odstartuje s neskývanou
radostí kotelnické závody, s nově načerpanou energií. Svěžím vánkem omámený
Jon předvede parádní výkon. Vokály projíždí mezi breaky a množstvím citlivě
uchopených zvuků kytar a nablýskaných hammondových figur Tonyho Kaye. Fantastickou
vypalovačku si sestava ve složení Anderson, Rabin, Squire, White, Kaye připravila na
úvod.
Zvolávání se pomalu vzdaluje, I’m Waiting - napjat v objetí kytarového
motivku, jenž se prostřihne s naléhavým sólovým přednesem „Am I waking to this
magic“ Chvíli je to dojemné, vzletné, i drsné. Taková královna mezi baladami.
Jakou moc může lyrika skrývat.
Cítím tlukot, dusot, blíží se Chris. Real Love je progresivní hymnou
valící se ze všech stran. Jsem mimo časoprostor „Far away, in the depths of
Hawking's mind“ Futuristické stěny vystupňují tento opus
doslova do jiného rozměru.
„Hear the siren screaming - It's just a State of Play“ Zasažen blesky řvoucích
kytar vychutnávám následnou pestrou škálu duhových barev, krásných melodií,
nádherných přestřelek riffů akustik a elektrik, rytmů a vokálů, které mi
předešlá čtyřminutka vymalovala, úchvatné.
Přirozeným způsobem Trevor přebírá pěvecký prapor. Yes se potkávají se
Supertramp, resp. s R. Hodgsonem, je to něco krásnýho “And the walls come tumbling
down.“ Dokonalá harmonie, pohoda, jedna z nejhezčích pop-rockových věcí, co znám.
Where Will You Be pohladí na duši jako máloco. Příjemný rytmus s bongama se
jemně nese, pluje v čele s Jonem. O životě, smrti, lásce „You are my soul and this
you are.“ Rozkošatělé sólo na akustickou kytaru je opradvovým klenotem ve sbírce
Yes. Skladba připomínající Rabinovu rodnou Afriku se rozplyne jako dým a blíží se
finále.
Začíná Endless Dream, odstartovaný první částí Silent Spring,
jednou z nejparádnějších instrumentálních tour-de-force, co jsem slyšel. Tohle je
opravdové peklo – nebo muzikantské nebe?
Přichází Talk, epická část, která stojí jako pilíř svou stavbou na
samovném vršku alba i hudby Yes. Chvíli cítím nebeské výšiny Awaken,
intenzitu skladeb jako And You And I, nebo Gates Of Delirium. Vše je
skloubeno v ojedinělý zážitek. Atmosféra, změny, melodie, nespoutanost, majestátní
výkony všech pánů, v čele s Jonem a Trevorem. Napětí a dojetí ve zpěvu Jona,
který se tak vysoko a majestátně dlouho nepohyboval. „Talk! Talk! listening“
Jednoduše, asi to nejúžasnější co mě Yes mohli nabídnout.
Cesta nekonečným snem sice teď končí, ale u této muziky nepochybuju, že se na ni
vydám znova „That is something That touches me“.
K výkonům hráčů. Inteligence Trevora Rabina, jeho smysl pro melodii i experiment,
uchopení zvuku, cit skloubený s virtuozitou jsou nejvýznamější aspekty alba. Zde mi
asi nejvíce prokázal, že je jedním z nejlepších kytaristů a multiinstrumentalistů
všech dob. Prezentuje se tu také jako skvělý vokalista, hned za Jonem nejlepší hlas
co Yes kdy měli. Využil moderní technologie (zvuk let sedmdesátých tedy nečekejte),
album nahrával přes hard disk, použil rozumně samplů, je zde jakýmsi programátorem.
Předvedl tu i vynikající klávesvou práci, jak po technické stránce, i aranžerské
(Real Love, Endless Dream...). Kaye si tu bohužel na nic jiného než
na hammondy nezahrál.
Přesto hlavně Jon je tu neméně důležitý - bez jeho osobnosti, výkonu, rukopisu, a
skloubení talentu s Trevorovým by to stěží byli Yes. Také Alan mě dostal svojí
vynikající hrou. Pravda, Chris se drží povětšinou zpět, jeho výpady zde naleznete
pomálu, ale jeho spolehlivost a pracovitost tohle album přesto dotváří, je také
nepostradatelný aspekt Yes, to se týká i vokálů. Zde ale celkově spíše přenechal
iniciativu.
Z hudby vychází přirozená radost ze života, co skladba to Perla. Dokonalý zvuk,
každý tón tu má svůj smysl, Rabinova produkce je velmi vyzrálá, moderní,
nápaditá. Nacházím tu i jakési předzvěsti toho, kudy se bude ubírat jeho další
kariéra – tedy filmová hudba.
Yes objevili novou dimenzi a stvořili nadčasové, i nadžánrové mistrovské dílko,
které mne svoji hloubkou poutá stejně moc jako jejich mistrovské opusy první poloviny
let 70. Tomuto albu se samozřejmě nedostalo zdaleka uznání jaké by si dle mě
zasloužilo, naopak, okolnosti jako bankrotující společnost Victory jej před věšinou
ušlapaly a zakopaly hluboko do země. Rabin odešel z kapely, k mé velké lítosti
pravděpodobně definitivně.
Je mi jasné, že celou dobu pěju zcela sobecky samou chválu a mnozí nebudou souhlasit.
Ale album je pro mne doslova ztraceným pokladem v historii Yes, i tak těžko nacházím
slova co pro mne celé znamená.
Hodnocení: 5/5
TomKas
(CD Victory 828 489-2)
Předem téhle recenze musím upozornit na
způsob, jakým bude předložena potenciálním čtenářům. Vede mne k tomu
skutečnost, že Talk v mém životě zanechal nesmazatelné stopy (v tom
nejlepším slova smyslu) a znamená tak pro mě mnohem více, než jen výborné
studiové album oblíbené skupiny. Ač jsem se ve všech předchozích hodnoceních
snažil o alespoň špetku objektivnosti a zachování si „chladné“ hlavy, zde, ač
bych chtěl sebevíc, nedokážu to. Nemohu (a ani nechci) se ubránit mnoha vzpomínkám
a nostalgii na dobu, kdy jsem album poprvé uslyšel a jméno Yes začalo nabývat na
obrovském významu.
Ti z vás, kteří si nijak zvlášť nepotrpí na citové výlevy a zajímají je spíše
fakta, klidně protentokrát přeskočte a vrhněte se do čtení recenze dalšího
pisatele. Já bych ale rád začal úplně od začátku.
Píše se rok 1994 a závěr dalšího školního roku je tu. Přede mnou se rýsují
nádherné dva měsíce letních prázdnin a čím lépe si je zpříjemnit, než pěknou
muzikou. Je velká náhoda, že se naši zrovna vracejí z cest, ze kterých mi dovezli
kazetu skupiny Yes s podivným obalem a nápisem Talk. Přesto že jsem tuhle kapelu
vlastně v oné době začal objevovat a byl jsem napjatý, jak moc mě tahle „věc“
osloví, s poslechem jsem nijak zvlášť nepospíchal. Až jednoho teplého
prázdninového rána jsem se konečně „rozhoupal“ a kazetu si pustil.
Následujících cca 55 minut způsobilo totální zvrat v mém vnímání hudby a
zároveň s tím i k přeuspořádání mého hudebního top žebříčku. Následoval
poslech další, poté další a další…. Najednou jsem nedokázal akceptovat, že
existují i jiné desky, další kapely. Stal jsem se „obětí“ skupiny Yes a už
nebylo cesty zpět. A já byl nepopsatelně šťastný. Kdykoli jsem vyrazil někam ven, v
hlavě se mi neustále prolínaly nádherné melodické pasáže Talku s krystalicky
čistými vokály. Pro mnohé v kontextu Yes možná zcela průměrná deska, které v
porovnání s předchozí tvorbou neznamená žádný významný milník, pro mne je však
jakýmsi albem těch nejkrásnějších vzpomínek, které s každým poslechem desky
opráším, podvědomě je přivolám zpět a je mi nepopsatelně fajn.
Na ploše necelé hodiny nám Yes servírují neskutečně pestrou paletu
hudebních stylů, nádherných nosných a povznášejících melodií a především až
neskutečně čistých vokálů, které se jen tak někde neslyší. Autorské duo
Anderson a Rabin se opravdu ukázalo v tom nejlepším světle.
Album otevírá důrazná The Calling, během které nás Yes doslova
zasypou salvou tónů, předznamenávajících, že právě posloucháme něco opravdu
vyjímečného.V této dynamické albové předehře se nám pánové muzikanti
představí v plné parádě.
Druhá, nádherná, romantická, možná trochu tesknivá I Am Waiting mě hned
při prvním poslechu vzala za srdce. Rabin svou kytarou uvnitř člověka rozezní i tu
nejhlubší citovou strunu a Anderson k vám promluví, abyste si vzápětí začali
uvědomovat, jak je tahle muzika neskutečně silná a emocionální. Jednoduchý (avšak
geniální), opakující se melodický motiv se střetává s agresivními rify, po
jejichž odeznění skladba přechází do uvolněné nálady, stejné jako na začátku.
Andersonův a Rabinův hlas zde tvoří dokonalý pěvecký tandem. Přitom, jakoby to ani
nebyli ti staří známí Yes. Barva zvuku, rejstříky, kytary, všechno zní jinak než
na ostatních deskách a přece natolik jedinečně, že to musí být jedině Yes.
Doménou Chrise Squirea je třetí píseň nazvaná Real Love. Na poslech a na
dosavadní měřítka kapely nezvykle tvrdá skladba s „kráčejícím“ tempem. Avšak
jedná se o další skvělou píseň, bez které bych si album Talk asi těžko
dokázal představit. A Chris? Ten nás v každém tónu přesvědčuje, že svůj
nástroj mistrně zvládá. Atmosféru celé skladby pak ještě umocňují různé
zvukové efekty. No prostě aranžmá nemá chybu.
Jedním z vrcholných zážitků alba je poslech State Of Play. Ještě nikdy
jsem Andersona neslyšel zpívat s takovým nasazením a tak přesvědčivě jako právě
zde. Tahle svižná vypalovačka je po všech stránkách tou nejlepší vizitkou Yes.
Úžasná kytara, nezadržitelná basa, našlapané bicí. Jasný důkaz o tom, že
protiklady se přitahují – Andersonův sebejistý, ve výškách a s noblesou neustále
poletující hlas a tvrdé řezavé rify Rabinovy kytary. Skvělý hudební kontrast.
Nádhera. Energie, která ze State Of Play číší je neuvěřitelná.
Walls – skladba, která byla v roce 94 opravdu hodně frekventovaná i v
rádiu. Prakticky denně jsem ji slýchal několikrát. A nikdy se mi neomrzela, protože
je další úžasnou věcí, která na desce vystupuje do popředí. Rodger Hodgson
(Supertramp) svým vokálem obohatil zpěv Yes a vzniklo něco slovy nepopsatelného.
Jestliže na 90125 byla Leave It jakousi ukázkou, kam až jsou Yes se
zpěvem schopni zajít, pak Walls dosavadní představu o dokonalosti vokálního
„projevu“ lehce smetou ze stolu.
Následující Where Will You Be je výletem do poklidných hudebních vod, je to
takový oddechový čas před bouří, která má za pár minut přijít. Žádné
rytmické ani melodické změny se nekonají. Skladba se odvíjí stále ve stejné
rovině a je podkreslena především klávesovými party. V tomto smyslu se jedná asi o
nejslabší skladbu desky, která však celkový dojem z Talk v žádném
případě nemůže pokazit.
Závěr desky patří naprostému vrcholu alba. Téměř 15 minutová strhující
kompozice Endless Dream, rozdělená do tří samostatných částí je
neopakovatelným zážitkem. Tuhle věc člověk nejen poslouchá, ale navíc prožívá.
Neskutečně rychlý nástup první části Silent Spring je ukázkou
instrumentálního mistrovství pánů Rabina, Whitea, Kaye a Squirea. Dech se tají a
rozum zůstává stát nad tím, co všechno jsou tihle muzikanti schopní zahrát. Než
se však stihneme vzpamatovat, je tu zklidnění v části nazvané Talk.
Muzikálně silným dojmem zde zapůsobí klavír, jímž je rozvíjen ústřední motiv
celé kompozice. A začíná zpívat Anderson. Pestrobarevná hudební témata se zde
prolínají se skvělými prostorovými zvukovými efekty (že bych přeci jen
zainvestoval do lepšího, hi-end nádobíčka?) Endless Dream začíná nabírat
obrátky, napětí roste, sílí a celek ústí do nádherného kytarového sóla, aby pak
nakonec přešlo do poslední pomalé a hymnické části Endless Dream.
Jestliže pomyslnným hudebním Olympem bylo v dobách „klasických“ Yes Close To
The Edge, pak není pochyb o tom, co je jím v případě Yes pod taktovkou Trevora
Rabina.
Doznívají poslední klávesové tóny, deska končí. A já se vracím zpět do
současnosti, do reality. A je mi trochu smutno, protože bych se hrozně rád vrátil
zpět v čase do doby, kdy jsem si tohle album poprvé pustil. Chci, aby tu zase bylo to
ráno, kdy jsem po odehrání posledních tónů zůstal bez dechu civět do prázdna a
přemýšlet nad tím, zda to, co jsem slyšel byla skutečnost nebo jen sen.
Stejně jako nemilosrdný čas utíká svým nezadržitelným tempem, tak i tohle album
odeznělo tak nějak strašně moc rychle. Ale vím, že až si jej znovu pustím,
vrátím se zpět a budu šťastný.
Obal desky je graficky strohý. Roger Dean se opět nekoná. Možná symbolizuje návrat
zpět k sestavě 80 tých let, tedy k obsazení Anderson, Squire, Rabin, Kaye a White.
Ačkoliv je Talk mnohdy považován za vůbec „nejchladnější“ album Yes,
„prošpikované“ elektronikou a navíc netypické tím, že autory všech skladeb byla
pouze dvojice Anderson a Rabin, znamená pro mne významný kus nejen hudebního života.
Po hudební stránce je to dokonalé dílo a jednoznačně vůbec nejlepší album z éry
Trevora Rabina. Navíc se ještě může blýsknout jedním prvenstvím. Yes coby
průkopníci nových technologií jako první na světě použili pro celý proces
nahrávání tohoto alba digitální technologie. Žádné analogové magnetofonové
pásky. První nemalé pochybnosti kolem rozhodnutí nahrát album jiným způsobem než
bylo obvyklé se rychle rozplynuly. A Yes ukázali světu nový způsob, jakým nahrávat
hudbu. Dnes je digital recording zajetou a samozřejmou věcí, ale v roce 1994 to jistě
bylo jedno z mnoha dobrodružství, cest do neprobádaných a nevyspitatelných krajin.
Album má na svou dobu neuvěřitelně dynamický a čistý zvuk (samozřejmě díky
použité technologii nahrávání).
Skládám velký hold Trevoru Rabinovi, jenž je vlastně otcem celé desky. Byl to on,
který nejenže muzikantsky přispěl největší měrou, ale zkomponoval drtivou část
hudby, staral se o aranžmá nástrojů, psal s Jonem texty a „přesvědčil“ kapelu k
rozhodnutí nahrát celé album novým, do té doby naprosto ojedinělým způsobem. Rok
po dokončení desky a odehraném turné se tento vynikající muzikant rozhodl skupinu
opustit a plně se věnovat komponování filmové hudby. Některým fandům Yes byl tento
člověk nepochybně tak trochu trnem v oku a možná si i s jeho odchodem oddechli. Já
mezi ně rozhodně nepatřím. Naopak, mu v duchu děkuji za to, že znovu vzkřísil Yes,
jeho nemalým přispěním je vrátil tam, kde měli v sedmdesátých letech své místo,
na špici světového artrocku, přebírejte si to jak chcete, ale jsem přesvědčen, že
bez něj by dnes Yes byli „pouze“ kapelou, která za svou kariéru vydala 10
vynikajících alb a v roce 1980 se rozpadla. Vynikající album, dávám pět
hvězdiček.
Hodnocení: 5/5
|