KEYS TO ASCENSION
1996

Jon Anderson - zpěv, akustická kytara, harfa
Steve Howe - kytary, zpěv
Chris Squire - baskytara, zpěv
Rick Wakeman - klávesy
Alan White - bicí, zpěv

CD1:
1. Siberian Khatru [10:16]
2. The Revealing Science Of God [20:32]
3. America [10:28]
4. Onward [5:48]
5. Awaken [18:33]

CD2:
1. Roundabout [8:30]
2. Starship Trooper [13:05]
3. Be The One [9:50]
     a. The One (Jon Anderson/Chris Squire)
     b. Humankind (Jon Anderson/Chris Squire)
     c. Skates (Steve Howe)
4. That, That Is [19:14]
     a. Togetherness (Steve Howe)
     b. Crossfire (Jon Anderson/Chris Squire)
     c. The Giving Things (Jon Anderson/Steve Howe)
     d. That Is (Jon Anderson)
     e. All In All (on Anderson/Alan White)
     f. How Did Heaven Begin (Jon Anderson/Steve Howe/Alan White)
     g. Agree To Agree (Jon Anderson/Schris Squire)

Produkce: Yes
Obal: Roger Dean

CD1: 1,2,3,4,5 a CD2: 1,2 -nahráno žive v San Luis Obispo v Californii (Fremont Theatre) 4.,5. a 6. března 1996
CD2: 3,4 -studiové skladby nahrané na přelomu 1995/1996

Hodnocení:
Guitarist 5/5
Pegas 4/5
squire 4/5
Stev 2/5
TomKas 5/5

Průměr: 4/5

Závěrečné shrnutí

Guitarist (2CD EDF CD 417 - GAS 0000417 EDF)

Když jsem jednoho dne roku 1996 brouzdal CéDéčky v našem malém obchůdku na našem malém městě. Jako magnet přitáhnul můj zrak před tím nevídaný nádherně provedený obal od Roger Deana. Bylo to obrovské překvapení, radost i určité zklamání, vždyť tohle je live album, a jak bývá zvykem, nahrávací společnosti vymetou kde co, když hudební těleso zakončí svou kariéru. Že by tento počin dokazoval to, co se již dlouho proslýchalo, tedy, že Yes jako skupina skončila? Neváhal jsem a 2CD zakoupil, až doma při bližším zkoumání jsem si uvědomil, že tam jsou dvě nové skladby a že toto 2CD určitě nebude poslem z onoho světa, ale příslib nové budoucnosti skupiny, podle mne v tom nejlepším a ideálním složení.
Nebudu se příliš rozepisovat o jednotlivých skladbách uvedených na koncertu. Je to brilantní práce s perfektním zvukem, zahraná opravdu mistrně a profesionálně. Opakovaně jsem si CD pouštěl a zejména první ze dvou CD se stala jedním z mých nejoblíbenějších CD na dlouhý čas. Tím však nechci opomíjet druhé s CD s dvěmi novými opusy. Ty totiž překonaly mé očekávání. Be The One je ve svém začátku s názvem The One průzračná ve svém nápěvu i soundu, aby se mohla rozlít plným proudem směrem přes Humankind až do závěrečných klidných vod s názvem Skates. Myslím, že především Steve Howe se zde ukazuje v nejlepším světle. Nejinak je (a tím nemyslím jen Steva) tomu v následující That, That Is, která navazuje na někdejší opusy Yes v tom nejlepším duchu jak po hudební, tak po stránce lyrické. Skladba je rozdělena do sedmi částí. Jednotlivé části mají názvy: a) Togetherness, b) Crossfire, c) The Giving Things, d) That Is, e) All In All, f) How Did Heaven Begin, g) Agreee To Agreee. Nebudu je příliš rozebírat, vše se snažím posuzovat jako celek a jako celek mají svou sílu. V pravém slova smyslu se zde skupina vrací v tom nejlepším k svému odkazu ze své zlaté éry v sedmdesátých letech. Každá z částí tohoto dílka má svoji vlastní linii, vše má svoji logiku a jednotlivé části navazují na sebe s přirozeností Yes vlastní.
Tohle 2CD mám skutečně rád. Znamenalo pro mne nové nalezení Yes a návrat ke kořenům hudby, kterou tak neskonale miluji. Provedení obalu a přiloženého plakátu z palety Rogera Deana jsem dlouho a opakovaně prohlížel, vše znovu rozbaloval za zvuku Yeslive tónů a vždy opatrně ukládal. Byly to neskutečně krásné chvíle umocněné skvělým hudební zážitkem. Za to Vám (Jone, Steve, Chrisi, Ricku a Alane) patří mé veliké děkuji.

Hodnocení: 5/5

Pegas (Essential Records, EDF CD 417, 1996)

Tak máme rabinovskou éru Yes nadobro za sebou, zároveň snad i končí dohady o těch pravých Yes-neYes a do druhé poloviny devadesátých let vstupuje pod tímto názvem z dnešního pohledu klasická sestava Anderson/Howe/Squire/Wakeman/White. Na přelomu roku 1995/96 dali ve svém studiu v californském San Luis Obispo dohromady dostatek nadprůměrného materiálu pro celé album, ale jeho prezentace pouze jako nějakého bonusu navíc (postupné vydávání, nezařazení do koncertních setů) zapříčinila jeho zazdění do pozadí celé diskografie. Na začátku března 1996 odehráli Yes ve staronové sestavě tři koncerty ve Fremont Theatre (rovněž v San Luis Obispo) a právě část skladeb zde zaznamenaných je hlavní náplní dvojalba Keys To Ascension vydaného ve stejném roce s nádherným obalem Rogera Deana. CD je navíc opatřeno papírovým přebalem, v bookletu jsou texty písní, fotky z koncertu a uprostřed jiná varianta malby z obalu. Nevím jestli tomu tak bylo u všech vydání, ale to moje obsahuje navíc plakát, kde Deanův obraz ještě více vyniká.
Skoro hodina a půl živého materiálu je tradičně oslavou vrcholného muzikantského umění a současně nejslavnějšího období kapely v sedmdesátých letech. O tom svědčí i výběr skladeb, protože jde většinou o náročné a rozsáhlé kompozice a ani se nechce věřit, co se dá zvládnout v pěti lidech. Na tomto záznamu tedy Yes připomínají skladbou Siberian Khatru album Close To The Edge, fantastickým eposem Awaken desku Going For The One, tradiční koncertní peckou Roundabout se vracejí k Fragile a v závěru zazní vynikající verze Starship Trooper z The Yes Album. Spíše netradiční je zařazení roztahané dvacetiminutové skladby The Revealing Science Of God z rozporuplného dvojalba Tales From Topographic Oceans a svým poklidným vyzněním od ostatních nejvíce odlišné (a nejkratší) vzpomínky na LP Tormato v podobě písně Onward. Dále je zde také singlová coververze America v plné délce.
Kapela všechny skladby pojala ve velkém stylu a proti originálům nejsou o nic ochuzené, pouze některé party znějí trochu jinak, případně zvuk kláves je odlišný. Částečně oprávněná může být výtka k poněkud akademickému přístupu, ale s přihlédnutím k náročnosti muziky je to pochopitelné. Z mého pohledu mi to vyhovuje a vůbec mi nevadí, že je výsledek podobný studiovým předělávkám s novým zvukem a minimem změn. Nebýt fanoušků mezi skladbami, byla by tato iluze dokonalá, a to vlastně i svědčí o schopnostech všech členů Yes. K jednotlivým skladbám nemám připomínky, snad jen The Revealing Science Of God na mě působí stejně rozpačitě jako původní verze.
Co však činí Keys To Ascension nezbytným doplňkem sbírky fanouška Yes není samotný koncert, ale dvě nové studiové skladby na konci druhého CD. Nejde o žádné drobečky takže to dohromady dělá půl hodiny nové muziky navazující spíše na tvorbu sedmdesátých let, než na následnou éru sbližování s popem. Desetiminutovka Be The One začíná velmi klidně a nástroje jen tak lehce doprovázejí Andersona, až v refrénu o sobě dávají důrazněji vědět. Druhá půlka naopak nabírá na tempu, je melodičtější a hlavní slovo má Howeova kytara s podobným zvukovým zabarvením, jako když hrál v Asia. Nijak zvlášť komplikovaná, ale hezká a pro odpůrce předchozího patnáctiletého období jistě velmi významná skladba. Ovšem teprve v That, That Is kapela naplno přesvědčuje, že to myslí skutečně vážně a devatenáct minut vyplňuje skvělým hudebním dobrodružstvím plným všech typických znaků, pro které si ji fanoušci v minulosti oblíbili. Několik rozdílných částí pospojovaných v gigantický celek, různé hudební motivy a většinu času sólová jízda každého z muzikantů. Ke slovu se už více dostává i Wakeman a jeho klávesy jsou hodně blízké desce Tormato (1978).
Shrnutí? Parádní koncert, parádní novinky, parádní balení... Zdá se to na plný počet bodů, ale nakonec jsem se rozhodl trochu ubrat. Je tu jedno velké mínus za ten nešťastný způsob vydání, i když v roce 1996 to asi ještě nikoho netrápilo. O tom ale zas příště...

Hodnocení: 4/5

squire

Dovolte , abych se alespoň na chvíli převtělil z pozice amatérského recenzenta do poněkud virtuální role hudebního producenta, jenž má za úkol připravit comeback polozapomenuté skupiny Yes v roce 1996.
Nuže – nejdříve bych vydal nadupané stopětačtyřicetiminutové živé dvojCD s tlustým bookletem, případně plakátkem Rogera Deana (a kdyby zbylo na blikající LED diodu, tak klidně taky:-)). Celé bych to pojal ve velkém stylu á la „LEGENDA SE VRACÍ V PUVODNÍM SLOŽENÍ!“ a dělal kolem toho takové ty nezbytné obchodnické tance. Po pár měsících bych pak vrhnul na trh klasické CD s „NOVÝMI STUDIOVÝMI NAHRÁVKAMI ZNOVUVZKŘÍŠENÉ LEGENDY V NEJLEPŠÍ FORMĚ !!! HIP HIP HURÁ!“
No, tak bych to udělal já, malý český člověk. Jon Brewer či kdo se však rozhodl vydat půl koncertu a půlhodinku studiových nahrávek na jednom dvojCD, pak další půlku koncertu a pět studiových písniček na druhém dvojCD, pak všechny čtyři vydat znovu, potom vydat studia zvlášť, a pak live část na VHS a DVD a... a… A ne že by nebylo fajn mít doma pár hezkých barevných krabiček navíc – ale kdo to má hodnotit? A jak?
Takže se zase reinkarnuji zpět a pokusím se sepsat něco ve stylu Jak já to slyším…
Tož co říct o živé části alba? V té době (pokud se nemýlím) teprve třetí oficiálně vydaný živák Yes. Musím říci, že se mi líbí nejvíc, oproti Yessongs má nesouměřitelně lepší zvuk a oproti Yesshows i větší grády, drive, spád, no zkrátka koule. Siberian Khatru v téhle verzi mě zvedá ze židle asi nejvíc ze všech sibiřských khater, Onward tu zní nesmírně něžně až dojemně a Roundabout bylo ve své skočnosti překonáno snad jen verzí na DVD Symphonic Live (a to jen díky těm lepým děvám.) Za živák – 5 hvězdiček.
Studio Tracks – Ač by jejich délka vydala v sedmdesátých letech skoro na regulérní LP, tady působí spíše jako přívažek. Obzvláště po poslechu předcházejících sedmi démantů. A přitom rozhodně nejde o odpad. Be The One obsahuje pěkné melodické motivy, správnou dávku hráčské zručnosti, Jon krásně zpívá a celé to docela slušně graduje k vrcholu tak, jak to máme u Yes všichni rádi.
That,That Is je po dlouhé době zase ta správná několikadílná dvacetiminutová suita, byť Howeovo intro mi nějak podezřele připomíná cosi z Love Over Gold od Dire Straits a text Crossfire je jaksi no-yesovsky sociálně kritický (ale třeba jen neznám souvislosti). Přesto však ve mně ta skladba nezanechává zdaleka tolik jako většina ostatních děl Yes. Upřímně řečeno, mám rád art-rock (či progrock), rád jej poslouchám, baví mě, ač nehudebník snažím se sledovat všechny ty finesy a hudební nápady… ale snad jen tři skupiny z této oblasti mě vždycky (nebo skoro vždycky) dokáží rozechvět, rozněžnět, zkrátka chytnout za srdce. Yes, dřívější Genesis a Pink Floyd. Je to tím, že kromě toho ART – či PROG- a ROCKU je v jejich hudbě přítomna i KRÁSA. Nebo to, co já jako krásu vnímám. Takovi King Crimson, Van der Graaf, Gentle Giant, Rush, ELP atd. atd. jsou skvělí a vždycky si je rád poslechu, ale prostě… no, někteří z vás možná vědí či tuší. Nu a That, That Is mně připadne jako takřka bezchybná art-rocková skladba, ale…
Tuto část CD bych ohodnotil 3 hvězdičkami.
Takže dohromady (i s přihlédnutím k sladkému Deanovu logu) dohromady dávám 4.

Hodnocení: 4/5

Stev

Znovuzrozená klasická sestava Yes, ve složení Anderson, Howe, Squire, Wakeman, White, jistě potěšila velké množství oddaných fanoušků, kteří trpěli už při vyslovení jména Rabin. Vrátil se i pan mistr Roger Dean a namaloval nám téměř nebeskou bránu, do které asi pomocí těchto Klíčů na Nebevstoupení máme vstoupit. Vše nasvědčuje že by se mohlo jednat o nevšední zážitek.
Největší část plochy dvou cd tvoří živé skladby, staré fláky z let sedmdesátých. Vše ostatní je pryč, Yes nostalgicky vzpomínají. Siberian Khatru je první věcí, která nás seznamuje s timto tajemnem. Až akademické provedení této skladby nás může nechat v klidu, že by pánové ztratili něco z jejich schopností, naopak. Příjemné zařazení je i následující Revealing Science Of God, zavzpomínání na Tales... krásný čistý, vybroušený zvuk tohoto koncertu nechá vynikat jejím krásám. Dvacet minut nádherné souhry mezi pány muzikanty. Nevím jak diváci v hledišti, ale já se při ní nenudil... příjemná cesta. Původně Simonova America je trochu zvláštní prog spatlaninou, které jsem (aspoň v prodloužené verzi) nepřišel úplně na chuť, z celkového hlediska. Má několik roztomilých pasáží, nicméně Howeovo neustálé countryové kudrlinkování, které je zas zpět, a jež si chvílemi i docela užívám je tu až moc.
Akustická kytara vede Onward, tuto krásnou skladbu Chrise, září zde i Anderson, jako vždy. Awaken vsází na Wakemanovo nebeské intro. Provedení dobré, ale tady mi schází něco nového co by mě nějakým způsobem upoutalo, strhlo. Je to i díky faktu, že Awaken nepovažuji možná jako jeden z mála za jednu z jejich nejlepších dlouhých skladeb. Tady narozdíl od Revealing Science hlušší místa trošku pociťuju, přestože má i dost překrásných míst. Dvě obligátní věci, Starship Trooper, rozšířená o Wakemanovo „spacey“ sólo ve Würm, a Roundabout mě tu ale sotva zvednou ze židle... přestože těmhle úžasným klasikám progrocku nemám po technické stránce opět co vytknout, trochu se u nich nudim. I po zvukové stránce se jedná o nejkvalitnější záznam do té doby. Mnohem více mne tu také berou věci, které nejsou slyšitelné naživo tak často.
Nyní nás čekají dva studiové tracky, to co příznivce kapely upoutá nejvíce. Be The One začíná hezky zvučně, Alanovým mistrným breakem a perfektně nazvučenými bicími. Nastoupí Howe, ne příliš nápaditým flažoletem, kterým chce připomenout snad časy Roundabout... kdoví, a Andersonův hlas, jak když si zpívá v koupelně... nevim čímto. Tenhle dojem sice zmizí, ale sterilita trochu přetrvává, celých deset minut. Ale tahle skladba ještě docela jde.
Zato dvacetiminutová odvážná That, That Is má dle mého pramálo společného s geniálním rukopisem klasických Yes. Motá se kolem jednoho akustického motivku, který se Howeovi povedl, velmi nakažlivém. Ale to okolo je spíše nastavovaná kaše bez stěžejních, nějak navazujících nápadů, silných melodií, kreativních postupů... nemůžu si pomoct. Troufám si říci, že se jedná o jejich nejslabší 10 min.+ skladbu. Zde je jejich nová tvorba stojatá, zkostnatělá a jejich pohled na muziku se tu zdá ne progresivní ale naopak, regresivní. Do kapely přispěl timto i budoucí bývalý člen Billy Sherwood, který se podílel na mixu studiovek.
Celkově to není vyloženě špatná hudba, ale... Tohle mají být Yes, kteří mne zprostředkují nevšední hudební, pocitový zážitek? Z této fáze kapely mám pocit jakoby mě už kromě precizní koncertní práce kapela neměla co říci. Možná jsem se příliš namlsal Talk, po němž se ta pomyslná brána aspoň pro mne pro tento okamžik uzavřela, tak to odnesly Keys. Nezachrání to ani působivý Deanův obal namísto Talkovské čmáranice. Hlavní je muzika. Po pár letech kdy jsem tomuto albu několikrát dal šanci a zase jej na delší dobu odložil, ani po novém pokusu o vzkříšení jsem ty pomyslné Klíče nenašel. Album bych jako celek doporučil pouze fanouškům kapely, nebo těm co chtějí slyšet staré skladby koncertně, hezky ozvučené, typicky yesácky bez chybky zahrané. To odpovídá nejblíže pouze dvěma hvězdám, přičemž velký význam přikládám studiové části.

Hodnocení: 2/5

TomKas (CD EDF CD 417 - GAS 0000417 EDR)

S odchodem Trevora Rabina a Tonyho Kaye to s Yes nevypadalo zrovna růžově. V tisku se začaly objevovat nepotvrzené informace o tom, že se skupina rozpadla. O to větší bylo překvapení, když v roce 1996 Yes uspořádali v legendární sestavě Anderson, Squire, Howe, Wakeman a White sérii několika koncertů v kalifornském Saint Louis Obispo. Fanoušci skupiny neváhali za vstupenky na některou z show utratit nemalý obnos, navíc několikanásobně zvýšený i cenou letenky pro mimoamerické příznivce (údajně na koncertě bylo i početné japonské publikum).
Z mého čistě nezaujatého pohledu to vypadá, jako by si pánové z Yes chtěli zkusit, zda jim to i po letech bude společně hrát a tak ani účelem výše zmíněných koncertů nebyl finanční přínos, ale jakási zkouška toho, zda je o jejich hudbu stále zájem a zda má cenu nadále pokračovat.
Toto rozhodnutí dát se zase dohromady přijala pochopitelně nadšeně celá komunita Yes a my fanoušci jsme se po několika letech dočkali dalšího elpíčka (nebo spíše CDčka). Album Keys To Ascension není jen pouhým záznamem opravdu jedinečného a vyjímečného koncertu s mistrovskou hrou jednotlivých muzikantů, vzpomínek a ohlédnutím za dávnými časy slávy. Je to album plné nové energie, porozumění, a navázání na staré (a možná i polozapomenuté) tradice. Jsou to znovuzrození Yes, stále v obdivuhodné formě, pravda, poněkud nám zestárli, ale to nemění nic na faktu, že hrají stále skvěle.
Samotný disk je práce vpravdě umělecká. Nádherný obal neilustroval nikdo jiný, než starý známý Roger Dean a pro jeho obdivovatele je navíc uvnitř disku skryt i poster se stejným výjevem, jako na přebalu desky.
To nejlákavější však má teprve přijít. Krom samotného záznamu z koncertu jsou na druhém disku dvě zbrusu nové studiové skladby, které tato hvězdná sestava společně nahrála pro nové album. A že to nejsou skladby ledajaké! Svým provedením, stavbou a délkou se dají s klidným svědomím zařadit mezi takové velikány, jakou jsou např. Close To The Edge, Ritual.a další nezapomenutelné eposy 70. let. Celkově je zpracování dvojalba Keys To Ascension potěchou nejen pro ucho a oko, ale hlavně pro srdce sběratelovo.
První disk přináší záznam koncertu ze SLO. Pohledem na tracklist je okamžitě jasné, že je se na co těšit.
Je to k nevíře, ale Siberian Khatru zní přinejmenším stejně svěže, jako na Yessongs. Klasický a osvědčený koncertní otvírák předčil veškerá očekávání a po několika okamžicích je zřejmé, že Yes jsou zpět v plné své síle a formě. Andersonův hlas zní i po letech svěže a sebejistě.
Ritual je všeobecně uznávaný koncertní kousek (viz. Yesshows) a jako takový jej mám myslím obstojně naposlouchaný. O to větší překvapení u mě vyvolal fakt, že Yes se zde rozhodli album Tales From Topographic Ocean prezentovat skladbou The Revealing Science Of God. Ani tady pánové neslevili nic ze své pověstné preciznosti a sklonům dotahovat věci k dokonalosti. Skvělý hudební zážitek. Ale že to těm Yesákům stálé skvěle hraje co?
America, další překvápko. Oprášený singl z pera Paula Simona. Členitá hudební schémata, umocněná úžasnými hudebními výkony. Tam, kde Simon skončil, tam se Yes chápou opratí a s neskutečnou energií ženou skladbu vpřed napříč různorodými hudebními krajinami.
Ohlédnutí za albem Tormato, Squierova Onward po letech v živém podání zní snad ještě kouzelněji. Výtečné provedení s akustickou kytarou. Jednoznačně další, velmi silný moment koncertu.
Awaken - albem Keys To Ascension jsem si vlastně v roce 96 splnil svůj sen slyšet živé provedení této neuvěřitelné, kouzelné a emocionální skladby, kterou vrcholí deska Going For The One. Měl jsem vždy za to, že není možné neopakovatelnou atmosféru Awaken navodit i na koncertě. A světe div se. Studiová verze sice stále zůstává nepřekonanou, nicméně pánové Anderson, Howe, Squire, Wakeman a White dokázali toho pravého ducha celé kompozice přenést i na prkna pódia. Nádherné provedení včetně ústřední, instrumentální části. Naprostý vrchol vystoupení.
Druhý disk zahajuje skvěle provedená Roundabout. Působí stále svěže, lehce a kouzelně, jako v době svého vydání, tedy v roce 1972.
Výběr koncertních skladeb zakončuje, jak jinak, Starship Trooper z legendárního The Yes Album. Její přednes je bezchybný a strhující. Gradující závěr, kdy se svými sóly vystupují do popředí střídavě Steve Howe a Rick Wakeman je jedním z nejsilnějších dojmů celého koncertu. Inu, pánové Howe & Wakeman jsou instrumentalisté vpravdě nadpozemští.
Největším magnetem na druhém disku jsou bezpochyby dvě zcela nové studiové skladby. Be The One je první studiovou nahrávkou na desce. Téměř 10 minut pestrobarevné škály hudebních nápadů, vložených do skvělé kompozice složené ze tří celků. Autory jsou Anderson, Squire a Howe. Celkově je postavena spíše na kytarách (Ricka Wakemana zde není vlastně ani moc slyšet). Skladbu otevírá první část nazvaná The One s Andersonovým nápěvem „Never Underestimate The Loving“ a pokračuje dále v poutavém melodickém duchu. V druhé části Humankind má hlavní slovo Steve Howe, který to zde parádně na své kytary „rozbalí“.
Be The One uzavírá Steveho instrumentální Skates, za kterou se v úplném závěru ozve Jon se obdobným nápěvem, jako v úvodu.
Druhou novinkou je nádherná That, That Is, chytlavě rozvíjející v poslední době stále aktuálnější téma drog mezi mladými lidmi. Text se zabývá stinnými aspekty dnešní společnosti, která je plná násilí a na současnou mládež působí negativně.
Tato rozsáhlá, 19-ti minutová kompozice je plná úžasných melodických ploch, dynamických a rytmických zvratů a je tak opravdovým šálkem toho pravého čaje pro náročného posluchače. Yes se vrátili k základům své podstaty, k tvorbě dlouhých hudebních témat, jež jsou vzájemně důmyslně propojeny a vytváří tak hudební kompozice, které jsou po formální stránce blízké klasické hudbě.
První, instrumentální část Togetherness rozehrává Steve Howe na akustickou kytaru v pozadí s Rickovým syntezátorem. Zatímco malebný, harmonický a pomalu se odvíjející kytarový motiv přechází do ztracena, ohlašuje příchod druhé části nazvané Crossfire mix Whiteových breaků a Andersonova hlasu (nebo spíše hlasů). Křehkost úvodních tónů první části střídá rázná a dynamická část, do níž nastupují ostatní nástroje. V této hudební bouři jsou Yes jako ryba ve vodě. Anderson nezadržitelně chrlí jednu větu za druhou, Squierova basa duní. Skladba nabírá obrátky. A pak, jako když utne. Vše utichá, uklidňuje se. Právě se nacházíme snad v nejkrásnější a nejdojemnější části celé kompozice, ve snové The Giving Things. Kouzelně znějící, jemná melodie se sametovým hlasem Jona Andersona, jenž je podporován vokály ostatních členů. Mimochodem, zpěv v téhle části by se dal spíše srovnat s jakýmsi tichým promlouváním do duše.
Ze zasnění nebo snad i ze zadumání nad tím, co nám právě Jon sdělil v The Giving Things nás vytrhne nástup Alanovým bicích přinášejících další kousek z této skvělé hudební mozaiky s názvem That Is. Dynamické vpády bubnů a Steveho kytara jakoby si občas chtěli odskočit někam jinam a pořádně zabrat za struny.
All In All je jakousi páteří That, That Is. Hlavní slovo má jak jinak, Jon. Rick má v této části více prostoru než v That Is. All In All mohutní s ostatním nástroji a instrumentální závěr přetne opět klidná How Did Heaven Begin, jenž je vlastně odkazem na That Is. Stejný rytmus, stejná melodie, stejné emoce. Jen slova jsou jiná.
Kompozice That, That Is uzavírá agresivní Agree To Agree se stejným motivem na začátku jako v Crossfire a poněkud nepřirozeně rychlým utnutím konce v níž se vyřádí opravdu všichni muzikanti.
That, That Is je další v pravdě klasický počin nového reunionu Yes. Že to pánům dohromady perfektně funguje na starých skladbách v živém podání jsme se již přesvědčili. Nyní nás utvrdili i v tom, že stále dokáží skládat vynikající novou hudbu, která pranic nezůstává dlužna svým předchůdcům převážně ze 70-tých let. U kapel podobného ražení jako Yes se s rostoucím věkem jejich členů většinou projevuje tendence tzv. úsporné hry, čili nač se dřít a vydávat ze sebe maximum, když to podstatné už v minulosti předvedli a teď si mohou hrát pěkně v klídku a bez „námahy“. That, That Is budiž typickým příkladem toho, že u Yes tomu tak v žádném případě není.
Album Keys To Ascension patří nepochybně mezi další skvosty, kterými nás skupina obdarovala. V dnešní době možná působí poněkud archaicky, o to více však nevšedně a svátečně. Je to jedinečný hudební počin, z jehož poslechu mám pocit, že spíše než za vidinou zisku bylo nahráno z radosti a upřímnosti a je tak vlastně poděkováním všem fanouškům, kteří zůstali skupině po letech věrni. A co víc bychom si mohli přát? Bez jakéhokoliv přemýšlení dávám plný počet bodů.

Hodnocení: 5/5