KEYS TO ASCENSION 2
1997

Jon Anderson - zpěv, akustická kytara, harfa
Steve Howe - kytary, zpěv
Chris Squire - baskytara, zpěv
Rick Wakeman - klávesy
Alan White - bicí, zpěv

CD1:
1. I've Seen All Good People [7:16]
    a. Your Move
    b. All Good People
2. Going For The One [4:58]
3. Time And A Word [6:23]
4. Close To The Edge [19:40]
    a. The Solid Time Of Change
    b. Total Mass Retain
    c. I Get Up, I Get Down
    d. Seasons End
5. Turn Of The Century [7:55]
6. And You And I [10:48]

CD2:
1. Mind Drive [18:37] (Jon Anderson/Steve Howe/Chris Squire/Rick Wakeman/Alan White)
2. Foot Prints [9:09] (Jon Anderson/Steve Howe/Chris Squire/Alan White)
3. Bring To The Power [7:25] (Jon Anderson/Steve Howe)
4. Children Of The Light [19:14]
     a. Children Of The Light (Jon Anderson/Chris Squire/Vangelis)
     b. Lifeline (Steve Howe/Rick Wakeman)
5. Sign Language [3:29] (Steve Howe/Rick Wakeman)

Produkce: Yes
Obal: Roger Dean

CD1 -nahráno žive v San Luis Obispo v Californii (Fremont Theatre) 4.,5. a 6. března 1996
CD2 -studiové skladby nahrané na přelomu 1995/1996

Hodnocení:
Guitarist 4/5
Pegas 4/5
Stev 3/5
TomKas 5/5

Průměr: 4/5

Závěrečné shrnutí

Guitarist (2CD EDF CD 457 - GAS 0000457 EDF)

Rok po prvním dílu Keys To Ascension vychází díl druhý. Jedinou změnou je to, že jedno CD je věnováno koncertu a druhé výhradně tehdejší nové studiové činnosti obnovené skupiny.
Stejně, jak tomu bylo na jedničce, i zde jsou starší skladby podány na koncertních prknech s excelentní přesností a s ohromnou elegancí. I zde by se dalo říci best of v koncertním podání. Neopakovala se u mne sice taková extáze jako u prvního dílu (ta tehdy byla vyvolána i radostí, že skupina žije dál) o to více s běžícím časem získávala na miskách vah oblíbenosti. Nechci se (stejně jako v recenzi na první díl KTA) pozastavovat u jednotlivých skladeb prvního koncertního disku, ten u mne má vyhráno na celé čáře. Spíše se pozastavím u jednotlivých nových kouscích z druhé desky.
To nejlepší na začátek, tak by se dala charakterizovat skladba Mind Drive. Svým soundem a rozsáhlostí si nezadá s perlami let sedmdesátých. Po pomalém rozjezdu přichází kytarová smršť s nepřehlédnutelným kytarovým rifem. Skladba nepostrádá nezaměnitelnou Yesstrukturu, výrazné změny nálad a rytmů. Skutečně velmi povedená věc. Ani druhá, na křehkých základech postavená skladba Foot Prints rozhodně nezklame. Je to chytře vymyšlená (tím nechci říci, že vykalkulovaná) náladovka. Obdobné by se dalo napsat i o Bring Me To The Power. Nezapře příjemnou melodii, která prosluní toto technické album. Skladba Children Of Light je rozdělena na dvě části a) Children Of Light a b) Lifeline a je dle mého názoru nejslabší na tomto albu. Má snahu se rozvinout, ale nějak se jí to nedaří a tak se raději znovu zkroutí do klubíčka průměrnosti. Smutnou tečkou je pak skladba Sign Language.
Ani tohle 2CD rozhodně nezapadne v rozsáhlé diskografii skupiny. Grafické provedení obalu se přidržuje nastavené laťky z Keys To Ascension. Rozhodně živá část i přes notorickou známost nezklame. Studiové nahrávky z větší části také nezklamou, s výjimkou dvou posledních kousků, které spíše unaví než nadchnou. Přes vše patří dvojka Keys To Ascension k velmi dobrým a albům, které stojí za trvalou pozornost.

Hodnocení: 4/5

Pegas (Essential Records, EDF CD 457, 1997)

Rok po prvním dílu Keys To Ascension přišlo v roce 1997 na trh pokračování s pořadovým číslem 2 v názvu. Deanova malba na obálce opět přímo láká k poslechu, ale ještě se pozastavím u samotného provedení, které je přeci jen trochu chudší než u jedničky. Vrchní papírový přebal zůstává (v odlišném barevném provedení proti bookletu), na plakát ale zapomeňte a booklet je tenčí. Je v něm sice více (menších) fotek, ale postrádám texty písní, hlavně těch nových.
Hudební náplň je v mnohém podobná, opět máme dva disky, tentokrát alespoň lépe rozdělené na živou a studiovou část. První CD tedy nabízí dalších šest skladeb z koncertů v San Luis Obispu v březnu 1996 a pro mě je to jeden z nejposlouchanějších koncertů. Nejenže po vydání jsem ho točil pořád dokola, ale sešly se na něm skutečně ty nejklasičtější skladby Yes a současně jedny z nejkrásnější písní, co znám. Začíná uvolněně a oslavně I've Seen All Good People a na druhou část v rytmu rokenrolu navazuje rovněž svižná Going For The One. Poté přichází na řadu Time And A Word v povedené akustická verzi s pěkným klavírním doprovodem. Následuje slavná Close To The Edge v plné parádě a poměrně dramaticky ztvárněná Turn Of The Century (z celého koncertu jediná skladba, kterou si dokážu užít jenom při soustředěném poslechu, jinak ji nemůžu slyšet). Na závěr je zařazena And You And I a co dodat? Neslyšel jsem zatím špatnou verzi a tady tomu není jinak. K provedení bych mohl opsat řádky z předešlé recenze na první díl. Živá část má u mě tedy jasný plný počet bodů.
V případě druhého disku s novým studiovým materiálem se dá hovořit v podstatě o novém albu. Pět postupně kratších a kratších skladeb, od více než osmnáctiminutového eposu Mind Drive po hezky smutný instrumentální kousek Sign Language v délce tří a půl minut, nabízí opět spoustu typických prvků starší tvorby, ovšem nezanedbatelné je i množství melodických pasáží. Ačkoliv nejde o nejsilnější materiál, jaký kdy Yes stvořili, jsou to nadprůměrné kompozice, které dokážou zaujmou a navodit dobrou náladu. Přes veškerou snahu to však přeci jen nejsou 70. léta, ale záleží na každém, jak se s tím vypořádá. Mně to nevadí a že je muzika také o poznání čitelnější a zároveň přístupnější (což jsem si uvědomil na živé straně při Close To The Edge) je zřejmě způsobeno i technologickým vývojem v oblasti nahrávání muziky a zvukovou čistotou. Za druhý disk bych dal horší čtyři body.
Na závěr nemůžu opomenout (a teď to platí pro oba díly společně) ten nešťastný, nelogický a hloupý způsob vydání. Ano, fanoušek si stejně koupí obojí, a tak dostane dvě pěkné krabičky a čtyři disky báječné muziky, ale proč to nemohli vydat odděleně jako skvělý živák a skvělou studiovku? To nikdy nepochopím. Že ze studiové části o několik let později a stranou zájmu vzniklo skutečně album Keystudio, to už nic nezachrání a spíše to ten vzniklý vroubek ještě prohlubuje. Aby to nebylo tak jednoduché, existuje i 4CD verze a koncertní video. Nuže, historii nezměníme, tu hudbu budu mít stejně pořád rád, ale při každém sáhnutí po Keys To Ascension se musím ptát: „Proč?“

Hodnocení: 4/5

Stev

Máme před sebou druhý díl, respektive třetí a čtvrté CD kompletu Keys To Ascension.
První disk zde obsahuje výhradně živé skladby. Všechny perly jako I've Seen All Good People, Close To The Edge, And You And I (celé CTTE), Going For The One i Turn Of The Century jsou profesionálně zahrané, pro mne natolik profláknuté, ze židle mě nezvednou ničím příliš inovativním... opakuje se to, co v první části Keys.
Věc, která se mi tu nelíbí je Time And A Word, přestože a jelikož její původní studiová verze má v sobě obrovskou sílu. Tato sice inovovaná je , ale tak, že až nechutně přesládlá od Wakemanova všudypřítomného „dojemného“ klavíru (namísto gradace orchestrací či hammondy, jako to uměl Kaye). Country sólo na minikytarku v podání Howea a Andersonovo zvolání ještě než dozní skladba „thank you so much, thank you“... dosti kýčovité.
Druhý disk je naplněn novým studiovým materiálem. Mind Drive je po pro mne dosti nevydařené That That Is další epickou dvacítkou. Začíná vleklým intrem na akustickou kytaru, s podbarvujícími Wakemanovými syntetickými tóny. Následuje agresivní, rytmický riff převzatý údajně z dob kolaborace Squirea a Whitea s Jimmym Pagem na projektu XYZ, ještě před příchodem Rabina. A skladba se rozjíždí... konečně zas něco nového, co upoutá pozornost. Závod, prostoupený breaky, ukončen Wakemanovými počítačovými pazvuky... Velice variabilní melodické pasáže s Andersonem a jeho „They will bring the light..“ skladbu udržují v tempu a stále zajímavou. Ta je opět utištena aby dostal prostor Howe a jeho nylonky a mandolíny a také Anderson ve svých nebeských výšinách, pěkné. Obligátní sóla a oblíbené šlapání zelí (úplně vidím ty Squireovy kozačky) jsou doménou druhé poloviny. Také se v ní opakují motivy z části první. Mind Drive je doslova naprogramována aby se zalíbila fandům jejich klasiky. Na mě to působí jen částečně, dost průhledně a trochu nepřirozeně a nudně. Přesto líp než v předešlé skladbě, zejména pasáže od 4. od 10. minuty jsou výborné.
A capella startuje Footprints. Veselou, nápaditou skladbou s mnoha důvtipnými rytmickými triky a mnohovrstevnými vokály, kde je hodně slyšet Chris. Skladba pro zlepšení nálady. Možná by mohla být o něco kratší, ale jinak energická skladba mající pro mne zajímavý výraz a místo ve sbírce Yes.
Flažolety otvírají pro změnu Bring Me To The Power. Opět optimistickou skladbu, s roztomile romanticky prozpěvujícím Andersonem „Cover me up and Bring me to the Power“. Jeden z mála chytlavých momentů dvojalba. Skladba se přehoupne do takové legrační mamutí melodie, a šlape se zelí, sóluje se. Zajímavé je jak tu ožil Chris, se svojí basovkou.
Children of Light je taková ..zvláštní.. nikam nevedoucí, podivínská.
A konec v podobě Sign Language je skladbou, či spíše ústřižkem, když ve studiu zapomněli vypnout tlačítko rec. a je slyšet jakési šmrdlání Stevea a Ricka.. Tuto myšlenku jsem příliš nepochopil.
Jinak se jedná o vcelku příjemnou muziku, v průběhu trochu dochází síly, schází mi tu i taková šťáva, smysl pro zapamatovatelnost.. chtělo by to nějakou čerstvou sílu.
Jelikož jsem prvnímu dílu Keys trošku ubral, Keys II dávám tři-opět hodnotím hlavně studiovky. Ale stejně - Kde jsou ti Yes, kteří na mě mají ony takřka nadpozemské účinky?

Hodnocení: 3/5

TomKas (CD EDF CD 457 GAS0000457EDF)

Rok po jedničce, vychází Keys To Ascension 2 a nese se ve stejném duchu jako jeho předchůdce. Pěkně provedené balení dvojdisku, jakoby z oka vypadlo svému staršímu bratříčkovi, jen motiv na přebalu a barva jsou pozměněny. Prví disk obsahuje opět záznam z kalifornského koncertu. Na druhém disku pak na nás čeká zcela nový studiový materiál.
Koncert na v pořadí prvním cédéčku zahajuje notorický známá I've Seen All Good People. Na rozdíl od dříve slyšených verzí se mi tahle líbí ze všech nejvíce. Nevím jak to popsat, ale má více šťávy, obsahuje esenci něčeho, co jsem dříve malinko postrádal. Going For The One je taktéž skvěle zahraná. Oproti předchozí All Good People má úžasný záběr a svou dravostí si v ničem nezadá se studiovým protějškem. Na opravdu staré časy Yes zavzpomínají v Time And A Word. Skladba v modernějším hávu, jehož novodobější sound je bezpochyby práce Ricka Wakemana působí stále kouzelně a svěže. Vrcholem koncertu na tomhle disku je bezesporu výtečně provedená Close To The Edge. Dokonalosti studiové verze sice nedosahuje, nicméně jejímu živému provedení hluboce smekám. Yes zde nic neodbyli a zahráli ji s noblesou sobě vlastní. Jeden poslech rozhodně nestačí! Začátek Turn Of The Century mě poněkud uvádí do rozpaků. Co mi tady malinko nesedí je Jonův zpěv. Studiová verze na albu Going For The One je taková nádherně uvolněná a začíná se stupňovat až v závěru. Zde se ale nemohu zbavit pocitu, že Jon někam spěchá a to tu působí malinko rušivě. Od druhé půle skladby je však vše v naprostém pořádku a tak si jen spokojeně pobrukuji. Zajímavá je drobná modifikace skladby v samotném závěru, spočívající v poněkud obměněné hře Steve Howea, jenž zde hodnotím určitě kladně. Právě díky těmto, byť drobný změnám, jenž se odklánějí od zažitého studiového podání mají koncerty své neopakovatelné kouzlo. Posledním ohlédnutím za skvělým koncertem je skladba And You And I, která na žádné live show Yes nesmí chybět. Opět se kochám jejími malebnými tóny s krystalicky čistým zpěvem Kdepak, And You And I nikdy nezklame. Krásná tečka za krásným koncertem.
Konečně se dostáváme ke druhému disku se studiovými skladbami. Hned úvodní Mind Drive je nepochybně pilířem celého druhého CD. Oproti That, That Is z předešlého KTA je více „učesaná“ a poněkud méně rozkošatělá. Tím v žádném případě nechci naznačovat, že by spadala někam do průměru. Naopak. Jedná se o další perlu, která snese srovnání s klasickými fláky sedmdesátých let. Z tichého klávesového úvodu přechází do části jako vystřižené z alba Drama. Squire, White a Howe jsou zde jasnými tahouny. Nástrojová smršť, ve které ani Wakeman nezůstává nikterak v pozadí je přetnuta krásným melodickým partem, v němž Jon svůj hlas proplétá s malebnými tóny Steveho akustické kytary. Mind Drive není skoupá na změny dynamické, rytmické ani náladové. Vše je perfektně skloubeno v jeden neopakovatelný celek, ve kterém si každý z muzikantů přijde na své. Na rozdíl od již zmiňované That, That Is je zde mnohem více slyšet Wakeman. Vlastně tu má prostor i pro klávesové sólo, ve kterém neváhá popustit uzdu své hráčské fantazii. „My Eyes See The Coming Revolutins! My Eyes See The Glory Of The World!“ Tímto popěvkem začíná druhá skladba s názvem Foot Prints. Je to klasický příklad toho, jak lze z poměrně jednoduchého hudebního motivu vykouzlit téměř desetiminutovou skladbu, u které se člověk rozhodně nudit nebude. Ať už jsou to kytarové vyhrávky či bubenické breaky, vše je zde na spávném místě. Bring Me To The Power je dalším vynikajícím kouskem, v němž není o nápady nouze. Je to perfektní píseň se všemi atributy, které k hudbě starých dobrých Yes patří. Children Of The Light, je zajímavá hlavně proto, že jejím spoluautorem je Vangelis a je v pravdě dalším skvělým počinem na desce. Osobně se vyžívám hlavně v její druhé části, nazvané Lifeline, kde skvěle souzní Steveho steel guitar s Rickovými synťáky. Je to strhující, tajemnem obestřená melodie, která mi vzdáleně připomíná Soon z The Gates Of Delirium. Tečkou za celým albem je Rickova a Steveho rozmluva ve „znakové řeči“. Křehká instrumentálka s posmutnělou atmosférou. Double Rondo v podání Yes.
Album Keys To Ascension 2 je další vynikající deska, kterou Yes obdařili své fanoušky. V celé jejich diskografii má své čestné a neotřesitelné místo. Jen je malinko škoda, že KTA a KTA 2 byly vydány poněkud nešťastným způsobem. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby koncert vyšel samostatně a studiový materiál taktéž jako plnohodnotné řadové album, nemělo by jedinou vadu na kráse. Ale i tak si obou desek náležitě považuji a cením je opravdu velmi vysoko. Lze jen litovat, že z tohoto „magického“ období reunionu Yes neexistuje více studiového materiálu.
Krátce po vydání Keys To Ascension 2 kapelu na nějaký čas opětovně opouští Rick Wakeman, ale to už je zase jiná kapitola.

Hodnocení: 5/5