Aldrick

Rozhodl jsem se poprvé přispět do recenzí v tomto klubu, a to u alba, které je počinem dosti specifickým. Tedy ve skutečnosti by mohlo být docela obyčejným řadovým albem s novými studiovými skladbami, to by se ovšem dotyčné skladby nesměly už předtím objevit jako přívěšek na koncertních nahrávkách starých sedmdesátkových pecek, které vyšly pod názvem Keys To Ascension 1 a 2. V době, kdy jsem Keystudio poznal, jsem o tom ovšem neměl nejmenší tušení, takže jsem tento výtvor přijal zcela samozřejmě jako normální album. Zároveň jsem v této době byl mírně obeznámen s tvorbou Yes z vrcholného období 70-77, a toto album mi přišlo jako zcela logicky zapadající prvek k tomu, co už jsem znal. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že mezi vznikem alba Going For The One (skrzevá které jsem si tehdy Yes zamiloval) a Keystudio uplynuly dvě desítky let, a především čím vším kapela za tuto dobu prošla a co také nahrála.
Předchozím odstavcem jsem víceméně naznačil, co pro mě toto album znamená: Jakoby návrat skupiny k staré osvědčené sestavě sedmdesátých let přinesl i částečný hudební návrat do této doby. Signalizuje to už úvodní hymnicky znějící skladba Footprints. Nepatří k mým nejoblíbenějším, ale její hlavní motiv se mi svého času zaryl hluboko pod kůži a chvíli mu trvalo, než odtamtud vysublimoval.
Úvod druhé skladby Be The One mi trochu evokuje To Be Over z Relayer, ovšem po chvilce se rozleje do něčeho, co bych nazval ne moc zajímavou sentimentální baladou. A přesto je pro mě Be The One jedním z vrcholů alba. Důvod této mojí změny názoru přichází v čase 4:11, kdy se skladba láme do části jménem Humankind. Z nějakého důvodu mi učaroval ten našláple rockový motiv, kde Yes znějí nezvykle přímočaře a přesto jsou to oni. Kytarová pasáž Steva Howea patří k mým oblíbeným, velmi zajímavě tu na mě působí Jonův zpěv, jako by se pokoušel o jakousi agresivitu, což v kombinaci s jeho hlasem působí nezvykle, ale vůbec ne špatně. A celkový způsob, jakým skupina dokázala na bezbarvém úvodu namalovat takovou skladbu, musím obdivovat.
U skladby Mind Drive musí milovník 70. let zpozornět už při pohledu na její délku a při poslechu atmosférického úvodu, který se po chvíli zlomí do odsekávaného nástupu. A skutečně naprosto poprávu vybrali pánové tento opus do setlistu koncertní šňůry k 35. výročí vzniku kapely, protože Mind Drive je pro mě důstojným pokračovatelem "velkých" kompozic typu Close To The Edge nebo Gates Of Delirium. Hudebníci se zde předvádějí v celé své kráse, text rovněž typicky yesovský a celá skladba na mě dělá podobný dojem jako zmíněná impozantní (a samozřejmě i částečně pompézní) dílka. A v neposlední řadě text této skladby dal vzniknou i názvu celého projektu Keys To Ascension, který symbolizuje znovuzrození starých Yes v druhé polovině 90. let.
Začátek Bring Me To The Power mi zvukem trochu připomíná album Drama (a nutno říct, že se mi tato asociace vybavuje na více místech Keystudia), celkově mi však tato píseň přirostla k srdci z celého alba nejméně.
Sign Language je příjemné uklidnění, pohodová instrumentálka v podání pánů Wakemana a Howea, já osobně ji považuju za velmi vhodně zařazenou před následující That, That Is.
Jsme u druhé téměř dvacetiminutové kompozice na albu. Považuji ji za méně vyrovnanou než Mind Drive, nepůsobí na mě tak kompaktně a části, které mám velmi rád se střídají s těmi, při kterých má posluchačská pozornost polevuje. Asi nejraději mám pasáž, kde úvodní kytarový motiv (na který se nenápadně nabalují basa a klávesy) pomalu předává slovo motivu následující části, ale potom si jej přeci jen ještě na chvíli podrží, než zmizí definitivně (pokud by se mi ten úvod nelíbil, mohl bych to nazvat cimrmanovským střídáním prvku očekávání a prvku zklamání:), mně se ovšem líbí moc).
Children Of Light je trochu nenápadnou, ale velmi vhodně zvolenou tečkou za celým albem. Její závěr s klávesami a steel kytarou si přímo říká o to být zařazen v albu až na konci.
Vůbec mi tohle album přijde dobře poskládané, a bylo pro mě velkým překvapením, když jsem zjistil, jakým způsobem skladby původně vyšly. Trochu mě to vyprovokovalo i k úvahám, jestli alba, která považuji za naprosto samozřejmě poskládaná tak, jak jsou, by nemohla být stejně dobře seřazena úplně jiným způsobem a přitom bych si na to zvykl stejně dobře. Kdoví...

Hodnocení: 4/5