THE LADDER
1999

Jon Anderson - zpěv
Steve Howe - kytary, zpěv
Igor Khoroshev - klávesy, zpěv
Billy Sherwood - kytara, zpěv
Chris Squire - baskytara, zpěv
Alan White - bicí, zpěv

Randy Raine-Rauch - world instruments
Rhys Fulber - dance loops
The Marguerita Horns - dechy v Lightning Strikes (Tom Keenlyside - pikola, tenor saxofon; Derry Burns - trubka; Rod Murray - trombón; Tom Colclough - alt saxofon; Neil Nicholson - tuba)

1. Homeworld (The Ladder) [9:32]
2. It Will Be A Good Day (The River) [4:53]
3. Lightning Strikes [4:35]
4. Can I? [1:31]
5. Face To Face [5:02]
6. If Only You Knew [5:42]
7. To Be Alive (Hep Yadda) [5:07]
8. Finally [6:01]
9. The Messenger [5:12]
10. New Language [9:19]
11. Nine Voices [3:22]
(Jon Anderson/Steve Howe/Billy Sherwood/Chris Squire/Alan White/Igor Khoroshev)

Produkce: Bruce Fairbairn
Obal: Roger Dean

Hodnocení:
Guitarist 4/5
JonCZ 5/5
Pegas 5/5
squire -/5
Stev 3/5
TomKas 3/5
xmaggy 4/5

Průměr:

Závěrečné shrnutí

Guitarist (Victor VICP-60850)

Dva roky po nepříliš povedeném albu Open Your Eyes přicházejí Yes s albem The Ladder. Album bylo nahráno ve stejném složení, ve kterém skupina absolvovala koncertní turné, tedy s Billy Sherwoodem a s Igorem Khoroshevem. Snad s myšlenkou o tom, že nikdy nevstoupíš do stejné řeky, vstupovala skupina do nahrávacího studia a ve své naději na návrat na skutečný Olymp progresivního rocku, vtiskla albu název The Ladder. A jak se jim to podařilo?
Homeworld (The Ladder) je velmi dobře strukturovaná skladba, která milovníka progrese nemůže nechat klidným, perfektní rozjezd. Jen těžko se dá vyzdvihnout některý z tvořících hudebníků. Vzácně vyrovnaná věc. Pokud mne Homeworld naplňuje očekáváním, It Will Be A Good Day (The River) mne naplňuje radostí. Melodická skladba s textovou hloubkou, v pozadí s mírnou dovětkou orientálních zvuků, které se celou skladbou opakují, aby byly rozevřeny fantastickým vokálním závěrem do plné šíře. Když jsme už zavítali do orientu, co se tak ještě podívat do Latinské Ameriky. Lightning Strike opravdu navozuje atmosféru samby na tradičním festivalu v Riu. Není to však tak pouťové, jak by se dalo z prvních tónů zdálo. Skladba má velmi nápaditou aranž a výkon hudebníků je výborný. Snad trochu mi to připomíná Teakbois z ABWH, zde je to přeci o poznání progresivnější a mě se to i více líbí. Určitě vokální perličkou je ohlédnutí za úspěšným albem Fragile a We Have Heaven s názvem Can I?. A když už jsme u toho cestování, jako bych tam cítil vliv severoafrických hudebníků. A nejinak je tomu i ve Face To Face. Bicí a skvělé vyhrávky Steva a spěchající Chrisovy basy mne nenechávají na pochybách. Zřejmý vliv severoafrické školy ve skvělém spojení s progresivním cítěním. Však dost bylo samby a rumby. Na zcela jinou notu udeřili Yes ve skladbě If Only You Knew. Nepřeslechnutelný je zde Stev na steel guitar a velmi příjemné vokály. Pro někoho jistě bude zajímavý i krátký komorní vstup. Já vím, je to asi klišé, ale dobře se to poslouchá. To Be Alive (Hep Yadda) je opět postavena na perfektním vokálu a jednoduché nástrojové stavbě … takže yeeddy hep, yeeddy hep … jedeme dál. S naprostým rockovým zvukem vstupuje Finally a posunuje album zpět do progresivního zvuku. Na kompozici je tato skladba asi krátká, přes to má k rozsáhlým kompozicím z tohoto alba (snad z výjimkou úvodní a předposlední devítiminutovky) nejblíže. The Messenger je jednoduchou skladbou s náladou mystičnosti. A New Language? To je skutečná perla toho alba. Klávesový vstup na jejím počátku je přímo skvělý. Pozadu nezůstávají ani další z hudebníků a skladba je příznačná ve střídání nálad i rytmů. Tak tohle je návrat ke kořenům. Pak už jen úvodní tóny klasické kytary, kterou záhy doplňuje Jonův hlas. Jako bych někde v dálce slyšel sitár a zvuk bubínku, jen dokresluje náladu rozjímání při odpoledním čaji ve vzdálené Indické kolonii a nebo, chceme-li krátkou meditaci na závěr alba. Nine Voices (Longwalker) je prostě zklidňujícím dovětkem a poselstvím po dlouhé cestě (nebo snad dlouhém výstupu?).
Album The Ladder je neskutečným posunem po Open Your Eyes. Je vynikající. Yes se zde otvírají prvkům world music, aniž by nečerpali dál ze svých art rockových kořenů. The Ladder – to je i hudba ke hře Homeworld. Nevím, kolik z Yes bylo použito k této vesmírně-osidlovatelské strategii, ale jisté je, že osadníci si sebou vezou na své pouti novými galaxiemi něco z hudby celé planety Země. Je to album, které prostě stojí za to.

Hodnocení: 4/5

JonCZ

The Ladder (žebřík), pro nás Čechy určitě komický název. Kohroshew a Sherwood doprovazejí staré veterány vynikajícně. Po Open Your Eyes je toto album daleko barevnější, čistější, nápaditější.
Homeworld: bez mála 10ti minutová vypalovačka s krásným melancholickým koncem. Zde chválím hlavně klávesáka, jak hamondy tak klavír ovládá skvěle, ale zase, kde je Wakeman?
It Will Be A Good Day (The River): tak tu mám rád, slaďáček na očištění duše, co vše se dá vměstnat do intervalu velke sekundy - 5 minut :-)
Lightning Strikes: je tu Howe! Slyšet na první poslech. Popíkova disko-laděná vypalovačka. Vůbec nevadí, naopak - je užasná!
Can I? - návrat k albu Fragile. We Have Heaven. Zajímavá hříčka, kde se ukazuje Jon jako velký divočák.
Face to Face: tak k téhle šupě nemám co dodat, je nepřekonatelná, užasné místo bez nástrojů, kde se jen zpívá...
If Only You Knew: Collins by si tohle měl poslechnout, je mu to hodně podobné. Báječný střed.
To Be Alive: už se těším na Finally. Je taková podivínská, nevím jestli si dělaj srandu nebo to myslí vážně.
Finally: jeee, vždyť to je Union, ale lepší, rockovější. Mám ji moc rád.
The Messenger: funková parádička. Pro mě nejlepší na celém albu.
New Language: Varhany jsou tady! Rozkošná píseň se složitým rytmem. 9 minut jsou jenom 3. :-(
Nine Voices: to je přece Holy Lamb z Big Generator. Hezký závěr.
Nu což, líbí se mi jako všechny jiný dobrý alba od Yes. Dědečkové, ale kde berou tu energii? Prostě úžasné! Dávam 5 bodů.

Hodnocení: 5/5

Pegas (1997, Eagle Records, 74321 69889 2)

Nadšen nahrávkami ze sedmdesátých let a silně zklamán Open Your Eyes (a neznalý období mezi tím) jsem si přeci jen na základě nadějné recenze v tehdejším Rock Reportu šel koupit novinku The Ladder. Hned bylo jasné, že tradiční Deanova obálka se povedla, ale stále jsem netušil, co za muziku na mě doma vybafne, protože jsem se ani neobtěžoval v obchodě aspoň kousek poslechnout. Naštěstí se hned od začátku ukázalo, že to není takový průšvih, jako minulá deska. Sice ještě chvilku trvalo, než jsem The Ladder zařadil mezi ty hodně oblíbená alba, ale po delší poslechové pauze jeho postavení zůstává. Dokonce bych řekl, že je i pevnější, protože tenkrát mi moderní prvky ještě trochu vadily.
Nevím, jestli za to může osoba producenta Bruce Fairbairna, který se bohužel dokončení desky nedožil, nebo se kapela sebekriticky zamyslela nad svým minulým výtvorem, ale hodina muziky na The Ladder je prostě perfektní. Má v sobě něco s jásavosti Talk, je lehce ovlivněná moderními trendy, skladby nejsou příliš komplikované, zato plné různých vyhrávek. Jednotlivé nástroje jsou vyvážené, Jon Anderson se opět vznáší v oblacích bohatě podporován hlasy ostatních členů, Squireova baskytara si spokojeně hraje svá „sóla“, do kapely se vrátil plnohodnotný klávesista, v náznacích jsou slyšet i ozvěny minulých dob (např. mezihra Can I? přímo vychází z We Have Heaven, akustická Nine Voices částečně přebírá vokální harmonie z All Good People...,) a celkově je deska snad nejblíže klasickým sedmdesátým létům, než cokoliv za posledních dvacet roků. Velký přínos vidím v mladém, klasicky vzdělaném hráči na klávesové nástroje Igoru Khoroshevovi, který opět přináší klávesy na výsluní, plně se vyrovná svým předchůdcům a malebným, příjemně archaicko-moderním zvukem zastiňuje i poněkud syntetického Ricka Wakemana např. na Keys To Ascension.
Z desky mám rád všechny skladby, ale upozornil bych na dvě přesahující devítiminutovou hranici, titulní Homeworld (The Ladder), určenou na soundtrack ke stejnojmenné počítačové hře a hlavně výtečnou New Language, kterou bych zřejmě vybral jako nejlepší a musím zmínit instrumentální část, která vyvolává vzpomínky na Roundabout a Heart Of Sunrise. Z těch přímočařejších kousků se mi nejvíce líbí moderní vypalovačka Face To Face. U Finally si říkám, že o tohle se asi snažili minule, protože to je typově podobná skladba, ovšem mnohonásobně lepší, než celé Open Your Eyes, a to nemluvím o hezkém ambientním závěru. Messenger není nic jiného, než óda na yesovskou baskytaru a vokály... a další skvělá skladba. If Only You Knew je sice milá písnička, ale časem trošičku ztratila své kouzlo a občas ji kvůli přílišné nasládlosti přeskočím... no prostě lovesong. Ačkoliv mají Yes plno pěkných skladeb, na této desce plní funkci krásou oslnivě zářivého klenotu celkem jednoduchá skladbu It Will Be A Good Day, jejíž podtitul The River (řeka) výstižně vystihuje její povahu, kdy tak jako z pramínku postupně vzniká mohutný tok, tady se na základní melodii nabaluje stále víc krásy a druhá půlka je přímo skvostná.
Samostanou kapitolou je Lightning Strikes, dřívě nenáviděná dupárna, a to kvůli odporně znějícím tanečním loopům. Ale stačí tohle překonat, nebo si zvyknout, a je z toho vynikající a zajímavá skladba (neboť obsahuje i dechové nástroje) s vkusně přeplácaným aranžmá.
K The Ladder nemám žádné větší připomínky, na skladbách se mi líbí jejich přirozenost a naprosté oproštění od dva roky staré křeče. Je tu všechno, co mám na Yes rád, poslech mi dělá radost, takže plný počet bodů je jistý. A ještě něco, jako bonus je na CD zařazena prezentace hry Homeworld včetně dvouminutového videa, kde jsem měl poprvé možnost alespoň na pár okamžiků poprvé vidět Yes na vlastní oči.

Hodnocení: 5/5

squire

Olympijské hry v Tuříně způsobily, že se my, příznivci Monty Pythonova Létajícího Cirkusu , musíme na čas bez jejich humoru obejít. Ale nezoufejte! Minulý týden byla objevena synopse jejich nového a nikdy neodvysílaného skeče! Wow! Zde je:

JOHN CLEESE: A teď něco úplně jiného.
Nacházíme se v typickém anglickém pubu, za stolem sedí šestice vesměs postarších chlapíků (Jeník, Štefan, Kristián, Alík, Vilík a Igor) s jakými hudebními nástroji na klínech a vedou tyto řeči:
JENÍK: Tak minule se nám to, chlapi, moc nepovedlo, což? (Ostatní rmutně přikyvují a Jeník pokračuje) Ale teď to bude jiné. Říkal mi Bručoun Férnbérn, že máme natočit to nejlepší album, které jsme schopni natočit a to ostatní nechat na něm. Tak co říkáte, jdeme do toho?
VŠICHNI (sborově): Jó, jó, johoho!
JENÍK: Takže – uděláme to jako soundtrack k počítačový hře. Koneckonců Oldfield už to zkusil taky, takže proč ne my. Ale představuju si to trochu jinak – žádný éterický zvuky a akční bzukání. Ona ta hra je spíš takovej Červenej trpaslík, takže to budou vpodstatě normální písničky. S velmi moderním zvukem, ale žádná podbízivost, jasný?
ŠTEFAN: Já jsem pro. Ale co takhle přidat tam ještě nějaký mexický kytary? Já jsem si teď totiž koupil nový sombréro…Mohlo by se to jmenovat třeba Lightning Strikes (zahraje krátký motiv na kytaru)
VŠICHNI (pozvedají holby s Guinessem): Johoho! (Jen IGOR volá: Vodkááá!)
JENÍK: Já si tam přidám zase takové kratičké etno. Mohu? (V originále Can I? – pozn.překl)
KRISTIÁN: Jasně, že jo. A já zas přidám jeden slaďák. (zamyslí se) Kdybych já jen věděl, jak to sakra bylo…
VŠICHNI: Kdybys jen věděl!
KRISTIÁN: Á, už to mám! (zahraje nádherný motiv If Only You Knew)
ALÍK: No, je to trochu podobný tomu čekání z keců (orig. I'm Waiting of Talk), ale stejně je to nádhera! Berem!
IGOR: Vodkááá!
ALÍK: A taky chci nějakou juchačku! Takovou přímou, veselou, prostě něco z vočí do vočí!
VŠICHNI: Bereš Face To Face?
ALÍK: Jasně!!!
JENÍK:Tož, chlapý, když to tak poslouchám, já se cítím jak znovuzrozený.
VŠICHNI: Hep Jadááá!
IGOR: Vodká!
VILÍK: Tak jo. A co nějaké velké finále na konec?
JENÍK: Jasně, finále bude, ale ne na konec. Mám tu ještě jednoho bluesového posla – Štefane, ty nabrus basu a všichni si pěkně promažte hlasivky, tohle budou vícehlasy jak sviňa.
ALÍK: A co aspoň ještě jeden kousek jako za starejch časů? A ať si zahraje i tady Vodka…teda myslím Igor.
IGOR: Eto charašo!
ALÍK: Cos to řekl? To je nějaký nový jazyk?
IGOR: Da, novyj, ale znamyj. Znamyj vsjom fandom grupy Jes. Eto napravljannyj artrok!
JENÍK: Takže, hoši, schvalujete? Všemi devíti hlasy?
KRISTIÁN: Jasně, jsem pro všemi devíti – jenom mám ještě takovou malou prosbu.
VŠICHNI(překvapeně): jakou?
KRISTIÁN: Víte, docela daleko odsud v České republice (ale no tak ,Igore, nejež se, říkal jsem v České, ne v Čečenské) žije jeden takovej učitýlek, dokonce používá mé příjmení jako nick a moji fotku jako ikonku – a ten by si určitě zasloužil ještě jednu písničku. Tu nejkrásnější, co tady dnes zahrajeme. Písničku krásnou jako The River.
VŠICHNI: No dobrá, proč ne. Ale k čemu ti to bude, Kristiáne?
KRISTIÁN: Mňooo…garantuju vám, že pak nám ten učitelskej dá v seriálu recenzí na Lopuchu určitě pět hvězdiček!
VŠICHNI: Tak to jó, johohó!
JOHN CLEESE: A teď něco úplně jiného.
IGOR: Vodka!

Hodnocení: -/5

Stev

Bývaly časy (vlastně to není zas tak úplně dlouho), měl jsem ještě věk, kdy jsem ještě tu a tam hrál hry a docela jsem se podivil... k čemu taky může přičuchnout kapela jako je Yes. Ti Yes, dávno zapomenutí rockoví dinosauři, komponují muziku k chystané meganovince, vesmírné střílečce, ke hře Homeworld, což je stejnojmená skladba alba The Ladder.
Už pohled na obal – opět typicky impozantní abstraktní styl Rogera Deana. Dílo vypadá vůbec jako jedno z jeho nejpůsobivějších. A skutečně se na první pohled i zdá - jak navenek tak uvnitř. Yes ze sebe vydali to nejlepší, úvodní Homeworld (The Ladder) je věc přesahující prostor a čas. Tajemné intro, úžasná atmosféra, úderná nakopnutá sloka, hymnický do nebes stupňující se refrén, parádní sóla (obzvlášť v podání čerstvé síly rusáka Khorosheva) střídající se s ohromnými vokálními pasážemi a uklidňující konec ve znamení slavíčka, akustické kytary a klavíru. Skvělé instrumentální, vokální výkony, nasazení, perfektní struktura. Co víc si člověk může přát. Je to prostě flák hodný placu po boku těch nejlepších od Yes. Něco co už bych ani moc nečekal.
It Will Be a Good Day (The River) pokračuje zdatně ve vysoko nasazené laťce, i když kontrastně. Je to moc příjemně poslouchatelná, jednoduchá, uvolněná romantická píseň. Bohužel někde od této chvíle se vždy začínám více či méně potýkat s jedním problémem. Skladby, jak bych to řekl, často „stojí“ stále na místě a já začínám ztrácet zájem.
Lightning Strikes, roztančená, melodická, energická, hravá, ale zjišťuji že ji vnímám víc jako příjemnou kulisu než jako Yes.
Can I? je kopie We Have Heaven z Fragile, ale jejího kouzla zdaleka nedosahuje, její smysl je mi záhadou.
Následuje Face To Face, jeden z povedených kusů. Bublavý začátek je ustřižen skvělými breaky a riffy, následují radostné melodie, i celková atmosféra - ale opět je moje pozornost se v průběhu trochu ztrácí.
Totéž platí o jinak Jonově pěkné i když trochu přesládlé baladě If You Only Knew.
Taky o zpočátku tajemné zvukomalebné To Be Alive (Hep Yadda), se zajímavým unisonem dvou kytarových efektů Howea a Sherwooda. Nápady jsou - ale vyplácány během třetiny stopáže písně, a pak - nic nového, pouze refrén „i jé i je“.
Finally – no teda konečně mě něco nudí hned od začátku, nejslabší skladba alba.
Pocta, vzkaz Bobu Marleyovi aneb The Messenger – nevim zda to mají Yes zapotřebí, Squireův riff vévodí skladbě. Připomíná mi více OYE.
Prog-křečovitě začíná druhá epičtější věc, New Language, kdy muzikanti ze začátku trochu mlátí prázdnou slámu. Zhoupne se naštěstí ve verš, který jsem si zamiloval už při prvních posleších alba. Problém stagnace se ale ukazuje i zde, víc než dost. V závěru zde slyším i ozvěny Tales.
Nine Voices (Longwalker) je vydařeným závěrem alba, jistotou, kde Howe zužitkuje svoji jedinečnou hru na akustiku, do toho nějaká ta africká rytmika, skvělý Anderson.
Na albu je cítit, že dopředu se oproti minulému OYE namísto Sherwooda a Squirea dostali Anderson a Howe. Sherwoodův alespoň hráčský podíl je sporadicky slyšitelný, kdy se zaposloucháte, uslyšíte především to jeho kvákadlo, kterým uvádí Homeworld. Nový klávesista, šestý člen, talentovaný Igor Khoroshev má na svědomí pozitiva i osobitost alba. Whiteovy bicí znějí skvěle, i Squireova basa duní jak má. Deska má svoji atmosféru, tvář, produkce zesnulého Bruce Fairbairna je pro Yes zajímavá, album zní velice svěže. Je poměrně přístupné, stavbou často do jednoduššího popu orientované, možná víc než kdy jindy. Aranžemi ale bohaté až překomponované. Je znát, že si s nim Yes hodně vyhráli a dali práce. Muzikantsky je to prvotřídní, pozitivní, zvukově barevné.
Pro mne ale šedne s takovým nedostatkem idejí, jak rozvinout jednotlivé skladby. Ty se v průběhu utápějí a trpí jakousi prázdnotou a monotóností. To se Yes snaží vyrovnat takovým umělým přislazováním a nastavováním. Album s přibývajícím časem postrádá grády, určitý směr, vývoj.
S výjimkou Homeworld je to po autorské stránce spíše průměrné, nevýrazné album, s několika světlými body, nicméně po nevydařeném Open Your Eyes je pro mne jeho zvuk křest živou vodou.

Hodnocení: 3/5

TomKas (CD, Eagle Records 74321 69889 2)

Ve stejné sestavě jako na Open Your Eyes ale o dva roky později nahrávají Yes další studiové album pod producentským dohledem Bruce Fairbairna. Album má symbolizovat návrat k tomu nejlepšímu, co kdy Yes vytvořili. A tak s heslem „Dejme dohromady nejlepší album, jaké vůbec jsme schopni nahrát“ vychází v roce 1999 The Ladder.
Vše nasvědčuje tomu, že se nám do rukou dostává opravdu skvostný kousek. Na obalu je pestrobarevná „krápníková“ krajina Rogera Deana, booklet samotný je zpracován vskutku originálně s různými náčrty a barevnými ikony, jenž charakterizují tvorbu toho kterého člena skupiny ale i počiny Yes jako celku. Ve velké směsici těchto ilustrovaných odkazů se fandovi Yes jistojistě vybaví vzpomínky na léta, která již bohužel čas zavál, nicméně odkazují na hlavní milníky a nezapomenutelnou slávu Yes.
Oproti nevydařenému Open Your Eyes je zde znatelný posun do kvalitativnějších výšin. Nepochybně je to zásluhou samotného Bruce Fairbairna ale i Igora Khorosheva, který zde dostal mnohem více prostoru a místy skutečně zní jako Rick Wakeman. Také celkový mix alba se mi zdá mnohem více vyrovnaný než u předchozí nahrávky.
Yes prostě vsadili na věhlasného producenta a zdá se, že výsledek se dostavil. Nakolik splnil očekávání, to už musí posoudit posluchač sám.
Úvodní Homeworld (The Ladder) je jedním z pilířů desky. Nutno podotknout, že je opravdu dobře propracovaná a se svou délkou přes devět minut je jasné, že se nejedná o žádný rádiový hit (a to je dobře). Nepostrádá napětí, náznaky kompoziční stavby a základní stavební prvky tvorby Yes. S velkou reklamou byla také za vřelé podpory samotných Yes „použita“ jako doprovod ke stejnojmenné počítačové hře.
It Will Be A Good Day (The River) – tak tohle je opravdu pěkná a nepřeslechnutelná píseň s „barevným textem“. Jeden z mých favoritů alba. Ač melodicky jednoduchá, mimořádně silná duševní záležitost.
Lightning Strikes – proboha co to je? Ač je skvěle zahraná, veselá, s dechovou sekcí, nezlobte se na mě, ale tohle prostě ne! Hit ála Ricky Martin v rytmu samby. Jasný pokus o komercionalizaci a naléhání na posluchačovo ucho. Rychle další skladba!
Can I? - jasné ohlédnutí za We Have Heaven. Příjemné to překvapení v podobě Andersonových pestrobarevných hlasových vyhrávek. Jako bychom se na chvíli vrátili do dob slavného alba Fragile.
Face To Face – opravdu živá píseň. Mne osobně nijak zvlášť neučarovala, nicméně do kontextu celého alba zapadá.
If Only You Knew – nasládlá pomalejší skladbička, která je sice na poslech pěkná, ale nějak se nemůžu zbavit toho pocitu podbízivé líbivosti. Jsou to Yes? Nejsou to Yes?
To Be Alive (Hep Yadda) – ačkoliv je poměrně jednoduššího ražení, velice příjemně se to poslouchá a v podstatě mne zaujala na první poslech.
Finally – jedna z vůbec nejlepších „věcí“ na desce. Svižnější song s rockovými rify a hlavně fantasticky pojatým závěrem, do nějž píseň vklouzne jako dravá řeka do obrovské vodní plochy, kde se rychlý proud ztratí v nedozírné klidné vodní hladině.
The Messenger – doména Chrise Squiera, jehož basa tu hraje s jistotou sobě vlastní. Další má oblíbená skladba z desky.
New Language – podle mě to nejlepší na desce. Nádherné hammondy (vůbec Khoroshev je na celém album nepřeslechnutelný a tady doslova výtečný). Vypjatý Andersonův zpěv. Dynamické a rytmické přechody. Tohle mám opravdu rád a v pomyslnném žebříčku skladeb této desky jednoznačně jednička. Od úvodního klávesového nástupu až po poslední takty opravdový zážitek.
Poslední Nine Voices (Longwalker) s příměsí exotiky je skvělým koncovým bodem alba. Uvolněná atmosféra, žádné vyčerpání, naprosto pohodlné rozpoložení. Tenhle song vás zalije africkým sluncem a z dálky jako bych slyšel šumět moře.
Bruce Fairbairn by byl asi s tímhle albem spokojený, kdyby se ho býval dožil. I já mám tuhle desku rád. Rozhodně mnohem raději než Open Your Eyes. Pestrá paleta tónů, nástrojů, instrumentálního mistrovství pozvedává The Ladder nad obyčejný průměr.
Kladně hodnotím nejen vyznění celé desky, ale i krátký videozáznam s rozhovory jednotlivých členů Yes. Celkový velmi dobrý dojem z celého alba mi kazí pouze Lightning Strikes.
Uvažoval jsem, zda dát 3 nebo 4 hvězdičky. Nakonec jsem se rozhodl pro tři hvězdičky (i když objektivně bych to viděl na 3,5).

Hodnocení: 3/5

xmaggy (CD, 1999, Beyond Music, 74321 69889 2)

Patří se se ve slušné společnosti, aby se každý nový příchozí (nebo recenzent, chcete-li) představil. Trošku váhám, jestli vůbec... upozornění (díky za ně, Kytaristo .-)), že mé řádky budou prvním ženským elementem mi ale dodalo, takže: muzikou Yes jsem postižená jistě dvacet let, jsem muzikantka profesí a upřímně se těším z každých hodnotících řádků, které jsem před nedávnem objevila v Lopuchovém klubu Yes (byť s nimi mnohde bytostně nesouhlasím)...
Album The Ladder mě rozhodně nenechalo na pochybách, že také Yes se vyvíjí. Nikoliv ovšem po grafické stránce - obal patří do řady těch surrealistických (ke kterým, upřímně řečeno, příliš netíhnu... a kdybych bývala našla Yes klub na Lopuchu dřív, booklet k Talk by dostal nejméně deset hvězd :-)) Nic ovšem proti tandemu Deanových - ostatně, jejich rukopis je pro mnohé synonymem Yes, že...
Muzikantsky Yes směřují (bez hanlivého nádechu) k písničkovým - lépe pamatovatelným typům skladeb (tento trend je cítit už v Open Your Eyes) a řekla bych k poněkud rockovějšímu pojetí, což hodnotím zvednutým palcem. Sympatie u mě vzbudilo zjištění, že pod každou skladbou je autorsky podepsáno šest jmen...žádný vlastní píseček... jenom muzika.... jedna jediná...V obecné rovině se také utvrzuji, že Jon zraje jako víno... nejen po pěvecké (intonační) stránce, ale také po té významové... textové. Úvodní téměř desetiminutová skladba s titulním názvem celého alba napovídá, že posluchač rozhodně nebude zklamán... (počáteční drive v kontrapunktu se závěrečnou lyrikou). It Will Be A Good Day mě dostal melodickou, skoro až vtíravou melodií, zatímcco ale Lighting Strikes svým poněkud nečekaným začátkem a především lichým taktem (všimli jste si, že podobné početní hříčky jsou v každém albu? Nejvýrazněji asi v 90125 a Changes... kruci, nedá mi to - 90125 je ta nejlepší muzika, kterou od YES znám...) - každopádně ale Lightning Strikes dle mého soudu nejprogresívnější titul alba. A - bravo, Alane, Chrisi i celá dechová sekci! Následující instrumentální Can I? ve mně vzbuzuje jenom jakési pseudoafrické reminiscence... naopak nejslabší článek... Tváří v tvář pátému kousku si užívám hru s pojetím a rozložením zvuku. A pokud se mě zeptáte na nejsilnější titul celého The Ladder, bez váhání odpovím: šestka - téměř šestiminutová If Only You Knew. Neuvěřitelně nápaditá basa, melodie i text... nenudím se u ní ani vteřinu - a věřte mi, není u mě mnoho podobných... To Be Alive mi celkovým zvukem připomíná jednu ze "stingovek", což v dramaturgickém pohledu beru jako "dobrý rozjezd" před Finally. Tady si potvrzuju onen v úvodu deklamovaný muzikantský posun Yes, s pocitem přicházejícího deště připomenutý, že se posunují TI staří dobří Yes... V The Messenger hlasitě tleskám Alanu Whiteovi... Druhou nejdelší skladbou alba je předposlední New Language. Přežiju úvodní instrumentální i závěrečné trošku nudné sekvence a od zhruba druhé minuty si užívám... neřeknu vám, koho nebo co - od textu, zpěvu, vokálů, jednotlivých muzikantských výkonů až po celkový feeling. Závěrečné Nine Voices (Longwalker) působí především poselstvím poetickým...
V závěrečném shrnutí si opětovně přiznávám, že každé album Yes je nové, jiné, zajímavé, neoposlouchatelné. Plné harmonických, melodických i rytmických chutí, plné nápadů... U mě 4/5.

Hodnocení: 4/5