HOUSE OF YES - LIVE FROM HOUSE OF BLUES
2000

Jon Anderson - zpěv
Steve Howe - kytary, zpěv
Igor Khoroshev - klávesy, zpěv
Billy Sherwood - kytara, zpěv
Chris Squire - baskytara, zpěv
Alan White - bicí, zpěv

CD1:
1. Yours Is No Disgrace [13:03]
2. Time And A Word [0:58]
3. Homeworld (The Ladder) [9:44]
4. Perpetual Change [10:48]
5. Lightning Strikes [5:07]
6. The Messenger [6:39]
7. Ritual - Nous Sommes Du Soleil [0:59]
8. And You And I [11:22]

CD2:
1. It Will Be A Good Day (The River) [6:28]
2. Face To Face [5:32]
3. Awaken [17:34]
4. Your Move/I've Seen All Good People [7:27]
5. Cinema [1:57]
6. Owner Of A Lonely Heart [6:03]
7. Roundabout [7:40]

---

DVD:
1. Yours Is No Disgrace
2. Time And A Word
3. Homeworld (The Ladder)
4. Perpetual Change
5. Lightning Strikes
6. The Messenger
7. Ritual - Nous Sommes Du Soleil
8. And You And I
9. It Will Be A Good Day (The River)
10. Face To Face
11. Awaken
12. Your Move/I've Seen All Good People
13. Cinema
14. Owner Of A Lonely Heart
15. Roundabout

Bonusy:
Virtual Tourbook (fotogalerie)
Making Of The Ladder (dokument)
Homeworld - 5.1 mix (videoklip)
obraz webu Yesworld.com

---

Nahráno žive v The House Of Blues v Las Vegas, 31. října 1999

Produkce:
Obal: Roger Dean/Martin Dean

Hodnocení:
Jon 2/5
Pegas 4/5
PepaN -/5
squire 5/5
Stev 3/5
TomKas 4/5
xmaggy 3/5

Průměr: 3,5

Závěrečné shrnutí

Jon

Původně jsem recenzi na tento živáč psát nechtěl, protože mám veliký odpor ke koncertům Yes, ale nakonec jsem si řekl, že ano. Dům v Los Angeles bylo myslím trojvečerní představení v rámci turné alba The Ladder. Abych byl upřímný, tak mi teda vůbec koncertní provedení The Ladder nepřipadá tak bombastické jako album samotné. Tedy jak už jsem zmínil, koncerty Yes pro mě nejsou nic víc, než skvělé hudebníky vidět na vlastní oči a jít domů. Ovšem pozor, soudím jen pouze podle nahrávek. Ale teď k samotným skladbám na albu House Of YES.
Stravinského Pták Ohnivák otevírá, skoro jako vždy i tento koncert. Přes klávesy se krásně napojí efektní píseň Yours Is No Disgrace, která je určitě pomalejší, než na The Yes Album. Za to se mi ale daleko víc líbí Howeovy vyhrávky. Je to vlastně takový kytarový ohňostroj. Ačkoliv se při poslechu nějak nepřinutím skákat 20 metrů do výšky, tak na mě po poslechu první písně připadne pocit, že to byl fakt velkej nářez. Další Time And A Word v hodně zkrácené podobě je jakoby předehra k Homeworld. Homeworld není vůbec špatná píseň, ale tady teda nic moc. Je to pořád ještě dobré, proti tomu co ještě přijde. Ale Kohroshev hraje celkem dobře, o ostatních ani nemluvě, teda jenom hudba, zpěv je totiž hrozný. Anderson zpívá pořád hezky, ale taky mu to občas ujede. Za to ty ostatní rádoby zpěváci ho podporují úplně strašně.
Perpetual Change je docela slušná, nemá nic, co by oproti studiové verzi vadilo. Střed se trošku rozpadá, ale pánové už jsou taky starší.
Lightning Strikes: co to proboha je? To má být samba? Howe hraje nejistě, celkově je to bez energie, Anderson zpívá docela dobře, ale oni ho v tom zpěvu falešně podporují. The Messenger je ale 2x horší, žadná funcková šupa se nekoná. Refrén je chudý, zpívaný jenom Jonem, kdyby alespoň tady zpívali falešně,tak je to pořád lepší, než když nezpívají vůbec. Ritual je jenom oddechovka a jdeme na And You And I. Konečně nějaká pěkně zahraná muzika. Všichni tady kupodivu zpívají celkem čistě. Kohroshev dohání svým výkonem Wakemana, Squire hraje pěkně na harmoniku, ale hlavně ta nádherná atmosféra, lidi konečně tleskají do rytmu! 2. disk začíná rádoby ploužákem The River. Hrúza hrůzoucí!!! Teď i Anderson zpívá falešně. A vůbec tam chybí ta atmosféra toho klidu. To je jedna z těch nejhorších. Face To Face je jedna z těch průměrných. Nenaštve, nepotěší, ale chybí mi tam ty sbory s tím glissandem, vždyť je to takový prázdný, měli to asi dát na playback :-)
A je tu klavírní intro k Awaken zahrané skvěle, zase jedna píseň, která se povedla.Ty varhany mě vždycky dostanou a tentokrát jsou více slyšet,než normálně. Paráda!
Your Move - I've Seen All Good People: tuto písničku jsem nikdy moc nemusel, takže jí často přeskakuji. Ale co jsem slyšel,tak to celkem šlo. V Cinema má prostor Billy Sherwood a Owner je nejlepší píseň na albu. Skoro bych i řekl,že tu hraje božský Rabin, ale je to Howe. Tahle šupa je ta pravá šupa!To je sakra náboj!!!
No a Roundabout se vzdaluje tomu,co jsme vždycky slýchávali. Bohužel tu schází to bombastické solo, které je tady docela o ničem a hlavně je ta píseň zkrácená. No a to Poslední, teda nevim nevim,ale být to asi nemuselo. Takže asi dám 2 bodíky, jednak za to, že nemám rád živáky od Yes a jednak za to, že mám rád The Ladder a né nějaké asi komické napodobeniny.

Hodnocení: 2/5

Pegas (DVD, 2000, Beyond Music, 74321 89415 9)

Ve stejné sestavě, v jaké vznikla zdařilá deska The Ladder, vyrazili Yes na turné a v losangeleském klubu House Of Blues pořídili téměř dvouhodinový koncertní záznam vydaný na 2CD i DVD House Of Yes - Live From House Of Blues (kromě bonusů jsou obsahově stejné). Oproti většině živých nahrávek, které jsem měl možnost slyšet, u této potěší fakt, že to není klasické „best of live“. Vedle osvědčených koncertních jistot And You And I, I've Seen All Good People a Roundabout mě překvapilo zařazení rovněž letitých, ale ne tak často slyšených Yours Is No Digrace a Perpetual Change a velkou radost mi udělala Awaken. V tracklistu uvedené Time And A Word a Ritual jsou však pouhými krátkými úryvky, což by se slušelo na obalu označit, aby u někoho nedošlo ke zklamání. Značný prostor dostaly i nové skladby, jmenovitě Homeworld, Lightning Strikes, The Messenger, It Will Be A Good Day a Face To Face, to je celkem polovina The Ladder. Všechny mezi ty klasické kusy krásně zapadají a zhruba odpovídají studiovým verzím, až na Lightning Strikes, kde „chybí“ umělé bicí, a It Will Be A Good Day v trochu jiném aranžmá. Alespoň v přídavkovém bloku jsou připomenuta osmdesátá léta, a to nejprve ne tak úplně yesovskou instrumentálkou Cinema a hned navazujícím hitem Owner Of A Lonely Heart. Koncert tradičně zakončuje zkrácená Roundabout a následné improvizované blues už doprovází titulky, takže je částečně už bez obrazu a předčasně uříznuto.
Pokud jde o výkony muzikantů, musel bych se opakovat. Skladby jsou podány na jedničku, občas se najde nějaká ta drobná změna nebo vložená sóla, vše ku prospěchu věci, snad jen Andersonovy „efektové“ klávesy by nemusely znít v Yours Is No Disgrace tak moderně. Sem tam jsem zaregistroval nějakou tu nedokonalost, to ale neberu jako vadu, protože u živého hraní je to normální a alespoň svědčí o tom, že nedocházelo k množství studiových dotáček. Více mi vadí pocit chybějící energie, zvláště na začátku. I když to je možná způsobené převodem do filmové podoby (na místě to muselo být jiné), druhé dvě třetiny se mi zdají přeci jen živější. Klasická čtyřka Anderson, Squire, Howe, White opět nezklamala zmíním tedy zástupce mladší generace muzikantů. Klávesista Igor Khoroshev byl určitě přínosem, ani starší tvorba mu nedělá problémy a stal se plnohodnotným článkem Yes. Druhý kytarista Billy Sherwood už to má horší, protože tam je v podstatě jenom do počtu a zbytek by se bez něho klidně obešel. Tento dojem podtrhuje i jeho umístění na kraji pódia, kamera se mu příliš nevěnuje a jeho čas nastává až v Cinema/Owner Of A Lonely Heart, které zase Howe asi moc nemusí.
Vizuální ztvárnění se obešlo bez speciálních efektů (až na poletující papírky na konci Awaken), ale hra světel muziku vhodně doplňuje a obojí je stejně barevné. Do filmu jsou během Homeworld vkládány záběry ze stejnojmenné počítačové hry, ale dále se to už neopakuje, tak se to dá odpustit. Kvalita obrazu je výborná, zvuk také a na výběr je stereo nebo prostorový 5.1 (druhou možnost jsem neměl možnost vyzkoušet). Obecně můžu prohlásit, že technické provedení překonává mnohé novější tituly.
Bonusy nabízejí 5.1 mix studiové verze Homeworld s nezajímavým doprovodným videem ze hry a 12 minutový dokument z nahrávání The Ladder, který obsahuje záběry ze studia a rozhovory. Ve fotogalerii jsou celkem zbytečné fotky pravděpodobně z turné k albu Open Your Eyes, ale vydržte do konce, kde jsou vyobrazeny plakáty a backstage passy. Po vložení DVD do počítače získáte ještě obraz oficiálních webových stránek Yesworld.com, což se hodí zejména kvůli diskografii a textům písní (v době psaní této recenze mi sice zobrazení úplně nefungovalo, ale vzhledem k tomu, že dříve jsem na to koukal, bude problém nejspíše u mě v počítači).
DVD House Of Yes by nemělo fanouškům Yes ve sbírce chybět, protože nabízí zajímavý tracklist, kvalitní provedení a při současné ceně okolo tříset korun je to jasná volba.

Hodnocení: 4/5

PepaN

Přiznám se hned v úvodu :-)
Píšu proto, že :
1. je mi líto Guitaristy
2. dlouho jsem tohle dvojalbum neslyšel
3. mám rád Yes :-)
Takže si to rád pustím a budu psát, co mi slina (a hudba) přinese na jazyk.

Jsou zde vedle sebe největší fláky Yes z The Yes Album, Close To The Edge nebo Going For The One i z mnohem pozdějších 90125 nebo v té době aktuálního The Ladder. Jedna z věcí, která se mi na Yes líbí, je právě fakt, že mohou na jednom koncertě zahrát skladby, které dělí klidně třicet let a člověk má pocit, že jsou na úplně stejné úrovni, což u takových Genesis je trošku problém. Ovšem, stejně jako v případě Genesis, platí i zde, že živě jsou Yes skvělí, jako muzikant opravdu ocením, když kapela dokáže na koncertě zahrát tak, že je to za prvé bezchybné, za druhé je tam všechno, co na studiové nahrávce a za třetí je tam to něco, co na studiových nahrávkách naopak být nikdy nemůže, takový ten duch, duše nebo jak to nazvat.
Yes na mě na této nahrávce působí velmi uvolněně, pohodově, nechci se vůbec dotknout Ricka Wakemana, ale co jsem viděl DVD Keys To Ascension a na vlastní oči koncert 17. 6. 2003, mám pocit, že za tu pohodu hodně může Igor Khoroshev. Nejsem odborník, ale jeho hra se mi líbí víc, než Wakemanova (mluvím o posledních letech).
Nedávno tu „vyzvídal“ Filozof, co že na těch Yes máme. Ono se to asi dá někomu těžko vysvětlit. Mám pocit, že při poslechu jejich hudby – a opakuji, že patří mezi velice málo kapel, které mají všechna alba výborná, velice vyrovnaná – se ocitám v nějakém jiném světě. Samozřejmě, že bych se mohl rozepsat o tom, že Alan White je velice přesný, spolehlivý bubeník, Steve Howe technicky brilantní hráč, který živě „ozvláštňuje“ skladby tím, že dost improvizuje, Chris Squire (pro mě) asi nejlepší rockový baskytarista vůbec, Igor Khoroshev – jak už jsem psal – zde zcela ne nahrazuje, ale přímo zastiňuje Ricka Wakemana, Jon Anderson se vznáší se svým hlasem nad tou vší krásou, že kapela má výborný, hutný zvuk, že i živě jsou vícehlasy vynikající a nádherné, daly by se rozebírat jednotlivé skladby (třeba rytmické „šílenosti“ v Awaken), atd., atd...
Na prvním místě je však hudba. Zvláštní, tajemná, záhadná, téměř nepopsatelná, přesto okamžitě rozpoznatelná. Díky za ten SVĚT YES, který trvá už pětatřicet let.

Hodnocení: -/5

squire (DVD)

Tak nejdříve omluva - to dvojCD nevlastním. Nevlastním je proto, protože jsem si je nezakoupil. A nezakoupil jsem si je proto, protože jsem si zakoupil stejnojmenné DVD. Bojím se, že těm klasickým audio živákům už zkrátka odzvonilo. Záznamy koncertů na DVD nosičích zkrátka přinášejí onu přidanou hodnotu (a to v tomto případě bez daně, protože zmíněné DVD dnes i v Bontonlandu pořídíte levněji než 2CD.) Chápu všechny, kterým se mé vysvětlení moc nelíbí, chápu je o to více, když držím v ruce vinylové Yessongs, tu nádherně těžkou složku tří LP v obalu dlouhém přes třičtvrtě metru. Ale je to tak, jsem v tomto směru spíše pragmatik než romantik, a proto budu toto CD recenzovat na základě DVD. Ostatně setlist je naprosto stejný, takže jen zaškrtnu v menu Audio položku Stereo 2.0 a pak vypnu televizi. :-)
Přesto však předem učiním ještě jednu poznámku: Ač je obrazový záznam koncertu v Bluesovém domě lecckým hodnocen jako nepříliš zdařilý (což si nemyslím), přináší oproti pouhému poslechu navíc několik nezapomenutelných zážitků. Především vzhled našich milovaných chlapíků, který by asi většinu módních návrhářů a vizážistů přivedl k smrti šokem (ostatně, ona by to možná zase nebyla až tak velká škoda,což?:-). Pohled na Jona ve zlaté vestičce a jakýchsi zdravotních korkových sandálech na nohou, na Igora v podobě Andreje Rubljova nebo na Mr.Squiera jakožto šíleného chemika je nezapomenutelný. A vidět ten nádherně nadšený, skoro dětský výraz pana Andersona, když na něj v závěru Awaken sněží jakési papírové lístečky a on pak odzpívá následující Your Move s papírky utkvělými mu na hlavě, je také božský.
Ale teď již k hudbě samé. Ku srovnání se nám nabízí čtyři předchozí živá oficiální alba (9012 Live Solos pomíjím, protože ho neznám ). U Yessongs mi vadí poměrně špatný zvuk, Yesshows je trošku podivně seskládané, Večer s hudbou Yes v podání ABHW mi připadne poněkud nevyrovnané a KTA je takový živák neživák. House Of Yes dle mého názoru netrpí ani jednou z předchozích chyb. Zvuk je skvělý, výběr skladeb zcela saturuje mé potřeby slyšet na jednom koncertě jak novinky, tak nějakou tu klasiku, celé je to hezky složené dohromady od začátku po přídavek bez zbytečných bonusů.
Jak už jsem řekl, hodnotím CD poslechem DVD :-) , ale když se tak koukám na seznam skladeb na obou CD, na pustý ostrov bych si s sebou vzal především to druhé. I na dévédéčku se mi první půlka velice líbí a bavím se při ní, ale v okamžiku, kdy začne „nakuňkávat“ motiv Řeky se pouhé líbení a bavení změní v nadšený výkřik Yes? Yes!!! Použiji teď hlášku, za kterou mě možná leckterý z vás prokleje (snad vyjma Vitsofta), ale nemohu si pomoci: Pohoda, klídek, tabáček!
Jon Anderson v nějakém rozhovoru kdysi říkal, že na přelomu šedesátých a sedmdesátých let usilovali Yes o to být tou BBOTW (nejlepší kapelou na světě). V Bluesovém domě si prostě jenom tak hrají a to, jestli jsou nebo nejsou BBTOW nechávají na nás. (Co mě se týče, já to mám vyřešený!:-)
Encore v podobě Cinemy, Ownera a Roundabout mě pak přesvědčuje, že chlapci zanechali žabomyších sporů o vlastnictví názvu a o délku, počet a význam sól v jednotlivých skladbách a že pochopili, že na špičky hitparád se už asi nikdy nedostanou, ale že o to opravdu, ale opravdu nejde.
Zkrátka – skvělý živý záznam skvělého koncertu skvělé kapely. Moc rád ho poslouchám, ještě raději se na něj dívám a mám-li hodnotit pomocí hvězdiček, nemohu si pomoct – je to jasná pětka!
(Pozn.: Já vím, Antony a jiní, pětku si zaslouží album zásadní a přelomové. Tohle je jen obyčejné live. Ale za tu pohodu a radost na obou stranách břehu si je, tedy aspoň podle mě, zaslouží.)

Hodnocení: 5/5

Stev

House of Yes - Live From House Of Blues je dalším z početných koncertních záznamů Yes, který byl natočen v rámci turné k The Ladder, ve stejné sestavě jako toto album. Něco málo z mých pocitů z jednotlivých skladeb...
První skupinu skladeb tvoří otevírající Yours Is No Disgrace a Perpetual Change, poměrně nezvykle (pro mne ale velmi příjemně) zařazené, předtím naživo dosti opomíjené klasiky raného progrocku z The Yes Album, zde ve zvukovém hávu The Ladder. Vydařené věci, které dávají vzpomenout na jejich studiovou krásu a zároveň nabízejí nový pohled.
Ukázky ze skladeb Time And A Word a Ritual zde znamenají pouze minutové vsuvky Jonova hlasu. Z těch tu mám takový pocit rušivosti a kýčovitosti. Ještě ten k tomu ten občasný nevkusný jekot několika diváků vstupující do jeho projevu.
Ke skladbám z The Ladder nemám moc co dodat. Provedení vcelku identické jako na studiu, v tom celkovém pojetí nedělají ostudu svým slavným předchůdcům, zvláště Homeworld.
Zajímavé porovnání schopností Khorosheva s Wakemanem nabízí Awaken, zde ruský klávesák obstál výborně. Jedná se o povedenou interpretaci této náročné kompozice. And You And I je na mě už příliš omílaná, její ranější podoby mi sedí více. Kdybych byl účastníkem koncertu – jo to je něco jiného. To samé Your Move / All Good People.
Další část alba, či spíše první dva přídavky, tvoří dvě skladby z 90125 – Cinema a Owner Of A Lonely Heart, ve kterých má hlavní kytarové slovo Billy Sherwood. Bohužel, skladbám schází ta přirozená výbušnost a energie, působí na mě trochu komicky. Steve bere do Owner... svoji country kytaru a zahraje dosti příšerné sólo na jeho konci. Billy má, zdá se mi i trochu problémy se sóly i jejich celkovým zvládnutím.
Roundabout vše vrátí do starých kolejí, bluesová pasáž je humorně-nostalgickým zakončením, symbolickým rozloučením s producentem The Ladder.
Yes si svého posledního počinu asi velmi cení, ukázali nám ale kromě mnohých skladeb z něj i věci z různých dalších období. Khoroshev tu předvádí, že umí zahrát velmi dobře co je potřeba i zaimprovizovat. Sherwood je občas slyšet z jednoho kanálu s jeho wah-doprovodem. Ono taky - vedle Howea přeci jenom nemá moc šanci na prostor. Pánové předvádějí že hrát umí stále skvěle, jen už mám z některých skladeb pocit přesycenosti a rutiny. Myslím že by nezaškodily občasné zajímavé inovace a invence v repertoáru, je to stejná věc jako u KTA.
House Of Yes nehodnotím hvězdičkami. Myslím že ve sbírce oddaných příznivců tento koncert může mít jistě své místo, i díky přispění obou krátkodobě zde působících členů.

Hodnocení: 3/5

TomKas (CD EDG CD 158 – GAS 0000158 EAG – EDL EAG 309 – 2)

Jediné „oficiální“ koncertní album sestavy Anderson, Squire, Howe, White, Sherwood a Khoroshev bylo vydáno v roce 2000 a je na něm zaznamenáno živé vystoupení z turné alba The Ladder, které naši malou zemičku v srdci Evropy bohužel minulo.
Album The Ladder je zde prezentováno celkem pěti písněmi, což je v poměru k zbývajícím deseti klasickým a lety prověřeným hitům skutečně nezvykle hodně. Všechny nově předvedené skladby jsou kapelou interpretovány opravdu velmi dobře. Jonův zpěv působí nejjistěji v titulní Homeworld (The Ladder) či Face To Face. Trojice The Messenger, It Will Be A Good Day (The River) a Lightning Strikes působí také velice přirozeně, i když poslední jmenovaná není zrovna můj šálek čaje a v It Will Be A Good Day má Jon malinko problémy se zpěvem. Nicméně toto jsou zanedbatelné maličkosti, které celkový dojem z alba v žádném případě nemohou pokazit.
Zbytek desky patří již staré dobré klasice. Koncert kupodivu nezahajuje osvědčená Siberian Khatru, ale Yours Is No Disgrace, kde to všichni pánové z Yes parádně rozbalí. Kratičké ohlédnutí za Time And A Word v podobě Andersonova popěvku za Igorova klavírního doprovodu jistě patří k nevšedním momentům alba.
Tales From Topographic Oceans je připomenuto kratinkým zpívaným fragmentem a pak se ke slovu dostává opravdová koncertní klasika And You And I. Blažené pocity pomalu a jistě přicházejí a stupňují se stejně, jako tahle nádherná píseň z nezapomenutelného Close To The Edge.
Velké překvapení nás čeká v podobě dlouho neslyšené Perpetual Change. A ani tady Yes nezklamou (jak jinak).
Sedmnáct a půl minuty povznášejících pocitů v podobě nádherné Awaken patří k vrcholům vystoupení. Instrumentálně i vokálně bezchybné, přesto tam chybí trochu té alchymie, která číší právě ze studiové verze na albu Going For The One.
Your Move / I've Seen All Good People dává tušit blížící se finále koncertu. A tak na samotný závěr ještě tři přídavky v podání skvělé instrumentální Cinema, kde se poprvé za celou dobu koncertu do popředí dostává Billy Sherwood. Rabinovské období pak ještě vzpomeneme v Owner Of A Lonely Heart. Závěrečná tečka patří jak jinak, fenomenální Roundabout.
Je velice příjemné, že Yes na svých koncertem neopomíjejí hrát klasické fláky, ale občas opráší i skladby méně hrané. Příkladem budiž právě Perpetual Change a Cinema. Těmhle chapíkům to pořád i po těch dlouhých letech hraje skvěle a to i bez klávesového čaroděje Ricka Wakemana. Právě Igor Khoroshev, který nastoupil na jeho post si zaslouží obdiv. Předvedl, že je to velice nadaný muzikant. Jediný, kdo je zde viditelně a i slyšitelně v ústraní je Billy Sherwood.
Obal desky je prací Rogera Deana, jehož umělecká tvorba je s Yes svázána již léta a v tomto směru není co vytknout ani dodat.
House Of Yes je skvělým koncertem zahraným v sestavě, která spolu vydržela necelé 3 roky. Je to velice příjemné poslouchání. Škoda jen, že v případě DVD, které obsahuje identickou stopáž je celkový dojem poněkud pokažen nevhodným nasvícením scény. Ale tady jde především o hudbu a ta je dle mého názoru na opravdu vysoké úrovni.

Hodnocení: 4/5

xmaggy (2000, Beyond/EMI, 63985-78084-2, 2CD)

Poslední říjnový den roku 1999 byl las-vegasský koncert šestice Anderson/ Squire/ Sherwood/ White/ Howe/ Khoroshev zpestřen pořízením zvukového záznamu, aby na počátku roku 2000 vyšlo „live“ dvojalbum s vtipně parafrázovaným názvem koncertního sálu (The House of Blues).
Obal patří do další deanovské řady, i když neurčité fantaskní motivy nahradila konkrétní vážka (a při pohledu na něj se neubráním úsměvu – evokuje mi totiž Saudkovo fotografické pozadí a onou vážkou také Bártovu Illustratospheru :-).
Dva stříbrné kotoučky v sobě schovávají patnáct skladeb (na prvním CD osm, na druhém sedm) s téměř dvěma hodinami muziky. Nemá smysl, domnívám se, dotýkat se jednotlivých skladeb – proběhly hodnocením i diskuzí v souvislosti s recenzemi předešlých alb, zůstanu raději dojmu celkového. Musím říct (spolu s Ludvíkem Vaculíkem), že na tento nosič mám dva názory. Ten první je veskrze kladný (ostatně jako vždy u YES) a je jím úžas nad skutečností, že pánové i po těch desetiletích prostě umějí (Squire kromě basy taky na harmoniku, Howe zase na mandolínu a banjo…), upřímný obdiv k rozsahu jejich muzikantské paměti (spočtěte si celkový počet ID diskografie YES) – obsaženy jsou tady skladby ze všech období. Záležitostmi z nejstarších (titulní skladbou k The Yes Album z roku 1971, překrásným ani ne minutovým připomenutým hudebním motivem Time and a World (r.1970), let osmdesátých (Classic Yes, 90125) i nejnovějšího The Ladder. Důležitou roli v mém kladném vnímání hraje bezesporu úžasná atmosféra (kterou při koncertech podobných klenotů u nás postrádám). Druhý můj názor lze nazvat absenčním. Jakýkoliv koncert (anebo live nahrávku, chcete-li), si užívám když jsem interprety překvapena něčím, co ze studiového zvukového nosiče neznám. Každá skladba se vyvíjí, když je obehrávána na koncertech (zase se mi nutí srovnání – třeba s už zmiňovaným Danem Bártou – ani jedna jeho písnička nezůstala ve tvaru zachyceném na nosiči, a na každém koncertě je jiná jinak)… a přestože vím, že jistě jsou tací, kteří čekají právě na to, co znají z desky, já tady zkrátka postrádám momentální muzikantskou invenci, kterou jako muzikant od muzikanta při živém hraní očekávám. Těch několik jiných not, rytmů, vyhrávek, co se na tomto „živém“ nosiči objeví, je mi málo. A tak – pro ty, kteří rádi slyší to, co znají, jistě titul přitažlivý, já dávám ovšem s dodatkem „nic nového“ 3 body.

Hodnocení: 3/5