MAGNIFICATION
Eagle Records, 2001

Jon Anderson - zpěv, kytary
Steve Howe - kytary, zpěv
Chris Squire - baskytara, zpěv
Alan White - bicí, zpěv, piáno

Larry Groupé - dirigent symfonického orchestru

1. Magnification [7:15]
2. Spirit Of Survival [6:01]
3. Don't Go [4:26]
4. Give Love Each Day [7:43]
5. Can You Imagine [2:58]
6. We Agree [6:30]
7. Soft As A Dove [2:17]
8. Dreamtime [10:45]
9. In The Presence Of [10:24]
    i) Deeper
    ii) Death Of Ego
    iii) True Beginner
    iv) Turn Around And Remember
10. Time Is Time [2:08]

Limited edition bonus CD:
1. In The Presence Of (live)* [11:18]
2. Gates Of Delirium (live)* [23:47]
3. Magnification (live)* [7:46]
4. CDROM Track:
    Jon Anderson Video Interview [1:54]
    Don't Go (single video) [2:36]
    Gates Of Delirium (live video)* [18:50]

* nahráno živě v Amstredamu 2001 (viz DVD Symphonic Live)

Produkce: Yes, Tim Weidner
Obal: Bob Cesca

Hodnocení:
Bubla 5/5
Jon 2/5
Pegas 5/5
PepaN -/5
PJG 5/5
squire 4/5
Stev 4/5
TomKas 5/5
xmaggy 3/5

Průměr: 4,13

Závěrečné shrnutí

Bubla

Yes jsem začal poznávat relativně nedávno a rychle jsem se zasekl v 70.letech, později u Big Generator a to co bylo za tím jsem nějak nepovažoval za důležité. Pozdější poslechy některých z těchto novějších alb mi daly za pravdu, že jsem o nic zásadního nepřišel. Potom jsem ale viděl DVD Symphonic Live, okamžitě mě chytla skladba Don't Go a musel jsem vyzkoušet Magnification. A tady jsem poznal podle mě nejlepší album Yes od 70.let v tom "klasickém" stylu.
Už titulní skladba je skvost: špetka napětí, ale převládající dobrá nálada jak je u Yes dobrým zvykem, nestárnoucí (nebo maximálně zrající) Andersonův hlas, neustálý vývoj a posun vpřed vlastně až do půlky skladby, skvělé momenty Steva Howea.
Po působivém závěru Magnification se opět vynoří Jonův hlas, jednoduchá kytara a magickým úvodem začíná Spirit Of Surival. Šlapající Squireův motiv, lehce šílící Howe, pohodové Whiteovy bicí (úplně vidím ten jeho úsměv co má na každém koncertě) a osudově znějící yesovské vícehlasy podpořené orchestrem. Strhující nádhera až po líbezný závěr.
A je tu další můj favorit, Don't Go. Nádherné vícehlasy a proplétající se vokální linky, hravá melodie, pozitivní energie, opět výborná kytara (to sice skoro nemá smysl připomínat, ale...). Skladba mi svým stylem a tím zpěvem lehce připomíná období 90125.
Jako by krása neměla nikdy skončit, je tu Give Love Each Day. Po pohádkovém orchestrálním úvodu opět skvělý pozvolný nástup kapely. Výtečný Anderson s tentokrát filozofujícím textem, lehká variace na motiv ze Starship Trooper a silný, ale nepřeslazený refrén.
Následuje hříčka Can You Imagine s okouzlujícím hlasem Squirea. Napsal jsem sice "hříčka", ale ve skutečnosti je to dost zajímavě vymyšlená skladba a milé zpestření zaběhlého zvuku.
We Agree střídá Howeovskou jazz-blues-klasickou kytaru se vznášejícím se orchestrem a refrénem, který je asi mým nejméně oblíbeným aspektem tohoto alba. Nejde ale označit We Agree za slabší skladbu, už kvůli perfektnímu Howeovi.
Soft As A Dove je pěkný andersonovsko-howeovský předěl, uvolnění před poslední třetinou alba.
...která to opět napálí nádherným dlouhým instrumentálním úvodem Dreamtime, souzněním kytar a orchestru. Místo nějaké uvolňující melodie ale následuje ještě napjatější výstup Andersona a teprve potom nervní bicí. Neskutečná alchymie téhle skladby vrcholí v 9.minutě, ale pěkný je i následující dovětek.
Poslední nádherný sen se jmenuje In The Presence Of. V prvních třech minutách odpadá veškeré napětí předchozích skladeb a zůstává jen zaplavující krása, ale je dobře, že následuje opět krásně se stupňující část s perfektním Whitem a také Howem. A totéž se ještě jednou opakuje s pěknými obměnami v závěru skladby, kde dostane hodně zaslouženého prostoru Steve Howe.
No a na závěr rozloučení v podobě Time Is Time. Dvouminutová písnička, ale i z ní čiší neuvěřitelná láska k hudbě.
Sám jsem se divil, jak do sebe celá hodinová deska krásně zapadá a že nemá žádná slabší místa. Silná hudba, skutečně umělecká, od kapely, která už si našla své místo, nepouští se do bezhlavých experimentů a jenom tvoří krásu - a tady se jí sešel prvotřídní materiál. Tohle album je skvělou ukázkou podle mě skutečně funkčního využití orchestru, kde to není jen kudrlinka nebo podbarvení na efekt, ani se nesnaží nahradit celou kapelu. Zároveň mi tady nijak nechybí Wakeman. Magnification patří k absolutním vrcholům Yes, pro mě osobně mezi tak pět jejich nejlepších alb.

Hodnocení: 5/5

Jon

Je tu zatím poslední studiové album YES. Tentokrát však trošku jinak, se symfonickým orchestrem. Už to tu jednou bylo - Time And A Word, ale ne s takovým využitím. Při prvním poslechu jsem si říkal, to je ale strašná nuda, ale po pár dalších jsem mu začal trochu rozumět. YES hlavně nikdy pořádně s orchestrem nehráli. Je to trošku jinak, musí mu dát větší prostor, a to je možná ten zádrhel. YES nemohou plně využít své energie a síly. Musí ztlumit. ,,Alane, nemlať tak do těch bicích, vždyť ten orchestr není vůbec slyšet.“ řekne Howe. No a Alan na to samozřejmě kývne. Bohužel tady tedy nemůžeme najít žádný opravdový nářez. Vše se točí v jednom kruhu. Finally či New State Of Mind opravdu nečekejte. Mám někdy i při poslechu tohoto alba pocit, že je to muzika do auta, nějak to odsejpá, nic moc se tam nedějě. Další zápor alba je ten, že už nám YES nic nového nepřinesli. Už to prostě jede v nějakých ,,yesovských“ kolejích a tím pádem už víme co bude dál. Otázkou je, jestli jde ještě něco na tomto světě nového vymyslet? Bohužel, kladů moc není. Zápor je i ten, že to tak nějak hraničí s filmovou hudbou. Přece takhle nezní zvuk orchestru, ale syntezátory v amerických filmech. YES jsou celé album v popředí, a orchestr dělá jen takové křoví za kapelou. Ale teď už k samotným skladbám:
Magnification: milá, útulná skladbička, která se stále snaží nějak rozjet, ale nejde to. Orchestr dělá jen taková glissanda a vlastně si tu jinak ani nevrzne. Píseň Magnification bych dal raději někam do prostředka alba. Jako začátek se to nehodí. Muzikanti v kapele nehrají špatně, ale jsou stísněni, nemohou to rozjet. Škoda..možná příště. Spirit Of Survival: plynule navazuje na úvodní píseň. Naznačuje pochmurnou atmosféru. Anderson zpívá ale nádherně, u Howea to docela dost vázne a White se Squirem hrají stále stejný motiv. Orchestr se zapojuje daleko lepší než v první písni. A jdeme na Don´t Go, která opět navazuje na předchozí píseň. Není vůbec špatná, ale průměrná yesovská písnička. Skvělý nápad s vokodérem. Konečně přijatelná délka skladby. Give Love Each Day začíná pro mě příšernou předehrou orchestru. Kdo tohle mohl napsat, skoro to hraničí s kýčem. Co ale začne hrát kapela, tak je to zase průměr tohoto alba. Mám pocit ale, že jsem to už nikde slyšel, no jo, to je něco z Ladder, určitě! Can You Imagine zpívá doufám Squire. Hlasy v kapele, není moje silná stránka. Ale je to taková zvláštní píseň, taková podivínská…jednoduchá. We Agree začíná irskou předehrou na kytaru a Howe má značné problémy. Jenom nastoupí Squire a je to úplně jiné kafe. Mám ji moc rád, ačkoliv jsou tam akordy, které mě ničím nepřekvapí. Je to taková hezká muzika. Soft As A Dove fakt nemusim. Dva akordy, zvládnou Olympic taky, a ještě mi vadí ten rytmus. Nejslabší na albu. Dreamtime je hezky udělaná a vymyšlená, ale čas od času mě docela nudí, a zase kýčovitý konec orchestru. Howe tady kupodivu hraje velmi dobře. Orchestr nám už dlouho nic neukázal, zkrátka křoví.. In The Presence Of je velmi vydařená. Hlavně konec stojí opravdu za to, pořád to narůstá, ale vrcholu to nikdy nedosáhne. Celkově mi na albu vede. Je vidět, že alespoň na této písní se trošku vyřádili. No a Time Is Time patří mezi typické yesovské konce a tyto písně většinou potěší. Nikdy se jim nedá nic vytknout.
Tak a máme za sebou nepříliš vydařené album, které je určitě pro fanoušky přijatelné, ale pánové už jsou staří. Už to tak dobře nejde, ale s tím se musí počítat. Dám tedy dvě hvězdičky, album totiž kazí i strohý obal. Příště to ale určitě bude lepší!!!!!

Hodnocení: 2/5

Pegas (CD, Limited edition +bonus CD, Eagle Records EDGLT 189, 2002)

BOMBA! Ne, nepadejte k zemi, to mě jen nenapadlo nic lepšího ke shrnutí zatím posledního studiového alba Magnification. Jak popsat téměř dokonalé dílo? Jak vyjádřit pocity z poslechu desky pevně spjaté s osobními prožitky? Veškeré pokusy o přiblížení jsou marné, musíte slyšet na vlastní uši. Nezaručím vám stejné nadšení, ale můj vztah k Magnification je tak silný, že při rozhodování o ponechání jediného CD z celé své sbírky, by toto bylo, přes veškeré obtížné loučení se zbytkem, horkým kandidátem. (Jenom doufám, že takové rozhodnutí nebudu muset nikdy učinit.) Hodina ryzí krásy, naplnění pozitivního významu slova Yes, líbivé tóny plné něhy, lásky, zamyšlení, naděje i dramatu, o nádherných textech ani nemluvím, a zvláštní mrazení, které neustává ani na chvilku.
Nemůžu jinak, než Magnification označit za vyvrcholení tří desetiletí existence skupiny Yes a pokud by už nic dalšího nenahráli, jde o více než důstojnou tečku. Spojení s plnohodnotným orchestrem je s ohledem na dosavadní tvorbu více než logické a nemá nic společného s módní vlnou symfonických projektů rockových skupin na konci 90. let. Do díla se pustila samotná čtyřka Anderson, Howe, Squire, White a klávesy tentokrát zcela vynechali (přesněji omezili na pouze občasné využití klavíru). Pátým a neméně důležitým členem se tentokrát stává skladatel a dirigent Larry Groupé, který má na svědomí orchestrální aranžmá. V základu nepříliš komplikované kompozice (v porovnání s klasickými yesovskými eposy) díky tomu mnohonásobně zesílily a rockové nástroje se stávají přirozenou součástí orchestru. Ale stačí se na ně zameřit a je zřejmé, že se nehodlají nikam schovávat. Až na ty klávesy není nic ochuzeno a jsou to stále Yes, jak je mají fanoušci rádi a možná i lepší než kdy dříve. K tomu jistě přispívá i perfektní a vyvážený zvuk nahrávky, který nechává vyniknout jednotlivé muzikanty i úžasné vokální harmonie. Skladby jako In The Presence Of, Dreamtime, Give Love Each Day... nemají chybu, mohl bych vlastně jmenovat všechny. Pokud mám hledat nějaké vady na kráse, uvedu kratší Time Is Time, která neurazí ani nenadchne, ale na závěr alba se hodí asi nejlépe. Druhá je potom hitovka Don't Go, tu občas přeskočím, protože mi moc nesedí k celkovému pojetí alba, ale naživo je sympatická.
U Yes je pro mě vždy obal důležitou součástí alb a těší mě, že přes absenci Deanovy malby (zůstalo jen jeho logo) je i tato stránka Magnification povedená. Nejvyšší bodové ohodnocení je tedy jasné a doporučuji všem, kteří přestávají věřit v něco krásného.

Hodnocení: 5/5

PepaN

Uznávám, že je to trapné, ale nemůžu začít jinak, než tím, že Yes patří mezi velice malou společnost kapel, které mám rád opravdu tzv. sakumprásk, se vším, co kdy udělali a o kterých jsem přesvědčen, že jejich tvorba je naprosto a nevídaně vyrovnaná, i jejich slabší díla (nechci si udělat nepřátele, proto nebudu jmenovat Tales From Topographic Oceans), jsou vlastně nadprůměrná v kontextu s ostatním hudebním rockovým světem. Podle mého :-)
Titulní skladba mi hodně připomíná úplně první album, použitím smyčců, kytarou, zvukem, celkovou atmosférou. Spirit Of Survival a Don´t Go mi zas připomíná album Union, hlavně Don´t Go se moc příjemně poslouchá, pěkné vokály, baskytara, zajímavá melodie. V Give Love Each Day je kytara jako vystřižená z Fragile. Can You Imagine je velice příjemná skladbička, nádherně zazpívaná mistrem Chrisem Squirem, ty Yesovské vokály, to je prostě úžasný :-) We Agree mi přijde trošku moc přislazené smyčci. Po kratičké, příjemné Soft As A Dove, následují dvě nejdelší, desetiminutové kompozice, Dreamtime a In The Presence Of.
S Dreamtime mám trochu problém, nesedí mi tam použití smyčců a dechů, zdá se mi zbytečně rozvleklá a tudíž i lehce nudná, jakoby složitá, až moc vážněhudební, mám pocit, že Yes jsou na tomto albu mnohem silnější v kratších věcech. Je fakt, že experimenty rockových kapel se symfonickými orchestry jsem nikdy neměl rád a radši jsem se jim vyhýbal, proto jsem záměrně nešel na koncert Yes v této sestavě, abych nebyl zklamaný.
To In The Presence Of je mnohem povedenější, řekl bych klasická, typická skladba Yes, s krásnými vokály se stop – timy kolem šesté minuty, příjemnou atmosférou a i když s celkově jednodušší stavbou, přece jen mi trochu připomíná třeba Close To The Edge nebo Awaken.
Na úplný závěr pak zazní nejkratší, dvouminutová Time Is Time, docela milé rozloučení s celým albem.
Můj subjektivní pocit je, že albu prospěla absence Ricka Wakemana, nevím, jak to vysvětlit, myslím, že bez něj je kapela ve větší pohodě.
Vzpomínám si, když u mě byla před dvěma lety na návštěvě Jana Hrušková (kdysi zpívala s Hradeckou kapelou Genese, pak s Petrem Novákem), ona miluje Yes, stejně jako já, poslouchali jsme Close To The Edge, manželka nás nechápavě pozorovala, jak si to užíváme a zpíváme s nimi, pak jsem jí pustil Magnification, které neznala. Moc se jí to líbilo, její hodnocení znělo takto : „To jsou prostě Yes !“
A já bych svoje hodnocení zakončil v podobném duchu. Jestli se nepletu, je Magnification sedmnácté studiové album Yes (cca jednou tolik vydali různých výběrů, živých nahrávek, DVD apod.). Jejich vrcholem, nikdy nepřekonaným, je pro mě Close To The Edge, ovšem mají i několik dalších , „menších“ vrcholů, Going For The One nebo 90125. Magnification je výborné album, bohužel už pět let zatím poslední. A já si říkám, že kdyby na této úrovni pokračovali, mě by to bohatě stačilo, byl bych spokojen. Je to poctivá, nádherná muzika, dnes už Yes existují bezmála čtyřicet let a natočit takovéhle album jako sedmnácté v řadě, klobouk dolů, marně přemýšlím, kdo z těch rockových dinosaurů si dokázal udržet laťku takhle vysoko i 33 let po vydání debutu. Díky, pánové Yes :-)

Hodncení: -/5

PJG (Beyond Music/Eagle record)

Toto album považuji za pro mě velice přelomové a určující. Navrátilo mne zpět k hudbě samotných Yes a k progresivnímu rocku jako takovému – v té době jsem hodně poslouchal jazzovou hudbu a zdálo se mi, že v rockové hudbě už se dávno nic neděje – jaký však omyl. Po více či méně zdařilých albech let minulých, kde se jednou stranou přiklánějí k jejich původní tvorbě let 70. a tedy tvorbě určující (The Ladder, Keys To Ascension) a pokusech jít prostě jinam (Rabinovo období atd…) se art rockový král navrací v plné síle, dokonce otěhotněl se symfonickým orchestrem a ač jsem mněl původně k tomuto spojení pochybnosti (dokonce jsem nešel ani na koncert a dodnes toho velice lituji, jako svou zásadní art rockovou chybu, kterou již před progrockovým bohem neobhájím…). Yes využili orchestr tak jak se má, nepovažují jej jenom za kulisu, ale plně s ním spolupracují, jako by to byl jejich další nástroj (podobně oceňuji i orchestraci na symphonic live starších skladeb a souhlasím s názorem, že Close To The Edge dostala nový - kosmický rozměr). Škoda jen, že zde není použit také klávesový arzenál hodný Ricka Wakemana (nebo Rick či někdo další osobně), tak trochu se ochudili o další úžasné barvy a kombinace. Také možnost více prorůst s orchestrem (asi nedostatek času a možností zkoušení) a otřešnit dort delšími sóly by byla skvělá (to je samotný názor i velkého Steveho – prostě chtěl na tomto albu více kytar a já mu souhlasně kvituji – jak originální názor kytarového mága). To jsou však jenom mouchy a má rozežranost, beru jinak toto album jako skvělý návrat ke všemu, čím nás Yes obohatili a není to návrat sentimentální, ale je to prostě most do dalšího tisíciletí. Kolik současných kapel si dovolí a především pak dokáže natočit takovou desku – počítal bych na prstech jedné ruky a jestli jsem se ještě nepřepočítal.
Ještě bych chtěl vzdát hold Jonovi, který opravdu zraje jak víno a jeho hlas se úžasně pojí se zvukem orchestru (to dokázal i na Change We Must). Je to opravdový guru a to nejen zpěvu, ale i životního postoje a názoru – skláním se před takovou životní inspirací a radostí – pro mne motivující.
Yes už prostě pro mne nejsou jen skupinou přinášející hudbu, toto už je životní postoj, věčná radost zprvu křehká, vyjevená však na samém okraji, v plné zbroji bitevního pole, jdoucí k jedinečnosti jako Drama s nebeským kečupem. Prostě životní postoj obklopen hudbou a Zesílen na YES.
Děkuji…..
PS: Těším se a přeji, pokud ještě někdy budu moci takovou radostnou 5 dát.

Hodnocení: 5/5

squire

Chca nechca, musím svou recenzi začít jakousi reminiscencí.
Spojení rockové skupiny s velkým (záměrně jej nespecifikuji pouze jako symfonický) orchestrem, toť velice lákavá věc. Už koncem šedesátých let minulého století jakoby měli rockeři touhu přesvědčit své kolegy ze symfonických těles, že „hleďte, my umíme hrát, my známe noty!“ A naopak ofrakovaní profíci jakoby chtěli říct: „No ale my nejsme žádní suchaři, my to umíme taky rozpálit!“ A tak vznikaly zvláštní projekty, rozličná společenství a všeliké symbiózy rockových a tzv. „vážněhudebních“ muzikantů. Výsledky byly různé, tu lepší, tu horší, začasté i vyloženě špatné. Beatlesovský Seržant Pepř budiž zástupcem toho nejlepšího, páně Lordovo Concerto řaďmež k tomu méně proslulému.
U nás, v české kotlině tehdy vznikly dva projekty v tomto stylu , za které se netřeba stydět: Zvon šílencův Petra a Jana Spálených a Nová syntéza Blue Effectu a JOČRu..
Nicméně – neujalo se.
Pak dlouho nic. Jon Anderson sice vydal své Change We Must, ale upřímně řečeno, žádná bomba to nebyla.
Nu a přicházejí léta devadesátá, pomalu končí století, přehupuje se v to další a my tu znovu máme vlnu spojení rockových skupin s velkými (a teď už opravdu symfonickými) orchestry. Metallica, Deep Purple, Lucie, Čechomor, myslím, že i Jablkoň….. No a samozřejmě Yes.
Móda? Trend? Nebo opravdu nějaké umělecké nutkání?
Těžko říct. Na druhé straně si ovšem musíme přiznat, že zatímco ty zpočátku jmenované kapely pouze upravovaly a „zesymfoňovaly“ své starší skladby, Yes to vzali docela zgruntu a na rozdíl od předchozích, jež se spokojili pouze s live CD nebo DVD, napsali, nahráli a vydali regulérní řadové CD. (Za což jim patří přinejmenším jeden bod.:-)
Nu a teď už se tedy vrhněme na samotné Magnification.
Přiznám se, že to album vkládám do přehrávače vždycky s jakýmsi ostychem. Poslední album Yes. Poslední album skupiny, kterou mám strašně rád. Má to být jejich labutí píseň, završení té pětatřicetileté historie? Nebo je to jedno z alb, po němž bude následovat pět dalších?
Nacházím tu věci, které by jakožto epilog obstály na výbornou: In The Presence Of nebo Time Is Time. Ale pak tu je třeba takové Don´t Go, veselá surrealistická věc, spojující smyčce s Beatles i s Buggles, nebo titulní Magnification, zpočátku podivně rozvleklá, po několika desítkách taktů však slibující něco, co v tuto chvíli ještě nepřichází, nicméně jednou to přijít musí. Otázkou je, jestli to přinesou Yes nebo někdo jiný…
Tato deska končí krátkým popěvkem, připomínajícím, že čas je čas. No, já osobně sám za sebe bych řekl, že čas je svině, ale když tak poslouchám těch pár vět pana Andersona, jsem ochoten slevit ze svých názorů a věřím, že stojí za to ještě chvíli počkat. Téhle desce dávám čtyři body – a těším se na další, která bude určitě za pět!

Hodnocení: 4/5

Stev

Mnoho slavných kapel a interpretů, které se rozhodnou vydat nové album po více třiceti letech, již jen zabřednou ve své touze po penězích a nekonečné slávě, či ve svých ohraných klišé.
Nic z toho neplatí pro Yes – dělají hudbu s obrovskou vyrovnaností a nadhledem, ze které člověk může doslova načerpat radost a energii, jež nám jejím prostřednictvím předávají. Posunují ji stále dál, ze zavedených hranic a konvencí, dělají ji stále tím co se nazývá progresivní.
Jon Anderson, Steve Howe, Chris Squire a Alan White nám zde přináší zatím poslední studiový počin v jejich dlouhé a extrémně bohaté kariéře. Současní Yes řekli sbohem oběma mladíkům a vrátili se k původní myšlence, se kterou přišli více než před třiceti lety - natočit album s orchestrem. Jeho režie se ujal filmový skladatel a dirigent Larry Groupé. Co je na první pohled ojedinělé, je fakt, že album máme výhradně bez kláves, nástroje, který je jednou ze signatur Yes. Několik skromných, milých partů na piano připadlo Alanu Whiteovi.
Titulní Magnification je jízdou.. prolínání orchestru s muzikanty, nekonečného optimismu, energie. Skladba, kde Yes dali rozlet veškeré své kreativitě, vskutku la musique magnifique.
Psychedelická tranzice nás zavádí do poněkud dramatičtější atmosféry smyčců, Spirit Of Survival. „V tomto světě bohové sešli ze svých cest.“
Ale naštěstí ne všichni - Yes popošli opět kus dál - zabrušují do romanticky jemného, lehce humorného popocku. Předávají lásku každý den, a že ji tu není málo .. jako bych někde z dáli slyšel Starship Trooper. Unáší nás do těžkých momentů náročné a napínavé doby stvoření (Dreamtime) i do chvilek křehoučkých jako holubice.
We Agree – „veřím, že jsou to dny o kterých se bude mluvit“.
Dokážete si to představit? Ano, i Chris tu má své pěvecké sólo.
Ale teda… zejména In The Presence Of … Yes… se tu cítím obzvlášť krásně.. hlouběji než v nejhlubším oceánu.
Čas je bohužel neúprosný a tak se s námi muzikanti loučí, avšak s překrásnou třešinkou na dortíku. Noc přichází.. já doufám, že to není naposledy co zazářili.

Hodnocení: 4/5

TomKas (CD EDL EAG 391-2)

Yes za svou hudební kariéru nahráli opravdu slušnou hromadu nádherné muziky. O tom, že některé desky byly a stále jsou nedostižné jsme se mohli přesvědčit z předešlých recenzí, kdy téměř každý z nás nešetřil superlativy.
Jak do kapely nastupovali a zase z ní odcházeli noví muzikanti, zanechávali za sebou svůj nesmazatelný rukopis a Yes samotní se stávali stále více rozkošatělou kapelou v tom dobrém slova smyslu.
„Stárnoucí“ muzikanti Anderson, Howe, Squire a White, kteří již dlouhou dobu tvoří pevné a stabilní jádro tohoto hudebního tělesa se oprostili od nátlaku nahrávacích společností a protentokrát natočili desku kompletně podle svých představ. To, že nové album je vskutku jedinečné asi nikoho nepřekvapí, nicméně je tu něco, co tuhle desku posunuje do zcela jiné dimenze. Jedná se o symfonický orchestr, který se pod taktovkou Larryho Groupé nestará pouze o „laciný“ hudební doprovod, ale mistrně a hlavně velice citlivě doplňujě instrumentuální mistrovství kvarteta.
Takže podtrženo a sečteno: krásné a povznášející melodie + vynikající aranžmá + symfonický orchesra + muzikantský um nejen členů Yes ale i samotného orchestru = neopakovatelný a opravdu neskutečně silný emotivní zážitek, díky němuž jistě nezůstane pouze u jednoho poslechu.
Po dlouhé době mohu s klidným srdcem prohlásit, že album nemá jediné slabé místo. Není tu skladba, která by mi na albu neseděla nebo nějakým jiným způsobem byť jen malinko narušovala celkovou kontinuitu desky.
Klávesové nástroje jsou na Magnification víceméně potlačeny a jejich úlohu skvěle přebírá samotný symfonický orchestr.
Magnification začíná stejnojmennou úvodní písní a načrtává tak, v jakém duchu se bude nést celé album. Mix orchestru i samotných nástrojů pánů Yes je skutečně velice vyrovnaný a člověk sí říká, že je neuvěřitelné, jak to celé dobře funguje a souzní.
Spirit Of Survival je údernější, s vynikající baskytarou a drobně disharmonickým závěrem, jenž zvolna přechází do Don't Go, kde je kladen velký důraz na zpěvnost a melodickou linku.
I v momentech, kdy nikdo z Yes nehraje a zní pouze orchestr zažívám neuvěřitelně silné momenty. Je tomu tak například v úvodu Give Love Each Day nebo v závěru Dreamtime.
Při poslechu Can You Imagine si vybavím You By My Side ze Squierovy Fish Out Of Water. Je zřejmé, že Chris by s klidem zvládl i sólový zpěv.
We Agree – dalsí úžasná poslechová záležitost, které nechybí spontánost a kde není o silné melodie nouze.
Komornější Soft As A Dove do alba skvěle zapadá, a zatímco svým klidným tempem nastoluje odpočinkovou a velice pohodovou atmosféru, Dreamtime vás spolehlivě postaví na nohy a v žilách rozproudí krev.
In The Presence Of, složená ze tří částí nazvaných Deeper, Death Of Ego a True Beginner je dalším mimořádným kouskem pro milovníky kompozičně stavěných skladeb a nepochybně je jedním z mnoha velmi silných momentů alba. Za zmínku stojí i to, že úvodní klavír si s chutí zahrál Alan White.
Závěrenčná Time Is Time pozvolna končí rychle uběhlou necelou hodinku strávenou poslechem vynikajícího alba s hrdým názvem Magnification.
Ačkoliv autorem obalu není osvědčený Roger Dean, jeho zpracování a vlastně zpracování celého bookletu je dle mého názoru velice vkusné a navíc nápadité.
Co říci závěrem? Magnification je nepochybně další z perel tvorby Yes. Ačkoliv je zatím a zřejmě na dlouhou dobu posledním studiovým počinem této formace, v duchu si říkám, že i kdyby už žádné další desky neměly následovat, tak to Yes nemůžeme mít za zlé. Za svou existenci odvedli obrovský kus práce.
Jejich tvorba opakovaně oslovuje nové posluchače, a tim stálí zůstávají věrní. A já pevně věřím, že tomu tak bude ještě hodně dlouho.
A Magnification? Pokud má být poslední, tak jsem přesvědčen, že si Yes nemohli přát důstojnější závěr jejich více než 35 leté kariéry.

Hodnocení: 5/5

xmaggy (CD, 2001, EAGLE RECORDS, EAGCD 189, GAS 0000189 EAG)

Mají tyto recenze cosi do sebe… u týden vlastnícího Magnification jsem si totiž víc než kdykoliv jindy před tím uvědomila, jak těžké je pro mě jakkoliv písemně formulovat hodnocení, které se s každým dalším poslechem mění, tříbí… a jak s každou novou deskou YES roste hlavně můj obdiv… následující řádky tedy poprvé jako pocitová, neuleželá záležitost …
Deset tracků a hodinu poctivé muziky nabízí v titulu Magnification z roku 2001 YES kvartet Anderson, Howe, Squire a White. Hned úvodní skladba v prvních taktech neomylně představí aktéry tohoto nosiče, jenom na pár sekund ale. Po nástupu fléten začínám mít pocit, že se z Jona stal jmenovec Ian a celých sedm minut chtě-nechtě slyším spíš Jethro Tull. V bezprostředně navazující Spirit Of Survival jsem zase zpátky u YES. Dobře rozjetá mašina s typickými rytmickými, intrumentálními i harmonickými zlomy drží člověka v napětí. U třetího Don´t Go konečně píšu velkými písmeny ANO!!! První skladba, která mě bere. Má obrovský tah, postavená výborně melodicky i rytmicky, se zajímavými textovými přesahy. Čtvrtá v řadě Give Love Each Day mi vloudí to tváře trošku úsměvu. Neposlouchám já to Richarda Vágnera? Ne, je mi jasné od druhé minuty, a od refrénu vím, že i toto je ten song, který má silná místa… Příjemným zpestřením je pětka - zpívající Squire překvapil… jeho hlas svou barvou, bezchybnou intonací , podpořený navíc výbornými vokály udělal v mých uších z poměrně nenáročné melodické linky Záležitost. We Agree má svůj vrchol bezpochyby v refrénu, jinak je stavební křivka skladby bez větších výkyvů, zdá se mi. Soft As A Dove je skladbou poměrně subtilní, s harfovým a flétnovým keltským nádechem na konci, sílná je především ve výpovědi textové. Desetiminutový Dreamtime je sice dostatečnou plochou pro mistry svých instrumentů (bez vyjímky, v popředí pro mě ale zejména White a Squire), ale v komplexním pohledu se jednoduše nudím. Zato ani vteřinu u následující čtyřdílné In The Presence Of. A znova píšu velkými písmeny ANO! Stejná desetiminutová plocha s předešlou skladbou, jejíž obsah je ovšem neporovnatelný. Kolik muziky se dá udělat jenom ve třech – hlasem, klávesami a basou! Jak pěkně se může taková melodie vyvíjet, jak hutně roste! Výborné vokály, nečekané rytmické zvraty, nápadité bicí, sqělá basa i kytary… jednoznačně nejlepší kompozice celé desky… ANO!!! Závěrečná dvouminutová Time is Time je zklidňující tečkou…
V celkovém shrnutí na mě Magnification působí jako deska, která má své dva vrcholy Don´t Go a In The Presence Of... neurazí, ani nenadchne. Je samozřejmě (jak jinak) opět jiná – absenci Wakemana (nebo Korosheva, chcete-li) nelze přeslechnout, a nejsem si jistá, jestli ploch "syntetických" smyčců není až moc. A ačkoliv nad vším mým negativem vždycky bude vítězit obdiv a uznání nad umem a kumštem, kterým pánové YES disponují po více než třiceti letech, Magnification do svého „TOP štočku“ nezařadím.

Hodnocení: 3/5