Gracious!
Diskografie:
1. Gracious! 1970
2. This Is…Gracious!! 1971
3. Echo 1996
V bohaté ostrovní progresivní scéně lze nalézat mnoho nebývale zajímavých a dodnes přínosných hudebních seskupení. Obzvláště sedmdesátá léta, znamenající období největšího hudebního varu, přinesla do pokladnice světového hudebního dění některé dodnes nepřekonané momenty, pojmy a inspirace, z nichž dodnes náročný hudební posluchač s radostí loví jednu perlu vedle druhé. Podhoubí této plodné epochy vznikalo v létech šedesátých a kořeny lze vystopovat ještě dříve, to však nemění nic na tom, že plnou vahou dopadla bota artrockového obra až v sedmé dekádě minulého století, aby svoji stopou nezvratně ovlivnila vše, co mělo následovat.
Jedním ze zásadních souborů, který neměl to štěstí a přes svoje špičkové kvality se nepřidal k těm, kteří zaznamenali i dlouhotrvající úspěch i slávu, byli Gracious! Jejich začátek se datuje doprostřed šedesátých let a je umístěn do Esheru, jižně od Londýna. Jako školní skupina se od tehdejších popově zaměřených souputníků odlišovali svojí vlastní (také převážně popovou) tvorbou a dařilo se jim získávat první zásadní úspěchy. Tehdy se v kapele vystřídalo několik muzikantů, jádro tvořil kytarista Alan Cowderoy a jeho spolužák zpěvák a bubeník Paul “Sandy“ Davis, (zprvu si říkali Satan’s Disciples, což bylo na katolické škole obzvláště pikantní), později se trvale přidal klávesista Martin Kitcat a hráč na basu Tim Wheatley (ten zprvu jako road manager, ale po odchodu původního basisty Marka Lairda povýšil na jeho místo). Jelikož se Davis chtěl více soustředit na zpěv, nastoupil k nim z konkurenční skupiny bubeník Robert Lipson. Teprve tehdy se název mění na Gracious!, který jim doporučil jejich manažer David Booth a hlavně pro ten vykřičník a pro jeho hippie konotace jej většina členů skupiny považovala za perfektní. Jako šestý člen byl přijat doprovodný zpěvák a perkusionista Keith Ireland a v této sestavě se skupina vydala začátkem roku 1968 na turné po Německu.
Tehdy psali sklaby výhradně Davis a Kitcat a právě ty zaujaly tehdejšího producenta Cliff Richarda a The Shadows Norrie Paramora. Ten financoval první nahrávací session pro album, které nakonec nikdy nevyšlo. Na tuto “suitu“ vzpomínají hudebníci jako na velice proměnlivou směs pop songů a rozsáhlých ambiciózních ploch. Podstatné je však to, že tehdy Gracious! měli možnost koncertovat společně s King Crimson (byl to teprve třetí koncert King Crimson pod tímto jménem!) a to výrazně ovlivnilo jejich hudební vývoj. Kitcat si kupuje Mellotron, začíná jej používat ve svojí tvorbě a komponuje pro něj skladby. Nové skladby předvádějí Norrie Paramorovi a ten jim říká, že je to sice velice dobré, ale nic pro něj a dává skupině doporučení na člověka jménem Tim Rice. Tento budoucí světoznámý a veleúspěšný muzikálový skladatel jim pomáhá vyprodukovat první singl, který je pro skupinu vstupní branou do nahrávací a vydavatelské společnosti Vertigo, zaměřené na vydávání náročnější rockové hudby. První album (známé také jako “vykřičníkové“ album) je jedním z prvních počinů tohoto labelu, skladby pro něj byly natočeny v Philips studiu a produkci zajistil Hugh Murphy, který za pár let produkoval multimiliónový prodejní hit Gerry Rafertyho “Baker Street“.
První Gracious! album netrhalo prodejní rekordy, ale to nemění nic na tom, že je to učebnice art rocku. Je zde v té nejlepší možné formě podána syntéza všech prvků, které byly později typické pro anglický art rock produkovaný velikány zvučných jmen. Rozsáhlé, velkoryse komponované skladby s nepřeslechnutelnými vlivy klasické hudby, sixties i avantgardy, kde se snoubí pestré a nápadité mellotronové plochy s vrstvenými zpěvy, nepostrádají ani výraznou melodiku ani dramatické a ostře rytmizované pasáže. Hudba je proměnlivá, překypuje stovkami nápadů, skladatelských hříček, přitom neztrácí spojující myšlenku a ani na chvíli nezačíná nudit. Místo samoúčelných exhibicí, jsou to všechno propracované skladby – příběhy, s rockovým nábojem i písničkovou procítěností, dotažené do takové dokonalosti, že se až nechce věřit, že je teprve rok 1970. Pět skladeb, které toto album obsahuje, plným právem skupinu řadí na absolutní vrchol progrockové scény sedmdesátých let, kde má místo jen několik (desítek) dalších vyvolených a duchem obdařených géniů.
Jak to tak bývá, byznys je byznys, umění nikoho příliš ve finále nezajímá a když se nedostaví obchodní úspěch, který nebývá většinou přímo úměrný hudebním kvalitám, přestává být skupina pro vydavatelskou firmu zajímavá, nehledě k tomu, co stojí ve smlouvě. Po rošádách mezi producenty, které jim firma dává a zase bere, z nichž každý má na skupinu odlišné požadavky, se daří natočit druhé album. Toto firma dává ihned k ledu a vydat se jej podaří až po rozpadu skupiny a to jen ve velice nízkém nákladu u midprice odnože vydavatele a ještě s velmi chudou výpravou. Nevydání desky, kterou skupina potřebovala k podpoře koncertního turné, vzalo veškerou chuť a smysl za těchto podmínek pokračovat. Velmi obtížná situace vedla k rozpadu Gracious! v létě 1971. Přitom druhé album bylo plně srovnatelné s úrovní svého předchůdce, stejné gejzíry hudebních nápadů, oscilace mezi písničkovým i psychedelicky rockovým nábojem je zde ještě výraznější, proměny nálad, rytmů a stylů mohou vést k největšímu posluchačskému potěšení. Mellotron dostává více prostoru, některé skladby jsou více odvážnější než debut, některé zase vedou do romantičtějších rockově písničkových končin.
Rozchod skupiny probíhá v klidu a je výrazem srozumění se situací, která jiné řešení nemá. Další hudební osudy členů skupiny jsou převelice obsáhlé a pestré, jejich působení v různých muzikantských rolích je nepřeberně hojné. Málo známé je však obnovení činnosti a natočení třetího alba pod hlavičkou Gracious! v roce 1996. To proběhlo v sestavě Tim Wheatley a Robert Lipson z původního obsazení, na klávesy, zpěv a kytaru se přidal Sev Lewkowitz, v různých skladbách se objevují také hostující hudebníci, v jedné skladbě vypomohl původní kytarista Alan Cowderoy. Bez Davise a Kitcata je to poněkud odlišnější hudba od starých Gracious!, nicméně se dá označit důstojným a stále progrockovým pokračováním legendy. Skladby jsou rozvážnější, umírněnější, místy až – hlavně díky Lewkowitzově zpěvu – Cohenovské. Většina z nich však patří mezi velmi dobře poslouchatelný progresivní nadprůměr a například série čtyř “Seasons“, které se prolínají celou deskou, je vrcholnou ukázkou vyzrálého uměleckého rocku. A takových pokladů se v hlubinách hudebních dějin nachází daleko více, než si vůbec kdo dovede představit.
Gracious! nebyli skupinou jednoho hitu ani jednoho alba a jejich tvorba zní i po více než třiceti letech jako oslava éry artrocku v nejlepším slova smyslu. Na to jak předběhli v čase i tvorbě leckteré dnes vzpomínanější skupiny se dá říci jediné – Gracious! |
Pošta 
